Zkoušky & témata

TEMATICKÉ OKRUHY Z ČESKÉHO JAZYKA KE STÁTNÍ ZÁVĚREČNÉ ZKOUŠCE


1. Fonetika a fonologie češtiny

1. Fonetika, její náplň a cíle práce.
2. Fonologický aspekt zkoumání procesu komunikace.
3. Fonologický systém, vztahy (zejména korelační) a jejich fonetická manifestace.
4. Vokalické fonémy a jejich alofony.
5. Konsonantické fonémy a jejich alofony.
6. Zákonitosti výběru konsonantických alofonů (tzn. změny hlásek).
7. Suprasegmentální fonémy a jejich realizace.
8. Zvukové členění výpovědi (takt, slabika).
9. Ortoepie, ortofonie. Kodifikace české výslovnosti.
10. Přínos české lingvistiky k rozvoji fonologie.

1. Slovní druhy a jejich transpozice.
2. Sklonnost a nesklonnost.
3. Typy deklinace.
4. Typy konjugace.
5. Role tzv. výjimek a dublet (podtypů) a jejich postavení v soustavě deklinace.
6. Vid u domácích a přejatých sloves.
7. Alomorfy u maskulin a neuter včetně vlastních jmen.
8. Alomorfy u feminin.
9. Sémantické druhy adjektiv a jejich slovotvorné kategorie.
10. Pojmová báze, pojmový příznak, pojmenování.
11. Univerbizace.
12. Posesivita ve slovotvorbě a morfologii.
13. Vztah děje a substance a naopak.
14. Vlastnost a děj.
15. Slovotvorná a morfologická struktura slovesa.
16. Slovesná osoba a osobní zájmena.
17. Adverbia a jejich povaha slovotvorná a morfologická.
18. Vztah morfologie a slovotvorby jako specifikum češtiny.
19. Slovotvorný formant v derivaci a kompozici.

1. Sémantická klasifikace predikátů.
2. Valence slovesa a gramatické větné vzorce.
3. Komunikativní funkce výpovědi, jistotní modalita.
4. Voluntativní modalita.
5. Syntaktické vztahy, způsoby a prostředky jejich realizace.
6. Klasifikace souvětí (kritéria).
7. Nominalizace (syntaktická kondenzace), paralelismus souvětné stavby a stavby jednoduché věty.
8. Aktuálně větné členění a jeho prostředky.
9. Větné členy a slovní druhy.
10. Pojem predikace a reference.
11. Jednotlivé větné členy, jejich charakteristika funkční a výrazová.
12. Syntaktické využití morfologických kategorií.
13. Syntax textu.

1. Lexikologie; onomaziologie a sémaziologie.
2. Delimitace jednotek lexikální roviny jazyka.
3. Pojmenování, pojmenovací proces, pojmenování značková a popisná, strukturní význam lexikální jednotky, pojmenování přenesená.
4. Autosémantika a synsémantika.
5. Apelativa a propria.
6. Lexikální význam, jeho složky, metody popisu.
7. Významové vztahy (synonymie, opozitnost, hyperonymie – hyponymie).
8. Polysémie a homonymie.
9. Frazeologie a idiomatika, frazém – idiom, kolokabilita.
10. Slovní zásoba, její vrstvy, vývojové proměny, současné vývojové tendence.
11. Lexikografie, typologie slovníků, výkladový slovník češtiny – historie a současnost.

1. Stratifikace češtiny.
2. Rozdíl mezi strukturními a nestrukturní útvary (tzn. útvary a poloútvary) národního jazyka; specifické rysy běžně mluveného jazyka.
3. Přehled hlavních skupin tradičních teritoriálních dialektů a situace v pohraničních oblastech.
4. Obecná čeština – různé způsoby vymezování.
5. Funkce spisovného jazyka a ostatních variet češtiny.
6. Purismus.
7. Úzus, norma, kodifikace; standard.

