Baruch de Spinoza (1632-1677)

Ethica ordine geometrico demonstrata, et In quinque partes distincta, in quibus agitur I. De Deo II. De natura, & origine mentis III. De origine, & natura affectum IV. De servitute humana, seu de affectuum viribus V. De potentia intellectus, seu de libertate humana. Amsterdam 1677 (anonymně), 1744 Amsterdam.

Česky:

Traktát teologicko-politický, Praha 1922; Ethika po geometricku vyložená a Rozprava o zdokonalení rozumu. Praha 1925; Krátké pojednání o bohu, člověku a jeho blahu, Praha 1932 (1. část nese název stejný jako výše uvedený, doplněný o delší podtitul: Před tím latinsky sepsal B.D.S. pro své žáky, kteří se chtěli věnovati cvičení v mravouce a pravé filozofii. A nyní do dolnoněmeckého jazyka převedeno pro milovníky pravdy a ctnosti, aby těm, kteří se s tím tolik roztahují a sprostným svou nečistotu a špínu za jantarový prášek do dlaně vtiskují, jednou ústa byla ucpána a aby se přestali rouhati tomu, čemu ještě nerozumějí: totiž pomáhati k poznání Boha, sebe samých, a vzájemného blaha, a na rozumu slabé léčiti mírností a snášenlivostí, dle příkladu Pána Krista, našeho nejlepšího učitele. 2. část má název Etika neboli Mravouka, doplněná rovněž o upřesňující podtitul: sepsaná ve dvou dílech, v nichž se jedná I. O Boží jsoucnosti a vlastnostech, II. O člověku, vzhledem k druhu a původu jeho vášní, užívání jeho rozumu při tom, a který je prostředek, jímž je veden k svému blahu a nejvyšší svobodě. Vedle toho dodatek, obsahující krátký nástin o povaze substance; jakož i o povaze lidské duše a jejím spojení s tělem. V textu se pak objevuje nadpis O člověku a o tom, co mu přísluší; kniha obsahuje rovněž Spinozovy dopisy přátelům: Listy; Listy. Praha 1932; Rozprava politická. Praha 1939; Etika. Praha 1977(2001); Bratislava 1986.

Součástí pečetě, kterou používal Spinoza byla písmena B.D.S., dále zde byla vyobrazena růže s mohutnými trny. Po stranách a nad ní jsou písmena, pod ní heslo „Caute!“ („opatrně“); ale ve spojení se slovesem „caveo, cavere“, též vystříhat se, varovat se, mít se na pozoru před, být obezřetný; ale též aby dávali pozor ti, kdo s růží přicházejí do styku a zacházejí s ní; latinské adjektivum spinoza znamená „trnitá“ Heslo by pak zkratkovitě vyjadřovalo „Caute, quia spinoza – cavete Spinozam! – Opatrně, protože je trnitá – střezte se Spinozy!

Problém naturalistického omylu, který se od dob G. E. Moora bouří proti každému pokusu o fundování povinostních vět na větách o bytí, se zdá z pohledu klasického metafyzického konceptu etiky chybný. Důvod: pokud nelze teoretickou (deskriptivní) a praktickou (normativní) filozofii na sebe vzájemně ani převést ani vzájemně jednu z druhé odvodit, pak by měla být postavena na společný základ (fundament), kterému je přiznána nejvyšší normativní dignita. Začíná tedy postavením člověka ve světě - předpokladem etiky je metafyzika. Zevrubně se zkoumají základy: v tomto případě učení o prvotní příčině, z níž je možné odvodit příčiny ostatní: výchozí je myšlenka geneze jednotlivých věcí - pouze tak je možné vysvětlit, jak jednotlivé věci navzájem se sebou souvisejí. (Bůh je substancí: tedy příčinou sebe sama, causa sui, ens a se, absolutně nekonečný a následně konstituován nekonečně mnoha atributy a určeními podstaty, z nichž my známe jen dvě: rozprostraněnost a myšlení. Karteziánská pluralita substancí je tedy překonána monistickou tendencí - existuje pouze jedna substance Bůh a vedle ní už žádné res extensa a mnoho res cogitantes, nýbrž extensio a cogitatio jako atributy Boha. Konečné věci jsou za těchto předpokladů nyní mody, tedy determinace, omezení a v tomto smyslu negace božských atributů. Neboť každá determinace znamená negaci.

