Josef Šmajs

2. 1. Evoluce přirozená

Rozpoznání existence jakéhokoli jevu či procesu, pro jehož vnímání nebyl člověk apriorně fylogeneticky nastaven, předpokládá záměrnou volbu vhodné rozlišovací úrovně - roviny abstrakce. Součástí takové volby však musí být v případě evoluce ještě dvě další hlediska - výběr přiměřené časové škály a určení nositele evolučních změn. Jen z hlediska dostatečného časového rozpětí můžeme totiž postihnout velmi pomalé evoluční změny. A jen z hlediska nositele evoluční aktivity umíme rozpoznat typ evoluce: evoluci přirozenou či kulturní. Studium kulturní evoluce jako oblasti lidské aktivity s relativně rychlým průběhem evolučních změn je ovšem užitečné i proto, že vrhá nové světlo na evoluci vůbec. Právě díky evolučně ontologické reflexi kulturní evoluce lze rozpoznat roli informace v evolučním procesu, odhalit podstatu přirozené kreativity přírody, pochopit evoluci širokým netradičním způsobem: nejen jako evoluci organismů a části společenských struktur, ale i jako evoluci celého převážně abiotického vesmíru včetně dvou výše uvedených typů evoluce pozemské.(1)

Základní potíž při postižení přirozené evoluce spočívá v tom, že empiricky zjistitelné evoluční změny se odehrávají v mnohem delších časových periodách, než jakými jsou denní, roční a životní cyklus člověka. Zatímco pro uplývání času v průběhu dne, pro vnímání tvaru, mechanického pohybu či potenciální funkce věcí byli naši předkové dobře biologicky vybaveni už před vznikem kultury, pomalé spontánní změny strukturní a procesuální neumíme spolehlivě registrovat ani v dnešní vědě a filosofii.(2) A tak jsou sice lidé produkty a prvky evoluce přirozené i skutečnými tvůrci a aktéry evoluce kulturní, ale při myšlenkové rekonstrukci povahy a střetu obou těchto evolucí jsou odkázáni na dílčí poznatky speciálních věd a schopnost přiměřené filosofické představy světa.

Patrně z tohoto důvodu zůstává evoluce i pro intelektuální veřejnost stále ještě podezřelým slovem, záhadným, obtížně pochopitelným pojmem. Povšiml si toho i sám hlavní protagonista evolučního přístupu P. Teilhard de Chardin: "Pro mnoho lidí je evoluce stále ještě jen transformismus a transformismus je jen stará darwinovská hypotéza, stejně dílčí a vetchá jako Laplaceův koncept sluneční soustavy nebo Wegenerův posun pevnin. Je skutečně postižen slepotou, kdo nevidí šíři pohybu, jehož dráha daleko překročila hranice přírodovědy, postupně zasáhla a naplnila chemii, fyziku, sociologii a dokonce i matematiku a dějiny náboženství. Jedna po druhé se všechny oblasti lidského poznání hnuly, společně strženy týmž základním proudem směrem ke studiu vývoje. Evoluce to není teorie, systém ani hypotéza, nýbrž daleko víc: je to od nynějška obecná podmínka, jíž se musí podřizovat a jíž musí vyhovovat všechny teorie, hypotézy i systémy, mají-li být myslitelné a správné."(3)

O mimořádném významu evoluční teorie pro vědeckou interpretaci světa je přesvědčen evoluční biolog a popularizátor vědy Stephen Jay Gould: "Evoluční teorie má mnoho přívrženců. Vděčí za to podle mého názoru třem svým rysům: Předně je, ač v ustavičném vývoji, dostatečně pevná, aby skýtala uspokojení a vzbouzela důvěru, přitom však natolik důmyslně nezavršená, že je pořád s to lákat příslibem tajemných neobjevených pokladů. Za druhé se nachází zrovna uprostřed pásma, které sahá od vědních oborů zkoumajících časově neohraničené obecné jevy až po ty obory, jejichž zájem se upírá přímo a pouze k jednotlivostem vývoje... A za třetí - týká se života nás všech..."(3a)

Také vedoucí osobnost "bruselské školy" Ilya Prigogine je horlivým zastáncem evoluce. "Všude, kamkoli se podíváme, objevujeme evoluci, mnohotvárnost forem a nestabilitu. ...takový obraz překvapivě zjišťujeme na všech úrovních - v oblasti elementárních částic, v biologii i v astrofyzice s jejím rozpínajícím se vesmírem a vytvářením černých děr". A na jiném místě píše: „Jak jsme již uvedli, tam, kde klasická věda zdůrazňovala trvaloat, odhalujeme změnu a evoluci. Při pohledu na nebe už nevidíme nebeské dráhy, které kdysi uchvacovaly Kanta stejně jako morální zákon v něm samém, ale velmi podivné objekty: kvasary, pulsary, vybuchující a na části se rozpadající galaxie, hvězdy, které, jak nám říkají, kolabují do „černých děr„ nenávratně pohlcujících všechno, co do nich spadne.„ (4)

V dnešní ekologické krizi není však přiměřená představa o evoluci otázkou čistě akademickou. Snažíme se ukázat, že hledisko evoluce je klíčem k pochopení i řešení krize a že podstatu evoluce by měla veřejnosti vysvětlovat právě filosofie. Potřeba demokratického politického řešení krize totiž klade, a to i na řadové občany, požadavek ovládnutí nezbytného kosmologického a biologického minima - povědomí obrysu evoluční ontologie. O osudech ekologicky ohrožené kultury bude totiž kromě jiného rozhodovat úroveň obecné světonázorové vzdělanosti lidí, jejich schopnost rozpoznat závažnost globálního ekologického konfliktu a přijmout jiný obraz světa, jiné hodnoty. Souhlasíme proto s Hansem Jonasem, že „za takových okolností se vědění stává jednou z nejnaléhavějších povinností, která přesahuje vše, co se kdy předtím od jeho poslání vyžadovalo…„ a že nás nová situace nutí „…proniknout nad nauku o jednání, tj. etiku, do nauky o bytí, to znamená metafyziky, v níž nakonec musí být založena každá etika„.(5)

Nejen profesionální filosofové, nýbrž odborná veřejnost vůbec by měla akceptovat a šířit názor o vysoké evoluční hodnotě života, postoj, který kupodivu zastává i silně gnoseologicky orientovaný a k biologickým evolučním teoriím kritický K. R. Popper. Základní Popperův argument je přitom, zdá se, všeobecně přijatelný. "Často se říká, že hodnoty vstupují do světa jen společně s vědomím. Já tento názor nesdílím. Domnívám se, že hodnoty vstupují do světa společně se životem; a existuje-li život bez vědomí (což se může stát dokonce u zvířat i u lidí, nebotˇ známe cosi jako bezesný spánek), i tam budou existovat objektivní hodnoty – i bez vědomí. Existují tedy dva druhy hodnot – hodnoty vytvořené životem, nevědomými problémy; a hodnoty vytvořené lidským myšlením na základě předešlých řešení různých problémů".(6)

Jednoúrovňová kopernikovsko-newtonovská interpretace světa, toto vysoce redukované poznání oddělené od hodnot, které vládne již více než tři století a které veřejnosti vnucuje školská výuka i masové sdělovací prostředky, je totiž v hrubém rozporu se skutečností. Proto sdílíme Skolimowského názor, že „ekofilosofie signalizuje začátek nové epistemologie: pluralistické, zasazené do života, orientované na kosmos, na rozdíl od současné filosofie, která je zasazená do materie a je mechanicky orientovaná„.(7) Na malé planetě Zemi, která sice není středem sluneční soustavy, galaxie ani vesmíru, ale je nositelkou života a dočasným domovem lidské kultury, nehospodaříme s pohybem, látkou a energií, pro které platí nám všem dobře známé zákony zachování. Hospodaříme tu, jak jsme to již připomínali, se vzácnou, evolučně vzniklou uspořádaností, s nejvyspělejšími formami života, k nimž sami náležíme, ale pro které žádný zákon zachování zatím objeven nebyl.

Ale ani ve filosofii bohužel problém evoluce nezdomácněl(8), takže i ti ekologičtí filosofové, kteří se na evoluci a ontologii odvolávají, zdá se, nemají s evolučně ontologickým přístupem "náležitou zkušenost„ a problémy evoluce si netroufají pojmově specifikovat. Připomeňme tu pouze výše citovaného Hanse Jonase. Souhlasíme s jeho ústřední tezí, že se „příslib moderní techniky obrátil v hrozbu„ a že předpoklady, na nichž byla založena veškerá tradiční etika už neplatí.(9) Souzníme s jeho názorem, že tato etika byla antropocentrická a že vůči přírodě se nikdy dříve „…neuplatňovala etika, nýbrž důvtip a dar vynalézavosti.„(10) Také tezi, že v situaci, kdy se příroda v důsledku naší moci stala zranitelnou, musíme „proroctví zkázy naslouchat více než proroctví zdaru„,(11) přijímáme s pochopením pro jeho úsilí zakotvit nový princip lidské odpovědnosti v ontologickém konceptu přírody, evoluce, techniky a moderní civilizace vůbec. Takové koncepty však Jonasův rozsáhlý „Tractatus technologico-ethicus„ nenabízí, takže nakonec zůstává odvážnou kritikou tradiční etiky, v ontologii zakotvenou pouze proklamativně.

I když víme, že dnešní názory na evoluci nelze snadno vyjádřit několika tezemi a že stále ještě existují autoři, kteří evoluci popírají, připomínáme, že pro filosofický koncept přirozené evoluce je dnes k dispozici široké spektrum poznatků a teorií rozdílné hladiny obecnosti. Na jejich základě předpokládáme (např. ve shodě s Pierem Teilhardem a Henrykem Skolimowskim), že na počátku vesmíru byla jeho uspořádanost nejnižší a že teprve evolucí se postupně zvyšovala.(12) Přirozená evoluce je vlastně spontánním konstitutivním procesem uvnitř nynější tendence vesmíru k rozpínání a ochlazování, tj. patrně i k "amortizaci" původní koncentrované aktivity velkého třesku. Zdá se, že jako svébytná protientropická aktivita byla vyvolána možným náhodným porušením symetrie vesmíru.(13) Vysoce specifické formy této aktivity od té doby jakoby průběžně krystalizují nejen ve strukturách galaxií a hvězd, ale po vzniku Země i v pozoruhodných útvarech pozemské přírody.

Přirozená evoluce pravděpodobně započala prudkou expanzí zárodečné kosmické hmoty před deseti až patnácti miliardami lety.(14) Od této doby - od tzv. velkého třesku - se vesmír samovolně strukturuje, rozpíná se, zřeďuje se a ochlazuje. V průběhu tohoto procesu postupně vznikly všechny dnešní struktury megasvěta, mikrosvěta i našeho důvěrně známého přírodního prostředí na Zemi - makrosvěta. Jakoby energie, koncentrovaná původně v singularitě, se nejen ředila, ale působením lokálních gravitačních sil i znovu druhotně kondenzovala v rozmanitých vesmírných strukturách.(15)

Po tzv. zářivém období vesmíru, které trvalo jen asi 300 tisíc let a o němž dosud nemáme žádné přímé svědectví, musela podle fyzikálních zákonů "… nastoupit éra tvorby hvězd, která v podstatě trvá dodnes".(16) V tomto tzv. látkovém období (hvězdném), v němž klesal význam fotonů, protože při poklesu teploty na deset tisíc stupňů se jejich energie vyrovnala s energií částic, začínaly vznikat prvé atomy s elektronovými obaly. Tím jednak z vesmíru vymizely volné elektrony a vesmír se stal průhledným, a jednak mohla vznikat prvá generace hvězd z vodíku a helia (žádné jiné chemické prvky ve vesmíru v té době nebyly). Takže všechny prvky chemické periodické soustavy, zastoupené dnes na zemském povrchu, vznikly - s výjimkou vodíku a helia - jako důsledek jaderných reakcí v nitru těchto prvních hvězd, nebo při jejich zániku.(17)

Bylo to v období, které trvalo přibližně 10 miliard let a které bylo naprosto nutné pro to, aby přirozeným způsobem vznikly všechny abiotické stavební jednotky života. Chemická předbiotická evoluce, která v zemské atmosféře bez kyslíku vytvářela první organické sloučeniny (aldehydy, kyanovodík, aminokyseliny, protenoidy, nukleové kyseliny atp.), mohla však – podobně jako vývoj života - probíhat už na naší mateřské planetě.

