Kosmologie u předsókratiků

Pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou [kořeny] a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé. Dvojí je zrod smrtelných věcí a dvojí je jejich zánik. Neboť jeden je plozen a huben souběhem všech věcí, zatímco ten druhý je posílen a odlétá pryč, když se zase rozrůstají. A tato nepřetržitá vzájemná výměna nikdy neustává. Jednou se Láskou vše sbíhá v jedno, jindy je zase rozchváceno nepřátelstvím Sváru. A tak nakolik se [kořeny] naučily růst z mnohého v jedno a nakolik vytvářejí mnohé věci, když se jedno rozrůstá, natolik vznikají a jejich věk je nestálý; nakolik naopak nikdy neustávají v nepřetržité vzájemné směně, natolik provždy jsou, neměnné v koloběhu.

Nuže pojď a slyš má slova, vždyť učení rozhojňuje moudrost. Jak jsem řekl již dříve, když jsem stanovil meze svých slov, pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou a jsou jenom jedno, podruhé se zase rozrostou v mnohé - oheň a voda a země a nesmírná výšina vzduchu, a bídný Svár, oddělen od nich, stejný v každém směru, a uprostřed nich Láska, stejná nadél i našíř. Musíš na ni hledět svou myslí, a ne na ní viset užaslýma očima. Je to ona, o níž se soudí, že je vrozena i smrtelným údům, ona, díky níž mají [lidé] přátelské myšlenky a konají souladná díla, ona již zvou jménem Radost či Afrodité. Žádný smrtelný muž nespatřil, jak mezi nimi působí: ty však naslouchej neklamnému uspořádání mého výkladu.

Všechny tyto věci jsou si rovné a stejného věku, ale každé náleží jiný úděl, každá má jinou povahu a každá vládne střídavě v oběhu času. Kromě nich již nic dalšího nepřibývá ani neubývá. Jak by také mohly zcela zaniknout, když není nic, v čem by nebyly? Neboť jen kdyby stále zanikaly, nemohly by dále být. A co by mohlo rozhojnit toto veškerenstvo? Odkud by to mohlo přijít? Ne, jsou právě jen tyto věci, ale probíhají jedny druhými, a tak se stávají pokaždé něčím jiným, a přece jsou nepřetržitě a navždy stejné.

B17, Simplikios, In Arist. Phys. 158, 1; 13.

Další pak mají za to - jako Empedoklés z Akragantu a Hérakleitos z Efesu -, že svět oba stavy střídá, trvaje jednou tak jako nyní, kdežto jindy zaniká, a že tato změna probíhá bez konce.

A38, Aristotelés, O nebi 279b14-17. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

Jiní pak říkají, že tentýž svět se střídavě rodí a zaniká, a když znovu vznikne, tak znovu zanikne, a že toto prostřídávání je věčné. Empedoklés například říká, že Láska a Zápas střídavě vládnou a že ta první svádí všechny věci v jedno, ničí svět Zápasu a vytváří z něho Sfairos, zatímco ten druhý opět prvky rozlučuje a vytváří z nich tento svět.

A52 ze Simplikia, In Arist. de cael. 293, 18-23. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

Stejně tak [Alexandros] říká, že Empedokleův svět je stále stejný a pohybuje se nyní díky Zápasu [tj. Sváru] tak, jako se pohyboval dříve díky Lásce. V přestávkách mezi pohyby, které vznikají od těchto dvou sil - tj. prvně, když Láska zvítězila nad Zápasem, a posléze, když Zápas zvítězí nad Láskou -, je svět uváděn do pohybu nějakým jiným pohybem a ne těmi, jimiž uvádějí do pohybu Láska a Zápas.

A38 z Filopona, In Arist. Gen. et Corr. 268, 8-13. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

Z tohoto důvodu [Empedoklés] říká, že se "proměňují" a navzájem střídají dva světy, které v tom "nikdy neustávají". Proto jsou tyto světy "nehybné" a "věčné". Výrazem "v kruhu" pak míní cyklus. Tímto způsobem praví, že po každém završení Sfairu a světa jsou prvky v klidu, zatímco mezitím se pohybují.