Svá etická zkoumání prováděl Spinoza nejprve ve stopách Descartesa. Spinozovo rané a nedokončené dílo „Pojednání o zlepšení rozumu “ je pokusem rozpracovat Descartovo učení o provizorní morálce ve směru „metafyziky mravů“. Brzy se však ukázalo, že Spinoza zvolil jinou metodu. Descartes se sice prostřednictvím kritérií jasnosti a zřetelnosti orientoval na ideál matematické exaktnosti, ale jeho postup při výstavbě metafyzického systému je reduktivně analytický, zatímco u Spinozy geometrický, tedy deduktivní, přičemž vychází z prvního, samo sebou jistého principu, místo aby všechno vědění převedl na nějaký nejvyšší princip. Tuto snahu - metodu nám demonstruje Ethica more geometrico demonstrata.

Spinoza si klade otázku dobrého života v souvislosti se zkoumáním cíle, který je většinou lidí považován za úsilíhodné statky: smyslová slast, čest a bohatství. Při tom však poukazuje na to, že touha po požitku, cti a materiálních hodnotách nečiní člověka dlouhodobě šťastným, nýbrž nanejvýš nešťastným. Hedonistické cíle vylučuje tedy jako nejvyšš. Nepředstavují trvalé uspokojení a nemohou dosáhnout nepřekonatelné duchovnosti. Ze své přirozenosti si zaslouží jméno nejvyššího dobra pouze jedno jisté a nezpochybnitelné dobro. Je charakterizováno tím, že se o ně usiluje pro ně samotné, přičemž všechny cíle, které k němu člověka v jeho úsilí přibližují, mají pouze charakter prostředku. V čem spočívá nejvyšší dobro a smysl života? V dokonalé lidské přirozenosti, která je dána vsazeností každého jednotlivce do svazku, spojení s jeho „spoluobčany“. Každý může přispět k dosažení nejvyššího dobra prostředky teoretického a praktického poznání, za přispění výsledků fyziky, psychologie, sociologie, etiky, pedagogiky, medicíny a techniky, které připravují jako vědy ony pravé statky, které slouží jako prostředky pro dosažení nejvyššího dobra. Spinozův přínos k přiblížení se k nejvyššímu dobru spočívá v tom, že analyzuje zdokonalující se lidskou přirozenost, přičemž vzájemně ohraničuje druhy poznání člověka, které umožňují samotné filozofické poznání podstaty a vhled do přirozenosti člověka prostřednictvím ideje nejdokonalejšího bytí (Boha). Těmto úvahám vyčleňuje první část své Etiky

Metafyzika jako učení o jednání

Na první pohled je na Spinozově etice pozoruhodné dvojí:

1. neobsahuje to, co se očekává od morálně filozofické učebnice. Nesdělí vám na začátku nic všeobecného o lidském jednání, morálním jednání, ani nepředkládá regulativy pro jednání či koncepty dobrého života. První díl etiky je věnován analýze pojmu Boha a teprve tam, kde se v této analýze objeví člověk jako implikát pojmu Boha, dojde řeč na vskutku etické otázky – stane se tak tomu ve 3.,4. a 5. oddíle. Mohli bychom říci, že první dvě části věnuje Spinoza expozici své metafyzické soustavy. Osa je tvořena pojmy: Bůh (Deus)– substance(substantia) - atributy (atributtus) – mody (vezdejší jsoucno: způsob existence jednotlivých atributů). Jedná se o jakýsi ontologický rozvrh jsoucna, který má matematickou povahu – proto zvolil Spinoza „geometrický způsob“ výkladu. Metafyzičnost systému se může projevovat tak, že každé jsoucno (s výjimkou absolutního), konečné nebo nekonečné, v sobě nese vždy dvojí odkaz: k sobě samému, jako k určitému celku (tedy k určité modifikaci, k určitému způsobu existence) a současně odkaz k jinému, vyššímu jsoucnu, jehož je projevem, manifestací nebo způsobem existence, tedy v posledku odkaz k veškerenstvu a celkovosti. První dvě knihy Etiky lze považovat za „přípravnou fázi“ pro rozhodující oblast zkoumání, které rozpracovává ve své filozofii lidského bytí. Hledá odpověď na otázku: Jaké místo zaujímá v tomto rozvrhu lidské jsoucno, jak může člověk ve světě striktní determinace hledat svoji cestu za svobodou, štěstím a blažeností?