Shrneme-li výše uvedenou argumentaci, můžeme konstatovat, že gigantická evoluce vesmíru vytvořila elementární částice,(18) atomy, molekuly, kosmické objekty, Zemi a její nerosty i horniny, reliéf její krajiny, její biosféru včetně biologického předka dnešního člověka. Přirozenou evoluční tvořivost můžeme tedy chápat jako všeobecnou potenci spontánně aktivní skutečnosti vázanou nejen na zvláštní podmínky kosmické, nýbrž i na soubor zvláštních podmínek pozemských (např. na existenci disipativních struktur). Tato obecná potence se pak realizuje vždy, když alespoň v jedné oblasti tyto nezbytné evoluční podmínky existují. Například vodík (podobně jako všechny kvarky a elektrony) již v dnešním značně chladném vesmíru nevzniká (jeho průměrná teplota je totiž 270 pod nulou). Naproti tomu "…proces tvoření chemických prvků ve hvězdách a v supernovách probíhá ve vesmíru dodnes".(19)

Také biotická i kulturní uspořádanost na Zemi, ponecháme-li stranou jejich rozdílnou strukturu, různou dobu vzniku i jejich vzájemnou opozici, může dnes průběžně dorůstat disipací a mnohočetnou lokální transformací látky a energie, kterou živé systémy i kultura čerpají ze svého okolí. Tato zvláštní výživa, která může mít v případě kulturního systému podobu makroskopických produktů přirozené evoluce, se jen z části využívá na udržení otevřených nelineárních systémů ve stavu vysoké uspořádanosti. Její jistá část se může spotřebovat na vznik nového a na následnou reprodukci a evoluci. Nevratný vývoj směrem k vyšší uspořádanosti však nastává pouze tehdy, když se přírůstek uspořádanosti podaří vestavět do struktury, nebo zapsat do vnitřní paměti systému.

Tím že evoluce, na rozdíl od entropie, je procesem onticky konstitutivním, spolupracuje s rozpadem, směřuje proti němu, "parazituje" na něm, a může - jak to poměrně dobře vidíme u kulturních systémů - entropizovat prostředí zprostředkovaně, druhotně. I ve své spontaneitě je však procesem plně svébytným, který v opozici proti tendenci skutečnosti k rozpadu hledá, experimentuje, vytváří a ruší (20), buduje stále jemnější a diferencovanější emergentní struktury i pravidla jejich vzniku a fungování, přede tkanivo ontické plurality - strukturovaný vesmírný řád.

Protože evoluce, obrazně řečeno, postupuje "proti proudu", proti rozpadu, potřebuje přiměřenou energetickou podporu, "výživu". Povšimneme-li si s ohledem na názornost jen energetické výživy biotické evoluce, zdá se, že je to právě omezený energetický příkon biosférického evolučního procesu, který je důvodem jeho vynalézavé schopnosti všemi možnými organizačními způsoby čelit entropii, zpomalovat degradaci zářivé sluneční energie na dále nepoužitelné odpadní teplo. A protože evoluce jakoby "naslepo sleduje cestu maximálního využití prostředků",(21) tato spontánní tvořivá schopnost se nakonec zpředmětnila v nesmírně složité uspořádanosti pozemského biotického společenství.

Biotická evoluce, která sice tvoří naslepo, ale tak pomalu a „uvážlivě„, že její konstrukce téměř morálně nestárnou, (22) spotřebuje převážnou část energetické výživy na udržení, fungování a reprodukci biotického systému (explikátních forem paměti biosféry) a pouze nepatrný zbytek jakoby krystalizuje ve změnách jeho uspořádanosti (v implikátních formách paměti), tj. v nové organizační složitosti, v nových funkcích a v emergentních konstrukcích.(23)

V případě evoluce kulturní, která se dokonalému „přírodnímu inženýrství„ teprve učí, však existuje situace odlišná. Tato evoluce se totiž částečně osvobodila jak od přímé závislosti na přirozené ekosystémové energii (např. technické civilizace objevily způsob, jak čerpat koncentrované zdroje energie dodatkové - především fosilní paliva), tak od závislosti na několika málo prvcích chemické periodické soustavy, z nichž své struktury konstruuje pozemský život. Značná část energie (aktivity) se tu rovněž spotřebuje na fungování a reprodukci již dříve vytvořeného kulturního systému. A čím je tento systém rozsáhlejší, tím je tato ztracená část větší. Avšak vzhledem k vydatným energetickým zdrojům, k nesrovnatelně většímu výběru „stavebního materiálu„ i vzhledem k flexibilnějším evolučním pravidlům kultury, která zahrnují možnost intervence relativně samostatně se vyvíjející kultury duchovní, bezprostřední energetická nouze globální kultuře nehrozí. Zatím zbývá dostatek energie na vytváření nových prvků a subsystémů kulturního systému, na pokrok a růst: velká část kulturní aktivity proto dnes krystalizuje v záměrně i spontánně konstituovaných strukturách. Četnost, diverzita i komplexnost kulturních artefaktů stále narůstají, a to víceméně úměrně rostoucí energetické spotřebě globální kultury. Perspektivně je to ovšem orientace nebezpečná, protože těžitelné zásoby fosilní biomasy - ropy a plynu se odhadují na pouhé desítky let.

V souhrnné filosofické formulaci lze říci, že přirozenou evoluci vytvářejí všechny „rostoucí„ větve divergentního vývojového procesu vesmíru. Jejím produktem je proto nejen bezpočet galaxií a hvězd - již jsme připomínali, že ve vesmíru je asi 100 miliard galaxií a v každé že je asi 100 miliard hvězd(24) - ale také dynamická struktura dnešního vesmíru včetně abiotické a biotické struktury Země.

Evoluce tedy generuje, ruší a modifikuje prvky, komplexy, subsystémy a systémy tak, že diverzifikovaný celek svou narůstající uspořádaností stále úsporněji využívá svého omezeného evolučního zdroje: např. biosféra energii slunečního záření, kultura energii vynakládanou a uvolňovanou člověkem. Proto obě výše uvedené evoluce, zahrnující reprodukci, diferenciaci, růst, rozšiřování atp., nejsou bezprostředně závislé na zvyšování energetického příkonu.

Všechno to, co se od Aristotela po Newtona zdálo být stvořené, věčné a neměnné, musíme dnes prohlásit za vznikající a zanikající, za neukončené, přechodné a proměnlivé, za součást velkého divergentního evolučního procesu, který má časový počátek, a možná že i konec.(25)

Dále můžeme konstatovat, že život jako nejjemnější schopnost ontické evoluční tvořivosti vesmíru se realizuje za velmi delikátních lokálních okolností: na planetě Zemi a v nesmírně úzkém pásmu fyzikálně chemických podmínek, které si později do značné míry spoluutváří a reguluje biosféra sama. K těmto podmínkám, které jsme dosud ve filosofii nespecifikovali také proto, že průběh evoluce biosféry dostatečně neznáme, patří nejen slábnoucí ozónová vrstva, ochraňující život před tvrdým ultrafialovým zářením z vesmíru, ale i narušený celoplanetární termostat Země. Naštěstí už víme, že celá planeta Země tvoří jediný velký organismus, Gaiu a že si s autoregulativními strukturami života nesmíme zahrávat.(26)

Komplikovanou otázku vzniku života tu ovšem můžeme připomenout jen velmi stručně. Složité organické molekuly mohly sice vznikat i ve volném kosmickém prostoru, ale většina významných autorů se shoduje v tom, že vznik života se právě tak mohl v celém rozsahu odehrát i na Zemi. Jeho klíčovou otázkou bylo totiž funkční začlenění „subsystému vnitřní paměti„ do živého systému. Odborně biologicky řečeno, byl to "vysoce nepravděpodobný současný vznik první informace a dekódujícího aparátu".(27) I když se informační a dekódovací funkce primitivních probiontů jako systémů s katalyzovanou, ale nikoli ještě instruovanou syntézou bílkovin, mohly dále vyvíjet, zdá se, že teprve "hranice mezi probionty a protobionty je zároveň hranicí mezi živým a neživým".(28)

V dalším vývoji života však zjišťujeme dva filosoficky důležité momenty. Za prvé. V biotickém evolučním procesu se uplatňuje něco, co dobře známe z dějin lidské kultury: nerovnoměrnost, tj. pomalé fáze a rychlé evoluční skoky, prudký vzestup po dosažení jisté prahové hodnoty vývoje. Lapidárně to vyjádřil např. S. J. Gould: "Po tři miliardy let byl nejvyšší formou života povlak prokaryont...pak, zhruba před 600 miliony let, se ve fosilních dokladech náhle objevují prakticky všechny stěžejní formy živočišného života, a to v průběhu několika málo milionů let".(29)

Tento zlom a následná prudká akcelerace ve vývoji života, označovaná někdy jako „biologický velký třesk„, patrně souvisely nejen s vystoupením života z moře na pevninu a s „objevem„ nového biotického stavebnicového principu - eukaryontní buňky,(30) ale i s tím, že u složitějších struktur mohla evoluce probíhat na více organizačních úrovních současně. Vzdáleně to připomíná evropskou kulturní situaci po průmyslové revoluci: překonávání instrumentalizace a dosažení prahové hodnoty pro rychlý technický a obecně kulturní vzestup v Evropě 19. století. Také ve vývoji abiotické techniky se po nástupu mechanizace a automatizace uplatňuje analogický evoluční mechanismus: rychlá diferenciace a prolínání všech historicky objevených technických principů a prvků.(31)

Za druhé. Teoretickou pozornost zasluhuje nedostatečně reflektovaný problém dvou rozdílných typů přirozené uspořádanosti. Pomineme-li abiotickou oblast, kde spíše než o vnitřní informaci (paměti) té které struktury je užitečné uvažovat o jejích konstitutivních vazebných silách (pojivu, vazbách, fyzikálních interakcích), pak ve sféře života existuje prokazatelný rozdíl mezi přísně informačně předepsanou uspořádaností jednotlivého organismu, tj. uspořádaností „genotypovou, mikroskopickou„, a informačně nepředepsanou uspořádaností ekosystémovou, tj. „fenotypovou, makroskopickou„. I mnohobuněčný systém totiž nutně vyrůstá z jediné buňky (zygoty) a jeho víceúrovňová organizace včetně procesu ontogeneze musí být proto zapsána ve struktuře jeho dědičné paměti. Volná a značně flexibilní uspořádanost ekosystémová (v mnohém podobná uspořádanosti sociokulturní), vzniká sukcesí a může ji proto integrovat patrně jen vzájemná potravní závislost živých organismů a jimi nesená přirozená informace genetická i epigenetická. Ekosystém tedy koncentrovanou vnitřní informaci, která by plnila funkci jeho protientropické bariéry, nemá.(32)

Tyto dva rozdílné typy uspořádanosti, tj. fakticky jiné vztahy informace a struktury (implikátní a explikátní paměti), mají rovněž svůj analogický sociokulturní protějšek. I na úrovni uspořádanosti kulturní zjišťujeme informační diskrepanci mezi přísně předepsanou uspořádaností konkrétních lidských artefaktů (např. staveb, technických systémů, předmětů denní potřeby atp.), kterou může částečně obsáhnout lidský individuální rozum, a volnější sociokulturní uspořádaností na úrovni kmene, vesnice, města či celé lokální kultury, kterou už žádné lidské individuum samo obsáhnout (ani vytvořit) nemůže.

