Radim Polčák
Nápoj jako faktor efektivity práva v postmoderní situaci
Historicky spojená s osvícenstvím jsou ta učení právní teorie, která můžeme označit jako normativně optimistická. Jedná se o ty směry v teoretické právní vědě, které se v kritickém pohledu na zkoumanou materii zastavují při cestě od nejnižší úrovně právního života, tj. právního argumentu, v bodě, kde začíná ideální svět právních norem. Vrcholného rozvoje v evropské právní kultuře zaznamenaly tyto směry v období, které označujeme jako novoosvícenství či moderna a konkrétně se jednalo zejména o takzvanou ryzí nauku právní. Brněnská škola normativní teorie se na první pohled jeví být vídeňské ryzí nauce právní v mnohém podobná. Její nejvýznamnější představitel, profesor František Weyr, se sice svým učením rovněž původně držel základního postulátu ryzosti, pod vlivem dalších významných osobností brněnské školy, profesorů Engliše a Kallaba, však obohacoval svoji teorii o nejrůznější extenze. Zejména Kallab přitom právní pozitivismus v jeho čisté podobě nesmlouvavě kritizoval – nešlo přitom ani tak o zdůrazňování logických rozporů (na ty poukazoval zejména Engliš), ale spíše o odlišnou definici smyslu a účelu teoretické právní vědy. V době mezi světovými válkami a krátce po skončení druhé z nich však nebylo Kallabovým slovům dopřáváno náležité pozornosti. Jeho učení, jež zřejmě postrádalo argumentační jistotu pozitivistů, se tak co do svého soudobého společenského úspěchu dalo srovnat s takzvanou pragmatickou právní školou francouzského sociologa Gényho, z něhož Kallab v mnohém vycházel.
V dnešní době, kdy se pozvolna začínají naplňovat prognózy nových vizionářů souhrnně a poněkud nepřesně označované jako postmoderna, můžeme se ke kritikům osvícenství vracet a čerpat z jejich učení neocenitelné poznatky. Zejména pro právní vědu je přitom důležité, že tyto historicky již téměř zapomenuté myšlenkové proudy jdou dokonce za rámec takzvaných postmoderních definic a mohou nám poskytnout základní východiska k tomu, jak se s takzvanou postmoderní situací v právu vyrovnat. Jestliže se tedy chystám přednést nástin jedné z možných koncepcí, jak zvládnout postmoderní situaci v právu za pomoci takzvaných nápojových autorit, jedná se pouze o novou aplikaci již známých pragmatických či nově synergických učení Gényho, Kallaba či Ehrlicha.
Nejprve něco málo k tomu, jakou roli hrají nápoje v současné společenské realitě. Jak je možné jasně vyčíst z mnoha populárních i vědeckých publikací, je nápoj, nota bene alkoholický, možné označit za důležitou společenskou instituci. Nápoje jsou nedílnou součástí společenských akcí. Nabídnout něco k pití je projevem slušnosti k návštěvě a existuje řada dalších sociálních i individuálních příležitostí, kde nápoj funguje jako jejich významná součást – nejrůznější homunkulové se tak v průběhu svého pobytu v posilovnách ládují iontovými limonádami, mládež na diskotékách popíjí populární energetické drinky a při hrách jako kulečník či kuželky je více než obvyklé napájet se pivem či vínem. Z individuálních situací pak můžeme jako příklad uvést sledování sportovních přenosů, přičemž zážitek z nerušeného sledování fotbalového či hokejového zápasu je pravidelně dotvářen i konzumací obligátního lahváče.
Otázkou, jejímž řešením se chci v tomto referátu zabývat, je, zda a jak je možné využít společenské instituce nápoje k podpoře právního normativního systému. V současnosti totiž začínají právní teorie i praktické disciplíny právní vědy řešit otázky nastíněné vizionáři postmoderní společnosti, jež se týkají budoucí efektivity práva. Takzvaná dokonalá postmoderní situace je z hlediska společenských norem charakteristická tím, že neobsahuje autority vertikálního typu, ale že autorita je zde na úrovni ostatních společenských institucí. Jestliže by se tedy do podoby autority bez nadřazeného postavení dostala i autorita státu, přišel by systém právních norem o významný aspekt státního donucení.
Velice blízko k tomuto typu situace má i současný stav mezinárodního společenství, kde stále ještě určujícím principem je pravidlo suverenity států. Mezinárodní právo veřejné pak na tuto situaci reaguje tak, že neustále hledá takové neprávní instituce, jež mohou napomoci v realizaci cílů mezinárodně právní regulace. Můžeme se tedy setkat s využíváním nejen vojenských, ale též hospodářských, náboženských, uměleckých či třeba sportovních autorit. Převedeno zpět do aktuální situace vnitrostátního práva, bude i zde nutné, aby se pozitivní právo obrátilo i mimo právní mechanismy a hledalo k naplnění smyslu své existence pomoc i u neprávních společenských institucí.
Když na Katedře právní teorie probíhala diskuse nad temnými vizemi kolegy magistra Škopa ohledně postmoderní situace, došli jsme k poznání, že můžeme i v současné společenské realitě nalézt jisté enklávy, jejich existenci by bylo možné označit za postmoderní. Pro příklady není třeba chodit nikterak daleko, vždyť několik stovek kilometrů odsud, na východním Slovensku, se taková situace nedávno vyskytla. Než za užití přímého donucení státní mocí byla obnovena vláda práva, došlo v několika případech k tomu, že stát jako garant dodržování právních norem nebyl tuto svoji roli schopen zvládnout. Místní obyvatelé tuto situaci záhy pochopili a začali se chovat v pravém smyslu postmoderně, tj. jakoby jejich existence nebyla pod vládou žádné vertikálně definované autority.
Nejvýznamnějším projevem postmoderního charakteru vzniklé situace bylo násilné rabování obchodů s potravinami. Stát tuto situaci později řešil mocenským zásahem – jak se však zachová v momentě, kdy nebude schopen mocensky zasáhnout? Řešení se přímo nabízí a ukázali na něj sami ti, kteří se rabování účastnili. K uklidnění situace by totiž zcela jistě vedlo i to, pokud by stát ve spolupráci s potravinovou autoritou, tj. místními prodejnami potravin, dal nespokojeným občanům to, co žádali. Z toho, co si nakonec postmoderní aktivisté z regálů prodejen ponejvíce odnášeli, pak vyplývá, že kategorii potravin je možné v tomto případě zúžit na nápoje a konkrétně pak na alkoholické nápoje. Lze tedy důvodně předpokládat, že při absenci mocenských přímých donucovacích mechanismů by stát mohl občanské nepokoje tohoto typu zvládat i tak, že ve spolupráci s některou nápojovou autoritou, tj. pivovarem či lihovarem, provede distribuci dostatečného počtu alkoholických nápojů do problémové oblasti. Je pravdou, že jednorázová akce tohoto typu by zcela jistě nepřinesla dlouhodobější efekt – pak by bylo na místě uvažovat o stálé či dokonce institucionalizované spolupráci státu a nápojových autorit.
Uvedený návod může tedy sloužit jako demonstrace toho, kam by mohl směřovat vývoj státních mechanismů zajišťujících efektivitu právu a konzistenci společnosti. Žádoucí dějinný vývoj od moderny k postmoderně tak lze též směle nazvat cestou od vertikální autority k autoritě horizontální nebo ještě lépe cestou od pendreku ke slivovici.