Přednáší R. Bělohrad a R. Brázda

Program: Jonathan Haidt, Joshua Greene, Sam Harris, (event. Jesse Prinz), Frans de Waal, Paul Bloom, Patricia Churchland, Joshua Knobe

Úvodní přednáška: historické a systematické souvislosti (přednáší Brázda)

Výklad historických linií a systematických souvislostí empirického a experimentálního zkoumání morálky; hlavní linie empirického přístupu k morálním fenoménům: scientistní obrat v etice: evoluční teorie a evoluční etika; primátologie, výzkum chování z pohledu biologie, neuroetika a experimentální etika, morální psychologie; vazba na dějiny neurologie, evoluční biologie, fyziologie, asociativní psychologie, výzkum duše, mysli a mozku, epistemologie mysli.

 

Zdá se, že morálka je přirozený jev – vynucený silami přírodního výběru, zakořeněný a pocházející z neurobiologie, tvarovaný lokální ekologií a modifikovaný vývojem kultury. Morálka není produktem mytického čistého rozumu, odtrženého od přirozeného výběru a neurálních sítí, jež motivují živočichy k sociabilitě. Vychází z lidského mozku a jeho odpovědí na reálné potřeby, touhy člověka a jeho sociální zkušenosti; závisí na vrozených emocionálních odpovědích, na činnosti sítě kortexu, hormonů, neuropeptidů a na podmínkách v nichž mozek funguje. Ty mu dávají silnější kognitivní podporu než např. konformita vůči pravidlům. (P. Churchland in Braintrust. What Neuroscience Tells Us about Morality. 2011)
 

- základní horizont současné empirické etiky: věda, racionalita, empirická evidence, experimentální práce, která ověřuje spojení roviny idejí a praxe, aliance s přírodními vědami (neurovědy, kognitivní vědy, evoluční biologie)  

- příklady odlišné podoby monografií o etice, jež jsou součástí deskripce jiného kontextu, jehož součástí jsou přírodovědné poznatky (1990 vyhlášena "dekáda mozku", razantní nástup neurověd; 2001 první studie o neuronálních korelátech morálního vědomí)

- analogie změny kontextu či referenčního rámce se změnami a rozšíření zorného pole v medicíně 19. stol. a vstupu dalších oborů a disciplín do medicíny 

- poznatky z evoluční biologie, neurověd, kognitivních věd, primátologie, experimentální a sociální psychologie a experimentální filozofie se stávají v etice nedílnou součástí součástí poznatků o morálce, morální kognici, mechanismu morálního rozvažování a hodnocení; vydatným zdrojem informací jsou vědy o činnosti mozku a jeho funkčních systémů.  

- nedílnou součástí výbavy empiricky orientovaných etiků se stávají poznatky o částech a funkčních systémech mozku a jako součást neurofilozofie se rozvíjí neuroetika.

- role a inspirativnost vysvětlení evoluční biologie (viz např. poznámka na téma anální kanón u Epargyreus clarus)  

- historické linie, které nás mohou dovést k rozvíjení empiricky orientované etiky a které se z velké části míjely s běžnými dějinami etiky  (od 17. stol.)

- od imunitních odpovědí, reflexů a metabolické regulace k emocím a pocitům, zkoumání sociálního a "morálního mozku"; morálka jako součást komplexního programu bioregulace

      

Literatura:

Brázda, R. Ethicum. VeRBuM : Zlín 2010, kap. The New Science of Morality, s. 30 - 41

Bakalářská práce Moniky Bystroňové Experimentální filozofie (FF MU 2011)

Briedbach, Olaf. Hirn und Bewusstsein - Überlegungen zu einer Geschichte der Neurowissenschaften. In: Pauen, M., Roth, G. (Hrsg.) Neurowissenschaften und Philosophie. UTB, Fink : München 2001     

The Oxford Handbook of Philosophy and Neuroscience. Edited by John Bickle. Oxford University Press : Oxford 2009.

Zimmer, Carl. Jak se duše stala tělem. Výzkum mozku mění svět. Galén : Praha 2006.