I když se na rozvoji obou typů uspořádanosti živých i kulturních systémů nutně podílí přirozená či kulturní informace, průběh a výsledek evolučního procesu je vždy víceméně neznámý, předem nezjistitelný a nepředpověditelný. A to nejen proto, že rozptýlená informace volněji uspořádaného systému (ekosystému, lokální kultury) vzniká nutně až spolu s ním, v procesu jeho konstituování a transformace. Předem nepředpověditelný je tento výsledek také proto, že i evoluce přísně informačně předepsaných konstrukcí (např. biologických druhů) se neodehrává jako pouhá realizace scénáře. Odehrává se naopak jako složitá dynamická interakce informace s prostředím (kontextem), jako interakce genotypových a fenotypových struktur v látkově energetickém světě. Proto závisí nejen na změně informační, nýbrž také na možnostech předmětného vyjádření (manifestaci) vnitřní informace v příslušných podmínkách. A závisí dokonce na tvaru, chování, „úspěšnosti„ či oblibě živých nebo kulturních konstrukcí. Tím je evoluce na všech organizačních úrovních skutečnosti spoluurčována mnoha nahodilými faktory. Dobře je to prokázáno u vývoje živých systémů, ale lze to doložit i na vývoji kultury. Duchovní kultura, ke které v přírodě neexistuje analogie (žádný ekosystém nic podobného neobsahuje), může však v dílčích momentech výsledky i trendy kulturní evoluce předjímat.

Hledisko evoluce, konkretizované a zpřesněné speciálními vědami, se tak může stát novým výkladovým principem obecné filosofické představy světa, filosofické ontologie, která po staletí zápasila s otázkou, jak a z čeho svět vznikl, z čeho se skládá a co je jeho podstatou. Zejména díky pokroku ve fyzikálních a biologických vědách - především v nerovnovážné termodynamice a genetice - začínáme částečně chápat obecná pravidla a řád "přírodní konstruologie", tj. podstatu samovolného vytváření složitých přírodních struktur z relativně jednodušších prvků a komponent. Tím ovšem také lépe rozumíme záměrné i spontánní konstruologii kulturní, která je sice orientována jinak, ale z přirozené uspořádanosti vyrůstá a zůstává s ní propojena látkovými strukturami Země, přirozenou ekosystémovou energií, genetickou informací atp. Takže, vrátíme-li se k úvodní myšlence této kapitoly, nejen pochopení a studium evoluce kulturní vrhá nové světlo na evoluci vůbec. Katalytický účinek na proces evolučního myšlení má patrně studium evoluce v kterékoli oblasti jejího projevu.

Poznámky

1. Již jsme připomínali, že konflikt kulturní evoluce s evolucí přirozenou, tj. rozšiřování sociokulturní uspořádanosti na úkor uspořádanosti přirozené, je patrně nejhlubší příčinou dnešního existenčního ohrožení kultury. Drama kulturní evoluce totiž paradoxně vrcholí v tom, že kulturu poprvé ohrožuje systém, který ji kdysi umožnil: poškozené živé i neživé prostředí planety.

2. V interpretaci tohoto problému se shodují i odlišně zaměření autoři: "Náš poznávací aparát nemá žádný zvláštní orgán na uchopení života... má vysoce vyvinutý orgán na chápání věcí..." Hartmann, N.: Neue Wege der Ontologie. Stuttgart 1964, S. 33. Také velký teoretik evoluce Teilhard de Chardin, který se podle S. J. Goulda pokoušel spojit evoluci, přírodu a pánaboha, se domnívá, že naše schopnost postřehnout evoluční změny je nepatrná. "Když začíná v kterékoli oblasti kolem nás rašit něco skutečně nového, nejsme nikdy schopni to rozeznat..." Teilhard de Chardin: Le phenoméne humain. Paris 1955, česky Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 103.

3. Teilhard de Chardin: Tamtéž, s. 183.

3a. Gould, S. J.: The Panda°s Thumb. New York 198O, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 8.

4. Prigogine, I.; Stengers, I.: Order out of Chaos. London 1984, p. 2, and p. 214.

5. Jonas, H.: Das Prinzip Verantwortung. Suhrkamp 1984, česky Princip odpovědnosti. Pokus o etiku pro technickou civilizaci. Praha, Oikoymenh 1997, s. 29-30.

6. Popper, K. R.: Věčné hledání. Praha, Vesmír-Prostor-Oikoymenh 1992, s. 186.

7. Skolimowski, H.: Tamtéž, s. 43.

8. Pojem evoluce se patrně poprvé objevuje u M. Kusánského v díle De docta ignorantia. Již nejméně dvě století se s tímto pojmem pracuje ve vědách o živé přírodě, a to nikoli proto, že by tu byl vývoj nejzřetelnější (ten je naopak snadno zjistitelný v oblasti lidské kultury), ale proto, že tu byla nejdříve poodhalena záhada evoluce. Nejprve byly fosilními nálezy prokázány změny somatických forem předchůdců recentních organismů a později byl částečně poodhalen i skrytý mechanismus transformace jejich vnitřní strukturní informace (Lamarck, Darwin, Mendel, Morgan, Crick a d.).

9. Jonas, H.: Tamtéž, s.13.

10. Jonas, H.: Tamtéž, s. 23.

11. Jonas, H.: Tamtéž, s. 62.

12. Podle H. Skolimowského, který se snaží (do jisté míry podobně jako P. Teilhard) interpretovat duchovnost jako „aspekt odvíjející se evoluce„, nejde o „…hloupý a náhodný proces soupeření o jednotlivé prospěšné změny. Evoluce je ve svém působení natolik dokonalá, že by se mohla nazývat božskou. Já osobně nemám problém akceptovat myšlenku, že Bůh je evoluce a evoluce je Bůh…„ Skolimowski, H.: Tamtéž, s. 174.

13. „Vidíme tedy, že vesmír, jako je náš, se dvěma miliardami fotonů na každý proton, musel vzniknout z horkého hustého stavu, v němž na každou miliardu antiprotonů připadala průměrně miliarda plus jeden proton... Výsledná nerovnováha mezi protony - miliarda plus jedna ku miliardě - mohla vzniknout z asymetrie rozpadu„. Barrow, J. D.: Theories of Everything. The Quest for Ultimate Explanation. Oxford University Press 1991, česky Teorie všeho. Praha 1996, s. 170-171.

14. O první fázi vývoje vesmíru populárně pojednal např. Weinberg, S.: The first three minutes. New York 1977, česky První tři minuty. Praha 1983.

15. Je-li tomu tak, že dnešní struktura vesmíru vznikla koneckonců druhotnou kondenzací látky a energie rozptýlené z původní horké singularity, pak z jistého hlediska tepelná smrt vesmíru, která kdysi zneklidňovala fyziky i část veřejnosti, už vlastně nastala. Reliktové záření, tvořené fotony, kterým se podařilo uniknout „v okamžiku zprůhledňování vesmíru„ (300 tisíc let po velkém třesku), přináší kromě jiného zprávu, že průměrná teplota vesmíru je o pouhé tři stupně vyšší než absolutní nula, tj. 3K.

16. Krempaský, J.: Vesmírné metamorfózy. Bratislava 1986, s. 117. Snad se nedopouštíme přehnané antropomorfizace, když souhlasíme s autorem, že „…život hvězdy se v určitém smyslu podobá životu člověka. Má svůj zrod, období dospívání, etapu zralosti a stáří spojené s ukončením životní poutě„. Tamtéž, s. 123.

17. "Při výbuších supernov a jiných explozívních procesech ve vesmíru se tyto prvky dostávají do mezihvězdného prostoru a poskytují podmínky pro vznik nových hvězd a i takových objektů, z vesmírného hlediska nevýznamných, jakým je naše Země. My jsme však rádi, že je právě taková jaká je". Krempaský, J.: Tamtéž, s. 131-132. Také J. Grygar se k této otázce vyjádřil podobně. "Když se podíváte na vesmír vcelku, tak zjistíte, že "...se skládá ze 3/4 z vodíku a z 1/4 helia. Když se podíváte na kteroukoliv planetu, je celkem málo přítomen vodík, a helium vcelku vůbec ne. Takže my jsme ta špína, my představujeme to nepatrné znečištění původního vodíku a helia vesmíru. Samozřejmě znečištění, řekl bych, docela hezké". Grygar, J.: Velký třesk a Bible. Ostrava 1990, s. 33. Srovnej též Barrow, J. D.: Theories of Everything. The Quest for Ultimate Explanation. Oxford University Press 1991, česky Teorie všeho. Praha 1996, s. 206-207.

18. Ukazuje se, že i svět elementárních částic je složitý. "Do roku 1935 se počet částic zvýšil ze tří na šest, do roku 1938 na osmdesát a dnes známe více než dvě stovky "elementárních" částic..., v takové situaci už přívlastek "elementární" není příliš na místě". Capra, F.: The Tao of Physics. Bantam Books 1984, slovensky Tao fyziky. Bratislava 1992, s. 59. J. D. Barrow k tomu ovšem připomíná něco, co z makrosvěta neznáme: že všechny částice – od kvarků a leptonů až po glouny - jsou navlas stejné. „Nevíme, proč jsou částice tímto způsobem totožné… Pochopitelnost světa se zakládá na tom, že existuje poměrně málo typů elementárních částic: jsou jich desítky, nikoli tisíce či miliony.„ Barrow, J. D.: Tamtéž, s. 244-246.

19. Kleczek J.: Tamtéž, s. 121.

20. Musíme ovšem rozlišovat minimálně dva druhy forem rušení (zániku) přírodních i kulturních struktur: rušení vyvolané entropickými procesy, tj. v podstatě přirozeným rozpadem informačně předepsané či sukcesí vzniklé struktury, a rušení vyvolané informační změnou „projektu„ (změnou implikátní paměti) v procesu evoluce systému, tj. změnou konstitutivní přírodní či kulturní informace.

21. Howard, J. H.: Darwin. Oxford 1982, p. 83.

22. Pokud jsme již dříve připomínali problém morálního stárnutí biologických druhů, pak je třeba vzít v úvahu, že časovým horizontem toho jevu jsou miliony let. Proto je zcela adekvátní, když Stanislav Lem v této souvislosti připomíná, že nás udivuje počáteční dalekozrakost evoluce, kterou projevila vytvořením „... materiálu s ničím nesrovnatelnou všestranností a plastičností... A takové dalekosáhlé předvídání„- dodává autor - „prokázal konstruktér neosobní, nemyslící, starající se zdánlivě jen o momentální situaci, o přežití současné generace praorganismů, jakýchsi mikroskopických slizově-bílkovinných kapiček...„ Lem, S.: Summa technologiae. Kraków 1964, česky Summa technologiae. Praha 1995, s. 23-24.

23. Dobrým příkladem tu může být přirozený klimaxový ekosystém. Za normálních podmínek v něm existuje přibližná rovnováha mezí tím, co neustále dorůstá a tím, co se současně rozpadá a znovu využívá pro růst.

24. Barrow, J. D.: Tamtéž, s. 206.

25. Aristotelés, maje na mysli stálou vesmírnou nadlunární oblast, napsal: "U všech těles, jejichž hybná podstata je nezničitelná, je zřejmé, že zůstávají tím, čím jsou, i co do počtu..." Aristotelés: O nebi. O vzniku a zániku. Bratislava 1985, s. 233.

26. Hypotéza Gaia J. Lovelocka vznikla v souvislosti s výzkumem otázky života na Marsu. Inspirovala ji myšlenka, že stálost teploty a chemického složení atmosféry Země vyžaduje existenci aktivního kontrolního systému. Podle autora si biosféra sama reguluje a udržuje klima a složení atmosféry tak, aby byly pro rozvoj právě existujících forem života optimální. To ovšem neznamená, že je to regulace účelná či plánovaná, protože její vznik je samovolný právě tak, jako např. vznik vnitřní paměti živého systému. Podrobněji Lovelock, J.: The Ages of Gaia. New York 1988.

