Marek Picha
Analytická gastronautika, její vznik a vývoj
Vážené dámy, vážení pánové,
koncem dubna tomu bude již několik desetiletí, co si filozofové lámou hlavu nad otázkou: „Co můžeme tvrdit, aniž by se nám přírodovědci smáli?“ To je fakt, o kterém se všeobecně ví. Mnohem méně se však ví o tom, že v inkriminované době – tedy zhruba v první třetině 20. století, kdy se evropští filozofové tázavě obracejí k jazyku – se titíž filozofové zároveň tázavě obracejí i k jídlu.
Někdy mezi léty 1929 až 1933 si hladový Vídeňský kroužek zpříjemňuje čekání na křenovou omáčku s vejci drobnou filozofickou prací. Moritz Schlick (v doslovu k reedici knihy The Future of Philosophy) ono slunné poledne popisuje takto: „Dřina a zase dřina. Kdyby tu byl Carnap, asi bychom se servali.“ Právě za těchto dramatických okolností dochází ke vzniku zcela nové filozofické disciplíny, později označené jako analytická gastronautika.
Dovolte mi drobnou odbočku. Jak vidíme, klíčovou úlohu při
vzniku analytické gastronautiky sehrál hlad. Jsme svědky obvyklého procesu,
kdy jsou biologické potřeby či hendikepy myslitele (v tomto případě Vídeňáků)
transformovány do zcela originální koncepce. Rád bych zdůraznil, že tento jev
je ve filozofii skutečně velmi častý. Uvedu jen několik ilustrací: zapomětlivý
Nietzsche a jeho věčný návrat, kleptoman Kant a jeho věci pro nás, či
proslavená diskuse mezi eroticky excitovaným Schopenhauerem s jeho vůlí a
představou a domácím – dysfunkčním - Ladislavem Klímou s jeho vůlí a ničím.
Ale zpět k našemu hlavnímu tématu. Co je to tedy analytická gastronautika? Ve většině francouzských filozofických slovníků najdeme tento termín charakterizován jako, cituji, „odpadní produkt nutriční frustrace hrstky německy mluvících intelektuálů“. Jak vidíme, v žádném případě se nejedná o korektní slovníkovou definici, ale co bychom koneckonců chtěli od francouzských filozofických slovníků, že? Německý Walter Lebensohl popisuje analytickou gastronautiku takto: „Interdisciplinární diskurz spojující filozofii s gurmánstvím. Tematizuje jídlo ve všech jeho podobách, viz též přirozené jídlo jako filozofický problém.“ František Sup a kolektiv se ve svém Stručném slovníku filosofickém o analytické gastronautice vyjadřuje s despektem jako o „buržoazní pavědě, kterou se snaží imperialističtí pseudofilozofové maskovat svoji neschopnost řešit hladomory ve třetím světě.“ Zdá se, že nejvhodnější definici nabízí kanadský paleofilozof Richard Gabon, podle kterého je analytická gastronautika takovou odnoží obecné gastronautiky, které se věnují analytičtí filozofové.
Teď, když už konečně víme, o čem mluvíme, můžeme se společně blížeji podívat na nejdůležitější momenty analytické gastronautiky. O konstitutivní roli Vídeňského kroužku už byla řeč, zásadní úlohu v něm sehrál dnes již zmíněný Rudolf Carnap. Ačkoli (jak víme ze Schlikova komentáře) při iniciačnímu aktu osobně nebyl, neboť zrovna trávil - byla to právě Carnapova umíněná pracovitost, která analytickou gastronautiku zviditelnila. V článku O povaze jídla z roku 1934 Carnap poprvé jasně formuluje svá ontologická a epistemologická stanoviska, čímž mezi dobovými kuchaři vyvolává doslova polemickou bouři. Podle Carnapa totiž nemá smysl hovořit o tom, zda je jídlo chutné či odporné, jelikož takové soudy jsou principiálně neverifikovatelné. A výroky, o kterých nelze rozhodnout, zda jsou pravdivé či nikoli, nemají ve filozofii – a tím méně v kuchyni – co dělat. „Epistemologická kulinářská báze“, píše Carnap, „se skládá výhradně z protokolárních výroků týkajících se množství, složení a energetické hodnoty.“ Toto nesrozumitelné a problematické tvrzení vyvolalo odpor nejen mezi tehdejšími představiteli hâute-cuisine, nýbrž i mezi Carnapovými nejbližšími kolegy z kroužku. Ti po několika letech výzkumu přicházejí s vlastní smířlivou koncepcí, ve které navrhují alternativní množinu nejjednodušších výroků o sladkém, slaném, kyselém a hořkém. Někdy v té době však došlo k vynálezu fast foodu a jejich práce zcela zanikla.
Carnapova aktivita z poloviny 30. let nechala v akademických kruzích málokoho chladným. Dokonce probudila k publikační činnosti i slavného Ludwiga Wittgensteina, který se tak stihl zapsat zlatým písmem i do dějin analytické gastronautiky. A to hned dvakrát. V roce 1936 publikuje pod pseudonymem Ludwig Eintz práci Essenschaftslehre, která se krátce na to stala biblí všech ortodoxních gastronautů. Přibližme si nejzávažnější myšlenky tohoto rozsahem útlého spisku jen v několika bodech. Hned první věta textu vyvolala mohutnou vlnu nepochopení - což je mimochodem pro každého filozofa asi tou největší odbornou satisfakcí.
1. Pokrm je to, co se platí.
1.1. Pokrm není souhrnem věcí, nýbrž chodů. Za jednotlivé chody se buď platí nebo neplatí, někdy bývá zákusek v ceně.
1.38 Co se rovněž platí, je obsluha. Kde vyžadují couvert, nedávám spropitné. Někteří Američané dávají i dvacet procent, asi neznají Fregeho.
3.148 Kolem poledne obvykle obědváme, večer večeříme, ráno je to různé.
3.4742 Oběd není věc, oběd je funkce.
7. Co nelze ochutnat, o tom se musí mlčet.
K otázkám spojeným s jídlem se Wittgenstein znovu vrací až v roce 1950. Poté, co v chudých poválečných letech zásadně přehodnotil svoje stravovací návyky, hodlá publikovat text, v němž se omluví za své předchozí filozofické omyly a nabídne zcela odlišný pohled na samu postatu jídla. Bohužel v této době Wittgensteinovu práci na dlouhou dobu přerušuje jeho smrt. Myšlenky pozdního Wittgensteina však neupadly v zapomenutí – jeho klíčové teze o stravovacích hrách (Essenspiele) se zmocnil americký profesionální filozof Quine a rozvinul ji do robustní koncepce, v níž není důležité, co jíme, nýbrž jak to jíme. Od tohoto momentu se začaly psát dějiny postanalytické gastronautiky, ale o ní až někdy jindy.
Děkuji vám za pozornost.