The New Science of Morality 

Experimental Philosophy I; Experimental philosophy II

 

Jonathan Haidt:  Sociálně-intuicionistický model morálního soudu I (přednáší R. Bělohrad)

        - Pochybnost o funkci rozumu jako nástroji hledání pravdy (Mercier): racionální usuzování funguje mnohem lépe v kontextu, kdy jedinec obhajuje svá stanoviska a zpochybňuje cizí, než když má problematizovat postoje vlastní; existují prokazatelné konfirmační předsudky; rozum je spíše obhájce než hledač pravdy.

        - Pochybnost o možnosti vyvozování obecných závěrů z analýz běžného západního psychologa (Henrich, Heine) – myšlení západních, vzdělaných, industrializovaných, bohatých a demokratických lidí (WEIRD people) je diametrálně odlišné od ostatních sociálních skupin, přesto většina poznatků v morální psychologii pramení ze zkoumání právě těchto lidí. Nemůže jít o vzorek reprezentující průřez celým lidstvem.

-        - Primát intuice při tvorbě morálních soudů – intuice je mechanismus, který je vývojově starší, rychlý, neuvědomovaný a automatický, rozum je pomalejší, uvědomovaný a vyžaduje úsilí. Zkoumání ukazují, že subjekty si mnohdy tvoří morální postoje vůči skutečnostem, které nejsou schopny racionálně zdůvodnit (moral dumbfounding).

      -  Procesy sociálně-intuicionistického modelu – intuitivní souzení, post hoc rozumové uvažování, racionální persuaze, sociální persuaze, rozumové zdůvodnění soudu, soukromá reflexe. Poslední dva se objevují vzácně a za idealizovaných podmínek. Většina morálních postojů je zprostředkována intuicemi.

-        - Teorie morálních receptorů – morálka je více než újma a férovost, teorie 5 základních vrozených nastavení morální myslí (péče, spravedlnost, loajalita, autorita, čistota), které jednotlivé kultury kultivují pomocí nástrojů, které mají k dispozici. Analogie s chutí.

-        - Inspirace Humem, etikou ctnosti – naturalismus, nativismus, sentimentalismus, pluralita

-       - Metafora jezdce na slonovi – morálka se netýká násilného řízení našeho jednání prostřednictvím jednoho univerzálního racionálního principu (jezdce), ale kultivace charakteru morálního činitele (podmiňování a učení slona).

-        - Implikace pro politiku a náboženství – liberálové a demokraté pouze akcentují intuice pramenící z některých morálních receptorů a ignorují jiné. Liberálové upřednostňují péči a spravedlnost, opovrhují autoritou a čistotu považují za mravně irelevantní. Jsou otevřeni novým ideám a kreativní, posunují společnost dál. Konzervativní jedinci zdůrazňují, jak křehká je soudržná pospolitost a jak těžké je ji vybudovat. Protože komunity se silnými vnitřními vazbami jsou z hlediska kulturní evoluce důležité, Haidt považuje konzervativní pohled na svět za přínosný. Ze stejného důvodu vidí pozitivní roli náboženství v dějinách lidstva. Úvahy ústí do názorové tolerance odlišných postojů.

 

Literatura:

Haidt, J. The Emotional Dog and its Rational Tail. Psychological Review 2001

Haidt, J. The New Synthesis in Moral Psychology (Science 2007)

Haidt, J. Moral Psychology and the Misunderstanding of Religion (Edge, 2010)

Henrich, J., Heine, S. J. The weirdest people in the world. Behavioral and Brain Sciences 2010. 

Mercier, H. Why Do Humans Reason: Arguments for the Argumentative Theory of Thinking. Behavioral and Brain Sciences 2011

 

Video:

www.ted.com J. Haidt – On the Moral Roots of Conservativism and Liberalism

www.edge.org - The New Science of Morality. Přednáška J. Haidta

 

Frans de Waal: evoluce a základní stavební prvky morálky (přednáší R. Brázda)

pr

- Základní otázky: Můžeme říci, že morálka je rozchodem s naší živočišnou přirozeností nebo je jejím pokračováním? Můžeme chování skupinově žijících živočichů označit za morální nebo je morálka výsadou člověka? Lze získat základní stavební prvky morálky pozorováním a zkoumáním chování jiných živočichů? Mají zvířata schopnost reciprocity, využívají altruistické trestání k k prosazení sociálních pravidel, mají schopnosti k urovnání dlouhotrvajících sporů, mohou pociťovat sympatii a antipatii?

