PH0118 Dějiny etiky II
 

         

          Anotace

Kurz navazuje na cyklus přednášek Dějiny etiky I. Cílem je seznámit studenty se základními díly dějin etiky v období od renesance do novověku. Studenti získají přehled o základních událostech, postavách a dílech z oblasti morální filozofie; seznámí se se strukturou, výstavbou a hlavními tezemi a argumenty klíčových děl morální filozofie (Hobbes, Lock, Rousseau, Spinoza, Hume, Bentham, Mill, Kant, Schopenhauer,  Nietzsche). Studenti by si měli osvojit znalost a schopnost interpretace klíčových morálně filozofických děl v uvedeném období a seznámit se s primárními texty, event. jejich částmi.

         

          Typ výuky a zkoušky

Bezkontaktní výuka prostřednictvím IS, privátní četba samostudium primární literatury. V průběhu semestru budou studenti odpovídat na otázky, vztahující se k textovým ukázkám. Otázky se budou postupně objevovat každý týden, po celou dobu semestru. Kontrolní otázky slouží studentům ke kontrole pochopení podstatných částí primárních textů, určených ke studiu. Na webových stránkách naleznou studenti odkazy na základní informace k příslušným autorům. Kolokvium získá student po napsání závěrečného testu. Test se bude týkat vybrané primární literatury.

         

              Informace učitele

Kurz předpokládá četbu děl autorů uvedených v osnově předmětu. Části primárních textů mají studenti k dispozici ve studijních materiálech v IS. Na základě četby ukázek si zkuste odpovědět na uvedené otázky. Ze sekundární literatury doporučuji Remišová, A. (ed.) Dejiny etického myslenia v Európe a USA. Bratislava: Kalligram 2008 a dílčí části kapitol z řady Dějiny filosofie nakladatelství Oikoymenh (sv. 5. Středověká filosofie, sv. 8. Novověká filosofie I, sv. 9. Novověká filosofie II). Pomoci vám mohou rovněž části hesel ve Stanfordské encyklopedii filosofie.    

        

Doporučení ke studiu: čtěte prosím zadané texty pravidelně v průběhu každého týdne; vyčleňte si na četbu textů každý týden nejméně tolik času, kolik byste strávili na přednášce, přesunem na přednášku a domů (připočíst můžete rovněž čas strávený u relaxačního piva či jiného nápoje po přednášce); nenechávejte si četbu a zpracování textů na závěr semestru; při četbě si dělejte výpisky a poznámky; nahlížejte do sekundární literatury a filozofických slovníků; zkuste si po přečtení jednotlivých kapitol napsat hlavní teze, které jste identifikovali v textu.   

         

          Co předcházelo Dějinám etiky II aneb Opakování je (.....jedním z rodičů vědění) - Dějiny etiky I končily:

          Etika v období středověku - úvodní poznámky (upozorňuji: jedná se o orientační teze)  

          Augustinus O milosti a svobodném rozhodování

          Kontrolní otázky: Disponujeme podle Augustina svobodnou vůlí? Pokud ano, v jakém ohledu? Nač je vázána svobodná vůle člověka?

         

          Petr Abélard (ukázky ze Sic et non; Historia Calamitatum; Abelárdovo pojetí Boha

          Kontrolní otázky: Co především podle Abélarda ospravedlňuje jednání člověka? Jaké konsekvence by mohly z Abélardova zdůvodnění morálního jednání plynout? 

 

          V přednáškách již nebyla věnována pozornost Tomáši Akvinskému. Pozornost mu můžete věnovat i sami a nahlédnout do doporučených částí textů (Summa theologica; Opera omnia). Pro základní           orientaci a srovnání s českými zdroji: SEP, heslo Saint Thomas Aquinas, subkapitola Moral Doctrine); doporučené texty ze ST, např.1-II, 19. De bonitate et malitia humanorum actuum interioris           voluntatis. I-I, 49. De causa mali; 82. De voluntate; 83. De libero arbitrio; I-II, 1. De ultimo fine hominis; 9. De motivo voluntatis; 18. De bonitate et malitia humanorum actuum in generali; 34. De           bonitate et malitia delectationum; 46. De ira secundum se; 56. De subiecto virtutis; 63. De causa virtutum; 64. De modo virtutum; 91. De legum diversitate; 94. De lege naturali.

