Otázka revoluce u T. G. Masaryka

Masarykovu pojetí revoluce se věnovala již celá řada autorů. Připomínám za všechny alespoň Miloslava Trapla, který v práci Masarykův program. Demokracie - socialismus - česká otázka z roku 1948 ukázal v kapitole Problém revoluce, že otázka revoluce patřila k nejvýznamnějším, které Masaryk řešil v souvislosti se svým pojetím demokracie. Zkoumání Masarykova vztahu k revoluci nemůže opomenout několik významných aspektů - předně fakt, že Masaryk své pojetí revoluce zasadil do rámce polarity revoluce - reformace, ale také demokracie - teokracie a protestantismus - katolicismus, dále že ho zkoumal v rámci svých analýz marxismu, že se nad ním zamýšlel i v kontextu svých úvah nad programem české národní politické emancipace a v neposlední řadě nemůžeme přehlédnout ani vnitřní dynamiku a posuny v Masarykově stanovisku k revoluci.

V Sebevraždě pokládal Masaryk revoluci dokonce za nepřímou hromadnou sebevraždu. V České otázce z roku 1895 zdůraznil především potřebu morální reformy (reformace, ne revoluce), ale v druhém jejím vydání z roku 1908, když se postupně více angažoval v politice a zjišťoval nereformovatelnost rakousko-uherské habsburské monarchie, dospěl k názoru, že "revoluce reformní má své oprávnění; bez revolucí by se všecky dobré pokroky nebyly staly". Přitom v Naší nynější krizi z roku 1896 věnuje celému problému kapitolu Reformace či revoluce?, ve které zdůrazňuje, že je pro reformu prací, pro ustavičné reformování, za skutečnou revoluci pokládá změnu názorů a mravů, usiluje o zrevolucionizování duchů, odmítá násilnou revoluci jako šosáctví, násilná revoluce je podle něj nesmyslná (dovolává se zde i Engelse), je proti všeliké revoluci násilím naprosto a za každou cenu a násilí připouští pouze v obraně, "železo teprve tehdy, když není žádné zbraně neželezné".

Tuto myšlenku rozvíjí i v Karlu Havlíčkovi z roku 1896, kde zdůrazní v souvislosti s kritikou radikalismu, že obrana proti násilí je z mravního stanoviska oprávněná, protože humanitní program vyžaduje obranu a sebeobranu proti násilí a bránit se neznamená činit násilí. Právě z toho důvodu je politická revoluce eticky přípustná, musíme ovšem rozlišovat jednotlivé typy revolucí a jednotlivé fáze a činy uvnitř revoluce. Masaryk charakterizuje novou dobu jako dobu revoluční, revoluce podle něj začala jako revoluce církevní a náboženská a postupně se stala revolucí politickou jako reakce na násilí a přehmaty absolutismu.

Masarykova analýza marxismu, obsažená v Otázce sociální z roku 1898, nemohla přirozeně nechat stranou problém revoluce, přesněji řečeno kritiku marxistického pojetí revoluce. Marxovu filozofii vykládá Masaryk jako filozofii praxe a všímá si podrobně zejména Marxova Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva, který je pro něho dokladem Marxova romantismu a ideologičnosti. Je přesvědčen, že klíčová je otázka po oprávněnosti revoluce, a sám se domnívá, že revoluce je výrazem slabosti a nedokonalosti. Marx a Engels podle Masarykova názoru obhajují nebo odsuzují revoluci sociologicky a historicky, aniž by ji hodnotili nebo odmítali eticky. Přitom Masaryk je přesvědčen, že revoluci je třeba posuzovat právě eticky. Z tohoto hlediska nemůže být revoluce cílem, ale jen prostředkem. Domnívá se, že Marxova teorie revoluce není výsledkem jeho kritiky hospodářských poměrů, ale je logickým důsledkem Feuerbachovy filozofie náboženství, na kterou Marx navázal. Revoluci pokládá koncem minulého století za hrubý politický primitivismus, chce reformaci, ne revoluci, nápravu srdcí a hlav, nápravu myšlení a mravů, drobnou a skutečnou práci. Revolucionáři jsou pro něho rousseauovští divoši, kteří stojí proti osvětě a pokroku. Moderní a pokrokový člověk je pracovitý, "prací se také překoná revolucionism". V samotném vývoji marxismu pak Masaryk konstatuje přechod od negace a revolučnosti ke kompromisu a oportunismu. Hodně pozornosti věnuje Engelsovým názorům z devadesátých let 19. století a spatřuje v nich, aniž by se ovšem Engels nevzdal práva na revoluci jako jediného skutečně historického práva, odklon od původního radikálního postoje a přechod k parlamentní a propagandistické práci jako k umírněnějším formám činnosti socialistického hnutí. "Faust Marxův opouští nakonec svůj titánský boj a spěchá k urně volební."

