Břetislav Horyna
V břiše filosofa
čili
Nový a dosud neznámý pohled na to, jak největší filosof všech dob prakticky pochopil svou vrženost na lysinu bytí, jaké zásady pro dobrou morálku z toho vyvodil pro sebe i pro jiné, kteří rovněž usilují dovést lidské pokolení na cestu za lepším, a kvůli tomu na sebe mnohé strázně berou, mezi nimiž nikoli tou nejposlednější je rozumové ovládnutí paralogického škruňkání červa.
Vážené dámy a pánové,
dovoluji si obrátit pozornost tohoto vybraného publika na problematiku, k níž se vyjádřil sedmdesátiletý a přiměřeně tomuto věku bezcílně mnohomluvný Immanuel Kant. Tápu v pochybách, zda tak nečiním předčasně, neboť k otázce, jež před námi stojí, bylo by možná zapotřebí přistoupit až – dovolte mi tuto nenápadnou metaforu – s patřičně strávenou životní zkušeností, a ta se dostavuje až s věkem, jehož mnozí zde v auditoriu přítomní nikdy ani nedosáhnou. Byl to právě tento řekněme osudový důvod, který mě posléze přiměl zahovořit a objasnit jednu temnou stránku v díle již zmiňovaného velekněze všech filosofů, o níž se z příčiny, jež následně plně vyvstane, v žádných učebnicích dějin filosofie, ba dokonce ani v Úvodu do evoluční ontologie nic nedozvíme. Nebude to snadná cesta; přesto však vzhůru do díla, před námi se otevírá problém červa v břiše, pojatý z hlediska transcendentálního idealismu.
Příběh začíná roku 1794, kdy známý lékař a zakladatel makrobiotiky Christoph Wilhelm Hufeland (1762-1836; 1797 spis Die Kunst, das menschliche Leben zu verlängern, oder die Makrobiotik; přítel J. W. von Goetha, který s ním rád a podrobně diskutoval problematiku čelistního kloubu) zaslal dopis do Královce I. Kantovi. V něm se na něj obrátil s dotazem, který o tři roky později stanul v názvu Hufelandovy nejslavnější práce: jak má člověk dle názoru Kantova žít, aby svůj život co nejvíce prodloužil. Kant mu kupodivu odpověděl – důvody, z nichž to Kant, který celý život omezoval jakoukoli korespondenci jak jen mohl, učinil, nejsou známy, lze je pouze přičítat na vrub rostoucí Kantovy výmluvnosti, anebo tomu, že se nechal vyprovokovat přiloženým Hufelandovým spiskem o dietetice, čili záležitosti, která Kanta v té době již eminentně zajímala. Dopis plně odpovídá dobovým pravidlům epistulární kultury: má formu malého spisku o 13 kapitolkách a doslovu. Hufeland si nejprve toto Kantovo sdělení nechal pro sebe, teprve roku 1824 ho, jak sám píše, „na naléhání nakladatelovo“, vydal tiskem. Opět můžeme jen hádat, proč tato 30letá prodleva: jako první se nabízí hypotéza, která souvisí s Hufelandovou snahou získat poukazem na svou známost s Kantem znovu ztracený vliv na pruském císařském dvoře, kde ho začal vytlačovat praktický lékař Johann Christian Stark (1753-1831), jenž se stal osobním lékařem císaře navzdory tomu, že zastával zastaralou Brownovu metodu.
Kant
nazval svůj spisek Von der Macht des Gemühts durch den blossen Vorsatz
seiner krankhaften Gefühle Meister zu sein, čili O síle mysli, jež
dokáže pouhým předsevzetím ovládnout své chorobné pocity. Jak plyne již
z názvu, jde o dílo věnované prevenci, zejména střídmosti v jídle, spánku,
v hojném otužování a dalších profylaktických opatřeních, v nichž skromný a
celý život se uskrovňující Kant, který se přejídal výhradně u baronky
Charlotty von Jacobi, kde občerstvení podáváno zdarma, vynikal nad celým
Královcem, či, jak tvrdí někteří zaujatější němečtí životopisci, nad celým
východním Pruskem.
Nemám zde dostatek prostoru, abych důkladně a po zásluze rozebral hlavní myšlenky Kantova dosud zanedbávaného spisku. Omezím se, v souladu s tématem dnešní konference, pouze na zásady čili Grundsätze kapitoly deváté, nazvané příznačně Vom Essen und Trinken (pro evoluční ontology překládám: O jídle a pití). U spisů Kantova kritického období, kam zmiňovaný nepochybně patří, je ale nutné, jak známo, postupovat metodou metafyzické dedukce, a tu konfrontovat s metodou transcendentální dedukce; pro evoluční ontology vysvětluji, že vše řečené musí z něčeho vyplývat.
Po vlastní analýze spisku se domnívám, že zásady ohledně jídla a pití vyplývají ze zásad otužování, formulovaných v kapitole čtvrté pod titulem Vom Warm- und Kalthalten, namentlich der Füße und des Kopfes, čili O uchovávání v teple či chladu, jmenovitě jde-li o nohy a hlavu.
Zde začíná na s. 18 Kantova polemika s tezí, dle níž se „mají nohy i hlava držet v teple“. Jedná se pouze o analytický soud, který se opírá o zkušenost, avšak, jak Kant dodává, zkušenost chybnou. Kantova správná zkušenost naopak říká, že mít hlavu v teple je z medicínského hlediska vždy nevýhodné, a proto by první premisa pro formulování další nepodmíněné zásady měla znít „hlavu je třeba mít chladnou, avšak nohy je nezbytné držet v teple“.