           

          Osnova pro Dějiny etiky II  na LS 2012

            Kontraktualismus. Za teorie smlouvy lze označit morálně-, sociálně- a politicko filozofické koncepce, které identifikují morální principy lidského jednání, racionální základy institucionálního společenského řádu a podmínky legitimizace politického panství v nějakém hypotetickém, mezi svobodnými a rovnými individui a v dobře definovaném výchozím stavu uzavřené smlouvě. Tím následně vysvětlují obecný souhlas s fundamentálně normativním kritériem platnosti. Teorie smlouvy se (podobně jako spřízněné konsensuální teorie) opírají o ospravedlnitelně teoretický proceduralismus. Představují systematické vypracování moderního přesvědčení, podle nějž se společenské potřeby ospravedlnění nedají překrýt rekursem na boží vůli nebo objektivně přirozený řád hodnot. Jádrem raného státně filozofického kontraktualismu je idea legitimity autority a panství prostřednictvím dobrovolného sebeomezení z vlastního zájmu a za racionální podmínky striktní vzájemnosti. Teorie smlouvy jsou založeny na myšlence, podle níž sociální pospolitost vděčí za svou zákonnost smluvnímu zakládajícímu aktu nebo dohodě (smlouvě) svých plnoprávných členů. Uvědomte si linii od Hobbese, Locka po J. Rawlse a integraci tématu teorie smlouvy do tématu spravedlnosti. 

Zaměřte pozornost na kontraktualistický autorizační argument v Leviathanu  (viz odkaz 2, s. 205-206)

Leviathan - Hobbes se řídí metodou matematické přírodovědy, učení o státu předkládá jako „fyziku“ státu (viz úvodní odstavec Leviathana) a nauku o státu integroval díky metodologii do konceptu univerzální vědy. Věty nauky o státu se pokoušel převádět na věty mechanistické antropologie a nakonec i na věty nauky o pohybu. Nauka o státu pak u něj lze chápat jako vedlejší součást fyziky. Věty nauky o státu jsou podobně jako věty fyziky chápány jako v posledku jako důsledky zásad kinematiky. Hobbes vypracoval fyziku společenského tělesa: vysvětluje existenci závazných pozitivních norem, nezdůvodňuje normativní zásady. Jako fyzika společenského tělesa obsahuje nauka o státu deskriptivní věty a zákony, popř. hypotetické imperativy. Tím se značně odlišuje od dřívějších pokusů odvodit právní závazky z předpokladu hodnotového řádu založeného na Boží vůli nebo přirozenosti. Hobbesův postup je popisován jako postup od atomů k individuím a od individuí k národům - nahlédnout do této posloupnosti (od úvah o pohybu, vnímání k člověku a občanovi) dává i český výbor Thomas Hobbes: Výbor z díla. Svoboda, Praha 1988, který je vybrán ze spisů O tělese, O člověku, O občanu.          

Kontrolní otázky:

                     O jaké myšlenky se opírají první podoby kontraktualismu?

                     O jaké myšlenky se opírá Hobbesova společenská smlouva?

                      Proč se uzavírá společenská smlouva?

                      Jaké prvky tvoří společenskou smlouvu?

                      Čeho se individuum uzavřením společenské smlouvy vzdává a co získává?

                      Čeho se člověk vzdává v tzv. autorizační promluvě ke společenské smlouvě a za jaké podmínky?

                      Co je podle Hobbese nejvyšším dobrem a co nejvyšším zlem?

                      Jaké jsou podle Hobbese tři hlavní příčiny sporů mezi lidmi?

                      K čemu napomáhá u Hobbese strach?

Sekundární literatura: W. Röd Novověká filosofie I. Oikoymenh: Praha 2001; VII Thomas Hobbes, 3. Metoda, 5. Filosofie přírody b) Teorie hodnot; 6. Teorie normativity.   

 