- člověk patří mezi tzv. hierarchické živočichy, pro něž není život ve skupině věcí volby, nýbrž strategií přežití; člověk je nutně společenský; díky tomu definuje morálku jako skupinový fenomén, který plyne z potřeby podpůrného systému k přežití.

- morálku lze dle de Waala nahlížet dvěma základními způsoby:

1) morálka je kulturní inovace, příznačná pouze pro náš druh; morální tendence nejsou součástí lidského bytí

2) morální chování je bezprostředním následkem sociálních instinktů, které sdílíme s ostatními živočichy, moralita je chápána jako produkt sociální evoluce

- starší filozofické zdroje a inspirace de Waala: Ch. Darwin (úvahy o emocích u živočichů); E. Westermarck (klíčová role retributivních emocí pro moralitu, The Origin and Development of the Moral Ideas. London : Macmillan 1917)

- základní stavební prvky morálky: empatie, reciprocita - kontinuálně nás spojují s blízkými druhy; navazuje výzkum schopností tvorby aliancí, řešení konfliktů uvnitř skupiny a systémů vzájemné péče, spolupráce a podpory; výzkum empatie a reciprocity je součástí výzkumu role a významu skupiny, vzájemné pomoci, průběh a řešení vnitřních konfliktů; k tomu jsou nezbytné další schopnosti: rozpoznání a vědomí sebe sama, mentalizace, schopnost vědomého klamání druhých, usmiřování a vcítění.

- možnosti propojení a návaznost na morální receptory u J. Haidta (ten však s výzkumy primátologů explicitně nepracuje) nebo základní prvky morálky u P. Churchlandové: péče (koření ve vztazích příbuzenství a mezi známými a v péči o jejich pohodu), rozpoznání psychických stavů druhých (výhoda predikce chování druhých), schopnosti řešit problémy v sociálním kontextu (distribuce nedostatkových statků, trestání podvodníků,…), schopnost učit se sociální praxí (díky pozitivnímu/negativnímu hodnocení, imitací, pokusem/omylem, analogií, případy podmíněnosti a příčinnosti); byť se o těchto autorech de Waal nezmiňuje, jeho výzkumy primátů popisují právě tyto vztahy, jež jsou pro morálku konstitutivní i z pohledu sociálního psychologa či přední představitelky neuroetiky.

- tři roviny morálky:

1) morální pocity (empatie, reciprocita, odveta, řešení konfliktů a smysl pro férovost – vše prokázáno u primátů)

2) sociální tlak (rovněž evidováno u primátů)

3) hodnocení a uvážlivé použití rozumu (podle de Waala jako jediní přemýšlíme o tom, proč myslíme tak, jak myslíme - to pravděpodobně představuje pro primáty nepřekročitelnou hranici). Morální normy a hodnoty nejsou založeny na maximách, ale na internalizovaných interakcích s ostatními. Tato rovina morálky (snaha o konzistentnost úvah, „nestrannost“, pečlivé zvážení jednání i toho co člověk učinit mohl nebo musel) je vyhrazena pouze člověku – rovina abstrakce a sebereflexe neexistovala do doby, než se na evoluční scéně objevil náš druh.        

- vztahy loajality, typologie altruismu, nepřekročitelný graduální rozdíl mezi člověkem a živočichy na subhumánní úrovni.

 

Literatura:

de Waal, F. Dobráci od přírody. Praha : Academia 2006.

de Waal, F. Primates and Philosophers. How Morality Evolved. Princeton University Press : Princeton 2006.

Stránky:

Frans de Waal na Emory University

The Yerkes National Primate Research Center (doporučuji navštívit audio a video archiv)

Video:

Age of Empathy

Biological roots of empathically motivated helping behaviour, strong evidence

 

Patricia Smith Churchland a neuroetika

 

-morálka je představena jako čtyřdimenzionální schéma sociálního chování, jež se utváří a formuje v systémech mozku (jeho části jsou rovněž činné při procesech, díky nimž mozek naviguje v kauzálně podmíněném světě):

A) péče: koření ve vazbách příbuzenství, vztahům ke známým, v péči o jejich pohodu

B) rozpoznání psychických stavů druhých: koření ve výhodě z možnosti predikování chování druhých

C) schopnost řešit problémy v sociálním kontextu: jak distribuovat nedostatkové statky, jak trestat podvodníky,...