A38 z Filopona, In Arist. Phys. 823, 10-14. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

Empedoklés tvrdí, že κόσμος je jeden, avšak není univerzem (τὸ πᾶν), nýbrž jen malá část univerza (τοῦ παντός), zbytek je nezpracovaná látka.

A47, Aëtios, Plac. I, 5, 2; D. 291.

A pokud jde o tvar kosmu, popisuje následujícím způsobem, jaký je, když je pořádán Láskou:
"Ze zad mu neraší dvě větve, nemá nohy, ani hbitá kolena, ani plodivé údy,"
nýbrž
"byl to σφαῖρος"
a je rovný sám sobě.

B29, Hippolytos.

Eudémos chápe nehybnost tak, že se vztahuje na Sfaira za vlády Lásky, když jsou všechny věci sloučeny -
"zde nelze rozlišit rychlé sluneční údy",
nýbrž, jak praví,
"takto je upevněn v hustém skrytu Harmonie, okrouhlý Sfairos, těšící se ze své přeradostné samoty."

B27 ze Simplikia, In Arist. Phys. 1183, 28.

Tam není vidět ani zářivá podoba Slunce, ani srstnatá moc země, ani moře.

B27, Plútarchos, De fac. in orbe lun. 12, 296e.

Když však tyto se scházejí, Zápas z nich odchází na kraj.

B36, Aristotelés, Met. 1000b 1. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

Ale když pak začne opět převládat Svár, vzniká ve Sfairu opět pohyb:
"Všechny údy boha se jeden po druhém začínají viklat."

B31 ze Simplikia, In Arist. Phys. 1183, 28.

Zároveň však neudává žádnou příčinu samotné změny, leda, že je tomu od přírody tak:
"Když pak opět v údech vyrostl veliký Svár, začal se domáhat svých práv, neboť se naplnil čas, který je jim střídavě vyměřen širokou přísahou..."

B30, Aristotelés, Metafyzika 1000b 12.

V Nesváru mají všechny různou podobu a jsou rozdělené, ...

B21, Simplikios, In Arist. Phys. 159, 13.

Země neměla žádnou část horka, ani voda vzduchu; nic těžkého nebylo nahoře, nic lehkého dole; prvky všech věcí, nesmíšené, nemilované a osamělé, nepřipouštějící spojení nebo asociaci, nýbrž vyhýbající se a stranící se jeden druhého a pohybující se tvrdohlavě svými vlastními pohyby…

B27 z Plútarcha, De fac. in orbe lun. 926e-f.

Já se však obracím nazpět, abych ve svém hněvu došel na onu cestu, kterou jsem vylíčil prve, když jsem čerpal jeden výklad po druhém. Když Svár dospěje do nejnižší hlubiny víru a když uprostřed víru vznikne Láska, tu se všechny tyto věci scházejí, aby byly jen jedním, ne hned, nýbrž spojují se různé věci z různých směrů, jak se jim chce. Jak se mísily, řinula se nespočetná plemena smrtelných bytostí; ale mnohé věci zůstávaly nesmíšené mezi těmi, jež se mísily - všechny ty, které Svár shůry ještě zadržoval, neboť se dosud nestáhl celý řádně do nejzazších končin kruhu, nýbrž v některých údech zůstal, zatímco z jiných vystoupil. O kolik pokaždé ustoupil, o tolik pokaždé postoupilo přívětivé nesmrtelné úsilí bezvadné Lásky. Hned pak rostly smrtelné věci, jež se předtím naučily být nesmrtelné. Věci před tím čisté a nesmíšené zkřížily navzájem své cesty. Jak se mísily, řinula se nesčetná plemena smrtelných bytostí skloubená do všemožných podob - podivná na pohled.

B35, Simplikios, In Arist. De caelo 529, 1; In Arist. Phys. 32, 13.