a) Lock lékař b) vazby na Oxfordský kroužek c) inspirace dílem T. Willise d) rozdíly mezi Hobbesem a Lockem; pojetí osoby a identity u J. Locka); Esej: co může člověk skutečně o čemkoli vědět? - analýza způsobu, jímž lidé získávají vědění: psychologie racionálního myšlení; úvahy o přirozeném stavu a přirozeném zákonu (srovnej charakteristiku přirozeného stavu u Hobbese a Locka); podoba společenské smlouvy; u Hobbese se společenské normy vytvářejí prostřednictvím absolutní politické moci, u Locka smlouva tvoří základ pro naplnění přirozeného zákona (koncentruje síly osob pro jeho obhajobu).Hobbes popisuje spíše fungování absolutistického systému, Locke hledá to, co by bylo možné v dějinách etiky nazvat "mravní základ politiky". Dvě pojednání o vládě (1690), List o toleranci (první 1689, druhý 1690, třetí 1692, čtvrtý nedokončen) a Esej o lidském rozumu - vliv i inspirace pro autory ústavy USA. Locke definoval základní přirozená práva, která se stala součástí evropského politického myšlení: právo na život, svobodu a majetek. Témata jež jsou u Locka propojeně pojednávána: 1) přirozený stav, 2) společenská smlouva, 3) základní přirozená práva, 4) vlastnictví a lidská práva, 5) vztah jednotlivce a státu, 6) dělba moci ve státě (zákonodárná, výkonná, federativní (lze přirovnat např. k dnešní zahraniční politice), 7) osoba a identita osoby, 8) otázky tolerance.

 

Kontrolní otázky:                   

                    Jak popisuje Locke přirozený stav? Porovnejte jeho pojetí s pojetím přirozeného stavu u Hobbese.

                    Čím se začíná utvářet politické společenství?

                    Co činí člověka členem nějakého státu?

                    Co tvoří identitu člověka?

Sekundární literatura: W. Röd Novověká filosofie II. Oikoymenh: Praha 2004; II John Locke; 2. Lockova výchozí pozice v teorii poznání; 10. Základní myšlenky etiky.

 

Analýza afektů u Spinozy je součástí linie zájmu o systematické mapování vášní (afektů, hnutí mysli, emocí) v dějinách etiky od Platóna, Aristotela po Spinozu a Descarta; Descartes se s pomocí fyziologických a psychologických poznatků pokusil předložit ucelenou teorii lidské emocionality (česky Vášně duše. Mladá fronta: Praha 2002). Vášně považoval Descartes za klíčové prvky přirozenosti člověka. Příznačný je pro něj až téměř přírodovědný přístup k analýze afektů, pokouší se ukázat, co jednotlivé afekty tvoří, všímá si fyziologických změn při emocionálních stavech, člení vášně podle toho, nač se emocionální prožitky vztahují, afekty spíše než esenciálně určitelné chápe jako systémy vztahů a opozic v síti komlexní lidské afektivity. Další poznámky a dodatky k teorii vášní naleznete rovněž v Dopisech Alžbětě Falcké. Petrov: Brno 1997. Zde (Dopis č. 9 ze dne 4. srpna 1645)  Descartes rovněž krátce komentuje svůj koncept provizorní morálky, který předložil v Rozpravě o metodě. Spinoza zaujímá k některým podstatným prvkům Descartova myšlení (role šišinky mozkové při vzájemném působení těla a mysli) zdrženlivý až odmítavý postoj. Ironický tón na adresu Descarta zaznívá v předmluvě 5. knihy Etiky. Komentář a výklad konceptu provizorní morálky a jeho tří zásad, které Descartes předložil na několika stranách v Rozpravě o metodě,  naleznete v kapitole Provizorní morálka a idea definitivní etiky (In: W. Röd Novověká filosofie I. Oikoymenh: Praha 2001, s. 74-79).

Kontrolní otázky:

                     Proč začíná Spinoza své úvahy o etice metafyzikou?

                     V čem spočívá podle Spinozy nejvyšší dobro pro člověka?

                     Co jsou pro Spinozu afekty?

                     Za jakých okolností může být člověk svoboden?

                     Kdy je člověk podle Spinozy nesvobodný?

Sekundární literatura: W. Röd Novověká filosofie I. Oikoymenh: Praha 2001; kapitola 4. Teorie afektů (s. 304-308), kap. 5. Nauka o svobodě (s. 308-310), kap. 6 Společenství a stát (S. 311-317); interpretaci Spinozových úvah o svobodě v kontextu individuální a sociální existence člověka nabízí Pavel Barša v knize Imanence a sociální pouto (CDK: Brno 2001, s. 12-37). Zájem o Spinozu projevují kvůli jeho podrobným analýzám afektů rovněž neurovědci – Antonio Damasio srovnává své poznatky získané moderními metodami zkoumání lidské emocionality s popisem a vysvětlením, které předložil Spinoza v knize Hledání Spinozy. Radost, strast a citový mozek. Dybbuk: Praha 2004. Do jisté míry představují moderní příspěvky afektivní neurovědy k tématu emocionality završení linie zkoumání emocí, která se vine v dějinách etiky od Platóna a Aristotela.    