2. povšimnete si Spinozova metodologického postupu: more geometrico. Spinoza postupuje deduktivně. Své věty odvozuje z několika definic, pouček a axiomů. Tento způsob výstavby metafyzického systému ovlivnil mnohé pozdější filozofy. Proč pak nepojmenoval Spinoza své dílo "metafyzikou", ale etikou? Základním modelem příčiny je pro něj causa efficiens ve smyslu aktivně působící, činné příčiny - metafyzika je pak pro Spinozu učením o činnosti nebo jednání, které vychází z božské činnosti - příčiny sebe sama. Dynamika (nebo eficience) jednání, v němž Bůh jako causa sui ovlivňuje sebe sama, se prosazuje a dále pokračuje v přírodě, právě takovém produktu božského sebeutváření (i když v oslabené formě). V této optice je v zásadě veškeré jednání produktem jednoho jednání a metafyzika přechází u Spinozy od čistého učení o bytí k etice, jako učení o božském, kosmickém a lidském jednání, jako možné příčině bytí.

Božské jednání

Klíčovým principem pro Spinozovu etiku je tedy pojem causa sui - něco, co za svou existenci vděčí samo sobě (svojí diferenciací a specializací, formami atributů a modů určujících aspekty přirozenosti). Boží jednání je pro Spinozu imanentní kauzalitou, která v sobě přebývá jako činnost a v imanenci vlastního sebeuskutečnění produkuje své bytí, svoji existenci a v ní uzavřena produkuje svět. (Tvrzení 18, díl 1, s. 27).

Tvrzení 18. Bůh je imanentní a nikoli vnější příčinou všech věcí. Důkaz. Cokoli je, je v Bohu a musí být chápáno z Boha (podle tvrzení 15). Proto (podle důsledku A) tvrzení 16)Bůh je příčinou všech věcí, jež jsou v něm samém. Tím je dokázána první část tvrzení. Dále nemůže existovat (podle tvrzení 14) vně Boha žádná substance, tzn. (podle definice 3) nemůže existovat žádná věc, jež je vně Boha a jež je současně v sobě. Tedy Bůh je imanentní a nikoli vnější příčinou všech věcí.

Bůh je tedy procesuální, dynamický a z pohledu Boha neexistuje žádný určitelný přechod mezi příčinou a účinkem, žádné vystoupení//odloučení produktu jednání z jednání. Pojem Boha je tou substancí, která zaujme i místo subjektu. Podobně není myslitelný predikát, který by nebyl převeditelný přímo nebo nepřímo na Boha:

Definice 3, díl I, s. 9: Substancí rozumím to, co je samo v sobě a co je chápáno ze sebe sama, tj. to, k utvoření jehož pojmu není zapotřebí pojmu nějaké další věci.

Člověk se objevuje teprve na stupni modu – pak je jasné, že nemůže být pochopen jako nějaké v sobě samém přebývající bytí. Je způsobem bytí a účinku, který se z pohledu diskurzivního, posuzujícího rozumu představuje jako sama sebe modifikující substance.

Jednání člověka a způsoby jeho působení mohou být rekonstruovány pouze s ohledem na božské jednání. Autonomně může jednat pouze Bůh; člověk je stále určován heteronomně (Definice 7, díl I, s.10). „Říkáme, že nějaká věc je svobodná, jestliže existuje pouze z nutnosti své přirozenosti a je pouze sama sebou determinována ke svému jednání. Říkáme, že nějaká věc je nutná nebo spíše nucená, jestliže je k určitému vymezenému způsobu existence a působení determinována něčím jiným.“ Bůh tedy není svobodný v atributivním smyslu, ale díky své přirozenosti. Jeho přirozenost spočívá ve svobodě.

Spinoza odmítá učení o svobodě vůle; svobodnou vůli považuje za lidský výmysl (ens imaginationis) a ztotožňuje vlastní vůli s rozumem, který chápe jako celek lidského poznání. Přirozenost Boha spočívá v jeho svobodě; ta nutně plodí svobodu: svobodu vůle, právě tak jako způsobeného. Pro člověka zpočátku platí, že není tím, čím je Bůh: není ani substancí ani svobodný ani sám v sobě existující. Pokud však užívá svůj úsudek/rozum, participuje prostřednictvím ideje Boha na božském sebepoznání, jako příčině své duchovní síly (myšlení je atributem Boha): „lidský duch je částí nekonečného rozumu Božího“.