D) schopnost učit se sociální praxi: díky pozitivnímu/negativnímu hodnocení, imitaci, pokus/omyl, analogie, případy podmíněnosti, ….

- CH. se domnívá, že hodnoty vzniklé na základě vazby na tyto činnosti mají fundamentálnější význam než pravidla (imperativy, maximy, normy); pro empirický výzkum morálky je klíčové zjistit, jak se tyto základní body sociální navigace a morální geografie formují a jak spoluutváří sociální život; významná změna tohoto systému je i s pomocí jakéhokoli kategorického imperativu, který by popíral nebo dokonce odmítal moralitu takových priorit, je vysoce nepravděpodobná       

- klíčovou hodnotou pro sociální savce (včetně člověka) je sociabilita (formuje se ve 4 dimenzionálním schématu)

- klíčovou roli pro sociabilitu: oxytocin 

- základem pro morální hodnoty jsou vztahy náklonnosti/sympatie a důvěry (role historie vývoje rodinného života; systémy vyhodnocování bolestí a reakcí na ně, ošetřování a rodičovská péče);

hormony a systém jejich cirkulace organizují zajištění mateřské péče o potomky - role oxytocinu

- motorem morálky je hormonální regulace organismu, schopnost produkovat látky jako oxytocin, vasopresin, serotonin, dopamin.

 

Literatura:

Churchland, Patricia. Inference to the Best Decision. In:  Bickle, John (ed.), The Oxford Handbook of Philosophy and Neuroscience. Oxford University Press : Oxford 2009.

Churchland, Patricia. Braintrust. What Neuroscience Tells Us about Morality. Princeton University Press : Princeton 2010.

 

Webpage of P.CH.

Video: Great Debate (TSN 14´); Morality and the Mammalian Brain (2010); Braintrust: A public conversation about Morality and the Brain (debata P.CH, J. Prinze a R. Binghama)

Brain Basics; zajímá vás, jak je to s těmi hraboši, oxytocinem, vasopresinem? (video - Larry Young)

 

Joshua D. Greene

-  experimentální psycholog, neurovědec, filozof, asistent na Harvardu: zájem o psychologické a neurovědecké pozadí morálky, interakci mezi kognitivními a emotivními procesy morálního rozhodování

- teorie „duálního procesu“ tvorby morálních soudů

-  metodologie – práce s morálními dilematy a zobrazení mozku v akci pomocí funkční magnetické rezonance, transkraniální magnetické stimulace apod.

-  kritik Haidtovy koncepce – vědec zkoumající morálku nemůže jen pasivně popisovat, musí se zasazovat o zlepšení světa

- Haidt podle Greena aplikuje poznatky svého výzkumu nelegitimně na celou morálku; ve skutečnosti Haidtovu schématu odpovídají pouze deontologické morální soudy; konsekvencialistické soudy jsou produkty racionálního usuzování, nikoli emocí

- Greenova hypotéza: reakce na morální dilemata jako trolley problem a fat man problem neodráží racionální deontologické principy, ale emoce, které jsou vyvolány mírou „blízkosti“ a „personality“ konfliktu. Osobní konflikty v nás aktivují prudké emoce a ty se přetváří v deontologické soudy. Neosobní motivují spíše konsekvencialistické soudy.

- Hypotéza potvrzena zobrazovacími metodami i měřením reakční doby.

- Další aplikace

* morální povinnost je vnímána jako vyšší, pokud je oběť identifikovatelná. Proto lidé nepřijímají Singerův argument mělkého rybníku;

* retributivní soudy jsou ovlivněny mírou vzteku, kterou nemorální čin vyvolává, a ta je ovlivněna opět „blízkostí“ popisu situace; abstraktně popsané morální prohřešky vyvolávají pouze preventivní soudy

-  Emoce dávají vzniknout pouze deontologickým soudům, nikoli konsekvencialistickým. Emoce jsou přirozeným prostředkem řešení řady situací společenského života a deontologická teorie je přirozenou „kognitivní“ post-hoc racionalizací morálních emocí. Emoce jsou nevědomé a rychlé reakce a člověk má přirozenou tendenci stále vysvětlovat své chování a dávat do koherentního rámce – výsledkem těchto procesů je deontologie, jakási morální konfabulace.

