Platónova nauka o idejích 6. Třetí člověk Úvod O idejích V říši idejí Jednotliviny Účast Třetí člověk Poznání idejí Aristotelés

Požadavky ke kolokviu   Antická filosofie

Osnova: Textová evidence: Platón, Aristotelés, Alexandros Problém autopredikace Logické schéma argumentu Problém napodobení

Obecná charakteristika problému "Třetí člověk" se objevuje v souvislosti se snahou popsat vztah idejí a jednotlivin - je tedy dílčím problémem tématu Účast. Vychází ze základních předpokladů teorie idejí a poukazuje na jeden nepřijatelný důsledek - jedná se tedy o námitku "zevnitř" teorie, o jakýsi vnitřní rozpor. Textová evidence Formulaci tohoto problému najdeme u samotného Platóna. I když je "třetí člověk" (τρίτος ἄνθρωπος) jednou z Aristotelových námitek proti teorii idejí (Met. 990b17, 1039a2, 1079a13), zmiňuje (v dochovaných textech) pouze termín jako něco všeobecně známého, aniž by vysvětlil jeho podstatu. Proto se musíme obrátit k dialogu Parmenidés a k jednomu komentáři k Metafyzice. Platón, Parmenidés 132a1-b2: Tuším, že toto tě vede k tomu, abys měl za to, že každý vid je jeden: kdykoliv soudíš, že je mnoho velkých věcí, asi soudíš, že je jedna idea, která je v tvém pohledu táž u všech; proto uznáváš, že veliké jest jedno. Zdá se, že říkáš pravdu. Co potom, jestliže takto svou duší uvidíš všechny tyto, veliké samo a ostatní veliké věci? Neobjeví se opět nějaké jedno veliké, kterým se jeví tyto všechny velikými? Podobá se. Tedy se vyjeví jiný vid velikosti, který je vedle něho a věcí na něm se účastnících, a mimo ně opět jiný, kterým budou všechny tyto veliké, takže pro tebe nebude žádný z vidů jeden, nýbrž budou co do počtu neomezené.   Parmenidés 132d1-133a6: ... Tyto vidy stojí jakožto vzory ve své plnosti, ostatní věci se jim však podobají a jsou jejich napodobeninami, a ona účast těch ostatních věcí na videch není nic jiného, než že jsou jim připodobňovány. Jestliže se tedy něco, řekl, podobá vidu, je pak možné, aby se vid tomu, co je připodobňováno, pokud je mu připodobňováno, nepodobal? Anebo je možné, aby se podobné podobalo nikoliv podobnému? Není. Zda však není naprosto nutné, aby podobné a to, co se mu podobá, měly účast na jednom a témž vidu? Nutně. To pak, na čem musí mít podobné věci účast, aby byly podobné, není to sám vid? Ovšemže ano. Není tedy možné, aby se něco podobalo vidu ani vid něčemu jinému; jinak by se vedle vidu objevil další, a pokud by tento byl něčím podobný, opět jiný a nikdy se nepřestane objevovat nový vid, jestliže se vid podobá tomu, co se na něm účastní. Máš naprosto pravdu. Tedy ostatní věci nemají účast na videch na základě podobnosti, nýbrž je třeba hledat něco jiného, na základě čehož mají tu účast.   Aristotelés, Metafyzika A, 9, 990b15-17: Mimo to důslednější myšlení uznává také ideje jednak pro vztah, jejž nepokládáme za samostatný rod, jednak odůvodňuje jsoucnost třetího člověka. O sofistických důkazech 178b36-179a10: A že je ještě nějaký třetí člověk mimo člověka o sobě a mimo jednotlivé lidi; "člověk" ovšem jako všechno, co je společné, neznačí "toto zde", nýbrž určitou kvalitu nebo vztah nebo něco jiného, co je takové. ... K třetímu člověku se přece nedochází odloučením, nýbrž připuštěním, že člověk je právě "toto zde"; neboť není možné, že člověk o sobě je "toto zde" právě tak jako Kalliás. ... Je tudíž zřejmo, že nelze připustit, že to, co se vypovídá společně o všem, je "toto zde", nýbrž musí se říci, že to znamená kvalitu nebo vztah, nebo něco jiného, co je takové.   