27. Doskočil, J.: Evoluční biologie. UK Praha 1994, s. 8.

28. Doskočil, J.: Tamtéž, s. 45. S. Lem v této souvislosti vyslovuje hypotézu „prahu minimální složitosti„, po jehož překročení může „...hmotný systém nejen zachovávat aktuální organizovanost navzdory poruchám, ale i předávat ji nezměněnou následným organismům„. Lem, S.: Summa technologiae. Kraków 1964, česky Summa technologiae. Praha 1995, s. 21.

29. Gould, S. J.: Tamtéž, s. 139. Tento renomovaný autor má za to, že současná evoluční teorie nemusí trvat na posloupnosti změn, protože "...nový druh nevzniká v určité oblasti postupně, ustavičnou přeměnou svých předků. Objevuje se naráz a "plně zformovaný". Většina druhů pak "...během svého trvání na Zemi nevykazuje žádné změny směřující k určitému cíli". Gould. S. J.: Tamtéž, s. 181.

30. Právě vytvořením eukaryontní buňky byla podle S. Lema zkonstruována „...elementární cihlička biologického stavebního materiálu totožná ve svém hlavním schématu jak u trilobitů před miliardou let, tak u současného heřmánku, chobotnice, krokodýla či člověka„. Lem, S.: Summa technologiae. Kraków 1964, česky Summa technologiae. Praha 1995, s. 23.

31. K problému evoluce techniky viz např. Šmajs, J.: Proces evoluce techniky. In: Vesmír 67, 573-574, 1988/10; K logice historického vývoje techniky. In: Filosofický časopis č. 3, Praha 1988, s. 321-328.

32. Přibližná analogie v abiotické pozemské přírodě také existuje. Nerosty a horniny vytvořené v nitru Země (či v zemské kůře) podléhají entropizaci, větrají, rozpadají se a z jejich druhotné abiotické uspořádanosti vzniká za spoluúčasti živých systémů úrodná půda. Právě uspořádanost půdy, jakkoli její abiotický substrát vznikl entropizací horninového podloží, může být dobrým příkladem vzniku volné „ekosystémové„ uspořádanosti bez existence koncentrované vnitřní informace.

2. 2. Evoluce kulturní

Důsledně evoluční pojetí kultury může jen minimálně navázat na filosofickou tradici. Novověké filosofické koncepce dějin (Vico, Condorcet, Hegel, Marx, Comte) uznávají sice společenský vývoj, ale především duchovně a úzce sociokulturně: nereflektují jej v širším rámci autonomního vývoje přírodního; nepovažují kulturu za podřízený subsystém biosféry. Lidské dějiny se pak jeví jako vzestup moci člověka nad přírodou, jako společenský pokrok spojený s růstem svobody, vzdělanosti a produktivity lidské práce. Jeví se jako proces, který stále více závisí na lidech a předcházejícím kulturním vývoji a stále méně na přírodě.(1)

Protože tento přístup je ve značné míře substančně atributivní, tj. zvýrazňuje jedinečné lidské schopnosti a cílevědomou aktivitu člověka, nedoceňuje skryté ontické působení kultury na přírodu. Přehlíží prostorovou expanzi kultury jako velkého otevřeného nelineárního systému, který nutně zatlačuje přirozené ekosystémy a konzumuje a entropizuje prostředí. Jedincům pak zpravidla připisuje i to, co je spíše produktem a vlastností systému - teoretické myšlení, jazyk, komunikaci, mravy, hodnoty, součinnost atp. A co je nejzávažnější: povýšením člověka nad přírodu odhlíží od existenciálního významu přírody pro lidskou reprodukci a zdraví i od její osobnostně konstitutivní role v procesu lidské ontogeneze. Netematizuje vysokou evoluční hodnotu přírody, ani funkční závislost kultury na ní. Nezkoumá zvláštní ontický charakter kulturní uspořádanosti, ani podstatu ekologického ohrožení kultury destabilizovanou biosférou.(2)

Pro teoreticky adekvátní interpretaci kultury je tedy nezbytné opustit substanční přístup k člověku a lidství(3) a spolu s faktem její spontánní systémové ontotvornosti, přijmout nezpochybnitelný fakt její funkční vřazenosti do přírody. Na jedné straně je třeba respektovat přirozenou ontotvornou evoluci Země, zejména evoluci svébytného systému biosféry jako staršího a širšího systému hostitelského, a na druhé straně uznat opoziční evoluční tvořivost mladšího, ale na přírodě závislého systému kultury.

Protože příroda i kultura jsou velkými, prostorově náročnými autopoietickými systémy, a protože příroda je nesrovnatelně starší než kultura, plyne z toho, že emergentní struktury kultury, jako to, co na Zemi nikdy před tím nebylo, nevznikaly z chaosu a méně uspořádaných stavů pozemské přírody. První kulturní struktury vznikaly v rámci komplexních struktur přirozených, vznikaly jejich „parciální přestavbou„ nebo likvidací složitých vztahů a subsystémů pozemského života. Kulturní uspořádanost jako uspořádanost jednoznačně organizačně jednodušší, a proto onticky silnější, byla totiž s to si přirozené ekosystémy lokálně podřídit. Vůči nim měl totiž kulturní systém jednu důležitou strategickou výhodu. Přestože rovněž patřil k již dříve uvedenému druhému typu přísně informačně nepředepsané uspořádanosti, na rozdíl od přirozených ekosystémů obsahoval od počátku rozptýlenou, avšak silně integrující vnitřní informaci – duchovní kulturu.

Z tradičního pohledu lidského krátkodobého prospěchu se ovšem dlouho zdálo, že kultura pozemskou přírodu zlepšuje, že má schopnost ji „doplňovat„ a využívat některé její struktury a síly. Zdálo se, a mnozí autoři jsou o tom přesvědčeni dosud, že kulturní evoluce je koevolucí, či dokonce přímým pokračováním evoluce života na Zemi. Ale přirozená biotická evoluce, jak vyplývá z jejího divergentního charakteru, nevrcholí jen v jedné linii, tj. v člověku, i když se to např. domníval velký teoretik evoluce P. Teilhard de Chardin. Vše nasvědčuje tomu, že přirozená biotická evoluce přirůstá a vrcholí ve všech větvích tzv. "evolučního stromu života".(4) A nevrcholí-li člověkem, tím méně může vrcholit jeho druhově sobeckým evolučním výtvorem - kulturou. Jako pouze lidmi generovaný proces je kulturní evoluce od počátku nejen procesem namířeným proti entropii, nýbrž i proti dříve evolučně konstituované přírodě. Tato evoluce, která zvláštním způsobem poznává a zvláštním způsobem získané poznání zpředmětňuje, vytváří tedy kulturu také jako velmi zvláštní metabiotickou strukturu, jako konkurenční subsystém biosféry.

I když kultura jakoby roste z jediné linie biosférické evoluce, i když ji mnozí autoři považují za svérázné "pokračování genetické evoluce jinými prostředky"(5), přírodní faktory a síly, s nimiž spolupracuje a s nimiž se střetává, nově uspořádává a orientuje. Nutí je fungovat v rámci velkého nadindividuálního "exosomatického organismu člověka„, v rámci systému zajišťujícího růst a expanzi lidského společenství. A to je na přirozeně uspořádaném povrchu Země nutně spojeno s likvidací výtvorů živé i neživé přírody. Skutečným konstitutivním činitelem kultury není totiž pomalý a slepý proces spontánní aktivity různých paměťových struktur velkého třesku, který každou novou konstrukci či evoluční syntézu vytváří v souladu s logikou biotických i abiotických pravidel a který ji citlivě vylaďuje na podmínky okolního prostředí. Konstitutivním činitelem kultury je zrychlující se proces cílevědomé i spontánní aktivity strukturované pospolitosti lidí.

Teprve sociální organismus lidského společenství integrovaný vnitřní informací, do jehož struktury patří nejen materiální kultura včetně techniky, společenské instituce a organizace, ale i předmětná společenská činnost a její regulativy (hodnoty, řízení, dělba práce, součinnost atp.), lidská komunikativní aktivita (Habermas) atp. vytváří otevřený samoorganizující se systém příslušné regionální kultury. Tento systém, který svými specializovanými subsystémy poznává i produkuje, který se samovolně reprodukuje a rozvíjí, po všech stránkách převyšuje poznávací, regulační i produktivní schopnosti jedinců.

Tedy nejen lidské individuum nebo přirozená evoluce, ale také nadindividuální aktivita kulturního systému - evoluční proces kultury může vytvářet emergentní ontické struktury. Hlavní způsob spontánní ontické tvořivosti kulturního systému je přitom právě ten, který znázorňují dosavadní dějiny kultury: přechod od pomalé transformace živých systémů k rychlému technickému konstruování, které se stále více opírá o vědu. I když se dnes rychle rozvíjejí informační technologie a vznikají globální sítě různých informačních vazeb, zdá se, že vzhledem k velmi rozdílným konstrukčním a funkčním principům kulturní abiotické techniky a přírodní „biotechniky„ nebude snadné vytvářet kulturní struktury jinak než dosud: plně umělým způsobem, bez přímé a nebezpečné informační intervence do genomu živých systémů.(6)

Konstitutivní informací kulturních struktur nemůže být ovšem informace přirozená, nýbrž obsahově odlišná, jinak získávaná, kódovaná a distribuovaná informace kulturní - duchovní kultura. A právě duchovní kultura, která napomáhá udržení a reprodukci životních podmínek lidského společenství, "dokáže„ obrátit dílčí přírodní síly včetně přirozených potencí člověka proti ostatní přírodě. Takže už kultura velmi jednoduchá (s minimální materiálně technickou bází) je díky značné integrativní síle své duchovní složky protipřírodní a onticky rozděluje skutečnost: nebiologický způsob chování a komunikace lidí vytváří z části přírody nestandardní, potenciálně protipřírodní subsystém biosféry.

Člověk je sice také normálním živočišným druhem, velkým primátem,(7) tj. jeho biologická prosperita závisí na struktuře, rozsahu a celkovém "zdravotním" stavu přirozených ekosystémů, ale jeho evoluční linie (čeleď hominidů a prvních lidí) byla z neznámých důvodů výjimečná. Namísto přizpůsobování se prostředí změnami své vnitřní biologické struktury, které jsou pomalé a omezené, obdržel člověk somatické i psychické předpoklady pro záměrné a rychlé přizpůsobování svého okolí potřebám společenství. Jako nový biologický druh byl přirozenou evolucí vybaven tak, že dokázal zažehnout kulturní evoluci. Tento původně nenápadný proces, omezený na několik příhodných oblastí s málo početnou lidskou populací, svým dnešním rozsahem a charakterem pozemskou přírodu "zaskočil". Jeho podstatou není totiž účelnější potravní strategie zaměřená na přežití populace, za jakou snad mohla být považována ještě regionální kultura s převahou zemědělství, nýbrž strategie, jak v planetárním měřítku získávat kontrolu a moc nad přírodou: bezohledná konzumace přirozené uspořádanosti Země.

