Mojmír Svoboda
Kanibalismus, pohádky a erotika
Jídlo hraje v kulturních dějinách lidstva velkou úlohu. Divoši jsou obecně přesvědčeni, že snězením lidského anebo zvířecího masa získá jedlík vlastnosti a schopnosti dotyčného člověka nebo zvířete. O australských domorodcích se praví, že je jejich zvykem odřezávat měkké části zabitých válečníků, ať již to byl přítel nebo nepřítel. Důvodem je představa, že se touto cestou zachová pro kmen odvaha a statečnost bojovníka, kterého skupina ztratila. Kdyby se tak nestalo, odnesla by si jeho vlastnosti sebou duše, která se vydala na cestu do věčných lovišť. Kalifornští indiáni nejedli své zajatce ani nepřátele, které zabili ve válce. Pokud ale zajali a ještě na bitevním poli odsoudili k smrti náčelníky nebo zvláště statečné bojovníky, pak některé části jejich těl snědli. Byl to projev úcty ke statečnosti pojídaných a také přání posílit vlastní statečnost statečností poražených bojovníků.
Jde-li o jídlo, divochových pověr přibývá. Odpírá si pojídání mnoha zvířat a rostlin, které jsou samy o sobě zdravé, avšak podle jeho názoru jsou toho či onoho důvodu pro jedlíka nebezpečné či přímo smrtící.Odtud pojem tabu.
Vztah jídla k magickému je značný: existují pokrmové oběti bohům a jiným bytostem, posty, vtělování boha do jídla, kultické uctívání jídla, vyhnání člověka z ráje pro jídlo (jablko). Jídlo a nápoje byly prostředkem k očarování.
Jídlo bylo regulováno náboženskými příkazy a zákazy. Vznikla jakási náboženská dietetika, někdy velmi účelná. Náboženské příkazy a zákazy zvolna splývaly s produkty lidového myšlení, s lidovými zvyky a pověrami. Hostiny patří k radostem života.Všechno se slaví jídlem. Po návratu ztraceného syna se zabije tučné tele, ne skopec, protože skopové je „sprosté“ jídlo.
Bohové na Olympu hodovali, jedli ambrosii a zapíjeli nektarem. V ráji židovském, křesťanském i mohamedánském je mnoho chutného jídla, bohužel jen v ušlechtilé formě ovoce. Dodnes se užívá slovo ambrosie o chutném jídle a nektar o chutném nápoji. Jídlem se slaví narozeniny, svátky, posvícení, pouti a v mnoha krajích i úmrtí. Dnešní hostiny, celkem standardní o šesti chodech, jsou obědy žebráka proti starověkým a středověkým hodokvasům.
Vyvinuly se ceremoniály, jak je třeba jíst. Původně byly náboženské příkazy židovské a mohamedánské někdy velmi rozumné. Byly nařízeny posty, aby si lidé odpočinuli od nadměrného jídla.To se někdy zvrhalo v nesmyslně dlouhotrvající posty, které vedly k vysílení. Chutná jídla se zakazovala vzhledem k hříchu obžerství. Puritáni hleděli udělat z jídla jen nutnost, která však nesmí být příjemností. Proti hodování kázalo mnoho kazatelů. Kalvín, který bojoval proti jakémukoliv přepychu, podobně jako Savonarola, vydal seznam hříšných jídel, mezi které patřily zavařeniny, zvěřina, drůbež, sladké pečivo. V domácnostech chodily kontroly a domovní hlídky a zjišťovaly, zda se nejedí hříšná jídla. Katolíci nebrali půst příliš vážně. Mniši, aby měli při postech tučné jídlo, zavedli u nás chov kaprů; ba dokonce někdy i kachny, které žily na vodě, byly považovány za postní jídlo.
U nás na mnoha místech sídlili poustevníci, kteří se živili lesními kořínky a lesními plody. Dnes by poustevník, pokud by v létě neonemocněl nadměrným pojídáním jahod, malin, borůvek, stružin a brusinek, by v zimě určitě zahynul hlady. Jestliže nezahynul, děkoval za svůj život zámožným selkám, které ho zásobovaly chutnými potravinami, jako poděkování za to, že jejich bezdětné manželství po usilovných společných motlitbách s poustevníkem přestalo být bezdětným. V 18. století byla živnost poustevnická upravena nařízeními a většinou zakázána.