 

Přečtěte si textové ukázky v IS; mějte na paměti kontext francouzského osvícenství - Rousseau vyrůstá v prostředí ženevského kalvinismu a francouzské osvícenství kritizuje především ve dvou ohledech: senzualismus a materialismus.  Etika je u Rousseau součástí koncepce lidské přirozenosti jako řádu. Principy morálky formulujeme tím, že reflektujeme lidskou přirozenost a pokoušíme se ji přesně popsat (schopnost zdokonalení (perfectibilité), sebepotvrzení (l´amour de soi), soucit (pitié); člověk je přirozeně dobrý; pojetí morálky je pevně spjato se společenským, resp. právním řádem. Klíčové pojmy jsou spjaty s tím, co nedělitelně náleží lidské přirozenosti: svoboda (rozlišuje svobodu jako spontaneitu, libovůli a právní svobodu), sebezachování, sebeláska, zdokonalování, rozum -  rozum je součástí lidské přirozenosti, ale pouze tehdy, je-li vztažen k cílům daným lidskou přirozeností: k sebezachování, k pravému štěstí, ke zdokonalování.

Témata: svoboda a sebeláska - člověk není stroj , disponuje vědomím svobody; primárním znakem lidské přirozenosti je sebeláska, která implikuje soucit; schopnost posuzování je zdrojem vědomí svobody a spontaneity; duše je jako subjekt svobody nesmrtelná; zkuste nalézt, jak Rousseau charakterizuje sebelásku a čím se odlišuje sebeláska od sobectví;  

přirozený stav a stát - morální zkaženost vede k potlačování svobody a rovnosti ve státě; pozitivní hodnocení přirozeného stavu před vznikem státu; v pokračujícím přirozeném stavu se  lidé vyznačují sebeláskou; díky soukromému vlastnictví a dělbě práce korumpuje sebeláska  do podoby sobectví; konkurenční boj vede ke vzniku despotického státu; vazba na teorii her díky tématu: jak a zda mohou být individua prostřednictvím egoismu přivedena/přinucena k tomu, aby sloužila většímu celku? Rousseau:  "…lidé neznatelně došli k jakési hrubé představě vzájemných závazků a prospěchu, který měli z toho, že tyto plnili, ale jen potud, pokud to vyžadoval okamžitý a citelný zájem: protože předvídavost pro ně nic neznamenala a vzdáleni toho, aby se starali o dalekou budoucnost, nemysleli ani na zítřek. Šlo-li o to, chytit jelena, každý cítil dobře, že tu musí stát věrně na svém místě: ale když nějaký zajíc přeběhl na dosah ruky jednoho z nich, netřeba pochybovat, že ho pronásledoval bez výčitek, a když dopadl svou kořist, pramálo dbal toho, že o ni ošidil své druhy.“ (viz Pojednání s.63-64, viz IS) - ukázka, v níž se ukazuje, že rozhodnutí, jež jsou správná pro jednotlivce, mohou být špatná pro skupinu (Rousseau poněkud temně dodává, že z toho vyplývá, jak jsou beznadějné snahy o spolupráci ve společnosti).

společenská smlouva a autonomie - člověk se rodí svobodný a přesto žije v řetězech (zkuste si odpovědět proč); společenská smlouva pozvedá přirozené do stavu právní svobody; stát nutí individum k poslušnosti vůči obecné vůli; obecná vůle je politickým suverénem; společenská smlouva zakládá stát, v němž je každý podřízen pouze sám sobě; lid je jako suverén kompetentní pro zákonodárství i pro použití zákonů; státní náboženství pojišťuje morálku a dodržování zákonů; polis je obnovována v novověkém kontextu s pomocí plebiscitní demokracie. 

Kontrolní otázky:

                     Jaké druhy nerovností rozlišuje Rousseau?

                     Čím se liší Rousseauova charakteristika člověka v přirozeném stavu od Hobbesova určení?

                     Co nahrazuje v přírodním stavu mravy, zákony i ctnosti?

                     Co je příčinou vzniku nerovností mezi lidmi?

