Obecné rysy mýtických kosmogonií |
KRS:
Z hlediska studia:
|
Homér - Ílias |
Viz text k DF I. Nejzajímavějším prvkem na této představě je Ókeanos (viz KRS I, 2, s. 22 - 30).
|
Hésiodos - Theogoniá |
Viz text k DF I. Schematicky lze počátek vznikání znázornit takto:
Dále Země s Úranem zplodili Titány s nejmladším Kronem. Následují mýtické příšery a dále boj Krona s Úranem - při tom se
rodí z mořské pěny Afrodíta. Z Noci (a to "aniž s kým spala") se dále rodí Osud, Smrt, Spánek, Sny, Hoře, tři bohyně osudu, Šalba a Láska, Staroba, Eris.
Obraz světa: Nebe
pod ním Země
stejně hluboko pod ní Tartaros (9 dní volného pádu) V Tartaru jsou zdroje i konce (pégai kai peirata) země, moře i nebe. Sídlí tam Noc a její děti Spánek a Smrt a je tam Hádův palác. Od verše 885 následuje výčet potomků Olympanů, počínaje Diem. KRS:
|
Orfické kosmogonie |
E. Zeller. Die Philosophie der Griechen I. Erste Hälfte. Lipsko 1919. Nejvíce informací dochovali pozdější novoplatónikové (4. - 6. st.), zvláště Damaskios. Novoplatónské myšlení totiž mělo velmi blízký vztah k symbolickému a alegorickému jazyku a v tomto duchu se snažilo interpretovat i staré mýty. Novoplatónikové ovšem vycházeli z Eudémových historických spisů, a tedy jejich informace jsou poměrně důvěryhodné. Doba vzniku orfických mýtů Lze ji určit jen obtížně, protože orfické hnutí se dlouho vyvíjelo. Počátky kosmogonických představ podle KRS zřejmě spadají do 6. - 5. st. př. Nejednalo se však o jednotnou představu, nýbrž existovalo několik různých orfických verzí vzniku kosmu:
|
Ferekýdés ze Syru |
Zlomky |
|
|
|
Výklad Ferekýdés žil kolem r. 540 (a byl tedy mladším současníkem Anaximandra) a podává svébytné přetvoření starších kosmogonií. Počátky podle něj představují (božské) bytosti Zas, Chronos a Chthonie. Chthonie je Země, Chronos část nebe blízká Zemi a božstvo, které ji ovládá, Zeus nejvyšší bůh, jenž řídí celý svět a zároveň je nejvyšším nebem. Chronos vytvořil ze svého semene oheň, vzduch a vodu. Z toho všeho - tří mocností a tří látek, rozčleněných do pěti záhybů, slují (mychoi) - vzniká paterý božský rod a stejně tak z pěti částí sestávající světový řád (pentekosmos). Ovšem jak konkrétně svět vzniká a jak se na tom podílejí ony tři mocnosti, se nedá z Damaskiovy stručné zprávy zjistit. Kosmogonický proces tedy zůstává zcela nejasný. K představě, jak podle Ferekýda vzniká Země jako vesmírné těleso, přispěl nález papyrového zlomku v r. 1903. Zlomek popisuje svatbu boha nebe (Zas) a bohyně Země (Chthonié). Přitom z jejich spojení vzniká těleso Země a Chthonié se od té chvíle jmenuje Gé. Ovšem tato zpráva neobsahuje ani náznak nějakého přírodovědného, "fyzikálního" vysvětlení vzniku Země. To vynikne zvláště ve srovnání s Anaximandrovým či Anaximenovým výkladem. Také u Ferekýda dochází k boji bohů, ale vůdcem nebeských bohů není Zeus, nýbrž překvapivě Kronos. Pravděpodobně ve svém spise mluvil i o stěhování duší, protože byl označován za Pýthagorova učitele. Jeho kosmologie má alegoricko-symbolický charakter.
|
Srovnání Ferekýdovy a Hésiodovy kosmogonie |
Je zde patrný pokrok v myšlení. Vidíme určitou snahu odlišit látkové složky světa (zemi a atmosférické elementy) a také látku a tvořící sílu. V boji Krona a hada Ofionea (o němž podávají zprávu jiné zlomky z Ferekýda) lze snad vidět myšlenku, že současný světový řád se utvořil tak, že síly propasti byly svázány vlivem horních elementů. Prazáklady světa jsou výslovně prohlášeny za věčné. Průběh stvoření světa je ovšem líčen zcela v mýtickém způsobu starších theogonií. Vykonává jej Zeus svou božskou mocí, nejsou hledány přirozené příčiny. V myšlence, že Země bez pevné podpory se vznáší na tomtéž místě, se shoduje s Anaximandrem. A věčné bytí bez počátku, které připisuje svým třem prabohům, je jednou ze základních charakteristik apeira. Ovšem Anaximandrovo myšlení je mnohem "vědečtější" nebo "filosofičtější". |