-  Normativní implikace: deontologickým soudům bychom neměli přikládat velkou váhu. Morální emoce, které stojí v jejich pozadí, nejsou v době globalizace a technologického pokroku spolehlivým indikátorem přípustnosti jednání.

Literatura

Greene, J. D. (2002). The Terrible, Horrible, No Good, Very Bad Truth About Morality and What To Do About It. Department of Philosophy, Princeton University.

Greene, J. D. (2007). The secret joke of Kant's soul, in Moral Psychology, Vol. 3: The Neuroscience of Morality: Emotion, Disease, and Development, W. Sinnott-Armstrong, Ed., MIT Press, Cambridge, MA

Greenova přednáška na konferenci The New Science of Morality – www.edge.org.

Webpage of J. D. G.

 

Sam Harris

 

-        populární autor a neurovědec;  příznivce vědeckého skepticismu a člen hnutí Nový ateismus

-        odmítnutí názoru, že věda nemůže klást a odpovídat na etické otázky

-        odmítnutí morálního relativismu a mlčenlivosti v otázce legitimity moralit jiných kultur

-        tři smysluplné projekty vědy

-        deskriptivní – jak se lidé chovají ve jménu morálky

-        preskriptivní – jak by se měli chovat ve jménu morálky

-        persuasivní – jaké jsou nejefektivnější metody motivace k morálnímu jednání

-        Harrisův projekt je preskriptivní

-        Jedinou legitimní doménou hodnot a morálky je vědomí.

-        Jediná hodnota o sobě je blahobyt vědomých bytostí.

-        Ztotožnění dobra s blahobytem umožňuje vyvrátit Humovu tezi a Moorův argument otevřené otázky.

-        Blahobyt je empirický pojem – závisí na procesech v mozku a událostech ve světě.

-        Procesy mozku a události ve světě jsou vědecky studovatelné.

-        Věda může odhalovat, které činy zvyšují blahobyt a které jsou pro něj škodlivé.

-        Věda tedy může odpovídat na normativní otázky.

-        Metafora morální krajiny – vrcholky představují alternativní koncepce blahobytu, údolí představují různé způsoby lidského utrpení a strádání.

-        Existence alternativních vrcholků nevede k morálnímu relativismu – rozdíl mezi životem v blahobytu a životem v utrpení je stejný jako rozdíl mezi zdravím a nemocí nebo výživným jídlem a jedem.

-        Věda nemusí poskytovat odpovědi na všechny otázky. Některé otázky je prakticky nemožné odpovědět, v principu však ano. Tím se vědecká etika neliší nijak od jiných vědeckých disciplín.

-        Skutečnost, že někteří lidé mají zvrhlé koncepce blahobytu, neznamená, že každý názor se počítá. V přírodní vědě máme plné právo některé názory v současné době ignorovat (např. geocentrismus)Proč bychom měli v etice nutně respektovat názor každý?

Literatura:

Harris, Sam: The Moral Landscape: How Science Can Determine Human Values. New York: Free Press, 2010.

Přednáška na konferenci The New Science of Morality na www.edge.org

Webpage of S. H.

 

Paul Bloom

- zájmy: morální kognice, morální jednání, sociální uvažování a jeho vývoj, mentální schopnosti dětí, pleasure

- při výkladu morálky rozlišuje 3 aspekty morálky: morální pocity, morální úsudky, morální jednání (zkoumá jejich původ, utváření a ovlivňování; role kooperace, mentalizace)

- morální cítění/smysl se opírá schopnost empatie (empatie ale není logicky spojena s moralitou).

- morální pocity jsou spjaty se vztahy příslušnosti ke skupině (in group/out group vztahy); důraz na roli kontroly pocitů ve skupině; skupinová solidarita má podíl na "morálce všedního dne", procesy stratifikace do minimálních skupin; o morálních pocitech hovoříme v souvislosti s pocity empatie a péče a proto je fungování morálních pocitů částečně určeno skupinou, k níž náležíme nebo k níž se hlásíme. 