 

(O všeobecných zásadách mravouky; Proč se prospěšnost líbí, O mravním citu (In: Zkoumání o zásadách mravnosti. Praha, Laichter 1899) 

                     Odkazy na zdroje: Hume David (vkusný balíček,obsahující základní díla); An Enquiry Concerning the Principles of Morals (London 1751);

                     Enquiries concerning Human Understanding and concerning the Principles of Morals; A Treatise of Human Nature: Being an Attempt to Introduce the Experimental Method of Reasoning into Moral Subjects, London 1739-40 (anonymně); ujasnění názvů: A Treatise on Human Nature (3. svazky 1739-40); přepracování Treatise: Philosophical Essays concerning Human Understanding (1748) - jejich 2. vydání se jmenuje An Enquiry concerning Human Understanding (Zkoumání o lidském rozumu, 1751); přepracovaná 3 kniha Treatise má název An Enquiry concerning the Principles of Morals (Zkoumání o zásadách mravnosti, 1751); 

Britská tradice morální filozofie: Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (1671-1713); Francis Hutcheson (1694-1746); Joseph Butler (1692-1752); moral sense - internal sense - feeling -sympathy – moral sentiments; common sense – skotská kritika D. Huma; Thomas Reid (1710-1796); James Beattie (1735-1803); Thomas Hill Green (1836-1882); Francis Herbert Bradley (1846-1924); 

 

Kontrolní otázky:                     

                     Proč se podle Huma člověku líbí to, co je prospěšné?

                     Jak určuje Hume mravnost?

                     Dokážete popsat základní body Humovy „teorie motivace“? Čím jsou podle Huma lidé podněcováni k tomu, aby jednali?

                     Jaké základní složky se podílejí podle Huma na morálním rozhodování?

                     Vysvětlete, v čem spočívá tzv. Humova teze, tedy problém odvození toho, co má být z toho, co je.

Sekundární literatura: Charakter a úloha morální filozofie In: W. Röd: Novověká filozofie II, s. 422-429.  

 

Studium začněte četbou ukázek v IS.

                    

Kontrolní otázky:      

                     Jak charakterizuje Mill utilitarismus?

                    Co je podle Milla závažnou překážkou pro dosažení štěstí?

                     Může být podle Milla sebeobětování dobré?

                     Co je úkolem etiky?

                     S jakými námitkami proti utilitarismu se Mill vypořádává?

                     Mohou podle Milla existovat morální systémy, v nichž by nevznikaly situace konfliktních závazků?

 

Věnujte pozornost četbě Základů metafyziky mravů - viz aktivní odkaz výše.

Cíle: a) snaha formulovat nový filozofický základ bezpodmínečně zavazujících mravních imperativů

        b) snaha nalézt základ všeobecné platnosti mravních pojmů a zásad, základ možnosti všelidské morálky - tedy snaha zabezpečit univerzální platnost a závaznost morálky     

 

Dva akcenty: a) akcent na rozum, který je stejně kompetentní pro poznání i mravní jednání

                     b) akcent závaznost mravních pravidel vykazatelných a zdůvodnitelných jedině rozumem.

Klíčové pojmy: autonomie mravní vůle, svoboda (transcendentální svoboda), vůle, praktický rozum, praktický zákon, imperativ (hypotetický, kategorický),maxima,  autonomie, povinnost, úcta; antinomie a postuláty čistého praktického rozumu (v KPR) Dokážete tyto pojmy charakterizovat? Víte v jaké souvislosti a kde je Kant používá? 

Možné otevření tématu: Kantova úvahy o problému antropogeneze jsou úvahami o zrození svobody v člověku (ovládnutí živočišné žádostivosti, kolotoče potřeb a činností směřujících k jejich uspokojení).  Potřeba rozpojení mechanismu přírodní nutnosti, ovládající snažení všech živočichů – zadržení žádostivosti vytvořilo mezi potřebou a činností prostor pro volní rozhodování, výběr apod. Objevuje se jiný způsob motivace jednání: motivace na základě volního rozhodování a myšlenkové představy. Člověk je bytostí, která není k jednání nucena přírodním mechanismem, neposlouchá slepě přírodní zákon, ale jedná podle představy o zákoně. Do kauzality mezi potřebou a činností vstoupila svoboda. Se svobodou se může objevit nový zákon – mravní zákon. Svět lidství, mravnosti a dobra vznikl až se svobodou. A člověk nalezl a) jiný způsob motivace jednání b) nově určil svou podstatu.

Grundlegung zur Metaphysik der Sitten, Riga 1785, ²1786.

První morálně filozofická práce Kantova „kritického“období, jíž je připisována pomyslná střední pozice mezi Kritikou čistého rozumu a Kritikou praktického rozumu. Kant v ní rozvíjí základy praktické filozofie, které sice v Kritice praktického rozumu rozšiřuje a systematizuje, ale v zásadě je již nereviduje. Spisek tvoří tři části: Přechod od prostého mravního rozumového poznání k poznání filozofickému; Přechod od populární mravní filozofie k metafyzice mravů; Přechod od metafyziky mravů ke kritice čistého praktického rozumu.