Alexandros z Afrodisiády (kol. 200), Komentář k Metafyzice 83,34-85,12: Toto je argument uvádějící třetího člověka. Říkají, že to, co se společně vypovídá o jsoucnech, je plně takové [tj. jaké je] a to je idea. Dále věci sobě podobné jsou sobě podobné účastí (μετουσίᾳ) na tom, co je plně toto. A to je idea. Avšak je-li to tak, a jestliže to, co se vypovídá o těchto věcech společně - není-li to totožné s ničím z těch věcí, o nichž se vypovídá, bude něco jiného mimo ty věci (proto rod člověk o sobě, jako to, co se vypovídá, nebude totožný s ničím jednotlivým), pak bude jakýsi třetí člověk mimo jednotlivého člověka, např. Sókrata a Platóna, a mimo ideu, která je co do počtu také jedna. ... Třetí člověk se ukazuje i takto. Jestliže to, co se pravdivě vypovídá o více věcech, je něco jiného mimo věci, o nichž se vypovídá, a odloučené od nich (to totiž dokazují ti, kteří předpokládají ideje), proto existuje člověk o sobě vedle těchto, protože člověk se pravdivě vypovídá o jednotlivých lidech, jichž je počtem více, a je něco jiného než oni. Ale je-li to tak, bude jakýsi třetí člověk. Jestliže totiž je to, co se vypovídá, něco jiného od těch věcí, o nichž se vypovídá, a existuje odděleně, člověk však se vypovídá o jednotlivých lidech i o ideji, pak bude třetí jakýsi člověk mimo jednotlivé lidi a ideu. Takto dále i čtvrtý vedle tohoto a ideje a jednotlivých lidí, protože se o nich vypovídá, stejně pak i pátý a tak donekonečna. Tento argument je stejný jako ten první, neboť se předpokládalo, že podobné věci jsou podobné účastí na nějaké téže věci. Lidé a ideje jsou totiž sobě podobní. ... Prvního výkladu třetího člověka užili jiní i Eudémos jasně ve spise O mluvě, druhého Aristotelés sám nejprve ve spise O idejích a brzy nato v tomto spise.   Alexandros zmiňuje ještě další dvě varianty či podoby argumentu zvaného τρίτος ἄνθρωπος: Když říkáme "člověk se prochází", neříkáme ani o člověku jako ideji, že se prochází (ta je přece nehybná), ani o žádném jednotlivém člověku (jak bychom také mohli, když jej neznáme? Víme, že se prochází nějaký člověk, ale nevíme, kdo konkrétně je tím, o kterém to říkáme), nýbrž o nějakém jiném třetím člověku mimo tyto říkáme, že se prochází. Bude to třetí člověk, o němž vypovídáme, že se prochází. Faniás (Aristotelův žák z Eresu na Lesbu, tedy Theofrastův krajan, asi 375-300) uvádí ve spise Proti Diodórovi, že sofista Polyxenos (pobýval kolem r. 365 na dvoře Dionýsia II. v Syrakúsách a vystupoval jako Platónův protivník; je zmíněn ve dvou jeho listech) uvedl třetího člověka, když řekl: "jestliže člověk existuje na základě účasti na ideji a člověku o sobě a společenství s ideou a člověkem o sobě, je třeba jiného člověka, který je základem jsoucnosti pro ideu. Není to ani člověk o sobě, který je ideou, na základě účasti na ideji, ani nějaký jednotlivý člověk. Zůstává jedině možnost, že je to nějaký jiný třetí člověk, který je základem jsoucnosti pro ideu." První z těchto argumentů poukazuje na problém, který byl podle Aristotelovy kritiky ve 13. knize Metafyziky v tehdejším myšlení velmi aktuální, totiž na problém existence a statusu obecného. Druhá formulace velmi připomíná příklad z velikostí z Parmenida. Podle hesla "Polyxenos (6)" z Der Kleine Pauly je možné, že právě tento sofista byl autorem slavného argumentu proti idejím.   