Kultura jako nebiotický systém, jak jsme již naznačili, je od počátku možná jen díky vlastní vnitřní informaci - duchovní kultuře. Systémový charakter kultury a specifické mechanismy jejího evolučního procesu však záměrný moment duchovních složek kultury včetně cílevědomé aktivity jedinců nejen podněcují a rozvíjejí (např. činnosti ve specializovaných vědeckých a vzdělávacích institucích), ale také transformují, vstřebávají či dokonce ruší. Košatá struktura lidských činností sice generuje všechny úrovně a linie kulturní evoluce, ale člověk jako bytost v individuálním projevu cílevědomá se v celku kultury stává také jen jejím podřízeným prvkem (8). Lidé, protože jsou nuceni se socializovat, tj. respektovat kulturní dědictví, tradici a řád, jednají nakonec podobně "jako buňky složitého organismu s kolektivní inteligencí a přizpůsobovací schopností..."(9). Ve výsledcích aktuální i dlouhodobé činnosti lidí se pak realizuje nejen to, o co lidé usilují, ale také to, co nezamýšlejí a nechtějí, co vyplývá z odkazu předků, z logiky fungování systému jako celku.(10) Vždyť například i nepředmětné kulturní produkty - jazyk, trh, peníze, věda atp., nemohou nikdy fungovat jen jako nástroje realizace aktuálních lidských zájmů. Vznikly převážně spontánně, jako specifické subsystémy kulturního systému, který je vytváří pro své zachování, regulaci a evoluci. Nelze je proto snadno podřídit ani mocné politické vůli. Ve smyslu Caprova výroku, že "stroje se stavějí, ale organismy rostou", můžeme tedy říci, že všechny dnešní kultury a jejich subsystémy také jako systémy vyrostly postupně a emergentně, v průběhu kulturní evoluce. Také pro kulturu totiž platí, to, co připomíná F. A. Hayek: že "spontánní řád se formuje sám ze sebe".(11) Takže většina cílevědomě vytvářených konstrukcí, institucí a subsystémů má "své místo jen v rámci ještě obsažnějšího spontánního řádu a nezapadala by do totálního řádu, jenž by byl záměrně organizován."(12)

Výše uvedené argumenty nás opravňují konstatovat, že nejen přirozené ekosystémy a biosféra, ale také regionální kultury i kultura globální nesou dnes všechny znaky velké disipativní struktury. (13) Kultura je složitým a rozlehlým umělým systémem, který sice vedle člověka zahrnuje i další živé prvky a subsystémy, ale který se v rovnovážné biosféře vyznačuje svou vlastní nebiologickou integritou a sebestrukturací: schopností poznávat, reflektovat se, poznání zpředmětňovat, růst, fungovat a rozvíjet se.

Lidská individua, která jsou koneckonců jediným motorem kulturní evoluce, se sice daří v jejím průběhu lokálně technologicky i sociálně osvobozovat, ale jejich celková závislost na velkém nadindividuálním systému kultury se téměř stejnou měrou zvyšuje. Vždyť to, co roste, transformuje se, diferencuje se a nově se strukturuje, jsou především rozmanité prvky a subsystémy společenských organizací, duchovní a materiální kultury, a pouze částečně také obsah lidského individuálního vědomí, lidské dovednosti a schopnosti.(14)

Kulturní evolucí se tedy primárně proměňuje a strukturuje systém, který vytváří své nové prvky, části a subsystémy, tj. např. instituce, organizace, materiální a technické prostředky, poznatky, regulativy, hodnoty atp. Lidé, kteří tento evoluční pohyb vyvolávají, se - přísně biologicky vzato - spolu s kulturním systémem neproměňují, ale v rámci možností určených lidskou konzervativní genetickou pamětí se na jeho proměny, analogicky jako na proměny přírody, pouze adaptují.(15) Jen v tomto smyslu se tedy v závislosti na své roli v systému kultury duchovně transformují, ale pouze v souladu s tím, co jim jejich apriorní ontogenetický program umožní a dovolí. Přitom jde hlavně o využívání potenciální polyfunkčnosti lidského organismu, zejména jeho schopnosti jemné motoriky, sémantického učení a paměťové kapacity přírodou vytvořeného mozku.(16) Snad bychom o něm mohli v tomto kontextu říci, že příroda vytvořila jeho zatím dokonalý "hardware", zatímco kultura, do níž se každý člověk v průběhu své ontogeneze socializuje, vytváří a mění pouze jeho "software".

Kulturní společenství může však produkovat své vlastní struktury nejen nepřímo, tj. jako struktury předem informačně nepředepsané, které vznikají pomalou postupnou integrací a modifikací „biologických prefabrikátů„ přirozené evoluce: lidských jedinců a dalších živých systémů. Může je produkovat také přímo, jak struktury informačně předepsané, které vznikají technickou konstrukcí, umělou „syntézou„ z relativně jednodušších „prefabrikátů evoluce abiotické„. Materiální kultura a technika vzniká totiž z abiotických prvků a struktur Země, z její tzv. relativně volné látky a energie. Technická evoluce tedy jakoby uměle „oživuje„, či do kultury převtěluje (Verkörperung) další část pozemské abiotické přírody, která, protože nebyla včleněna do živých systémů, v pozemských podmínkách podléhala pouze entropizaci. A právě tímto druhým způsobem vznikají jak malé každodenní věci (nástroje, spotřební a umělecké předměty, hračky atp.), tak (zejména po průmyslové revoluci v Evropě) velké subsystémy globální technosféry (výrobní, dopravní, sídelní, informační atp.), které se i přes svou existenční závislost na člověku chovají značně autonomně, které se díky souvislé kulturní tradici víceméně samovolně reprodukují a rozvíjejí jako relativně samostatné funkční složky kultury. Takže teprve díky tomuto systémově evolučnímu přístupu můžeme pochopit, proč nadindividuální kulturní struktury i lidské bytosti poutají a ovládají tak, že si je podřizují jako „orgány, tkáně či buňky„ velkého společenského organismu.

Pokusíme-li se o částečné filosofické zobecnění výše naznačené evoluční tvořivosti kulturní evoluce, můžeme konstatovat, že první (nepřímý) způsob její ontotvorné aktivity dominoval v lovecko-sběračských a zemědělských kulturách, tj. v podstatě až do průmyslové revoluce. Druhý způsob přímé ontické tvořivosti kultury, který se ovšem stává také hlavním faktorem jejího ohrožení ze strany destabilizované biosféry, se rozvíjí až v tzv. kulturách technického typu.

První způsob ontotvorné kulturní aktivity ještě upřesníme. Je zřejmé, že všechny tzv. přírodní národy byly z dnešního hlediska orientovány výrazně atechnicky, tj. na zachování integrity kulturního společenství, na reprodukci tradicí vytvořených pravidel sociálního chování. Protože jejich materiální složka byla jen málo přeměněnou přírodou, jednoduchá regionální kultura přirozené ekosystémy poškozovala málo a pouze lokálně. Rozvíjela se pomalým empirickým hledáním, využíváním a předáváním efektivních algoritmů lidské praktické činnosti (transformací přirozených ekosystémů, živých organismů, krajiny, půdy a dalších přírodních struktur a procesů). Duchovní složka těchto kultur, o které se více zmíníme až v souvislosti s nástinem obsahu a role kulturní informace, se sice také rozvíjela pomalu, ale mnohem rychleji než se proměňuje genetická informace živých systémů. Avšak tím, že respektovala empiricky nalezenou dynamickou rovnováhu mezi kulturním a biotickým společenstvím, chránila lokální ekologickou niku, udržovala přírodní podmínky dlouhodobě možné kultury.(17)

Jednoduchou materiální kulturu - s výjimkou nástrojů, sídel a dílčích umělých artefaktů - z velké části reprodukuje a energeticky saturuje sama biosféra (domestikovaná zvířata, kulturní rostliny, enzymatické procesy při úpravě potravin atp.). Většina kulturních předmětů má dlouhou životnost, fyzickou i morální, a proto lokální kultura - pomineme-li místní snížení diverzity - biosféru příliš nezatěžuje ani svou reprodukcí, ani svou evolucí. Naopak, protože tempo kulturní evoluce je v této fázi pomalé, některé její prvky mohou být tak říkajíc zadarmo (podobně jako prvky přirozených ekosystémů) optimalizovány mnohonásobným spontánním střetáváním s ostatními přírodními strukturami.(18)

Zhotovení i užívání nástrojů a dalších jednoduchých abiotických technických prvků už sice předpokládá existenci příslušné kulturní informace (osvojení souboru dosti složitých technologických znalostí), ale praktické použití instrumentální techniky zatím nepotřebuje žádnou umělou energetickou a funkční strukturu. Nástroj lze připojit přímo k člověku, k lidským bytostným silám, a nemusí mít tedy svůj vlastní technický nosič. Produkce, reprodukce a energetická výživa takového nosiče (stroje) , jak to vidíme po průmyslové revoluci, nutně zatěžuje prostředí. O využití a reprodukci této techniky rozhoduje zpravidla individuum, a proto se instrumentální technologie - s výjimkou pro oblast vojenství, zavodňování, důležitých staveb atp. - nestávají předmětem politické strategie či samostatného řízení ze strany společnosti.

Řád kultury sice nad řádem přírody lokálně "vítězí", a do značné míry si i velmi složité přírodní struktury podřizuje (příkladem mohou být domestikovaná zvířata, umělé zemědělské ekosystémy, růst lidské schopnosti ovládat vlastní bytostné síly kulturním způsobem), ale na instrumentální úrovni abiotického technického pokroku, tj. bez možnosti produktivně využít dodatkových energetických zdrojů, nemůže ještě dojít k narušení globální dynamické rovnováhy biosféry. Rozsáhlé přirozené ekosystémy jsou pro spontánní instrumentální aktivitu málo početné lidské populace dostatečně elastické. Ale na druhé straně nemohou lidské kulturní expanzi a pustošení některých oblastí ani zabránit.

Neolitická revoluce, nesmírně významný proces, který "vytvořil" téměř všechny dnes známé druhy domestikovaných zvířat a kulturních rostlin, je prvním velkým důkazem předností i omezených možností nepřímé ontické tvořivosti kulturní evoluce. Tato patrně nejhlubší technologická změna vůbec, která by ani hypoteticky nemohla být dílem samotného individua, sice člověka z přírodního řádu částečně vyřadila (či spíše lidé sami jakoby vystoupili z přímého regulačního vlivu přirozených potravních řetězců), ale sféra zemědělství i neolitická kultura jako celek zůstaly součástí biosféry a mohly dále těžit z její integrity a přirozené produktivní schopnosti. Tradiční zemědělství se proto na několik tisíciletí stalo "organickým" subsystémem původních ekosystémů. Empiricky nalezená forma všestranného využití domestikovaných zvířat a kulturních rostlin sehrála pozitivní roli při vytvoření podmínek vnitřní soběstačnosti a ekologické rovnováhy zemědělství. A jeho zvláštní technologie již před průmyslovou revolucí umožnila i specifickou biotickou mechanizaci zemědělské práce.(19)

Rozmach přímé ontotvorné síly kulturní evoluce, srovnatelný s prudkým nárůstem disparity a diverzity biosféry v době kambrické exploze, zahajuje průmyslová revoluce. Evropská kultura tu sází na technickou tvořivost založenou na záměrných aplikacích teoretické strukturní informace (vědy), sází na rychlodráhu abiotické produktivní technologie. Protože technologickou podstatou průmyslové revoluce byl složitý proces přeměny manufaktur ve strojové továrny, tedy přechod od instrumentální práce (od instrumentalizace) k práci strojové (k mechanizaci), teoretická přírodní věda sice tuto revoluci vyvolat nemohla, ale na jejím šíření a prohlubování se už výrazně podílela. V Evropě tak na přelomu 18. a 19. století započal prudký spontánní vývoj abiotické techniky. Mechanizace produktivního procesu poprvé v lidské historii umělým způsobem „rozhýbala„ tu část lidských artefaktů (nástroje a makroskopické části strojů, vytvořené z relativně pasívní anorganické látky), kterou už nemohl funkčně integrovat a dynamizovat člověk-jedinec.

Mechanická technika tedy do produktivního procesu začlenila hlavně neživé přírodní struktury a síly. Teprve s odstupem času vidíme, že to byla především energie fosilních paliv (energie uhlí, pocházející z nadměrné produkce biomasy ve starších geologických dobách), která roztáčela kola průmyslové revoluce. Poprvé v dějinách kultury nastalo hromadné čerpání neobnovitelných přírodních zdrojů Země. A již někde zde byla také zahájena další vlna frontálního útoku na biologickou rozmanitost života.(20) Již zde začala operace, na jejímž konci je dnes poškozená a znečištěná planeta, zbytečně zastavěná krajina, zjednodušená a destabilizovaná biosféra.