V první části se Kant dotýká několika určení, která mají pro jeho praktickou filozofii zásadní význam: pojem vůle (předmětem morálních soudů je vůle sama), povinnosti (nutnosti jednání na základě respektování mravního zákona), praktického rozumu, nejvyššího dobra a blaženosti. Právě zde se nachází první formulace Kantova zákona rozumu, který vyjadřuje pouhou zákonitost samu bez ohledu na konkrétní situace nebo jednání: „…nemám postupovat nikdy jinak než tak, abych mohl současně chtít, aby se má maxima stala obecným zákonem.“(ZMM, 65)

Hlavní posloupnost argumentů v první části je následující (ověřujte si v textu ZMM)

1) Dobrá vůle je vůle, jejíž jednání je v souladu s povinností a to nikoli z náklonnosti, nýbrž výlučně z povinnosti

2) Jednání vykonané z povinnosti získává morální hodnotu z principu vůle, podle nějž má být vykonáno, a nikoli díky úmyslům (cílům, situacím nebo účelům), kterým odpovídá sklon k naplnění, který aktéra nejprve přiměl ke zvážení výkonu jednání.

3) Vůle vždy musí jednat dle principu chtění (s. 58)

4) Existují dva druhy principu chtění – formální a materiální -, vzájemně se vylučují a dohromady pokrývají celou oblast (s. 63-64).

5) Žádný materiální princip chtění není principem chtění jednání vykonávaného z povinnosti (z definice materiálního principu chtění a 2)

6) Jednání vykonávané z povinnosti je jednání , které je vykonávané z formálního principu chtění.

7) Existuje pouze jeden formální princip chtění a tímto principem je morální zákon (63-64)

8) Úcta je per definitionem uznání principu chtění jako našeho zákona (zákona pro nás), tedy jako bezprostředního určení naší vůle bez ohledu na to, co si přejí naše sklony (bez ohledu na veškeré předměty žádostivosti)

9) Morální zákon je objektem úcty (s. 64).

10) Jednání vykonávaná z povinnosti jsou jednání, která jsou vykonávaná z úcty před morálním zákonem.

11) Dobrá vůle je vůle, jejíž jednání není v souladu se sklony/žádostivostmi, nýbrž je v souladu s povinností z úcty k morálnímu zákonu.       

 

Druhá část vyznačuje možnost nauky o konkrétních morálních kvalitách. Podle Kanta jí musí předcházet metafyzika, která založí mravnost každé rozumné bytosti v apriorním rozumu (s. 76). V této souvislosti Kant explikuje takový všeobecný zákon jako „kategorický imperativ“: jako příkaz rozumu, který neurčuje vůli hypoteticky – tedy na základě předpokladů určitých rámcových podmínek (s. 78)-, nýbrž apodikticky jako objektivní princip (s. 78). Kant nejprve nabízí základní formulaci, kterou pak vyloží ve třech formulích. 

Základní formulace: „Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“ (ZMM 84);

Další formulace, která se v literatuře označuje jako „formulace přírodního zákona“ „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“(ZMM 84);

Druhá formulace je formulace tzv. sebeúčelu: „Jednej tak, abys používal lidství jak v své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“(ZMM 91)

Lidství je zde podle Kanta schopnost k původnímu/vrozenému stanovení účelu.

Třetí formulace je nabídnuta ve dvou různých verzích: základní verze bývá označována jako formulace autonomie: nejednej podle takové maximy, o níž bys současně nemohl připustit, aby se stala obecným zákonem, ale jen tak, aby se mohla vůle díky své maximě nahlížet současně jako zákonodárná.    

Autonomie je pak sebekladení vůle podle pravidel kategorického imperativu. Je nejvyšším principem mravnosti; heteronomie oproti tomu znamená, že vůle se neorientuje na své vlastní (rozumové)maximy, ale na určité účely nebo objekty.

Přechod ke Kritice čistého praktického rozumu (3 část) vysvětluje autonomii vůle s pomocí pojmu svobody, která se musí předpokládat jako vlastnost vůle u všech rozumných bytostí. Nejzazší hranici praktické filozofie určuje Kant tím, že svět svobody je sice myslitelný, ale nepoznatelný. Nejvyšší zákon je tak sice nutný, ale sám o sobě nepochopitelný.