Značnou pozornost věnoval Masaryk problému revoluce v Rusku a Evropě (1913), a to ve dvou kapitolách - Demokracie proti teokracii a Demokracie a revoluce. Prohlásil dokonce, že jeho studie mohly mít docela dobře název Ruská revoluce, protože podle jeho názoru je problém revoluce ruským problémem. Rusové jsou velmi revoluční, ale méně demokratičtí, ruští revolucionáři pak jsou aristokratičtí. Masaryk charakterizuje revoluci jako převrat od základů a rozlišuje puč, převrat, vzpouru, povstání, občanskou válku a revoluci. Vývoj v duchovní oblasti se děje krizemi, rozpory, revolucemi, což podle něho potvrzuje oprávněnost Hegelovy dialektiky. Filozofická revoluce spočívá v odmítnutí mýtu prostřednictvím kritického vědomí. Konstatuje, že od dob Francouzské revoluce se revolucionismus stal trvalým a všeobecným jevem. Opět zdůrazňuje, že revoluci je třeba posuzovat eticky. Etický soud sleduje motivy revoluce. Odpověď na otázku, zda je dovolen zločin, zda je dovolena vražda, je negativní, protože žádný člověk nemá právo zabít svého bližního. Každý člověk se však má nebo musí postavit proti ohrožování fyzického a duchovního života a proti násilí. Revoluce z tohoto hlediska může být jedním ze správných a nutných prostředků, potom je mravně oprávněná a může se stát mravní povinností. Revoluce mohou být reakční, nepokrokové, zbytečné, ale mohou být i prostředkem demokracie. Pravá revoluce je revoluce reformní a duchovně připravená, revolucionář musí myslet a cítit demokraticky ve smyslu nového světového názoru a nového způsobu života.

Když ve Světové revoluci (1925) hodnotí období 1. světové války, zdůrazňuje i po zkušenostech z obou ruských revolucí v roce 1917, že v současné době jde o přechod od teokracie k demokracii na humanitním podkladě, že jde o proces, jehož součástí byla světová válka a revoluce, které po ní následovaly. Chápe samotnou válku jako světovou revoluci, která přinesla prosazení demokracie. Revolučnost se pak stala trvalou vlastností ve všech oborech. Nemůže však být pokládána za normální stav společnosti, je vyvolána určitou společenskou situací a Masaryk vyjadřuje naději, že možná byl ve světové válce překonán nejen starý režim, nýbrž i přechodný stav revoluční.

Řadu těchto myšlenek Masaryk shrnuje v Hovorech. Opět hovoří o přechodu od teokracie k demokracii a v tomto smyslu je nová doba permanentní revolucí. Revolucí byla už reformace. Je přesvědčen o tom, že to ovlivňuje i polaritu katolicismus - protestantismus, protože katolické státy, které neprošly náboženskou a církevní revolucí, jsou nyní revolučnější a radikálnější než státy protestantské, které mají za sebou náboženskou revoluci - reformaci. Připomíná nizozemskou, anglickou, americkou, francouzskou, italskou revoluci, revoluční roky 1830 a 1848. "Žijeme de facto ve století revolučním, revolučnost se stala téměř zvykem. Světová válka je dítětem té revolučnosti a sama velikou revolucí."

Pro Masaryka je fenomén revoluce jedním z nejvýznamnějších problémů moderní doby. Jako filozof a politik krize člověka a společnosti chápe revoluci jako politický mocenský převrat, který má sociální cíle a dosah, hodnotí ji z hlediska prosazení a uplatnění mravních principů. Klade důraz na myšlenkovou přípravu revoluce, protože si je vědom souvislostí mezi duchovní a kulturní skutečností a sociální a politickou situací. Od původního odmítání revoluce postupně spojil ideu revoluce s úsilím o demokracii a s ideou humanitní, a našel tak pro určitou podobu revoluce mravní oprávnění. Sám byl nejen reformátorem, ale také revolucionářem. Revoluce se mu stala důležitou součástí celkového evolučního reformního procesu, který překonává krizi moderní doby a moderního člověka, mění sociální poměry a nastoluje žádoucí sociální konsensus.