1. Postavení stylistiky mezi dalšími odbornými disciplínami.
2. Základní definice stylu; různé způsoby klasifikace stylů, včetně kritérií příslušné klasifikace.
3. Stylém; stylová charakteristika výrazových prostředků.
4. Stylotvorné faktory (slohotvorní/stylotvorní činitelé).
5. Kompozice textu z hlediska stylistiky.
6. Základní slohové postupy a jejich modifikace.
7. Soustava funkčních stylů jako jeden ze způsobů klasifikace stylů.
8. Prostěsdělovací funkční styl – základní funkce komunikátů, které k tomuto funkčnímu stylu náležejí, jeho stylové normy a žánrové rozpětí.
9. Odborný funkční styl – základní funkce komunikátů, které k tomuto funkčnímu stylu náležejí, jeho stylové normy a žánrové rozpětí.
10. Administrativní funkční styl – základní funkce komunikátů, které k tomuto funkčnímu stylu náležejí, jeho stylové normy a žánrové rozpětí.
11. Publicistický funkční styl – základní funkce komunikátů, které k tomuto funkčnímu stylu náležejí, jeho stylové normy a žánrové rozpětí.
12. Rétorický funkční styl – základní funkce komunikátů, které k tomuto funkčnímu stylu náležejí, jeho stylové normy a žánrové rozpětí.
13. Umělecký funkční styl – základní funkce komunikátů, které k tomuto funkčnímu stylu náležejí, stylové normy, žánrové rozpětí.

1. Slovanské jazyky a jejich přehled, charakteristické znaky.
2. Praslovanština, její časové a teritoriální vymezení (otázky pravlasti, termínů a quo a ad quem apod.).
3. Charakteristika hláskového vývoje praslovanštiny.
4. Nářeční štěpení praslovanštiny.
5. Vývoj jerů a nosovek.
6. Staroslověnština, její charakteristika.
7. Nejdůležitější staroslověnské památky.
8. Vývoj českého fonologického systému do 14. století.
9. Vývoj českého fonologického systému od 15. století.
10. Vývoj deklinace substantiv.
11. Vývoj deklinace adjektiv a zájmen.
12. Vývoj konjugace.
13. Vývoj slovotvorných kategorií.
14. Hlavní charakteristické rysy našich dialektů (jednoho vybraného dialektu).
15. Čeština a její místo v rodině slovanských jazyků.
16. Slovenština a její místo v rodině slovanských jazyků.

1. Praslovanština, staroslověnština moravské a české redakce.
2. Přípravné 12. a 13. století.
3. Rozmach spisovné češtiny ve 14. století.
4. Doba husitská a pohusitská.
5. Vyspělý jazyk humanistické epochy.
6. Barokní regrese.
7. Jazyk národního obrození.
8. Přirozený rozvoj spisovného jazyka od 40. let 19. století.
9. Vývoj spisovného jazyka ve 20. století.

1. Teorie znaku. Jazyk a myšlení.
2. Jazyk a promluva. Paradigmatické a syntagmatické vztahy.
3. Definice morfému. Morfém, alomorf, morf. Druhy morfémů.
4. Klasifikace jazyků.
5. Indoevropské jazyky. Místo slovanských jazyků v indoevropské rodině.
6. Historickosrovnávací metoda v jazykovědě; její podstata (souvislost s teorií znaku); slova prapříbuzná a přejatá, elementární shody; základní principy rekonstrukce.
7. Vnější vývoj jazyků (diferenciace, integrace apod.) a jeho souvislost se společenským vývojem. Jazyky v kontaktu.
8. Jazykové společenství, norma, úzus, kodifikace.
9. Základní funkce jazyka; estetická funkce, kontaktová funkce, metajazyková funkce.
10. Idiolekt - dialekt - jazyk. Strukturní a nestrukturní útvary národního jazyka. Jazykový zeměpis.
11. Hlavní jazykovědné školy a směry 19. a 20. století; mladogramatikové, ženevská, kodaňská a pražská škola, deskriptivismus, transformační generativní popis jazyka.
12. Tvůrcové české jazykovědy (Dobrovský, Gebauer, Zubatý, Trávníček, Mathesius, Havránek).

Ústav českého jazyka FF MU, A. Nováka 1, 602 00 Brno, tel.: +420 549 49 8235, fax: +420 549 49 1520, http://www.phil.muni.cz/cest/