 - univerzálie a odlišnosti v morálním uvažování objasňuje s pomocí teorie, která rozlišuje tři styly myšlení, tři rámce myšlení a v návaznosti i tři různé etiky A) Etika autonomie – naše kultura, představy o právech, rovnosti a svobodě, etc...; B) Etika společenství, povinnosti, sounáležitosti, statusu, hierarchie a vzájemné závislosti; C) Etika božskosti, pro niž jsou relevantní pojmy čistota, svatost, znečištění, hřích. Konflikty mohou vznikat střety názorů v těchto odlišných kontextech a rámcích etiky. Problémům se nevyhne ani etika autonomie: z nejednoznačnosti vzniká moral dumbfounding  (viz J. Haidt) 

- naše morální úsudky se řídí faktory, kterých si nemusíme být vědomi a naše morální intuice nás mohou zaskočit i tehdy, když se hlásíme k etice autonomie (viz "k večeři bude pes Fido" a další)

- výzkum a experimenty s kojenci a batolaty (roste množství důkazů, které ukazují, že děti disponují základním morálním smyslem, první projevy smyslu pro spravedlnost, rozlišování dobrých a zlých agentů, pomáhajících a škodících agentů můžeme pozorovat kolem prvního roku života 

- empatické reakce ještě nejsou projevem morálky; morálka je spjata s představou a chápáním chvály a viny: chceme odměnit to, co vidíme jako dobré a potrestat to, co vidíme jako špatné; je spjata s ideály nestrannosti   

- malé děti a batolata nemusí vědět nebo ukazovat žádnou z morálních citlivostí; jejich sympatetické reakce a motivace, včetně touhy mírnit bolest druhých, nemusejí být odlišné od čistě non-morálních reakcí a motivací

- morálka je obecná a univerzální, je produktem kultury a ne biologie; morálka začíná jako primitivní ve smyslu neúplná; biologická podstata nám nepomůže stavět společnost, v niž budou jedinci velkoryse a nezištně spolupracovat pro společné dobro; morálka je syntézou biologického a kulturního, nenaučeného, objeveného a vymyšleného.

- děti mají určité morální základy – schopnost a ochotu posuzovat činy druhých, určitý smysl pro spravedlnost, odpovědi na altruismus a nevlídnost; pokud jsme nezačali náš život se základní výbavou, pak bez ohledu na to, jak jsme inteligentní, nebudeme ničím víc než amorálními agenty, nemilosrdně řízenými ke sledování našich zájmů; pouhé biologické základy a predispozice by naše možnosti (podobně jako možnosti dětí) značně limitovaly

Literatura:

Bloom, P. How Pleasure Works: The new science of why we like what we like. New York: Norton 2010.

Videozáznamy přednášek P. Blooma

WP of PB      

 

Joshua Knobe 

- experimentální filozof, pro řešení tradičních filozofických otázek používá experimentální metody; v posledních letech se zaměřil na zkoumání vlivu morálních soudů na intuice osob (často ve spojení  s otázkami a tématy, jež s moralitou zdánlivě nesouvisejí - schopnost kognice, záměrnost, příčina, etc…); témata: záměr/úmysl a záměrné jednání, morální odpovědnost a svobodná vůle, příčinnost, intuice o vědomí, morální relativismus, hodnocení, svoboda, morální soudy); experimentální filozofie

- princip Knobova efektu ("vedlejšího účinku účinku"); důvody odlišného posuzování záměrnosti jednání; role morálních soudů a jejich vliv na intuici; odlišnosti  naznačuje video  

-  intuice osob, týkající se záměrného vyvolání vedlejšího účinku se liší; je-li výsledkem jednání osoby morálně špatný vedlejší účinek, hodnotící osoby dotyčnou osobu intuitivně z vedlejšího negativního účinku viní a shodují se na tom, že jej způsobila záměrně; morálně dobrý vedlejší účinek intuitivně nepřipisují jednání příslušné osoby, nedomnívají se, že jej způsobila záměrně, proto si nezaslouží chválu; osoby mají sklon posuzovat vyvolání vedlejšího účinku za záměrné tehdy, je-li vedlejší účinek morálně špatný.

- experimenty týkající se záměrného jednání a vedlejšího efektu - poškození prostředí + Thompson Hill: viz studie http://pantheon.yale.edu/~jk762/Side-Effect.pdf (2003)

-experiment týkající se přisouzení odpovědnosti v deterministickém univerzu (Bill a sekretářka, s. 12)

- téma: jak morální soudy ovlivňují intuice a emoce

Literatura

WP of JK

X-Phi

video: Experimental philosophy of freedom (+článek vztahující se k videu)

 

Jesse Prinz

1.      Emocionální podstata morálních soudů – silnější teze než u Haidta: emoce nejen korelují s morálními soudy, emoce nejen ovlivňují morální soudy, emoce konstituují a plně vyčerpávají morální soudy – emotivní reakce na nějakou morální situaci je nutná a postačující podmínka pro vytvoření morálního soudu. Zdůvodněno poukazem na řadu experimentů Prinze, Haidta, Schnallové, Blaira, Rozina a jiných.

