|
|
|||||||
| o výstavy | o instituce | o výzkumy | o badatelé | o publikace | o mapa | ||
|
o
Jindřich
Wankel (15. 7. 1821 – 5. 4. 1897) - český lékař (profesí), archeolog, antropolog a zoolog (amatérsky) německého původu, vlastenec a slovanofil. Narodil se v Praze, kde také žil až do skončení svých studií. Už od dětství budil otec v Jindřichovi zájem o přírodu a podporoval ho v jeho zálibách. Během gymnaziálních studií však Wankelův otec zemřel a celá starost o výchovu dětí zůstala na bedrech matky, která narozdíl od otce pocházela z české rodiny. Dalšího bližšího setkání se „slovanským živlem“ se budoucímu obrozenci dostalo v roce 1839, kdy nastoupil s K.H.Borovským do „filozofického učení“. O dva roky později (1841) zahájil studia medicíny, kterou si podle vlastních deníkových záznamů vyvolil pro její společenskou užitečnost. Během studií se u mladého Jindřicha občas projevovala melancholie a depresivní stavy s myšlenkami na sebevraždu, budoucí medik však „vítězně potíral tyto zlé hodiny“. Z profesorů si velmi oblíbil profesora anatomie Josefa Hyrtla, s nímž se dokonce spřátelil. Naopak v roce 1843 narazil při zkoušce ze všeobecné patologie na všeobecně neoblíbeného profesora Josefa Ruchingera. Wanklovo smýšlení o tomto člověku dostatečně vystihuje jeho vlastní poznámka, že Ruchinger je „ničemný padouch, pro nějž by žádné mučení nebylo dost velké“. Mladý medik však prošel i přes tohoto zkoušejícího a nakonec úspěšně odpromoval 18. prosince 1847. Zůstal však na fakultě ještě další rok, aby získal samostatný doktorát chirurgie. Během roku 1848 se pak zúčastnil květnových bouří v Praze v řadách akademické legie. Už následujícího roku se ale prostřednictvím svého přítele z dětství Ludvíka Waltera stal lékařem v Salmových hutích na Blanensku a přestěhoval se z Prahy do Jedovnic. Ještě v témže roce stihl archeologicky prozkoumat Sloupské jeskyně, kde objevil 772 hlavních kusů osteologických částí, včetně lebky jeskynního medvěda s vyhojeným poraněním způsobeným kamennou šipkou. V průzkumu jeskyní pak Wankel pokračoval i následujícího roku 1850. Během něj se také seznámil se svou budoucí manželkou, dcerou správce kuřimského panství Eliškou Šímovou. Svatba se konala 17. srpna 1851 a manželé se brzy poté přestěhovali na blanenský zámek, kde obývali několik místností. Zde se narodilo novomanželům první dítě, dcera Aurelka, která však brzy zemřela. Ani pobyt v zámeckých pokojích neměl dlouhého trvání a Wankelovi se přestěhovali do nově vystavěného jednopatrového „doktorského domu“ v předdvoří blanenského zámku. Ordinace s lékárnou a soukromý byt se nacházel v patře, zatímco v přízemí se ve dvou místnostech rozložily Wankelovy sbírky. Roku 1852 zaměřil Wankel svou pozornost ke zřícenině na Holštejnu, kde v prostoru zvaném hladomorna objevil množství lidských kostí v doprovodu hrotů šípů, ostruh, přezek a keramiky. Zřícenina byla totiž ve vrcholném středověku doupětem loupeživých rytířů. Následujícího roku se mladá rodina opět rozrostla o dalšího člena, dceru Lucii. Nezvýšil se však jen počet rodinných příslušníků, ale také množství sbírkových předmětů. Část materiálu byla tedy přesunuta do suterénních prostor a v přízemí vzniklo menší muzeum.První zářijové neděle 1854 pak byly sbírky zpřístupněny zájemcům o jejich studium. Téhož roku podnikl Jindřich Wankel svou první studijní cestu, navštívil Lublaň, Terst, Bolzano, Benátky, Meran, Innsbruck a Salcburk. Po návratu pokračoval ve svých výzkumech na mnoha místech Moravského krasu. Leč nebyl jen vědátorem, ale také otcem a od roku 1855 už dvojnásobným, Eliška mu porodila další dceru Karlu. Nějakou dobu se Wankel zabýval především speleologií a zoologií, samozřejmě také nezanedbával své povolání lékařské. A roku 1865 se manželům Wankelovým narodila dvojčátka, z nichž zůstala dcerka Madlena Leopoldina. Dalším vysloveně archeologickým počinem byl výzkum jeskyně Býčí skála v letech 1867 – 1869. V jižní boční síni a