Zpět na obsah

Zbyněk Sviták

Gastronomické glosy k evropským dějinám

Všichni se shodneme na tom, že vývoj společnosti má v každém svém okamžiku několik variant, mezi nimiž se rozhoduje, až nakonec se üděje" jedna z nich, aby vzápětí celý rozhodovací proces probíhal znovu a znovu. Můžeme se oprávněně ptát, podle jakých kritérií se vlastně rozhoduje, že se dějiny dějí právě tak, jak se dějí.1 Mnozí se však pokoušejí "dění se" přijít na kloub, a aby nalezli jeho smysl, hledají různá vysvětlení.
Historikové se momenty ve vývoji lidstva, které z různých důvodů považují za rozhodující, snaží vysvětlit osobními choutkami nebo duševními chorobami králů, genialitou vojevůdců, vlivem metres či prohnaností ministrů. Na co se ale trestuhodně zapomíná, je vliv jídla a pití na tyto události. A přitom je to právě gastronomie, která ovlivňuje rozhodujícím způsobem konání lidí v každém okamžiku dějinného vývoje. Uveďme si několik příkladů:
Jelikož panovník má obyčejně více možností k ovlivňování dění ve společnosti než prostý kmán, záleží na tom, kdo se jím stane a tedy kudy se budou dějiny ubírat. Některé osoby se však nestaly panovníky jen proto, že jejich stravovací zvyklosti se lišily od těch, které společnost vyžadovala. Například - připomeňme si dobu raného středověku, kdy byla poměrná střídmost antického světa nahrazena holdování jídlu a pití u barbarů. Pro ilustraci si uveďme výrok Sulpicia Severa, který tvrdil, že žravost je u Řeků přejídání, u Galů přirozenost. Také od mládí neobvyklý sklon ke střídmosti u clunyjského opata Odona, vedl jeho životopisce k postřehu, že se to neslučovalo s přirozeností Franků. V té době, v roce 888, kandidoval na uvolněný francouzský trůn po vymření karlovské dynastie italský šlechtic Quido, vévoda ze Spoleta, ale jen do té doby, než jeho volitelé s rozčarováním zjistili, že se spokojí s málem a v jídle se spíše nimrá. Proto mu byl, jak nás ujišťuje Luitprand z Cremony, trůn odepřen. Volitelé byli přesvědčeni, že mezi atributy úspěšného krále nemůže chybět obrovská chuť k jídlu. Také byzantského císaře Nikefora Fokase považoval západní svět za osobu zavrženíhodnou, neboť dával přednost zelenině a střídmosti.2 V této souvislosti není bez zajímavosti otázka, zda nebylo způsobeno tzv. velké schizma v církvi, které vyústilo v roztržení na západní a východní církev, především odlišnými gastronomickými návyky na "barbarském" západě a v Byzanci, která byla pokračovatelkou východořímské říše?
Jídlo a pití také rozhodujícím způsobem ovlivnilo výsledek některých klíčových bitev, které měly dalekosáhlé následky. Třeba bitvu na Bílé hoře vyhráli císařští jen proto, že významná část stavovské armády zrovna sháněla po kraji proviant. Tak byly kvůli plnému břichu české země uvrženy do třistaleté poroby. V bitvě u Věstonic v roce 1619 zvítězili moravští stavové (poslední vítězství Moravanů vůbec) nad Dampierrovým vojskem, přestože byli evidentně slabší.3 Toto neuvěřitelné vítězství připisují historici zcela mylně ideologickému nadšení stavovské hotovosti nad nenáviděným císařem, přestože daleko pravděpodobnější je, že "Moravané" byli zcela bez sebe, když zjistili, že jim Dampierrovo vojsko v rámci spižování vypilo vinné sklepy v okolí Věstonic. Kdyby Moravané tuto bitvu prohráli, byl by jejich odboj utlumen hned na počátku a stavovské povstání by nezpůsobilo na Moravě takové škody.
Velký vliv na běh událostí mělo také společné stolování horní (vládnoucí) vrstvy společnosti, u něhož se probíralo a domlouvalo řízení konkrétních záležitostí. Osobní deníky předbělohorských i pobělohorských šlechticů nás zpravují o mnoha takových trachtacích - účastníci si zapisovali do deníků, které byly mnohdy koncipovány jako památka pro potomky, s kým významným obědvali, večeřeli nebo přímo pili, aby tak dokumentovali svůj význam.4 Například Adam ml. z Valdštejna, dvořan Rudolfa II., který završil svou úřednickou kariéru jako nejvyšší purkrabí, si ve svém deníku pravidelně zapisoval především u koho jedl a teprve potom a jaksi na okraj, co jiného se ten den stalo.5 Někdy se ovšem vše vymklo kontrole. I taková moravská autorita jako Karel st. ze Žerotína ve svém jinak latinsky psaném deníku přechází do jadrné mateřštiny, když líčí, jakými fázemi prošlo jeho tělo po večeru, spojenému s konzumací většího množství vína.6
V této souvislosti lze upozornit na opomíjenou skutečnost, že renesance sice přejímala inspirace antikou ve všech možných oblastech, ale rozhodně nepřejala, alespoň za Alpami, antickou střídmost. Dokládají to jak uvedené odkazy na zápisy v osobních denících i doklady o bohatých hostinách například u Rožmberků, jejichž popisy pro nás zachoval Václav Břežan,7 "Pokutní registra" s inspirativními zápisy pijáků8, kteří museli vypít pokutu, i zprávy o "hřadování" u vína, tolik kárané předbělohorskými predikanty.9
Ale i sama kvalita jídla a pití je důležitá. Třeba první světová válka by skončila daleko dříve, kdyby důstojnické sbory válčících armád i mužstvo byly živeny a napájeny stejně. Je dobře známo, že bojové nadšení francouzské armády okamžitě kleslo, když vojáci vyfasovali špatné víno. Také bojové nadšení britského důstojnického sboru, který popíjel jen nejlepší druhy whisky, bylo daleko větší, než nadšení prostých vojáků, kteří museli konzumovat whisky pochybné kvality.10 Je zcela přirozené, že tito vojáci s malým nadšením nemohli nikdy splnit záměry ofenzív, které na ně kladl daleko větším bojovým duchem prodchnutý britský důstojnický sbor.
Nelze ale všechny dějinné zvraty svádět pouze na alkohol. I nápoj tak nevinný jako je čaj, se stal příčinou války za nezávislost v amerických provinciích - připomeňme si tzv. bostonské pití čaje.

