Jana Nechutová
Reformace a konzum
Reformace a konzum jsou dva pojmy, které nejspíše dají pomyslet na Martina Luthera, o jehož nezřízených konzumních návycích slýchával ještě doktor Faust zpívat studenty ve wittenbergské hospodě. A co se týče skromnosti ať dobrovolné či nedobrovolné, pomyslíme na Kalvína a jeho Ženevu, kde se nadměrnému konzumu jistě mnoho nepřálo, i když je doloženo, že se tam tehdy smělo čepovat víno, ovšem v uměřeném množství, a pokud se při něm vedly rozhovory zbožné. Doufejme, že dnešní zasedání filosofů bude právě tak příležitostí k vážným a nikoli nevázaným rozhovorům.
Jinak toho o velikánech světové reformace mnoho nepovím, vrátím se o sto let zpět do husitských Čech, k tzv. první reformaci. Vracím se tím zároveň do doby svých nejstarších kontaktů s tímto velebným ústavem či katedrou, když se má raná studia dála v mnohých konzultacích právě v těchto prostorách. Budiž vzpomenuto Roberta Kalivody, který měl ostatně moc rád víno a ovšem také své brněnské kolegy - filozofy.
Česká reformace, zdá se mi, měla málo smyslu pro humor a pro rozkoše života. Mělo to své především teologické důvody a těm se zde věnovat nebudu. I některé současné reformní sklony v Česku smysl pro humor a pro radosti života téměř postrádají - nemám teď na mysli paní profesorku Librovou, tenorem jejíhož učení je skromnost spíše radostná a dopřávání si ekologického luxusu. Jsou zde ale radikálové, jejichž tón a literární styl se pramálo liší od tónu latinských traktátů, které v prvních desetiletích 15. století vyhrožovaly, že společnost a celý svět záhy zanikne, nebude-li se žít jinak a nepřestane-li se konzumovat. Slyšte něco z onoho 15. století v Čechách:
"Obžerství
je nezřízená a nezkrotná chuť k jídlu, založená pouze na tělesnosti. Nebo je
obžerství čili nenasytnost žravá záliba v jídle, která hoví břichu a
překračuje přirozené hranice. Obžerství se lidé dopouštějí různě: jedí pořád,
jedí nadmíru, jedí vybraně." A chceme-li slyšet, co vybraného konzumují:
jednou maso vařené, jindy smažené; příliš si potrpí na přípravu lahůdek,
vymýšlejí nekonečné procedury pro vaření, pečení a kořenění pokrmů: jednou je
chtějí mít měkké, tu zase tvrdé, tu "medium" (dodávám); jednou chladné, jindy
teplé; jednou na oleji, jindy na pepři, jindy zase na kmínu, jindy pořádně
nasolené - prostě mají chutě jako těhotné ženy - more mulierum pregnancium.
Jedí lososy a pstruhy a jiné ušlechtilé ryby, vaří je na různé způsoby, právě
tak ptáky: "a tolik všelijakých zvířat vězní a nutí k práci ve svém zažívacím
traktu, nebo jinak řečeno pohřbívají tam všechno, co žije ve vodě a ve
vzduchu, že to všechno dohromady by se nevešlo ani do prasečího chřtánu".
A jak se u toho chovají! Když přistupují ke stolu, jsou celí neklidní, gestikulují, potřásají hlavou, rozhazují rukama, vytahují krk, vypadají, jako by chtěli zhltnout najednou celou hostinu a vůbec se chovají nevkusně - gustos satis indecoros osetndunt.
Nejen že je něco takového hřích, ale je to i nezdravé: "Hodně jídla působí hodně nemocí". Aristoteles prý v Etice říká, že ti, kdo se příliš oddávají sexu a žravosti, nejvíc škodí svému tělu, podle Aristotela žravost pobila více lidí než meč. Ovšem podle Jana Zlatoústého (to vše cituje jeden husitský traktát) není nic příjemnějšího než dobře připravené a dobře strávené jídlo, nic lépe nepodpoří rozum a bystrost, jako umírněné občerstvení.Takže s mírou se jíst musí a má, ale to jsme už u středověkých předpisů o zdravé výživě, které bývají spojovány - tehdy i dnes - s moralistními útoky na přílišný alimentární konzum, spojení celkem pochopitelné, ale i když z logiky věci myslím neoprávněné. O dietetických radách a o prevenci chorob zdravou výživou v době, o níž mluvím, toho ví víc a mohla by říci více kol. Střelická.