předsíni nalezl Wankel hojný osteologický materiál , množství štípaných kamenných a kostěnných nástrojů (asi 395 hlavních předmětů). Celkově rozlišil osm různých vrstev v souvrství mocném 4 m. V témže období zkoumal Wankel také další jeskyně, Ovčí díru u Holštejna, Balcarovu skálu u Ostrova, Kravskou díru u Vilémovic a Kateřinskou jeskyni v Suchém žlebu. V roce 1869 pak odhalil v jeskyni Výpustek ve Křtinském údolí stopy paleolitického a neolitického osídlení, z nichž vyzískal na 121 hlavních sbírkových předmětů. Léto roku 1869 přineslo nález jednoho z nejznámějších předmětů moravského pravěku, bronzové sošky býčka z Býčí skály. Průzkum Býčí skály však pokračoval dál prakticky až do roku 1872. Následujícího roku uzavřel Wankel své výzkumy u Rebešovic a Rajhradu a přestavil svou expozici na světové výstavě ve Vídni, kde Američané projevili zájem o její koupi, ovšem marně. V dalších dvou letech Wankel především cestoval, roku 1874 se například zúčastnil archeologického kongresu v Kijevě, kde byl jmenován členem Carské archeologické společnosti v Moskvě. V roce 1875 pro změnu navštívil shromáždění přírodovědců ve Štýrském Hradci, dále Kostnici, Mnichov, Stockholm a Švýcarsko. O dva roky později se vydal na archeologický sjezd v Kazani a o dva roky později se do Ruska vrátil s dcerou Lucií, aby se zúčastnili antropologického kongresu v Moskvě. Kromě jeskyní se Wankel angažoval i na archeologických výzkumech v otevřeném terénu. Kupříkladu roku 1878 zkoumal ve farské zahradě v Bořitově kamenný skříňkový hrob s pěti lebkami a železným nožíkem. Téhož roku zavítal na archeologický sjezd v Berlíně. V průběhu 70. let se Wankel zaměřil k pozdějii světoznámé lokalitě Předmostí u Přerova, ale teprve roku 1880 podnikl rozsáhlejší průzkum tohoto naleziště. Pokračoval i v letech 1883-84 a 1886, kdy už bydlel jako penzista v Olomouci, zamířil sem na návrh svého zetě Jana Havelky. Roku 1880 provedl z popudu Jana Kniese ještě menší výzkum v jeskyni Pekárně, stihl také prozkoumat jeskyni Kůlna, kde odhalil třetí sídliště paleolitického člověka v Moravském krasu. Svoje poznatky a zjištění ze svých výzkumů v Moravském krasu shrnul v knize Bilder aus der Mährischen Schweiz und ihrer Vergangenheit, která vyšla roku 1882. Jak sám název napovídá, kniha byla psána německy, Wankel totiž přes své vlastenectví neuměl psát česky a překlady do češtiny pořizoval především jeho zeť Jan Havelka. Rozloučení s Blanskem pojal Wankel jako určitou slavnost, konanou 28. června 1883. Při této příležitosti získal čestné občanství města Blanska. Ani po přesídlení do Olomouce neustal ve své veřejné činnosti, dokonce ji možná i znásobil. Stál u zrodu zdejšího muzea i Vlasteneckého spolku musejního, účastnil se nadále archeologických kongresů a sjezdů. Koncem srpna 1884 byl jediným zástupcem Rakouska – Uherska na kongresu v Oděsse, jehož byl zvolen čestným předsedou, a 10.-12. srpna 1886 přednášel o Předmostí na sjezdu německé společnosti pro anthropologii, ethnologii a pravěk. O rok později (1887) zajel ještě na archeologický kongres do Norimberku. Jeho závěry a teorie byly ve své době uznávány i předními evropskými archeology, až teprve pozdější bádání začalo tyto poznatky a domněnky opravovat. Od roku 1888 už necestoval a většinu jeho korespondence vyřizovala manželka Eliška. Když byl roku 1892 raněn mrtvicí, ochrnul na pravou polovinu těla. Nemohl tak už vůbec psát a vše jen diktoval. Zlomenina krčku stehenní kosti z 28. září 1893 pak Wankela trvale upoutala na lůžko, případně do křesla. Nepřestával se však zajímat o společenské dění, byť už do něj nemohl zasahovat tak aktivně jako dříve. Smrt si pro Jindřicha Wankela přišla 5. dubna 1897 ve věku nedožitých 76 let. |
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Autor textu: David Šťourač | |||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| o web: jOSEF wILCZEK |
| hlavní stránkaaka výstavy instituce výzkumy badatelé publikace |