Současně se prolíná dějinami ještě jedna tendence - totiž snaha stále obohacovat a rozšiřovat jídelníček. Člověk jednoduše zkouší sníst cokoliv, zvláště když je v nouzi. Přitom se může opírat o lidskou kreativitu, která v oblasti gastronomie nezná hranic.
Mezi zásadní vynálezy přitom patří bezesporu objev destilátů. Patří mezi takové nápoje, jako je také káva, čaj a čokoláda, které se přiřadily k do té doby panujícímu vínu a pivu. Pro ně je charakteristické, že to nebyly potraviny ve vlastním slova smyslu, ale spíše drogy - jejich prvotní funkcí je euforie a únik spojený s požadavky chuti. To ovšem jsou aspekty, které tradiční křesťanská evropská kultura nemohla připustit. Nicméně nápoje se prosadily - jako intelektuální alibi tu posloužily vhodně použité "zdravotní důvody". Lékaři neúnavně přesvědčovali, že káva, čaj, čokoláda i destiláty prospívají zdraví.
Destilace alkoholu je dcerou alchymie. Zázračná pálenka, äqua vitae" byla sice používána alchymisty v různých chemických procesech, ale již Arnold z Villanovy, lékař, který žil na přelomu 13. a 14. století, tvrdil, že alkohol rozptyluje přebytečné šťávy, povzbuzuje srdce, léčí koliky, vodnatelnost, horečku, tiší bolest zubů a chrání před morem. Až v průběhu 15. a 16. století začala pálenka postupně opouštět uzavřené prostředí laboratoří a lékáren (i když z roku 1735 máme doklad o tom, že "vhodně používaná vinný destilát je jakýmsi všelékem") a nachází cestu do domů a hostinců.11 A pro stále zdůrazňovaný zdravotní aspekt, milosrdně přikrývající hlavní - opojný charakter pálenky, nastává také chuťový boom, kdy se rozšiřuje sortiment a destiláty se začínají připravovat ze všeho, co je ochotno alespoň chvíli trochu kvasit.
Ale i čisté destiláty se mezi sebou začínají všelijak mísit, což opět vede k dalšímu obohacení chuti. Připomeňme si namátkou objev grogu, za jehož vznikem stojí anglický kapitán, který nařídil rum, jímž se celá posádka do němoty opíjela, ředit vodou, aby se s lodí vůbec někam dalo doplout. Vzniklá směs ovšem nebyla k požívání, což zase hrozilo vzpourou lodní posádky. Naštěstí však napadlo lodního kuchaře tekutinu zahřát a grog byl na světě.
O alchymistech bylo známo, že se snažili ve svých laboratořích destilací získat zlato. I když se dnes pousmějeme nad jejich snahou najít kámen mudrců, získat nápoj neviditelnosti, vyrobit zlato transmutací prvků nebo zhmotnit tmu, za neoddiskutovatelné pokroky na poli praktického použití a propagace destilátů jim patří hluboká poklona.