(II, tvrzení 11: To, co konstituuje skutečné bytí lidské mysli na prvním místě, je právě idea nějaké jednotlivé skutečně existující věci. Důkaz. Esence člověka je …konstituována určitými mody atributů Boha, a to…mody myšlení…, Důsledek…, lidská mysl je částí nekonečného rozumu Boha , s.59).

Díky tomu je člověk principiálně schopen představit si adekvátně Boha a chápat ho jako původce pravdy - volním aktem může této pravdě přitakat nebo ji pominout: tvrzení 49: „V mysli …neexistuje žádná absolutní schopnost chtění nebo nechtění, ale pouze jednotlivá chtění, tj. jednotlivá přitakání nebo popření. s. 91….Vůle a rozum nejsou nic jiného než jednotlivá chtění a jednotlivé ideje…Avšak jednotlivé chtění a idea jsou …totožné. Tedy vůle a rozum jsou jedno a totéž. s. 92.

Ducha člověka popisuje Spinoza nejen jako modus myšlení, nýbrž jako jeho rozprostraněnost - jako tělo: res cogitans a res extensa, jsou u Spinozy zcela odděleny a nedají se na sebe vzájemně převést žádnou teoretickou ani praktickou operací, ani vzájemně zprostředkovat (III, tvrzení 2, s.102: Tělo nemůže determinovat mysl k přemýšlení, ani mysl nemůže determinovat tělo k pohybu, ani ke klidu, ani k čemukoli jinému (pokud vůbec něco jiného je). Jak pak pochopit člověka, aby nebyl pouze sumou dvou disparátních částí? Spinoza odmítá Descartesovo řešení prostřednictvím speciálního orgánu, tzv. šišinky (epifýzy, která je podle Descartesa sídlem „obecného smyslu“, tedy vědomí a tedy duše) - považuje ji za temnou hypotézu (viz předmluva k V. části, s. 230) a zastává psychofyzický paralelismus (řád a spojování idejí je týž jako řád a spojování věcí navzájem): V. díl, tvrzení 1, s.230: Jako se řadí a spojují myšlenky a ideje věcí v mysli, tak se řadí a spojují afekce těla neboli představované obrazy věcí v těle. (Též II, tvrzení 7. s. 54: Uspořádání a vzájemná souvislost idejí je totožná s uspořádáním a vzájemnou souvislostí věcí. Na obou místech působí táž kauzalita. Jednání člověka srovnává s vrženým kamenem, který se pohybuje podle určitých zákonitostí. Jestliže by kámen nabyl vědomí, domníval by se, že se pohybuje zcela svobodně.

Samostatně prostudovat: Předmluvu ke III. knize

To, co Spinoza velmi podrobně představuje ve 3-5 dílu své Etiky bychom mohli označit za fenomenologii afektů, která je doplněna učením o ctnosti, z nějž vyplývá, že člověk není pouze zcela determinované bytí, které by bylo bezmocně vydáno svým pudům a vášním.

Člověk je podroben afektům - rozhodující místo zaujímá žádostivost (cupiditas)

Spinoza zkoumá, jak překonat pudy a vášně (žádostivosti). Opět Předmluva s.99! Spinoza je přesvědčen o svobodné nutnosti (libera necessitas): ačkoliv vše, co se děje, se děje z nutnosti, přesto jednáme svobodně, jestliže je nám nutnost známa. Geometrická metoda je opět způsobem výstavby teorie „jednání“.

Východiskem jeho učení o lidském jednání je činnost ducha, která je charakterizována jako úsilí. Jako „myslící“ usiluje duch o poznání čistých idejí, zatímco jako „rozprostraněný“ usiluje o osvobození se od tělesných afektů. Duchovní úsilí se nazývá „vůle“, přirozené „pud“ nebo „touha“ (III, tvrzení 9, s.108; pozn.; III, 1, 2 defin. s179) - psychofyzický paralelismus: tělesné koresponduje s vědomím (III, def. 3, s.179) I když oba způsoby usilování jsou od sebe oddělené, existuje mezi nimi onen psychofyzický paralelismus. Tělesné afekce korespondují ve vědomí s představami (ideami) těchto afekcí a Spinoza je nazývá „afekty“ (III. def. 3, s.101) Vědomí tedy „utrpí“ afekty, protože samo není původcem těchto idejí, nýbrž je chápe jako něco vnějšího. Afekty tedy nejsou adekvátní ideje, nýbrž neadekvátní, popř. zmatené představy nějakého úsilí, které vznikají ne-mentální příčinou. Spinoza rozlišuje veškeré afekty na afekty slasti a nelibosti. Zasahují rozum, který nebyl účasten při jejich vzniku, s tím, že: Cokoli zvětšuje nebo zmenšuje, podporuje nebo omezuje schopnost našeho těla něco konat, toho idea zvětšuje nebo zmenšuje, podporuje nebo omezuje schopnost naší mysli myslet. (tvrzení 11, s.110) Spinoza pak vypočítává a analyzuje všechny známé druhy slasti a nelibostí, počínajíce láskou a nenávistí jako nejsilnějšími afekty. Lidské jednání je určeno právě jejich prostřednictvím, ve smyslu přirozeného usilování.