Za upozornění na tento názorný materiál děkuji dr. Pichové a dr. Pichovi. Problém autopredikace U všech velkých věcí je společný vid (ἰδέα) a to je sama velikost (τὸ μέγα). Avšak dále lze předpokládat jinou velikost, díky níž se jeví velikými nejen veliké věci, nýbrž s nimi i sama velikost, idea. A tak do nekonečna. V jednom se objevuje mnohost. (132a-b) To vychází z předpokladu, který Sókratés neodhalil, že totiž idea velikosti sama musí být veliká. Stejně jako u předchozího problému i tady jsou ideje pokládány za něco věcného, předmětného. To je zdůrazněno tím, že se tu mluví o velikosti a o veliké ideji velikosti. Pokud by byla řeč o kráse, nebylo by tak nápadné tvrzení, že idea krásy je krásná. A ovšem toto tvrzení by v sobě neneslo myšlenku, že taková idea je fyzickým jsoucnem. Zřejmě proto si Platón vybral pro demonstraci problému právě velikost. Třetí člověk a autopredikace R. E. Allen, Participace a predikace v Platónových středních dialozích. V dialozích se používá takový jazyk, podle nějž se zdá, že idea je univerzálie, která má sama sebe za atribut a je členem své vlastní třídy, jedním dokonalým členem třídy. Idea má to, čím je. Vypovídá o sobě samé = autopredikace. Ovšem to není pravda, protože univerzálie nejsou jednotlivými případy sebe samých. Lichost není lichá, Spravedlnost není spravedlivá. Názor o autopredikaci vede k nekonečnému regresu, jak Platón věděl. Předpokládat, že to tak Platón myslel, že tedy zaměňuje univerzálie a jednotliviny, když je jako první rozlišil, znamená pokládat jej za slaboduchého. Platón přijímá tezi, že některé (nebo možná všechny) entity, které lze označit "F-o-sobě" (the F-itself), mohou být zvány F. Krásné samo bude krásné, Spravedlivé samo spravedlivé. Ovšem tato teze ještě neznamená autopredikaci. K tomu je třeba ještě jedna premisa: predikát typu "... je F" lze jednoznačně vztáhnout na F-jednotliviny i na F-o-sobě. Pokud by tato premisa neplatila, byl by predikát systematicky dvojznačný, podle toho, zda by podmětem byla idea nebo jednotlivina. Pak by věta "Spravedlnost je spravedlivá" přiřazovala něco jiného než věta "tento čin je spravedlivý". Allen tvrdí, že ideje jako predikáty vykazují tuto dvojznačnost. To lze vidět z teorie predikace v Phd. Potom se nemůžeme stejně podívat na veliké věci a samu velikost, a dospět tak k další ideji velikosti. Velikost sama totiž není veliká stejným způsobem jako slon.   Důkaz "třetího muže" a Platónova teorie idejí J. M. E. Moravcsik, The Third Man Argument and Plato´s Theory of Forms, in: Phronesis VIII, 1963, 50-62, v: Pom Fil 10, Idea a třetí muž, 56-67. Teorie idejí je potvrzena i ve Filébu, ale nikde se přitom neobjevuje odmítnutí "třetího muže". Platón zastával dva principy - princip autopredikace a ne-identity, které podle kritiků jsou neslučitelné. Lze je vysvětlit tak, že každá idea má ten rys, který zastupuje, ale žádná z nich nemůže být identifikována s žádným ze svých atributů. Vzhledem k jeho autopredikaci je třeba rozlišit následující teze: S1. Idea F má "F" predikované o ní v jiném a primárnějším smyslu, než je "F" predikováno o všech entitách podílejících se na této ideji. S2. Idea F má "F" predikované o ní v témž smyslu, s nímž se "F" predikuje o jednotlivinách. V obou případech "F" není vlastním jménem F, nýbrž je jejím popisem. Tedy vysvětluje ji, uchopuje podstatu ideje. V S2 je pouze obecným predikátem, v S1, pokud je "F" aplikováno