Poznámky:

1Ve slovese "děti se" lze tušit jistou bezmoc okolního pozorovatele, že děje probíhají mimo nás, nezávisle na nás a poměrně dost často proti nám, ačkoliv se snažíme, seč nám síly stačí, něco s tím dělat a stále do dějů zasahovat. Čas od času se pokoušíme poroučet větru a dešti nebo se vypravíme na Měsíc, ale nakonec se vše vrátí do původních kolejí a my se zmůžeme na pár neslušných (avšak výstižných) slov, vykřičených proti větru.

2Množství dokladů k této změně stravovacích zvyklostí přináší Massimo Montanari, Hlad a hojnost. Dějiny stravování v Evropě. Praha 2003, citace je ze s. 28n., 111.

3K průběhu bitvy na Bílé hoře naposledy Dušan Uhlíř, Černý den na Bílé hoře: 8. listopad 1620. Brno 1998; k bitvě u Věstonic např.: František Hrubý, Ladislav Velen ze Žerotína. Praha 1930, s. 83-90.

4O deníkových záznamech Petr Maťa, Nejstarší české a moravské deníky. (Kultura každodenního života v raném novověku a některé nové perspektivní prameny.) Folia historica Bohemica, 18, 1997, s. 99-120.

5Jeho deník vydali Marie Koldínská - Petr Maťa (ed.), Deník rudolfinského dvořana. Adam ml. z Valdštejna 1602-1633. Praha 1997. K osobě tohoto šlechtice viz také: Marie Koldínská, Svět Adama mladšího z Valdštejna optikou jeho deníků. (Příspěvek ke každodennosti a mentalitě renesančního aristokrata.) Folia historica Bohemica, 18, 1997, s.121-142.

6Státní oblastní archiv Opava, Rodinný archiv ze Žerotína, kniha č. 46, například poznámka k 13. březnu 1588.

7K rožmberskému a širšímu jihočeskému prostředí např.: Jaroslav Pánek, Poslední Rožmberkové. Velmoži české renesance. Praha 1989; Václav Bůžek, Josef Hrdlička a kol., Dvory velmožů s erbem růže. Všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha 1997; k osobě Petra Voka z Rožmberka a pijáckým zábavám na Bechyni viz také: Jaroslav Pánek, Poslední Rožmberk. Životní příběh Petra Voka. Praha 1996.

8Např.: "Byl sem vesel rád, avšak s bázní boží." Nebo zemité: "Vrh, sem přes přívoru." Signifikantní pak je: "Hej, bej, hej, bej, mé, mé, mé, bé, bé, bé." Podle V. Bůžek-J. Hrdlička a kol., Dvory velmožů, s. 116-119. Zápisy by si zasloužily samostatného filozoficko-psychologického rozboru.

9Ke šlechtickému prostředí a kultuře volného času obecně např.: Václav Bůžek (ed.), Život na dvorech barokní šlechty (1600-1750). České Budějovice 1996; Václav Bůžek - Pavel Král (edd.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v renesančních městech raného novověku. České Budějovice 2000; Marie Koldínská, Každodennost renesančního aristokrata. Praha-Litomyšl 2001.

10Niall Fergusson, Nešťastná válka. Praha 2004, zvl. s. 303-304.

11M. Montanari, Hlad a hojnost, s. 120-127.

File translated from TEX by TTH, version 3.00. On 27 Apr 2004, 17:09.

Zpět na obsah