2.      Bod 1 neimplikuje morální antirealismus – nevyplývá z něj, že morální pojmy nevyjadřují vlastnosti a morální soudy nevyjadřují fakta, která mohou nabývat pravdivostní hodnotu. Tedy bod 1 neimplikuje pravdivost emotivismu.

3.      Naturalistická teorie reference – reference našich pojmů závisí na našem lingvistickém chování. Můžeme referenty našich pojmů odhalit pomocí empirických metod, např. psychologické teorie mentálních procesů a chování. Srov. s metodologií Oxfodské filozofie přirozeného jazyka – význam našich pojmů je dán tím, jak jsou ve skutečnosti používány, což lze empiricky zkoumat.

4.      Empirické výzkumy morálních pojmů ukazují, že jde o pojmy silně heterogenní. Nezdá se, že všechny špatné respektive dobré činy sdílí nějakou jednotící charakteristiku – skrytou esenci.

5.      Prinz postupně vyvrací teze, že a) morální pojmy sdílí hluboce skrytou esenci; b) morální pojmy neoznačují nic, jsou prázdné; c) morální pojmy mají disjunktivní povahu.

6.      Nejjednodušší teorie reference morálních pojmů – označují subjektivní vlastnosti (jako pojmy legrační, chutný apod.). Jde o vlastnosti, které objekt nabývá tehdy a jen tehdy, pokud pozorovatel tohoto objektu disponuje relevantním postojem vůči danému objektu (např. emocionální reakcí odporu)

7.      Dva způsoby nalezení morální pravdy a povinnosti: a) Z perspektivy první osoby jde o introspektivní analýzu vlastních pocitů, které jsou přímo způsobeny činy. Skutečnost, že tyto pocity konstituují morální soudy znamená, že z existence těchto pocitů lze odhalit tyto soudy. Nejde však o logické vyvození, ale o kauzální vztah – mezi uvědoměním si určité situace a jejím morálním souzením je kauzální vztah. b) Z perspektivy třetí osoby lze vyvodit (zde jde již o inferenci), že pokud někdo má určité pocity, pak skutečnost, která tyto pocity vyvolává, je z morálního hlediska dobrá/špatná (jako antropologové popisují morální systémy různých národů). Toto je podle Prinze způsob, jak můžeme z deskriptivních premis vyvozovat preskriptivní závěry.

8.      Nutný důsledek empirického zkoumání morálních pojmů – relativismus. Na morální skutečnost reaguje každý jinak, často vzájemně neslučitelně. Pokud jsou morální soudy konstituovány relevantními emocemi, musíme dospět k závěru, že morální soudy jsou poplatné jednotlivcům či skupinám se stejnými hodnotovými systémy.

9.      Možná kritika:

Pokud někdo upřímně cítí, že nějaký čin je morálně správný nebo špatný, skutečně z toho plyne, že tento čin opravdu a nutně je správný či špatný? Prinzova pozice možná kolabuje do těžko přijatelného tvrzení, že správné je vše to, o čem jsem přesvědčen, že je správné, a konat mám přesně to, o čem jsem přesvědčen, že mám konat.

Z Prinzovy koncepce, zdá se, nevyplývá, že na základě pozorování emocionálních reakcí osob můžeme vyvodit normativní tvrzení. Můžeme maximálně vyvodit tvrzení kvazi-normativní, tj. tvrzení, která může formulovat například antropolog, který studuje určitý národ a dospěje na základě pozorování emotivních reakcí jeho občanů k poznatku, že podle jejich systému hodnot je určité jednání nemorální. Takový soud ovšem není skutečně normativní, ale je deskriptivní, tudíž Prinzovi se nepovedlo vyvrátit Humovu tezi.

Zdroje:

J. Prinz – Can Moral Obligations Be Discovered Empirically; dostupné na subcortex.com.

J. Prinz – Living With Relativism.