Zdá se, že jsme u cíle, avšak znalci Kanta vědí, že nic není tak jednoduché. I zde se objevuje kritický prvek: teplotní nepoměr mezi oběma póly těla vyvolává otázku, co se bude dít uprostřed, kde by, jak bychom asi očekávali, nastávalo jakési neurčité vlažno (dovoluji si upozornit, že tento termín Kant nepoužívá, jde o můj osobní vklad do kantologických bádání, který z důvodů přesného rozlišování dostal přednost před termínem „vlažné neurčito“).
Takové řešení je však pro Kanta málo radikální, a proto zaznívá na s. 19 tato vyhrocená formulace: „Osobně však považuji za žádoucí, aby se v chladu drželo obojí“, a s interkulturním přesahem připojuje odvážnou formulaci „K čemuž Rusové počítají i prsa“ (Wozu die Russen auch die Brust zählen). Zvážili jsme tedy již otázku nohou, hlavy a částečně prsou: zbývá ale to nejdůležitější, co nám umožní transcendentálně deduktivní krok k jídlu a pití, otázka břicha. Zde je Kant skvěle jednoznačný. Stále ještě na s. 19 říká. „Uchovávat břicho v teple, především za studené povětrnosti, mělo by náležet spíše k dietetickým předpisům než aby bylo ponecháno naší bezstarostnosti (Gemächlichkeit), neboť břicho v sobě obsahuje střeva, která musí na dlouhou vzdálenost pohánět látku nikoli tekutou, k čemuž u starých lidí patří takzvaný utažený opasek (der sog. Schmachtriemen, tj. široký pás, zpevňující podbřišek a jeho svalstvo), jenž se jistě nenosí kvůli teplu“.
Tímto nás královecký filosof seznámil s vnějšími
okolnostmi, na něž je nezbytné dbát, chceme-li zdravě a dlouho žít. Zopakujme
si jeho hypotetický, tedy zkušenostně podmíněný imperativ: nohy a hlava
v zimě, břicho v teple, nadto však utažené opaskem. Sledujeme-li Kanta přesně,
jsme nyní připraveni pokročit do sféry transcendentálna a dotáhnout
hypotetický imperativ v imperativ kategorický. To sám Kant činí v již zmíněné
kapitole 9.
Zde úvodem na s. 35 vzpomíná na dobu svého mládí, kdy množství, čas a požitek jídla byly určovány pouhým apetitem (nach bloss den Appetit). Nyní však, s nástupem stáří a jeho slabostmi, se do tohoto osvědčeného a blahodárně působícího životního stylu vloudila jistá neobvyklost (eine gewisse Ungewohnheit), jež ho donucuje, aby nikoli po jeden den, ale po všechny dny dodržoval dietetickou zásadu (dietätischer Grundsatz), o které se lze právem domnívat, že bude dlouhému životu nejvíce ku prospěchu.
Jak zní tato zásada? Kant odpovídá: Protože se střevo ve vyšším věku brání přílišné kvantitě tekutin, polévek a zejména vody, a naopak si žádá hrubější stravy (derbere Kost) a dráždivějších nápojů, např. vína, je v zájmu dlouhého života mu tyto náležitosti dopřát. Zdůvodnění této zásady má následující součásti: uvedená dieta slouží 1. k tomu, aby podpořila červovité pohyby střeva (wurmförmige Bewegung der Gedärme), jehož namáhavou práci můžeme nejen pociťovat, nýbrž dokonce i slyšet (deren Arbeit man nicht bloß fühlen, sondern sogar hören kann); 2. k tomu, aby se do krevního oběhu dostaly potřebné částice, které svou dráždivostí udržují žilní systém (Geäder) v čilosti. V souvislosti s druhým bodem upozorňuje Kant na vysokou rizikovost vody: na s. 36 uvádí „voda potřebuje u starších lidí příliš mnoho času na to, aby se vstřebala do krve, a ještě déle trvá její zpětné odlišení od krevní masy v ledvinách a do močového měchýře, pokud krev není posilována asimilovanými částečkami, jaké obsahuje zvláště víno.“ Pak platí, že víno může být vlastně užíváno jako medicína (als Medizin gebraucht wird) a o sobě tudíž nenáleží k dietetice. Naopak prudký a neuvážený obrat k pití vody, které je, jak píše filosof, „z větší části nezvykem“, se okamžitě negativně projeví a rozhodně nelze doporučit, aby se stal předsevzetím. Naštěstí tomu ke stáru brání sám přirozený instinkt (Naturinstinkt), takže není třeba využívat ani rozvažování (Verstand), ani čistý rozum (Vernunft) – zde Kant evidentně naráží na to, že spoléhat se k stáru na jedno či druhé by byl vyložený nerozum. Přirozený instinkt chránit se před pitím vody je navíc podporován zkušenostně: takový člověk, říká Kant, který zřejmě někdy neopatrně sáhl i po této tekutině, pak špatně spí, poněvadž přílivem vody mu klesla teplota krve a vnější i vnitřní chlad se následně projevuje puzením.
Na závěr si nyní dovolím shrnout Kantovu zásadu formující náš poměr k jídlu a pití a pak z ní vyvodím apodikticky platnou poučku. Kantova dietetická zásada říká, že náš poměr k jídlu a pití má být vyvážený. Poučka, která z toho plyne, upozorňuje, že vyvážený či vyrovnaný vztah zejména k alkoholu znamená, že musí být zachována parita: jednou zvítězíme my, podruhé může zvítězit alkohol. Bohužel, navzdory velkému odkazu Kantovu, ale nadále existují odsouzeníhodné výjimky z tohoto pravidla, které se ani přes úspěchy moderní kosmologické kybernoto-grafomanie s průnikem do sci-fi k vítězství dosud nepropracovaly.
Děkuji za pozornost.