Spinoza o nich hovoří věcně, neutrálně, neodvozuje z jejich analýzy žádné způsob jednání. Vědomí by mělo být schopno objasnit zmatené představy afektů a to se podaří pouze tehdy, když vůle mobilizuje vhled do škodlivosti afektů nelibosti. (Díl IV., předmluva: určení dobra a zla, a definice ctnosti def. 8. s. 165-167)

Normou lidského je – Bůh, nikoli perzonální, křesťanský, ale idea nekonečné substance o níž byla řeč v I.díle, jako o causa sui. Čím více se jednotlivým podaří prostředky svého ducha proniknout k této idei, tím schopnější budou jako lidé: více Bohu podobní. Kdo prohlédne sebe a své afekty, přivede to, co je rozptýlené do původní jednoty nepřekonatelného smyslu celku. Štěstí duše pak nebude nějakým dodatečným pocitem úspěchu, ale od úsilí o nejvyšší poznání neoddělitelnou kvalitou.

V, díl tvrzení 4, s.254. Štěstí není odměna za naši ctnost, nýbrž je to ctnost sama. Netěšíme se z něj proto, že omezujeme své libosti, nýbrž naopak. Že se z něho těšíme, jsme schopni své libosti omezovat. Spinoza se tak dostane pod hledisko věčnosti: sub specie aeternatis.

Toto nahlédnutí je intelektuální láskou, díky které se člověk pozvedává nad to, co je smrtelné. Nejde tedy o to, aby byl člověk Bohem znovu milován, nejedná se o osobní vztahy. Člověk v Bohu miluje nejvyšší jemu představitelnou formu vlastního duchovního bytí a vchází do dynamiky absolutně imanentního úsilí. V. tvrzení 36: Rozumová láska k Bohu je láska k Bohu, jíž Bůh miluje sám sebe, ato nikoli pokud je nekonečný, nýbrž pokud jej lze vysvětlit z esence lidksé mysli, kterou chápeme pod způsobem věčnosti, tzn. Že rozumová láska mysli k Bohu je částí nekonečné lásky, jíž Bůh miluje sám sebe (s. 249).

Spinozovo učení o afektech a ctnostech nalezlo své završení v teorii lidského jednání, které postuluje návrat vyděleného z božské imanence a s tím spojené překonání těch afektů, které blokují tuto cestu zpět nebo ji znemožňují.

Z mnoha odmítavých reflexí, mířících často na údajnou Spinozovu bezbožnost je pozoruhodná zmínka G.W. Leibnize. Byť se v dopise z 5.10.1671 podepsal jako „amplissime vir, cultori sedulo Gottfrido Leibnitio“, tedy stálý obdivovatel a vyznavač, uchovává si výrazný odstup: v dopise Placciovi z února 1678 píše: „ačkoli má Spinoza mnoho krásných myšlenek, se kterými souhlasím, přesto jeho základy učení nemohou být schváleny, protože totiž nejsou dokázány.“ V roce 1702 prezentuje Leibniz stanovisko: Etika je dílo plné chyb a důkazy v něm obsažené jsou „žalostné nebo nesrozumitelné.“ Označení Spinozy jako největšího ateisty, který kdy žil, které se udrželo po celé následující století, může kořenit v razantním stanovisku francouzského volnomyšlenkáře Pierra Bayle, který jej takto označil ve slavném Dictionnaire historique et critique. Spinozovo učení nebylo jeho současníky přijato v žádném případě s nadšením.

Doporučená sekundární literatura: Barša, P.: Imanence a sociální pouto. CDK, Brno 2001. Kap.I. Spinoza Věnujte jí pozornost!Vřele doporučuji.