Vraťme se však ještě jednou k tomu, že výše uvedené procesy výrazně stimulovala nová strukturně informační složka duchovní kultury: produktivně zaměřená přírodní věda. Tím, že protipřírodně orientovaný společenský systém byl sourodý s podobně orientovanou přírodovědou, nevytvářel pro uplatnění nové sociokulturní informace překážky, ale naopak - sociální objednávku. Vznikaly základní prvky mechanické globální technosféry s vysokými nároky na suroviny, energii i geografický prostor. Rychle se rozvíjely velké abiotické technické systémy (továrny) s vlastním přírodě nepřizpůsobeným metabolismem, s imanentní tendencí k rozšířené reprodukci a evoluci. A v antropocentrické společenské atmosféře praktický úspěch aplikované vědy upevňoval iluzi, že člověk není přírodní bytostí, že díky rozumu přírodu přesahuje, adekvátně chápe a že je jí proto i hodnotově nadřazen. Zdálo se, že příroda je ontickou skutečností nižšího řádu, že člověka poslouchá a že ji kultura svými zásahy zlepšuje, že ji humanizuje. V teorii i v praxi tak vítězí panský postoj člověka k přírodě.(21)

V tomto ohledu se však zatím nic podstatného nezměnilo. Také dnešní postindustriální fáze umělé technické tvořivosti kultury je duchovně zakotvena v racionalitě klasického období. Je založena na lidském fylogeneticky omezeném a deformovaném poznání přírody, které jen minimálně přihlíží k hodnotě, integritě a podmínkám přirozeného vývoje biosféry. I když tu konečně vznikají technologie vůči přírodě méně agresívní, technologie šetřící energii, málo odpadové či bezodpadové, celkový charakter lidského postoje k přírodě se příliš nemění. Přibližně v míře, v jaké se daří vytvářet k přírodě ohleduplnější výrobu, rozšiřuje se nebezpečná spotřební orientace v životním způsobu lidí. Tato orientace má skrytou ekologicky negativní dimenzi v tom, že vyrůstá z tradičního liberálního práva člověka na vlastnictví a ničím neohraničenou osobní spotřebu.

Zdá se, že institut soukromého vlastnictví, který se osvědčil v ohledu sociálně politickém, řešení ekologické krize znemožňuje. Do rozporu se skutečností se totiž dostává sama klasická předekologická obhajoba soukromého vlastnictví. J. Locke, její autor, sice předpokládá, že Země původně nikomu nepatří, ale že existuje hledisko, jak ji rozdělit mezi jednotlivce. Vychází z faktu, že jednotlivý člověk je vlastníkem sebe sama a že i práce jeho těla je jeho vlastnictvím. Proto cokoli člověk „...vyjme ze stavu, jejž příroda tomu propůjčila a v němž to ponechala, s tím smísil svou práci a k tomu připojil něco, co je jeho vlastní, a tím to činí svým vlastnictvím. To, že to vyňal ze společného stavu, do něhož to příroda postavila, připojilo touto prací k tomu něco, co vylučuje společné právo jiných lidí„.(22)

Na této argumentaci, kterou ani dnes nikdo příliš nezpochybňuje, vidíme, že liberální právo člověka na vlastnictví je konstruováno antropocentricky, že nezajišťuje právo jiných živých bytostí na přežití, ale ani prostou existenci ostatním evolučně vytvořeným paměťovým strukturám Země. V kombinaci se starými lovecko-sběračskými archetypy – především obavou z temných lesů a neproniknutelných houštin - vzniká ten nejhorší možný postoj člověka ke zbytkům původních přirozených ekosystémů. Bývalý brazilský ministr životního prostředí, který svou inspiraci patrně čerpá „z první ruky", o tom napsal: „Vidíme-li něco tak majestátního jako je dešťový prales, cítíme, že s ním musíme něco udělat: vnést do něj pokrok, silnice, mosty…„(23)

Potenciální nesoulad přirozené a umělé uspořádanosti ovšem existoval od počátku kultury. V období lovecko-sběračských kultur to však byl nesoulad, který normální funkci a evoluci biosféry neohrožoval. Kulturní společenství bylo nuceno žít z normální přírodní nadprodukce, která umožňovala jen řídké osídlení. Kultura tedy přirozené ekosystémy poškozovala pouze selektivně a lokálně. Přestože některé oblasti světa byly v pozdějším neolitu poškozeny nadměrnou pastvou a nevhodnou zemědělskou technologií, pro další extenzívní rozšiřování kultury byly stále ještě k dispozici původní přirozené ekosystémy.(24)

Fyzická globalizace lidské kultury, tj. látkově energetické a informační propojení dříve izolovaných regionů, provázené celoplanetární migrací lidí, rychlou výměnou technologií, zboží, vynálezů atp. vytváří situaci, v níž se lidstvo ocitlo poprvé. V důsledku nastavení kulturního systému na zisk a tržní vztahy vznikají struktury, jejichž fungování již primárně nezajišťuje lidské přežití, nýbrž úspěch ve vnitrodruhové regionální kompetici, růst politické moci a peněžního bohatství. Spontánně vzniká globální technosféra, globální ekonomika, trh, dělba práce a součinnost. Tím vším se jakoby zmenšuje povrch Země a snižuje význam přirozených ekosystémů. Vysoká rychlost šíření kulturních vlivů a informací vytváří pro přírodu neznámou planetární „současnost“ (Echtzeit). Globalizace proto nakonec násobí protipřírodní síly původně dezintegrované kultury a nutí biosféru - lze-li to tak říci - měnit strategii: Nemůže-li se bránit převahou, silou, brání se slabostí, svou snadnou zranitelností, nerovnováhou, fragilitou. Nemá již tolik síly, aby své nejsložitější struktury udržela, ale má ještě schopnost zachovat systémovou integritu a zbavit se těch živých forem, které jsou v určité oblasti nejkřehčí a které nezbytně nepotřebuje.

Protože na takovou změnu v reakci přírody jsme nebyli připraveni ani svým přírodním ani svým dosavadním kulturním vývojem, v konfrontaci se "slabostí" přírody neselhává jen naše biologická přirozenost: selhávají i naše základní kulturní archetypy. S oslabenou a destabilizovanou biosférou neumí žádná kultura spolupracovat. Žádný politický subjekt s ní v nynějším ekonomicky soupeřivém prostředí nemůže zacházet dostatečně šetrně. A protože nám chybí přiměřený filosofický koncept krize, také intelektuální část veřejnosti nechápe, co se vlastně stalo, a co je třeba udělat, abychom na Zemi přežili.

Měli bychom však vědět alespoň to, že pouze biosféra je jediným pozemským systémem schopným dlouhodobé samostatné evoluce. Všechny její prvky a subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou nesamostatné, závislé na celku života: podléhají univerzálnímu rytmu každého dočasného jsoucna - vzniku, rozvoji a zániku.

Poznámky

1. V jistém smyslu tato závislost samozřejmě platí, ale je to závislost z okruhu „první vrstvy„, která v žádném případě neruší hlubokou existenciální souvislost kultury s přírodou. I složitě organizované kulturní systémy závisejí na bezchybné reprodukci přírodních předpokladů své existence a evoluce, především na normální biologické reprodukci člověka. Lidské zdraví se tedy z tohoto hlediska jeví jako nejspolehlivější negativní zpětná vazba adekvátního rozvoje každé vyspělé civilizace. V této věci však současně souhlasíme s H. Jonasem: „Dokud je nebezpečí neznámé, nevíme co chránit a proč… Víme, co je v sázce, teprve když víme, že je to v sázce.„ Jonas, H.: Tamtéž, s. 57.

2. Moscovici, S.: Versuch über die menschliche Geschichte der Natur. Suhrkamp Verlag, Frankfurt a. M. 1982.

3. Substančně atributivní přístup k člověku je pro řešení řady otázek nezastupitelný. Jedinec je skutečně hlavním nositelem vlastností společenského systému. Ale nejsou to nikdy jen vrozené či získané schopnosti jedinců, co ve fungování a vývoji systému rozhoduje. Důležitou roli tu hrají nadindividuální struktury a vztahy. Studium vlastností jedinců nás proto nikdy nepřivede k pochopení toho, jak je ten který systém uspořádán a jak funguje.

4. "Jednou a jen jednou v průběhu své planetární existence se Země mohla obalit životem. A také jednou a jen jednou byl život s to překročit práh reflexe. Jen jednou uzrála chvíle pro myšlení, tak jako pro život. A od té chvíle člověk chtěj nechtěj tvoří špičku celého stromu - na to nesmíme zapomínat." Teilhard de Chardin: Le phenoméne humain. Paris 1955, česky Vesmír a lidstvo. Praha 1990, s. 229.

5. Popper, K. R., Eccles, J. C.: The Self and Its Brain. London, 1977, p. 48. Myšlenku koevoluce genů a kultury, podle níž jsou geny a kultura pružně a nepřímo spojeny „epigenetickými pravidly„, systematicky rozvíjí Wilson, E. O.: Consilience. The Unity of Knowledge. New York 1998, česky Konsilience. Praha, Lidové noviny 1999, s. 143.

6. Škoda, že filosofická literatura tento důležitý problém zatím poměrně málo reflektuje. I v této oblasti se tak filosofie zříká možnosti odkazovat na vlastní samostatnou tradici.

7. I když tato formulace nezní v souvislosti s člověkem libozvučně, je patrně jedním z dostatečně ověřených biologických poznatků. Když S. J. Gould odmítá myšlenku A. R. Wallace, že lidské bytosti "jsou jistě předurčeny k vyšší a trvalejší existenci", uvádí: "Dovolil bych si odporovat. Průměrný druh fosilních bezobratlých žije, jak to dokládají fosilní záznamy, tak 5 až 10 milionů let... Obratlovci mají sklon žít kratší dobu." Gould, S. J.: The Panda°s Thumb. New York 198O, česky Pandin palec. Praha 1988, s. 142.

8. „Jednotlivec je stejně produktem společnosti, jako je společnost produktem jednotlivců; ohromná síť zvyklostí, mravů, konvencí, řeči a tradičních představ čeká, aby se vrhla na každé novorozeně a stvořila je k obrazu národa, v němž se objevilo.„ Dewey. J.: Reconstruction in Philosophy. 1920, česky Rekonstrukce ve filosofii. Praha 1929, s. 92.

9. Capra, F.: Wendezeit. Bausteine für ein neues Weltbild. Scherz Verlag, Bern, München, Wien 1983, S. 307.

10. Tuto myšlenku ve své filosofii dějin rozvíjí zejména G. W. F. Hegel.

11. Hayek, F. A.: The Fatal Conceit. London 1990, česky Osudná domýšlivost. Praha, 1995. s. 25.

12. Tamtéž, s. 43.

13. Znovu připomínáme, že Prigoginův termín "disipace" označuje rozptyl energie v systému, jeho energetickou a látkovou výživu, která se z části může využít i na růst jeho uspořádanosti. Srovnej Prigogine, I.; Stengers, I.: Order out of Chaos. London 1984, pp. 177-209.

14. Protože ani vnější přírodní síly přísně informačně předepsané živé systémy přímo měnit nemohou, nelze očekávat, že by se to mohlo snadno podařit onticky odlišně uspořádané kultuře. Ta je koneckonců pro tyto systémy také jen vnější silou.

15. Jakoby tu šlo o kulturní analogii evoluce přirozené. Tato evoluce, jak píše Wilson, „…je vlastností populací, jedinci a jejich bezprostřední potomci se nevyvíjejí". Wilson, E. O.: The Diversity of Life. Harvard University Press. 1992, česky Rozmanitost života. Praha 1995, s. 82.

