Poznámka k Patočkovu pojetí
základů evropské tradice

Úvahy Jana Patočky o Evropě a evropské kultuře a vzdělanosti vycházely z Husserlových myšlenek z poloviny třicátých let, obsažených v později vydané práci Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Ve studii Masarykovo a Husserlovo pojetí duševní krize evropského lidstva z roku 1936 Patočka připomíná, že podle Husserla je teleologickou ideou evropského lidstva idea vědy, teorie. V jejím jménu Ëvropa po více než dvě tisíciletí kulturně, ale i politicky žila",¹ tato idea ëvropskému člověku zaručuje obsah, smysl jeho existence".² Řešení krize evropského lidstva pak Husserl viděl v obnově evropanství jako obnově racionality "z ducha radikální teorie", protože ïdea vědění, idea nepředsudné THEÓRIA je takovou všeobsáhlou teleologickou ideou, jejíž nositel, evropské lidstvo, je povolán díky této ideji k tomu, aby se stal nejen pánem země a světa, nýbrž rovněž stanovitelem a vykladačem všech jeho ideálů. Evropanství je velký racionalizátor všech ideálů, všechny dostávají nové osvětlení skrze jeho myšlenku samostatné a nepředsudečné teorie, jež vnáší jasnost a souvislost do všech řádů životních."³

V úvaze Česká vzdělanost v Evropě z roku 1939 uvádí Jan Patočka jako tři osy, které udávají směr evropské vzdělanosti, antiku, křesťanství a osvícenství. Byl tehdy přes existující pluralitu národních kultur a navzdory existenci kolísavé cézury v duchovní mapě Evropy přesvědčen o evropské jednotě, o tom, že ëvropská myšlenka, která znamená všeobecnost, všeplatnost ducha, ... tvoří jednu z hlavních nadějí lidstva, naději, že je taková jednota možná a proces pochodu za ní nezvratný".⁴ Patočka připomíná, že evropská vzdělanost znamená všeobecnou vzdělanost a že se v ní uplatňují pouze ty univerzální motivy, které vytvářejí "nejobsáhlejší rámce života v sobě samém vyjasněného, smysluplného, dostihujícího svého vnitřního cíle".⁵ A přestože mezi třemi hlavními stránkami evropské vzdělanosti (kontemplativní, mravně-náboženskou a intelektuální) existuje vnitřní napětí, ve všech se özývá tentýž základní motiv univerzálnosti, platnosti pro všecky a pro všecko".⁶

Když sledujeme Patočkovo úsilí, inspirované Martinem Heideggerem, překonat Husserlův subjektivismus asubjektivní fenomenologií (negativním platonismem), nemůžeme přehlédnout, že v úvahách o Evropě mu byly Husserlovy analýzy povahy krize evropského lidstva stálým východiskem. Je tomu tak i v jeho významném textu Evropa a doba poevropská, který se opírá o Huserlovu myšlenku, že Evropa je totožná s nahlédnutím jakožto principem kultury. V tomto textu, který je překladem nedokončeného německy psaného rukopisu Europa und Nach-Europa, Patočka mj. kriticky navazuje na úvahy anglického historika Geoffreye Barraclougha o zániku evropského světa a vzestupu světa neevropského z knihy An Introduction to Contemporary History (London 1964). Podle Barraclougha se Evropa díky průmyslové revoluci v 19. století stala výlučným vlastníkem moderní techniky a moci, prožila demografický vzestup, vznik průmyslových velkoměst a masové společnosti, proměnu politických struktur, vznik demokracie mas a politických stran. Evropské mocnosti si rozdělily svět a snažily se ho opanovat, rivalita mezi nimi vede ke světovým konfliktům. Během Druhé světové války a po ní vzniká postimperiální svět, který je obsahově neevropský. Evropa jako politická a duchovní moc přestává hrát rozhodující roli. Nový svět regenerovaných a nově nastupujících národů má příležitost vystřídat duchovní bezvýchodnost a dekadentní subjektivistickou kulturu europeizovaného světa. Současně postevropský svět může uplatnit rysy nového věku, výsledky vědeckotechnické revoluce, rozvoje kybernetiky, elektroniky, počítačové techniky, objevů biologických věd. Jan Patočka navíc připomíná další příznaky duchovního rozkladu evropského věku - úpadek evropských jazyků, konec klasického vzdělání, které evropanství duchovně spojovalo, ústup specifických evropských vědních oblastí jako je historie a filozofie a navíc pokles významu malých států a národů.

Jan Patočka upozornil na dva velké úkoly vědění jako nahlédnutí - üčinit danost pochopitelnou a utvářet nás samotné".⁷ Když Edmund Husserl varoval, že evropská věda opustila nahlédnutí, aby dobyla a ovládla svět, nezabránil sice katastrofě evropského světa, oslabení snahy o náhled, potlačení univerzality, vítězství partikularity a rozbití institucí a životního potenciálu Evropy, ale podle Patočky přispěl k "projasnění situace lidstva po katastrofě" a k osvětlení "cesty do světa poevropského".⁸ Patočkova filozofie dějin je, jak známo, evropocentrická, z hlediska Evropy a její myšlenkové tradice je analyzována situace světa. Snad proto nepřekvapí, že Patočka je stále přesvědčen, že tradice, "která svou dráhu založila na nahlédnutí ..., má jádro, obrněné proti katastrofám a kolapsům a schopné stále nových forem jednoty...Katastrofy by pro ni nemusely být definitivním selháním; mohly by naopak znamenat rozbití sklerotizovaných nahodilostí, pokud jsou na obzoru obsáhlejší, na nahlédnutí založené rámce pro nové zformování lidstva."⁹

Footnotes:

¹ Patočka, J. : Tři studie o Masarykovi, Praha, Mladá fronta 1991, s. 9.

² Tamtéž .

³ Tamtéž , s. 10.

⁴ Patočka, J. : Česká vzdělanost v Evropě, in: týž : Náš národní program. Praha, Evropský literární klub 1990, s. 2.

⁵ Tamtéž , s. 3.

⁶ Tamtéž , s. 4.

⁷ Patočka, J. : Evropa a doba poevropská, Praha, Lidové noviny 1992, s. 9.

⁸ Tamtéž , s. 11.

⁹ Tamtéž , s. 32-33.