|
|
|||||||
| o výstavy | o instituce | o výzkumy | o badatelé | o publikace | o mapa | ||
|
o
Josef
Poulík (6. 8. 1910 - 28. 2. 1998) Josef Poulík se narodil 6. srpna 1910 v Jiříkovicích Marii a Josefu Poulíkovým. V době jeho dětství se o něho a jeho dva mladší bratry starala jen matka, jelikož začala první světová válka a otec, který byl do té doby stolařským mistrem, musel narukovat do armády. Rodina trpěla existenčními problém, což však nebránilo tomu, aby mladý Jožka, jak ho nazývají Vladimír Ustohal a Václav Štěpánek v příspěvku věnovanému jeho životopisu, mohl navštěvovat obecní školu ve svém rodném městě. Učitelem zde byl Štěpán Přibyslavský, člověk velice osvícený s velmi vřelým vztahem k archeologii, který právě v mladém studentovi rozvinul nesmírný zájem o tuto disciplínu. Tu později jako student šlapanické městské školy prohluboval procházkami v okolí Jiříkovic spojenými s archeologickou prospekcí. Jak už to ale většinou bývá, rodině se archeologie pro život nezdála dostatečně perspektivní a proto poslala syna studovat na Průmyslovou textilní školu do Brna. Dojížděl z Jiříkovic vlakem spolu s vrstevníky z bohatších rodin, což bylo vidět už na jejich oblečení. Zamanul si proto, že až jednou bude mít finanční prostředky, projeví se to na jeho oblečení. Důkazem toho, že své předsevzetí dodržel jsou fotografie Poulíka, na nichž je zachycen vždy ve velice elegantním oděvu. Po dokončení studia na textilce a absolvování povinné vojenské služby (dosáhl hodnosti poručíka) se roku 1934 dostal do Moravského zemského muzea, v němž byl dr. Josefem Skutilem zaměstnán jako laborant. V této době přispíval do Šlapanského zpravodaje a do kroniky města Jiříkovic, kterou dostal na starost už ve svých pětadvaceti letech a spravoval ji do roku 1938. Ohledně Šlapanského zpravodaje je nutné podotknout jednu věc. Do tohoto periodika psal právě dr. Josef Skutil, Poulíkův nadřízený, který měl obyvatele Šlapanic seznamovat s novými archeologickými objevy z okolí obce. V prvních dvou ročnících sice Skutil využíval mnohé poznatky z Poulíkových povrchových sběrů, avšak jeho jméno ve výsledné práci zmínit opomínal. Poulíkovo jméno padlo až roku 1936, ve článku týkajícího se objevu hrobů kultury zvoncovitých pohárů u Šlapanic, kdy se mu podařilo prokopat devět z nich. Následujícího roku se mu dostalo další Skutilovy pocty – to objevil několik halštatských mohyl v Hlásnici. Do dalších ročníků už však Skutil nepřispíval a přenechal funkci dopisovatele Poulíkovi. Ten se do psaní pustil s vervou. Dokazují to články (příspěvky o slovanských a starobronzových pohřbech, které v této době v blízkosti Jiříkovic nacházel. Podepisoval se však, na rozdíl od dr. Šimka, jen svými iniciály J. P. Celé své jméno poprvé uvedl až v roce 1939 ve článku o nálezech kultury se šňůrovou keramikou, do něhož zahrnul starší nálezy jiných badatelů a dokonce své vlastní z doby, kdy mu bylo pouhých 17 let. Tento příspěvek navíc doplnil o umně vytvořené fotografie, které se vyskytly i v jeho další práci o keltském oppidu. O tom, co Josef Poulík vykonával v Moravském zemském muzeu mnoho nevíme. Náplní jeho práce totiž bylo dělat to, co bylo potřeba. V důsledku to znamenalo starat se a inventarizovat sbírky a vykonávat archeologické výzkumy v instituci, která jediná svého času byla oficiálním pracovištěm starajícím se o záchranu archeologických památek celé jižní Moravy. Mělo to i své výhody. Poulíkovi totiž prošlo rukama nesmírné množství materiálu, jehož studiem se blízce obeznámil prakticky s archeologickým materiálem prakticky ze všech období. Na druhou stranu však můžeme říct, že práci v muzeu neměl lehkou. Sám dr. Skutil ho za druhé světové války představoval německým správcům muzea jako: „Das ist der Mann, der macht alles, was notwending ist.