16. Je téměř jisté, že potenciální polyfunkčnost lidského organismu byla vytvořena právě těmi evolučními změnami, které vedly k uvolnění předních končetin od lokomoce. Ostatní kulturní predispozice člověka jsou do značné míry odvozeny z této zásadní somatické změny. Tuto myšlenku obhajuje zejména evoluční biolog S. J. Gould. „Vzpřímený postoj je to překvapení, ta nesnadná záležitost, ona prudká přestavba naší anatomie. Následné zvětšení mozku je, anatomickou mluvou řečeno, sekundární příznak, nenáročná přeměna zapadající pevně do obecného vzorce evoluce člověka„. Gould, S. J.: Tamtéž, s. 132.

17. "I tak zvané °primitivní národy°, které zkoumají etnologové, mají hlubokou úctu k rostlinnému a živočišnému životu. Tato úcta je u nich vyjadřována tím, co my považujeme za pověry. Ale ve skutečnosti vytvářejí tyto "pověry" velmi účinný blok pro zachování určité přirozené rovnováhy mezi člověkem a prostředím..." Lévi-Strauss, C.: Od Rousseaua k Burkeovi. In: Sciphi I. Scientia et Philosophia. Praha 1991, s. 105-106.

18. Touto spontánní optimalizační tendencí se zatím společenské vědy ani filosofie příliš nezabývají. Na příkladu vytváření spontánního řádu na tento problém nepřímo upozorňuje Hayek, F. A.: Law, Legislation and Liberty. London 1973, česky Právo zákonodárství a svoboda. Díl I, Praha 1991.

19. Máme tím na mysli zejména využití tažné síly zvířat k obdělávání půdy a pro dopravu v zemědělství. Rozdíl mezi pluhem, který táhne vůl, a pluhem taženým dnešním traktorem, je sice z ekologického hlediska podstatný, ale z hlediska ryze technologického (převracení a kypření půdy) je to rozdíl spíše kvantitativní.

20. Již jsme připomínali, že první vlnou náporu na biologickou rozmanitost byli lovci-sběrači. Rozdíl mezi jednotlivými vlnami je ovšem také v tempu. „Jediný den práce s motorovou pilou může biologický druh poslat do nenávratna„. Wilson, E. O.: Tamtéž, s. 241.

21. Novověká filosofie a věda, která je často viněna z účasti na vyvolání ekologického problému, tento postoj sama nevytvořila. Spíše jen rozvinula a pojmenovala to, co bylo samozřejmým předpokladem lidského vztahu k přírodě od počátku kultury. Pregnantně to formuloval R. Descartes: Soudí, že "...je možno dojít znalostí v životě velmi užitečných a že místo oné spekulativní filosofie, jíž se vyučuje na školách, možno nalézt jinou, praktickou, jejíž pomocí, poznajíce sílu a působnost ohně, vody, hvězd, oblohy a všech ostatních těles nás obklopujících tak zřetelně jak známe rozličná zaměstnání svých řemeslníků, mohli bychom všeho toho použít stejným způsobem ke všem účelům, pro něž se to hodí, a stát se tak jakoby pány a vládci přírody". Descartes, R.: Rozprava o metodě. Praha 1946, s. 69.

22. Locke, J.: Dvě pojednání o vládě. Praha 1965, s. 151-152.

23. Lutzenberger, J.: Environmntal Ethics. In: Ecodecision 1990, pp. 81-83.

24. Úživnost přirozených ekosystémů pro člověka se neolitickou revolucí zvýšila téměř tisíckrát. "Paleolitický lovec potřeboval pro svou obživu 10 km2, neolitický pastýř 10 ha, středověký zemědělec 2/3 ha orné půdy..." Dorst, J.: Ohrožená příroda. Praha 1974, s. 142.

2. 3. Informace

Informace (míra paměti) je zvláštním, filosoficky málo prozkoumaným produktem evoluce, který nejen integruje otevřené nelineární systémy, a to živé i kulturní, ale který současně onticky diferencuje skutečnost. Na rozdíl od viditelných forem evoluce, které se nacházejí v explikátním řádu (Bohm), informace není snadno zjistitelná, protože se nachází v řádu implikátním. Již přirozená biotická informace, která je tak stará jako život sám, kdysi rozdělila útvary pozemské přírody na dvě všeobecně uznávané vrstvy: na struktury živé a neživé. Podobně konstitutivní byla o tři a půl miliardy let později také nově vzniklá informace sociokulturní: působila dokonce onticky radikálněji, protože uvnitř do té doby jednotné pozemskou přírody nejen „konstituovala„ kulturu, ale současně mladé kulturní systémy „postavila„ do potenciální ontické opozice vůči ní. Dnes proto vedle globálního biotického systému s přirozenou vnitřní informací na zemském povrchu existuje ještě jeden globální systém - kultura, se svou vlastní vnitřní informací sociokulturní. Protože oba tyto velké systémy - přírodní i kulturní - vytvářejí a onticky využívají svou vlastní vnitřní informaci, je zřejmé, že pochopení podstaty a systémové role informace může přispět k formulaci evolučně ontologického konceptu skutečnosti. Pokusíme se to v dalším textu více objasnit.

Vágní pojem informace je na jedné straně blízký pojmům poznatek, zpráva, smysl zprávy, ale na druhé straně vykazuje afinitu k pojmům paměť, struktura, uspořádanost. Obě naznačené obsahové varianty pojmu - sémantická i strukturní - se obtížně rozlišují, a proto se často zaměňují nejen v běžné komunikaci, ale i v jazyce odborném.

Problém pochopení podstaty informace komplikuje především to, že informace i skutečnost jsou korelativní produkty evoluce a že každá informace odkazuje na evolučně vytvořené struktury nebo – jako metainformace, na jinou informaci o strukturách. A protože Země byla vysoce uspořádanou strukturou již před životem a před člověkem, představují její přirozené paměťové struktury(1) pro všechny systémy schopné poznávání, tedy pro živé systémy i pro kulturu, potenciální (akumulovanou) informaci.

Obecně srozumitelnou interpretaci problému však komplikuje i to, že informace o struktuře (či o jiné informaci) musí být jako součást systému rovněž zakódovaná ve struktuře, tj. vázaná na látkově energetické paměťové médium. Kritici odmítající uznat objektivní existenci informace mají pravdu v tom, že pojem informace je vágní a relativní a že bez příslušného kontextu (signálu, systému, subjektu) nelze informaci spolehlivě rozpoznat. A v této linii uvažování se pak ze svého hlediska příliš nemýlí ani ti autoři, kteří roli člověka jako nositele a dešifrovatele informace nadhodnocují a zdůrazňují, že informace jako taková neexistuje.(2)

Pojem informace se sice rozšířil až v souvislosti s rozvojem kybernetiky (Shannon, Wiener), ale matematické analogie mezi mírou informace (informačním obsahem negentropie) a entropií způsobily, že se stal komplementárním pojmem k pojmu entropie v termodynamice i v obecné teorii systémů.(3) Díky své mnohoznačnosti se pak rychle prosadil i ve všech teoretických a komunikativních situacích, v nichž se uplatňuje subjektově-objektové a subjektově-subjektové uvažování. Existenční ohrožení kultury destabilizovanou biosférou však vyvolává potřebu, aby se pojem informace stal také kategorií ontologie.

I když se nejprve informací rozuměla matematicky vyjádřená negativní entropie,(4) tj. míra uspořádanosti systému (opak míry jeho neuspořádanosti), dnešní zvýšený akcent na mezilidskou komunikaci vyvolal minimálně dvě teoretické změny: 1. vedl k hypostazi sémantické stránky sociokulturní informace, a tím zkreslil ontickou roli této informace vůbec; 2. způsobil nepřiměřené povýšení významu kultury a kulturní uspořádanosti - za cenu degradace hodnoty pozemské přírody a nenahraditelné uspořádanosti přirozené. K oběma těmto bodům se následujících kapitolách pokusíme zaujmout stanovisko a uvést některé nové evolučně ontologické argumenty.

Explicitně však musíme znovu zdůraznit, že informace není v našem pojetí pouze tím, co se předává mezi vzájemně komunikujícími lidskými subjekty, či co obíhá a zpracovává se v kulturních sdělovacích systémech.(5) Takové úzké antropologické chápání informace odmítáme proto, že informaci – jak jsme již uvedli - považujeme za nutný produkt evoluce, za nejdůležitější součást (aspekt) přirozeně i uměle uspořádané skutečnosti: za průvodič života i lidské kultury. Informace jako systémem vysílaná, přijímaná či zpracovávaná zpráva, ale i jako zhuštěná abstraktní struktura systému (jeho paměť v užším smyslu) nebo jako ve struktuře obsažená uspořádanost (paměť v širším smyslu) existuje objektivně a kategorie informace je pro ontologické pochopení světa ještě významnější než vysoce problematické kategorie pohybu, prostoru či času. Už v anorganickém světě na sebe jeho struktury vzájemně působí nejen látkově a energeticky, nýbrž také informačně. První reálnou informaci, a to jako onticky konstitutivní informaci strukturní (duplikát uspořádanosti) i jako „doplňkovou„ informaci sémantickou (významovou) spontánně vytváří, kumuluje a využívá přirozená biotická evoluce. Informace v obou těchto podobách proto vznikala a plnila onticky kreativní funkce dávno před člověkem.(6) Vrátíme-li se k úvodní myšlence této kapitoly, lze ji nyní formulovat tak, že přirozená biotická informace na jedné straně oddělila vrstvu živé přírody od přírody neživé, ale na druhé straně obě tyto vrstvy propojila a integrovala do jednotného organismu (řádu) pozemské přírody.

Už první jednobuněčné organismy před třemi miliardami let přežívaly a reprodukovaly se v pozemském abiotickém prostředí právě díky tomu, že využívaly vlastní přirozenou strukturní a sémantickou informaci. Bez pojmu informace a paměti proto nepochopíme, jak může samovolně vzniknout a rozvíjet se nejvyšší pozemská organizační složitost – autopoietický systém planetárního života.(7) Pochopení problému informace však současně umožňuje postižení biologicky i kulturně zajímavé fylogeneze a ontogeneze člověka -umožňuje nové evolučně ontologické pochopení kultury.

V procesuálním evolučně ontologickém pojetí je tedy strukturní i sémantická informace produktem (součástí) evoluce - je zkrátka všude, kde existují systémy (struktury) a látkově energetické výměny mezi nimi. Evoluce - přirozená i kulturní, jak jsme o tom již pojednali, vytváří nejen zpředmětněnou uspořádanost skutečnosti (explikátní paměť, řád), ale také její uspořádanost nezpředmětněnou, onticky potenciální (implikátní paměť, řád).(8)

Ve filosofii ani ve společenských vědách se ovšem pojem informace takto široce nechápe. Patrně z důvodů větší srozumitelnosti převládlo užší pojetí informace, tj. rozumí se jí zpravidla jen poznatek, zpráva, smysl zprávy, tj. informace sémantická, a zcela výjimečně také implikátní uspořádanost systému (jeho vnitřní paměť), tj. informace strukturní. Důvody redukovaného chápání informace jsou ovšem pochopitelné. Příliš široké pojetí informace, např. jako synonyma ontické uspořádanosti vůbec (jako fenotypu), by ztěžovalo interpretaci onticky konstitutivní role spontánních či záměrných informačních změn uvnitř strukturní informace systému, uvnitř genotypu.