I bohové chtěli jíst a rád přijímali potravinové oběti, býky počínaje a holuby a chleby konče. ( Alternativně mohli být bohové usmiřováni erotickým artiklem – pannami.) Bůh se často vtěluje do jídla a pojídání boha se děje jak u primitivních národů, tak i v nejvyspělejších náboženstvích. Splynutí s bohem se děje ústy – přijímáním. Spor o to, má-li být bůh pojídán jen ve formě chleba nebo také vína, vedl ke krvavým válkám.
Když bylo nejhůř, seslal Bůh potravu. Židům na poušti seslal manu, americkým kolonizátorům, když byli vysíleni, seslal hejna krocanů. Proto slaví v Americe den díkuvzdání, při němž se pojídá krocan. Nestřídmí Američané jen předstírají, že tak děkovali za úrodu a za vlídné zacházení ze strany Indiánů.
Základním archetypálním obsahem pohádek není boj dobra se zlem, ale jídlo.V pohádkách funguje hrneček, který stále vaří dobrou kaši. Žrouti z pohádek jsou už v kolébce žraví a někteří nakonec snědí i své rodiče. Když pohádkový Bumbrlíček dospěje, určují mu pohádky často za úkol, aby svými jedlickými a pijáckými schopnostmi pomáhal z nesnází principu dobra, který bývá v pohádkách symbolizován ušlechtilým princem nebo hloupým, ale dobrosrdečným Honzou. Např. má vypít jezero, přes které se princ nemůže dostat, nebo místo něj vyplnit příkaz, který princ dostal od zlého krále nebo čaroděje, totiž sníst na posezení několik pečených volů s horou chleba a vypít k tomu plný sklep vína.
Velké jedlictví platilo v minulých stoletích za určitý druh hrdinství, svědčilo o síle. Prohlížíme-li jídelní lístky svatebních hostin z předminulého století nebo posloucháme-li vyprávění o posvíceních, křtinách, farářských trachtacích, dostáváme až nauseu. Nejen v Římě, ale i v pozdním středověku se jedlo až do vrhnutí. Ructus a flatulence vyvolávaly pochvalné poznámky. Nedivíme se, že F. Rabelais, mnich, lékař, spisovatel a milovník nejsilnějších výrazů, rád líčí jídlo a jeho další zažívací důsledky u svých hrdinů, zejména u Gargatuy a Pantagruela.
Jídlo
je druh agrese. Aby se šelma nebo hmyzožravec najedli, musí vyvinout agresi
proti nějaké zvířecí bytosti. Aby se najedl člověk, musí vyvinou agresi ve
zvláštních, k tomu zřízených ústavech (jatkách), nebo při lovu, chytání ryb
apod.
Ústa, ústrojí jídla, jsou též ústrojím agrese i erotiky. Ve vzteku se zatínají a cení zuby. Člověk druhého ve vzteku někdy kousne, někdo kouše i při koitu. Ústa slouží k poznávání okolního světa. Dítě strká věci do úst, libuje si je ústy. Freud nazýval ústa poznávacím praprostorem.
Vztah erotiky a jídla odráží jazyk ( mám na mysli jazyk nikoliv jako tělesný orgán, ale jako prostředek komunikace.) Říká se, že by ji „samou láskou snědl“, „je k sežrání“, „je to kočička k nakousnutí“. Ústa jsou nástrojem smyslnosti od cudného polibku až k divoké orální erotice. Agrese, jídlo i milostné praktiky jsou projevy mezimozku a limbického systému, a to amygdalárního okruhu.
Pud obživný má mnoho společného s pudem pohlavním. Apetit, touha po jídle, se dá srovnat s libidem, a ukojení s orgasmem. Můžeme mluvit o alimentárním libidu a alimentárním orgasmu.
Avšak toto téma bych si rád ponechal pro příští odbornou konferenci.