|
|
|||||||
| o výstavy | o instituce | o výzkumy | o badatelé | o publikace | o mapa | ||
|
o
Emanuel
Šimek (3. 4. 1883 - 16. 6. 1963) Narodil se 3. dubna 1883 ve Vatěticích u Sušice v Čechách, do rodiny fořta. Ve dvou letech se s rodiči přestěhoval do Miřenic, kde Šimkovi předci po sto let pracovali jako porybní. Tento kraj si zamiloval už v dětství a po celý život se sem rád vracel. Odpočíval ve svém domku, který si zde vybudoval, pořádal procházky po kraji, kochal se přírodou a užíval ho jako refugium v dobách druhé světové války, i po čas svého důchodu. Jako chudý venkovský chlapec odešel na otcovo přání roku 1894 studovat do městské školy v Plzni. Po roce přešel na gymnázium, které na jaře roku 1903 úspěšně ukončil maturitou. Láska k turistice ho podnítila k vycházkám do Plzeňského okolí, mimo jiné na hradiště ve Staré Plzni, o jehož nálezy se v té době velmi zajímal. Snad v této době v něm zaklíčil zájem o geologii a historii. Šimek byl velký romantik a dobrodruh, což ho po maturitě přimělo nechat se naverbovat do služby u armádního námořnictva v Pluji. Na cestách ho přitahovaly především mnohé římské vykopávky. Zaujala jej zejména práce A. Gnierse, který působil na lokalitách v Istrii, či ilyrská hradiště u Pluje na ostrovech Britoni a Nesactia, a další lokality ve Středozemním moři. Po tři roky, co byl ve službě, načítal knihy o klasické archeologii s přesvědčením, že jakmile přeruší armádní službu, vrátí se do Čech a bude pokračovat ve studiu. Nehledě na špatné vyhlídky do budoucnosti, vybral si roku 1906 pražskou univerzitu s obory silně zrcadlícími jeho cestovatelské zájmy – historii, prehistorii a zeměpis. Stal se tak žákem J. Golla, J. Peškaře, J. Šusty, dokonce i T. G. Masaryka. Prehistorií samotnou ho provázel slovansky zaměřený L. Niederle. Roku 1909 se stal členem Moravského archeologického klubu a zúčastnil se III. sjezdu českých a moravských archeologů, kde zasáhl do debaty o připravovaném Helfertově zákoně na ochranu archeologických památek. Disertaci vypracoval na téma pobytů Langobardů v Čechách. Zavrhl v ní Blaselův názor o pobytu Langobardů v Čechách, založený na svědectví kroniky Gótské, spolu s teorií langobardů jako předchůdců dobřichovické kultury. Svou praxi, podmíněnou studiem humanitních oborů, nastoupil roku 1911 na pražském gymnáziu v Žitné ulici, kde vyučoval mimo jiné Josefa Schránila, kterého ovlivnil v jeho následném studiu archeologie. V této době byl vyslán do Vídně - do Ústřední komise pro ochranu památek. Poprvé zde přispíval do místních časopisů, mimo jiné do Wiener präthistorische Zeitschrift, která měla zhodnotit výsledky dosavadního českého bádání. Jak už to u takovýchto prací bývá, vyšla jen její první část, druhá nebyla vlivem počínající první světové války dokončena. Šimek odešel učit na střední školu v Praze, kde působil do července 1915, kdy byl opět povolán do Vídně k námořní sekci. Ještě za své ochranářské činnosti se ve Vídni seznámil s J. Zavadilem, který objevil děvínské hradiště a připsal ho Dowině fuldských análů. Pro řešení tohoto problému vyvstala zvláštní komise určená k výzkumu této lokality, jejímž členem byl i Šimek. Přestože se k tomuto výzkumu (probíhal zbrkle) stavěl trochu skepticky, snažil se k jeho realizaci sehnat dostatek finančních prostředků. Samotný výzkum započal roku 1915. Vyhodnocen a uveřejněn byl o pět let později v práci „Děvín“. Šimek v něm poukázal na to, že na Děvín není možno pohlížet jen z hlediska archeologického, ale i historického. Lokalita byla dle něj pevností (snad jediná svého druhu) a měla ohromný vliv na formování a funkci Velkomoravské říše. Po válce Šimek přesídlil do Vídně. Učil v místním Sokole, přispíval do Vídeňského deníku a do Prahy se vrátil s návrhem k vytvoření státního archeologického ústavu, který předložil Národnímu výboru. Na ministerstvu došlo k řízení, na jehož konci sice měl být badatelský ústav vytvořen, avšak ve zcela okleštěné formě. Šimek proto od svého návrhu upustil a odešel učit na střední školu. Následně působil jako profesor na pražské reálce v Ječné ulici, současně