Petr Jemelka
Dějiny českého přírodovědného myšlení jako inspirace dnešku
Kontextem úvah o vztahu jídla, pití a evropské vzdělanosti je nutně i neradostná perspektiva globálních problémů. Tento příspěvek chce poněkud netradičně upozornit na téma dosud ne zcela uspokojivě reflektované - na odvrácenou stranu potravinové krize.
Zatímco velká část lidstva fatálně hladoví, euroamerická populace se potýká s problémem opačným. Pro USA se obezita stala již vpravdě celonárodním problémem a ani u nás není situace ideální.
V tomto příspěvku nabízíme několik inspirujících motivů, vzešlých z detailního historiografického bádání v odkazu našich přírodovědně zaměřených autorů.
Pozoruhodné možnosti se otevírají např. při zkoumání díla našich vynikajících mykologů. Z dnes již klasických prací Velenovského, Kotlaby, Piláta, Veselého, Pouzara aj. totiž mohou dnes vycházet srdnatí experimentátoři, jejichž cílem bude nové definování (a především podstatné zúžení) kategorie nejedlých hub. V této souvislosti lze dokonce uvažovat i o nových formách multidisciplinární spolupráce - např. mezi mykology a lingvisty. Vždyť častou překážkou konzumu celé řady hub jsou i zbytečné předsudky, vyvolané jejich názvy a z nich plynoucími asociacemi. Koho by např. k požití zlákala slizobedla (Limacela), hrobenka (Sepultaria), měkkouš (Plicaturopsis), hnojník (Coprinus) nebo dokonce hovník (Ascobolus)? Je zřejmé, že pro dnešní aplikovanou mykologii se otevírají dosud netušené možnosti.
***
Doktrína trvalé udržitelnosti může vyústit v heslo Nechutného jídla se spotřebuje méně. A při jeho naplňování můžeme hledat inspirace i v návratu k tradicím. Zde je skutečným pokladem kniha M. Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová (1945).
S překvapením tu dnešní čtenář zjistí, že naši předkové (konkrétně např. pasáčci na Luhačovicku) se nebránili ani konzumaci hmyzu, měkkýšů či hadů, o hmyzožravcích ani nemluvě. Autorka to vysvětluje jako návrat „... na onen primitivní stupeň, na němž člověk - sběrač sháněl kdysi s nevýslovnou námahou svou potravu.“ (s. 76) Nemůžeme však již souhlasit, že uvedené potraviny patří „... již nenávratně minulosti a znamenají již jen místní svéráznou podrobnost, ať jde o sysly, vrabce, žáby.“ (s. 83) Mnohdy se totiž jedná o cenné zdroje proteinů, které však současně mohou nabízet i řešení problému obezity. Sníst steak jistě není problém; konzumace nutričně dokonce hodnotnější odpovídající porce hmyzích larev však nesporně vyžaduje zmužilost.
Ne všechny zmiňované tradiční možnosti lze v dnešních kontextech akceptovat. M. Úlehlová-Tilschová např. cituje práci L. Kaizla Strava na Novopacku (1940), kde jsou uvedeny šokující údaje o konzumaci psů včetně jejich úředně povolené porážky: „Kolem r. 1883 bylo jich až 60 kusů denně.“ (s. 564-5) Podobně problematické by jistě bylo i uváděné pití stromové mízy (s. 43-48). Akceptovat ostatně nelze ani cestu, kterou se vydal další z autorů - K. Laiberg, když za svého holandského pobytu (1903) patrně z nudy zkoumal poživatelnost vajec různých druhů dnes striktně chráněných bahňáků.
Ostatně
kritizovat můžeme také značně neobjektivní až cenzorský přístup M. Úlehlové-Tilschové
k některým tématům. Rozsáhlou pozornost např. autorka věnuje potravinářskému
využití procesů kvašení, aniž se zmiňuje o zřejmě nejvýznamnější možnosti,
kterou tyto postupy skýtají. Tak se v její uvedené práci např. píše: „Dodnes
polární národy, jako Čukčové, nakládají v kratičkém létě na zimu listí i
snítky různých rostlin a zásobují se takto jakýmsi kyselým zelím, kterému
říkají guit-guit.“ (s. 28) Úzkoprsá M. Úlehlová-Tilschová se však v této
souvislosti vůbec nezmiňuje o tom, že právě Čukčové za pomoci velmi
jednoduchých prostředků dokáží vyrobit destilát prakticky z jakéhokoliv
organického materiálu - v nouzi i z koženého potahu jurty.
Právě zde se tedy projevila patrně největší slabina citované práce. Autorkou odmítnutý alkoholový aspekt kvasných procesů je totiž zřejmě nepominutelným zdrojem budoucí biofilní transformace kultury a tedy i komplexního řešení globální ekologické krize. Proto je třeba i v této oblasti důsledně rozvíjet jak experimentální, tak i teoretickou rovinu výzkumu jako východisko nové - environmentálně motivované - formy přístupu k využitelným zdrojům.