“ Terénní výzkumy navíc v Moravském zemském muzeu sice oficiálně prováděl dr. Skutil, prakticky však na výzkumech figuroval Poulík, který výkopy dokumentoval a představoval v tisku. Jakousi ironií osudu je, že Poulík později jako vedoucí Archeologického ústavu ČSAV dr. Skutila, který byl po politických neshodách nucen opustit Zemské muzeum a vystřídat několik jiných povolání, zaměstnal a umožnil mu tak pokračovat v jeho vědecké činnosti. Na kterých lokalitách Poulík v této době kopal se dovídáme ve Skutilových zprávách Časopisu Moravského zemského muzea a v Poulíkově ručně psaném deníku „Výkop pravěkého oddělení ZM“. Z deníku připomeňme články z výzkum Hradiska u Kramolína, z rodných Jiříkovic, ze Šlapanic, Tvarožné, Velatic, Blažovic, Horákova, Bošovic, Šaratic, Telnice, Kunčice aj. V roce 1940 Poulík započal výzkum Starých Zámků u Líšně, v místě, které v dobách svého mládí s láskou navštěvoval a k jehož výzkumu se také později vracel. Roku 1942 kopal a publikoval největší keltské pohřebiště na Moravě v Brně-Maloměřicích. Další důležitou lokalitu – Blučinu, z níž vymezil tzv. blučinský typ později použil ve své disertační práci. Za zmínku také stojí výzkum raně slovanského žárového pohřebiště v Přítlucích a kostela ve Starém Městě-Špitálkách. Poulík si své znalosti rozšiřoval studiem vědecké literatury a kontakty s amatérskými archeology. Uvědomil si také, že jestliže chce v archeologii něčeho dosáhnout, bude muset studovat. Složil tedy maturitu na reálném gymnáziu v Brně a v roce 1938 nastoupil na tehdy mladý Ústav pro prehistorii a protohistorii Masarykovy univerzity v Brně, který v té době vedl dr. Emanuel Šimek. Pro válečné události studium dokončil na Karlově univerzitě u J. Eisnera v Praze, kde roku 1946 získal doktorát. V roce 1942 byla v Brně založena pobočka Státního archeologického ústavu do jehož čela dosadil roku 1945 šéf pražské pobočky PhDr. Jaroslav Böhm právě Josefa Poulíka. Zrovna tady se mu po devíti letech dostal do rukou nelehký úkol – vézt výzkum velkomoravského centra v Mikulčicích. Jeho výzkumu věnoval velkou část svého života, což dosvědčují mnohé publikace vydané jak u nás tak v zahraničí a které vzbudily (a stále vzbuzují) velký obdiv. Poulík se totiž snažil přednést své výzkumy a poznatky nejen vědeckou formou, nýbrž i takovou, která by byla srozumitelná široké laické veřejnosti. O archeologii byl schopen vyprávět na univerzitách a konferencích stejně jako při hovoru s obyčejným rolníkem a neradno zdůrazňoval, že archeologie je věda rýče a lopaty a vydatným pomocníkem je jí právě rolník, který při orbě dostává na povrch střípky minulosti. Mikulčice přinesly Poulíkovi nebývalý úspěch. Díky výskytu ostruh s háčky se mu zde podařilo prokázat přítomnost vojenské družiny už v předvelkomoravském horizontu. V klasickém velkomoravském horizontu odkryl pozůstatky 10, resp. 12 kostelů kamenných kostelů s bezmála třinácti sty pohřby v jejich blízkém okolí. Nezaměřoval se však jen na sakrální architekturu, což dokládá výzkum fortifikace s mosty a branami, odkryv tzv. knížecího paláce či dalších profánních objektů. Díky skvělé organizační schopnosti a politické angažovanosti byl Poulík v Mikulčicích schopen vystavět archeologickou základnu