byl zaměstnancem státního památkového úřadu a později státním konzervátorem pro Čechy. V Osvětě roku 1920 poprvé nastolil požadavek zařazení prehistorie jako samostatného předmětu do školního rozvrhu. V dalším článku týkajícím se úpravy památkového zákona se jako první snažil o to, aby za památky nebyly považovány jen nálezy, ale i samotná naleziště. Šimek se habilitoval roku 1921 na Karlově univerzitě prací „Čechy a Morava za doby římské“, ve které vyvrátil slovanskost lužicko-slezských popelnicových polí, dokládající vývoj kultury halštatské do dobřichovické. Dokázal, že kultura dobřichovická má své kořeny v kultuře pozdně laténské. Po několika letech se k této problematice ještě jednou vrátil v knize Keltové a Germáni v našich zemích, ve které lid dobřichovické kultury ztotožnil s germánskými Hermundury. Markomanům pak přiřadil území severně od Dunaje a Kvády přesídlil z Moravy (kde se měli nacházet podle německých badatelů) na území Slovenska. Keltské Bóje kladl do jižních Čech a laténské ploché kostrové hroby připsal Volkům-Tektoságům. Zabýval se i slovanskou otázkou týkající se především problematiky hradišť (Vyšehrad, Závist u Zbraslavi, Praha, Levý Hradec a Libušín) a otázkou dějin Chebska až po dobu Jana Lucemburského. Ve věci etnické příslušnosti Sedlčanů se klaní k názoru, že jde o kmen český a ne srbský. Šimek podrobně zpracoval zprávy řeckého geografa Klaudia Ptolemaia ve čtyřsvazkové práci „Velká Germánie Klaudia Ptolemaia“. Byl si vědom toho, že ke zpracování takovéhoto problému je nutné znát podrobně terén. Proto konal několikaměsíční cesty po Řecku, severní Itálii, Rakousku, Německu, Maďarsku, Podkarpatské Rusi, Jugoslávii, Polsku a Slovensku. V roce 1931 nastoupil na nově zřízenou Masarykovu univerzitu do Brna. Jeho cílem bylo vybudování Ústavu pro prehistorii a protohistorii a jeho následné začlenění do moravského archeologického dění. Po prvotních problémech najít vhodné (či vůbec nějaké) místnosti k výuce, se mu to nakonec podařilo. Zřídil dokonce menší restaurační a konzervační laboratoř a knihovnu. Založil také rychle se rozšiřující archeologickou sbírku. František Kalousek na něj vzpomíná jako na učitele vyrovnaného, sebejistého, s velice blízkým vztahem ke knihám. Nesnesl, aby ležely ladem zaprášené ve skříních. Byl kritik, snažil se však být objektivní a taktní. V seminářích s žáky rád živě debatoval, radil jim a nabádal je ke kritickému myšlení, jemu tak blízkému. Přednášky prokládal svými osobními archeologickými zkušenostmi a varoval studenty před soukromými sběrateli a badateli, rabujícími lokality bez vědeckého přístupu. Jedna z mála věcí, kterou nesnesl, bylo, když se o archeologii a prehistorii mluvilo s neúctou a opovržením jako o podřadném oboru historickém. V roce 1935 stanul v čele Moravského archeologického klubu, který se prakticky usadil na katedře jeho prehistorie. Hned rok na to byla v Brně pořádána třídenní oslava třicátého výročí vzniku Moravského archeologického klubu, zaměřená na dobu slovanskou a velkomoravskou. Při této příležitosti byl jmenován čestným členem klubu. Během druhé světové války, po uzavření škol, se s rodinou odstěhoval do svého šumavského sídla. Snažil se udržet při životě alespoň činnost Moravského archeologického klubu. Po celou dobu okupace nevydal jediný článek a odmítal se účastnit německých odborných sjezdů. Na druhou stranu otevřeně kritizoval nařízení o ochraně archeologických památek, kdy nacisté nepřistupovali k vědeckému dialogu. Po válce se znovu vrátil do služeb brněnské univerzity a zabýval se keltskými sídlišti na Moravě. Roku 1945 založil časopis „Z dálných věků“ a v roce 1952 se stal členem redakční rady Památek archeologických. Univerzitu opustil v roce 1958. Ke konci života se vrátil do svého nejmilejšího kraje, do Miřenic na Šumavě, kde 16. června 1963 zemřel ve věku osmdesáti let. |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Autor textu: Josef Wilczek | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| o web: jOSEF wILCZEK |
| hlavní stránka výstavy instituce výzkumy badatelé publikace |