na ideu F, je závazným popisem podávající jednoznačnou charakteristiku ideje F. Pak jde o diferenci smyslu ("bratr" není dvojznačné slovo, ale znamená primárně mužského sourozence, sekundárně členy společenské skupiny a přátelské osoby. Platón si byl této dvojznačnosti vědom - Soph. 256a11-12). Navíc ideje a jednotliviny spadají do rozdílných kategorií. Vzhledem k ne-identitě je třeba odlišit: S3. V jakémkoliv tvrzení subjekt-predikátové formy výrazy subjektu i predikátu zastupují oddělené entity. S4. Existuje nějaká výlučná entita, odpovídající každému smyslu kteréhokoliv predikátu "F". Příklad: "neměnnost je neměnná", "existence existuje" - to by vedlo k problémům, pokud by platila S3, ale nevadí to při S4. Logická analýza argumentu třetího muže: Jeho logika je poměrně jednoduchá. P1. Pojímáme a, b, c jakožto F na základě F, jež je jedno. P2. Pojímáme a, b, c a F týmž způsobem jako a, b, c. C1. Pojímáme každá a, b, c a F jakožto F, a proto musíme předpokládat existenci F´. P3. Pojímáme a, b, c, F a F´ stejně jako a, b, c a F. C2. Analogicky se dostáváme k F´´. Třetí muž ruší identitu idejí, protože v každé z nich je jich nyní nekonečně mnoho. Ideje pak už nemohou být kritériem identity. V pozdních dialozích proto chybí ta pojetí, která byla dotčena důkazem.   Paulinské predikace Viz G. Vlastos, Poznámka o "Paulinských predikacích" v Platónovi, PomFil 10, Idea a třetí muž, s. 68-73.   Problém napodobení Ideje jsou vzory (παραδείγματα), jimž se věci podobají a jsou jejich napodobeninami (μιμήματα) a účast pak není nic jiného než právě to, že se věci ideám podobají (εἰκασθῆναι αὐτοῖς). (Parm. 132d) Při připodobnění nemusí mít věc na ideji fyzickou účast, nemusí se jí dotýkat, pouze se jí podobá. Problém se ovšem objevuje ve chvíli, kdy je třeba toto připodobnění nějak určit: Jestliže se věc podobá ideji, musí být také idea podobna svému obrazu. A podobné je něčemu podobné proto, že s ním má něco společného. A to, co mají podobné věci společné, by měla být idea. Takže vedle ideje a jejího obrazu musí existovat další idea, která vystihuje jejich shodnost a podobnost. (132e) Žádná věc se totiž nepodobá ideji dokonale, vždy se od ní odlišuje. Ta další idea, která by vystihovala míru podobnosti, by už nebyla vzorem, nýbrž zobecněním skutečnosti, byla by abstrakcí ze skutečnosti. Patočka namítá, že podobnost ideje a jejího obrazu nebo dvou obrazů téže ideje nevychází z této ideje, nýbrž z účasti té dvojice na ideji podobnosti (Platón, 314-15). To má opodstatnění v tom, že dva lidé nebo idea člověka a jeden člověk se sobě podobají více než jiní dva lidé nebo idea a jiný člověk. Dva lidé si totiž nejsou podobni podle ideje člověka, nýbrž ještě nějak jinak. Podobnost na základě účasti na ideji člověka je triviální, protože by byla pro všechny lidi stejná. Přitom všichni mají stejnou míru účasti na ideji člověka. Hovořit o míře podobnosti mezi ideou jako vzorem a věcí jako obrazem v tomto smyslu je vskutku možné jen ve vztahu k podobnosti samé. Idea jako plán je totiž dostatečným měřítkem pro určení podobnosti kopie. Při výrobě se výrobek, obraz neposuzuje ničím jiným než plánem. Plán je absolutním měřítkem. Nemusí tedy vedle podobných věcí a podobnosti samé existovat nějaká další podobnost (tamtéž, 314). Ideje a napodobeniny R. E. Allen, Participace a predikace v Platónových středních dialozích. III. Nápodoba a stupně jsoucnosti Dvě