schopnou fungovat prakticky po celý rok. Pracovníci tak měli dobré zázemí pro samostatný výzkum i pro zpracovávání a vyhodnocování materiálu přímo na místě. Poulíkovi se podařilo proslavit Mikulčice roku 1963 zahraničí výstavou Velká Morava pořádanou ku příležitosti 1100. výročí příchodu Cyrila a Metoděje. Výstava v rozmezí let 1963 až 1981 s velkým úspěchem objela prakticky všechny významná centra Evropy. Poulík zůstal ve vedení brněnské pobočky pražského Státního archeologického ústavu do roku 1952, kdy se stal šéfem nově vzniklé pobočky Archeologického ústavu ČSAV v Brně (od roku 1970 samostatného Archeologického ústavu v Brně). Od roku 1974 vedl i pražský ústav, který se v roce 1976 znovu sjednotil s brněnským v ARÚ ČSAV (nyní se sídlem v Brně a pracovištěm v Praze). Tyto ústavy se opět rozdělily v roce 1983. Od této doby po rok 1990 Poulík řediteloval jen samostatný Archeologický ústav Brno. Největším úspěchem jeho kariéry bylo, když v rozmezí let 1972 až 1977 zastával funkci místopředsedy celé ČSAV. V roce 1961 dosáhl titulu doktora historických věd a o pět let později byl jmenován profesorem na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykově univerzitě). Za svého života byl Poulík členem velké řady institucí. Stál v čele Československého archeologického komitétu, Archeologické oborové komise, Ústřední komise státní památkové péče, Národního komitétu slavistů, Československo-sovětské historické komise při ČSAV; byl členem vědecké rady Karlovy univerzity a Národního muzea, Hlavního výboru Československé společnosti archeologické, Celostátní komise pro obhajoby doktorských a kandidátských disertací (přednášel na univerzitě v Olomouci a hlavně v Brně), Československého pugwashského výboru, čestným členem Moravskoslezského archeologického klubu, Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně, atd. Vedl rovněž redakci Památek archeologických (1975-79) a Archeologických rozhledů (1976-90). V rodné zemi se stal uznávanou osobností. Byla mu udělena řada medailí a vyznamenání – obdržel Cenu ČSAV za objev prvních kostelů v Mikulčicích, Zlatou medaili Univerzity JEP v Brně, Veřejné uznání Jihomoravského KNV za mimořádné zásluhy v badatelské a vědecké činnosti v oblasti slovanské archeologie, Řád Klementa Gottwalda, Řád Vítězného února, Medaili Františka Palackého, aj. Ze zahraničních jmenujme alespoň Stříbrnou medaili švédské akademie věd a medaili k 50.výročí založení Mongolské lidové republiky. Poulíka si cenili i v zahraničích – stal se členem Conseil Permanent, Mezinárodní unie věd prehistorických a protohistorických (UISPP), Stálé rady Mezinárodní unie slovanské archeologie (UIAS) (mezi lety 1971-77 této instituci předsedal), Archeologického ústavu Rakouska a NDR, Akademie věd Saska, Bavorska, Bulharska a NDR. Z výčtu všech těchto ocenění je jasné, že byl Poulík za svého života velice uznávaným a aktivním člověkem. Není náhodou, že ještě po svém spensiování byl ve svých 85ti letech schopen publikovat studii týkající se hrobu ze stěhování národů v Žuráni. Archeologická obec se s profesorem Poulíkem naposledy sešla 30. října 1997 při příležitosti začátku výstavy věnované Žuráni a době stěhování národů. Snad ironií osudu bylo, že v den ukončení výstavy dne 28. února 1998 po těžké nemoci zemřel. |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Autor textu: Josef Wilczek | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| o web: jOSEF wILCZEK |
| hlavní stránka výstavy instituce výzkumy badatelé publikace |