A jsme už také u té skromnosti, ať dobrovolné či nedobrovolné. Necháme-li stranou ohled na zdraví, dietetický aspekt, který sem ani nepatří, jaké zde byly pro skromnost motivy? Tak jednak a především a zcela samozřejmě následování Kristovy a apoštolské chudoby a strach před hříchem a věčným zatracením. Ale je tu ještě něco jiného, co můžeme ve vší vážnosti považovat za důležité: odříci si něco, a to také a především v jídle, znamená mít ohled na chudé lidi, kteří si nejenže nemohou dopřát přepych, ale nemají třeba vůbec co do úst. I tak a možná především tak motivují i středověcí autoři a dokonce i moralisté, půst: postit se neznamená prostě nejíst, ale to, co člověk ušetří na jídle, má vynaložit jako almužnu. V této souvislosti bývá citován Řehoř Veliký asi v tomto smyslu: Chvályhodný je takový půst, při němž to, co si odepřeš, udělíš druhému....to, co si odepřeš, si nemáš schovat "na potom", ale rozdělit se o to s potřebným... Středověký člověk nevěděl nic o bídě třetího světa, už vůbec nic nevěděl o vyčerpatelných zdrojích materiální lidské existence, ale, jak se praví, "měl své chudé vždycky s sebou".
Promiňte mi ten na chvíli vážnější tón a pojďme vesele ke druhé odrůdě obžerství, kterou je z definice ebrietas, opilství. Ta podle reformních moralistů působí všelijakou nezdobu: člověk se opije, zbujní a začne si vymýšlet všelijaké rozkoše, ztrácí zábrany a sebekontrolu - rationis iudicium, dá se na lascivní hrátky, začne moc mluvit a vyzrazovat co nemá, potom se mu začne plést jazyk a nakonec se začne motat a potácet. Citujme andělského doktora Tomáše Akvinského, který říká další zajímavost: na střídmost je nutno dbát především u mladých lidí a u žen, protože u mladých lidí bují nezřízenost kvůli mladickému zápalu, ženy pak nemají dost rozumové síly k tomu, aby byly s to nezřízenosti odolávat. - A dále je nutno na střídmost dbát u některých lidí, kde je nutná k tomu, aby mohli řádně vykonávat svou práci. Nemírné dávky vína brání zejména v rozumové činnosti, a proto se střídmost doporučuje specialiter starcům, kteří musí zůstat ctnostnými, aby mohli být vzdělavatelným příkladem mladým, dále představeným a učitelům, aby se mohli zbožně věnovat své službě, a panovníkům, aby moudře spravovali poddané.
Dovolte ještě na závěr několik citátů, užívaných českými prereformátory; týkají se požívání alkoholických nápojů především intelektuály.
Petrus Chrysologus (5. stol., Ravenna): Kde vládne opilost, tam se otupuje rozum a intelekt, člověk je u konce s rozvahou, jeho úsudek je ten tam.
A sám Aurelius Augustinus: Pro zálibu ve víně se přemnozí vzdali svých dobrých a zbožných předsevzetí, vzdali se otcovských zákonů a zahynuli. Alexandros, který všechny přemohl, byl přemožen vínem, nesčetní lidé spáchali pod vlivem vína ohavné vraždy. Opilec převrací přirozený řád, ztrácí milost, přichází o slávu a upadá do věčného zatracení.
Jeroným pro změnu o žravosti: Tlusté břicho plodí neforemnou mysl (Venter pingwis grossum sensum generat).
A ještě dvě koncilní usnesení (3. kartaginský koncil): Klerikové (mějme na paměti, že jako "clerici" nebyli ve středověku označováni jen kněží, ale vůbec lidé živící se hlavou!) ať nechodí do hospod jíst a pít, leda v případě nutnosti, jsou-li na cestách. Žranice jsou škodlivé nejen pro kněží, ale i pro laiky, kteří si myslí, že svátky oslaví důstojně jen tak, že se budou oddávat žranicím.
A to druhé je z koncilu v Laodikei: Ani kněží a jiní klerikové ani laici se nemají zúčastňovat hostin, kterým se říká "symboly" - symbolus je, když (tahle vazba tam je) lidé přinesou to, co doma připravili, a z toho se uspořádá společná hostina.