fundamentální doktríny: a) vztah mezi jednotlivinami a idejemi je vztahem nápodoby, vztahem kopie k originálu; b) ideje a jednotliviny se liší stupněm jsoucnosti. Přitom ze samotné teorie predikace nevyplývá způsob, jak potvrdit či popřít, že F-samo má F-ost. Tyto dvě teorie nevyvolávají autopredikaci. Ad a) Teorie nápodoby Jednotliviny kopírují, imitují ideje, takže se idejím podobají. Podle zastánců autopredikace z toho plyne, že když se podobají F-jednotliviny a F-o-sobě, je to proto, že jsou F. To je ovšem výstřednost. Obraz ruky totiž není rukou, ale může se ruce barvou, tvarem i jinak podobat. Je tedy třeba rozlišovat mezi substanciální a akcidentální podobností, mezi podobností věcí stejného druhu a podobností věcí, které jsou si podobné pouze svou kvalitou. Pak je argument autopredikace vyvozený z nápodoby změteností. Zastánci autopredikace mají na mysli pouze jeden druh nápodoby - model, podle něhož se dělá něco stejného druhu (brdo). Ale to Platón neměl na mysli. Ovšem i v případě akcidentální podobnosti mezi jednotlivinami a formami existuje absurdnost vlastní autopredikace. Jestliže totiž se x a y sobě podobají, pak proto, že mají společnou vlastnost C. Ale jestliže se x podobá i C, pak se objevuje regres třetích členů ve vztazích podobnosti. Ideje pak budou mít společnou třídu se svými jednotlivinami, a tím už budou připodobněny jejich vlastnosti. Ale tak to Platón nemyslel, protože jednotliviny se nepodobají idejím. Příklad - odraz rudého šátku v zrcadle: Odraz jistě není šátkem, ale otázka zní - je odraz rudý? Pokud ano, pokud je obraz podobný originálu kvalitou, pak lze vypovídat stejně o obrazech i originálech. Bytí odrazu je bytí relační, závislé na něčem jiném, než ono samo - na originálu a médiu zrcadlení. Zrcadlo idejí je trojrozměrné - schrána, prostor. Obraz rudého šátku není rudým stejným způsobem jako šátek sám. Odraz se nepodobá originálu, spíše je podobou originálu. "Podoby něčeho" jsou kvazi-substancemi, jsou to relační entity. K originálům se mají jako závislé k nezávislým a jako méně jsoucí k více jsoucím. Platónova metafora nápodoby vyjadřuje společenství mezi odlišnými řády objektů, odlišnými úrovněmi bytí, aniž by tento řád sama nabourávala. Ad b) Stupně jsoucnosti Jednotliviny se od idejí liší - jako nápodoby od originálů - co do stupně jsoucnosti. Deficienci jednotliviny vůči věci ovšem nesmíme chápat tak, že má v menší míře tu vlastnost, kterou je její idea, jež ji má plně. Pak by idea také měla tu vlastnost a byla by tedy sama jednotlivinou. V tom případě je deficience jednotlivin vysvětlena jako deficience kvality a nikoli typu. Jednotliviny jsou deficientně něčím jiným téhož druhu. Avšak metafora nápodoby a chórismu chce naznačit, že se jedná o deficienci jednoho druhu (typu) věci vzhledem k jinému druhu (typu). Deficience je kategoriálním rozdílem, nikoli rozdílem v rámci kategorie. Jednotliviny jsou deficientní ne kvůli svým vlastnostem, nýbrž jako druh věcí, který jsou: Jsou blíže určeny protivami, mění se, jsou do jisté míry nepřístupné rozumu, závisí na existenci idejí a nejsou samy idejemi. Ideje a jednotliviny nejsou téhož typu, to však bez důkazu předpokládají stoupenci autopredikace. Vedlo by to mj. k tomu, že Velikost by musela být největší možnou věcí, Malost menší než kterákoli malá věc. Z této analýzy tedy plyne, že autopredikaci lze dokázat jedině tehdy, když se už implicitně předpokládá.