Rozlišení strukturního a sémantického aspektu, které není snadné ani u informace přirozené, kde za informaci strukturní můžeme považovat fraktál informace genetické (přesněji genomické genetické), onticky kompatibilní s realitou, a za informaci sémantickou k ní doplňkovou neuronální informaci epigenetickou, se v kulturní oblasti dále komplikuje. Kromě jiného se zde obraci dominance. Vědecké teoretické poznání jako prototyp parciální strukturní informace, která se může zpředmětňovat v materiální kultuře včetně techniky a která se dnes zprostředkovaně podílí na závažných proměnách globalizující se technické společnosti, se tu podřizuje dominantní systémové roli méně komplexní, avšak s realitou více kompatibilní informace sémantické. Ta je sice v normálních podmínkách značně konzervativní, ale prostřednictvím zvýšené lidské aktivity se v přelomových fázích společenského vývoje může stát výrazně systémově konstitutivní.(9)

I když duchu evoluční ontologie neodporuje nejširší možné pojetí informace, budeme dále respektovat vlivnou biologickou konvenci a přirozenou strukturní informaci chápat v souladu s ní: především jako obsah genetické paměti systému, jako podpůrný subsystém, který je tvořen souborem prvků, pravidel, pokynů, algoritmů atp. Informací sémantickou budeme pak rozumět část informace epigenetické - neuronální informaci ukládanou v centrální nervové soustavě (CNS) živočichů.(10)

Informaci strukturní, jejíž sociokulturní formě věnujeme značnou pozornost, je už na úrovni živých systémů objektivně vlastní jistá evoluční nadřazenost. Protože vzniká velice dlouhou fylogenetickou zkušeností a po nezbytné selekci se stává obsahem apriorní strukturní paměti živého systému, má uvnitř tohoto systému nejen „výsadní„ postavení, tj. pomáhá reprodukovat jeho evolučně vytvořenou strukturu, nýbrž hraje i dominantní roli ve vztahu systému k okolí. Např. apriorní strukturní informace živého systému interaktivně určuje, které látkově energetické toky v okolí jsou pro zachování systému relevantní (zajišťuje totiž komensurabilitu systému s prostředím – Maturana), a tím, lze-li to tak říci, vytváří organismus, který je vůči okolí nastaven také „sémanticky„ - na příjem jemu adekvátního rozsahu a struktury potenciálních významů.(11) Pojem strukturní informace, jak jsme již naznačili, proto umožňuje správně pochopit nejen proces evoluce živých systémů, nýbrž i proces evoluce kultury. Pojem informace sémantické je naopak užitečný pro analýzu chování živých systémů (pro etologii) i pro pochopení kulturně konstitutivní komunikativní aktivity lidí.(12)

Povšimneme-li si ještě otázky, jak se liší nosič informace, tj. specifická paměťová struktura systému, od informace samé, zjišťujeme, že nosič musí být konstruován tak, aby v něm systém mohl informaci ukládat a aby ji v případě potřeby mohl také vyzvednout, rozvinout, interpretovat – prostě, aby ji mohl využít k reprodukci. Z formálně procesuálního hlediska je totiž informace omezením variety systému(13), je jeho algoritmicky stlačenou strukturou, či vnitřní „duchovní„ bariérou systému čelící jeho rozpadu, ale umožňující také změnu, evoluci. Z formálně obsahového hlediska je to pak ekvivalentní strukturní kopie systému (přesněji jeho fraktálu). Například u živých bytostí zahrnuje jejich morfologii, fyziologii, chování, ontogenezi atp. způsobem, který umožňuje vznik, trvání i zánik jedinců, populací i druhů a který v celém rozsahu zná jen příroda sama. A z výše uvedených argumentů současně vyplývá, že relevantním „opozičním„ pojmem k obecnému pojmu informace nemůže být pouze pojem člověk (subjekt), jak to odpovídá v kultuře běžnému antropocentrickému přeceňování sémantického aspektu informace (jejímu lineárnímu pojetí), ale na většině úrovní jím musí být pojem struktura, systém, kontext.

Zaujetím evolučně ontologické pozice sice nepodceňujeme význam informace sémantické (sémantického aspektu informace), ale pochopitelně favorizujeme roli informace strukturní.(14) Snažíme se totiž postihnout nejen onticky konstitutivní funkci vnitřní informace systému, nýbrž i paměťově jištěnou opozici přirozených a umělých ontických struktur. A protože všechny struktury na planetě Zemi jsou produktem buď přirozené nebo kulturní evoluce, měli bychom uznat, že existují pouze dva velké ontotvorné procesy, které spontánně produkují a využívají svou vlastní vnitřní informaci.(15) To je také důvod, proč jsme vedle výše uvedeného rozlišení sémantického a strukturního aspektu informace přijali ještě jednu zásadní klasifikaci: rozlišení informace (paměti) na přirozenou (přírodní) a na kulturní (umělou).

Poznámky

1. V živých systémech jako přirozených paměťových strukturách je ovšem informace zakódována dvojím způsobem. Za prvé je zakódována ve struktuře informační (paměťové), tj. genotypové, za druhé ve struktuře somatické, tj. fenotypové. Fenotypové zakódování evolučně akumulované informace živých systémů bylo ovšem až do nedávné doby jediným pramenem systematického přírodovědeckého studia živých systémů.

2. Srovnej Maturana, H.: Erkennen: Die Organisation und Verkörperung von Wirklichkeit. Braunschweig, Wiesbaden 1985, S. 33 ; Maturana, H., Varela F.: Der Baum der Erkenntnis. Die biologischen Wurzeln des menschlichen Erkennens. Hamburg 1987, S. 78.

3. Tušenou souvislost mezi informací a entropií snad jako první matematicky formuloval Shannon, C. E.: A Mathematical Theory of Communication. The Bell System. Technical Journal 1948/27, pp. 379-423.

4. „Právě tak jako entropie je mírou dezorganizace, neuspořádanosti, je informace, která je přenášena množinou zpráv, mírou organizace, uspořádanosti.„ Wiener, N.: Kybernetika a společnost, Praha 1963, s. 350.

5. Klasickou, tehdejší kybernetice přizpůsobenou definici informace podal před půl stoletím N. Wiener: „Informace je název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním.„ Wiener, N.: The Human Use of Human Beings. Cybernetics and Society. New York 1954, česky Kybernetika a společnost. Praha 1963, s. 32.

6. Schematicky lze za strukturní informaci považovat každý jazykový zápis (ekvivalent) reálné struktury, který je do té míry strukturně izomorfní s realitou (systémem), že jeho případné „zpředmětnění„ minimalizuje potřebu interpretace. U informace sémantické (významové), která je obvykle fragmentární a víceznačná, vzniká naopak (zejména v kulturní oblasti) vážný problém odkrývání různých rovin jejího významu. Na tři úrovně sémantické informace zajímavě upozorňuje Hofstadter, D, R.: Gödel, Escher, Bach: ein Endloses Geflochtenes Band. Stuttgart 1985, S. 182.

7. Záměrně ponecháváme bez podrobnějšího komentáře Skolimowského v podstatě shodný názor, který ovšem podle nás zbytečně směšuje to, co se pokoušíme důsledně odlišovat: totiž apriorní paměť genetickou a aposteriorní paměť epigenetickou, nervovou. „Je lehčí postulovat než vysvětlit, že život je poznání a že život a poznání jsou vzájemně propojené (patrně vliv H. Maturany – pozn. J. Š.)…, že životní proces je poznávací proces, že poznání mozku se nedá oddělit od poznání obsaženého v našich elementárních buňkách, a že abstraktní poznání představuje jen jeden konec spektra, na druhém konci kterého je poznání měňavek, z nichž jsme se vyvinuli a s kterými zůstáváme (stejně jako se vším ostatním na evolučním žebříku) v buněčně–krevním vztahu, protože dýcháme a fungujeme ve stejném životním rytmu.„ Skolimowski, H.: Tamtéž, s. 94-96.

8. Tato dualita má jistě mnohem hlubší smysl, než může postřehnout přibližná filosofická intuice. Jedním z jeho aspektů je však jistě i problém testování informačně generovaných „konstrukčních změn„ komplexním fyzickým působením vějšího světa. Lapidárně se k tomuto problému vyjádřil S. J. Gould při kritice „Sobeckého genu„ (Dawkins, R.: The selfish gene. Oxford University Press 1976). Poukázal totiž na to, že tato pozoruhodná kniha má osudovou trhlinu. „Dawkins může přiřknout genům jakékoli významné schopnosti, jednu věc jim přece jen dát nemůže – přímou viditelnost v procesu přírodního výběru. Výběr prostě nemůže geny vidět a přímo si mezi nimi vybírat. K tomu potřebuje těla jako prostředníky„. (Napadá mě, jak by to asi vypadalo, kdyby si naše manželky vybíraly nové automobily také jen podle černobílé výrobní dokumentace bez ukázání vozu a bez jakýchkoli názorných barevných obrázků – pozn. J. Š.) Gould, S. J.: Tamtéž, s. 92.

9. Větší sociokulturní integrativní síly neteoretických složek duchovní kultury si povšiml i autor organismické procesuální ontologie Norbert Whitehead. „Mou hlavní tezí je, že sociální systém drží pohromadě slepou silou aktů instinktivního jednání a instinktivních emocí, seskupených kolem zvyků a předsudků. Proto neplatí, že jakýkoli pokrok na stupnici kultury nevyhnutelně směřuje k udržení společnosti. Whitehad, N.: Symbolism, Its Meaning and Effect. Universty of Virginia 1927, česky Symbolismus, jeho význam a účin. Praha, Panglos 1998, s. 52.

10. Přesnější vymezení epigenetické informace, či již pouhého adjektiva „epigenetický„ je ovšem problematické i na úrovni buněčné. Epigeneticky je především řízeno předávání diferencovaného stavu buněk na potomstvo, a to bez jakékoli alterace v kódující sekvenci DNA. Patrně právě na této schopnosti předávání diferencovaného stavu nervových buněk může být založeno učení a epigenetická paměť centrální nervové soustavy (CNS) živočichů. Pomineme-li nejasnou roli proteinových regulačních molekul, je zřejmé, že „…epigeneticky určený proces může být děděn se stejnou věrností jako proces určený genetickou alterací.„ Darnell, J., Lodish, H., Baltimore, D.: Molecular Cell Biology. Scientific American Books, New York 1990.

11. Metaforu „sémantického nastavení„ lze však efektivně využít i v užším smyslu. Např. sociokulturní paměť jedince, etnické skupiny či celé regionální kultury, protože rovněž slouží přežití a sebeprosazení svého nositele, musí být sémanticky vhodně nastavena. Také Wilsonova „epigenetická pravidla„ jako „…dědičné zákonitosti duševního vývoje, které vychylují kulturní evoluci jedním směrem spíše než jiným„, je možné chápat přibližně tímto způsobem. Wilson, E. O.: Konsilience. Praha, Lidové noviny 1999, s. 185.

12. Různými aspekty sémantické sociokulturní informace se zabývá práce Cejpek, J.: Informace, komunikace a myšlení. Praha, Karolinum 1998, 180 s.

13. Problém omezení variety formuloval už Wienerův současník Ashby, W. R.: An Introduction to Cybernetics. London 1956, česky Kybernetika. Praha 1961, s. 160-168. Tento filosoficky málo připomínaný princip může mít ovšem nejrůznější podoby. Dokonce každý vnitřně přijatý názor do jisté míry funguje jako omezení variety lidského myšlení. To by si ovšem měli uvědomit zejména ti, kteří ostře vystupují proti diktátu obecných vědeckých teorií. I jejich poněkud rozvolněné myšlenkové struktury, třebaže méně nápadně, myšlení omezují (a špatnou logikou patrně i kazí).

14. Přirozenou strukturní a sémantickou informaci nesou ovšem už na buněčné úrovni dvě různé biotické struktury: u eukaryontních organismů je to schematicky buněčné jádro a plasmatická membrána. U vývojově vyšších mnohobuněčných živočichů se ontogenetická sémantická (epigenetická) informace ukládá především v jejich CNS.

15. Tato teze neplatí ovšem absolutně. V omezené míře totiž využívá využívá přirozenou informaci i kulturní systém. Jde jednak o přirozenou genetickou a epigenetickou informaci všech živých tvorů vytvářejících biosféru, a jednak o přirozenou informaci člověka. Kulturní systém, jak jsme na to již upozorňovali, má však díky své vlastní informaci a dodatkové energetické výživě vzhledem k přírodě větší ontickou sílu.