Kant (1724-1804)

a kosmologie

hypotéza vzniku Sluneční soustavy

Nebulární hypotéza — její nedostatky a úspěchy

 

Hypotézy vzniku sluneční soustavy musí například uspokojivě vysvětlit

téměř kruhové dráhy planet ležící v jedné rovině se souhlasným smyslem rotace, který se shoduje s rotací Slunce

vztah mezi poloosami drah planet a pořadovým číslem planety, tzv. Titiusovu-Bodeovu řadu

málo výstředně, od ekliptiky velmi málo odkloněné dráhy přirozených satelitů

rozdíly v hustotách vnitřních a vnějších planet

nepřímoúměrné rozdělení hmotnosti a hybnosti mezi planety a Slunce

 

S. Laplace

 

Kantovy úvahy - proč je centrální těleso sluneční soustavy ohnivé.

 

Myšlenka vývoje vesmíru

 

Kant peers beyond the window of the phenomenal world and sees nothing

 

Čas a prostor

(Kritika čistého rozmyslu, Praha 1930.)

svázal apriornost času a prostoru s jejich Newtonovským pojetím jako absolutních entit

Transcendentální estetiky oddíl prvý. O prostoru

Metafysický výklad pojmu

Transcendentální – transcendentní

Transcendentní – pojmy (tvrzení) překračující oblast možné zkušenosti, nekriticky přesahují meze našeho poznání

Transcendentální – poznání, které překračuje v subjektivním slova smyslu předmět směrem k apriorním podmínkám poznání tohoto předmětu.

Nemáme žádné čisté vědomí (na rozdíl od Descartova cogitans), vědomí je již vždy předmětné svou intencí na předmět. Předmětem ovšem není těleso, materiální věc, ale obsah vědomí

Předměty z okolního světa si přestavujeme pomocí tzv. vnějšího smyslu, což je vlastnost naší mysli. V tomto vnějším smyslu je dán

tvar

velikost

poloha (vzájemný poměr).

Vnitřní smysl - nazírání mysli na sebe sama

Prostor není empirický pojem. Není odvozen z vnější zkušenosti.

Prostor je nutná představa a priori.

Prostor není diskursivní, tj. obecný pojem o vztazích věcí vůbec, ale čistý názor.

Prostor si představujeme jako nekonečnou veličinu. Všechny části prostoru jsou najednou.

Transcendentální výklad pojmu prostoru

Vysvětlení pojmu jako principu, který odůvodňuje možnost jiných syntetických soudů a priori.

Prostor je formální schopnost vnějšího názoru vnímat předměty a poskytovat rozumu bezprostřední představu o nich. Jedině tak je geometrie pochopitelná jako syntetické apriori.

Závěry

Prostor není vlastností věcí o sobě ani nevyjadřuje jejich vzájemný poměr.

Prostor je forma všech jevů vnější smyslů, subjektivní podmínka smyslovosti, která je před všemi skutečnými vjemy jako čistý názor – a priori.

• empirická realita prostoru vzhledem ke vší možné vnější zkušenosti
• transcendentální idealita jako podklad všech věcí o sobě.

 

Transcendentální estetiky oddíl druhý. O čase

 

Metafysický výklad pojmu času

Čas není empirickým pojem abstrahovaný ze zkušenosti. amžicích.

Čas je nutná představa jako základ všech názorů.

Z a priori času vyplývá i možnost apodiktických závěrů o čase: je jednorozměrný, nelze vyvodit ze zkušenosti, je to pravidlo, podle kterého je zkušenost vůbec možná.

Čas není diskursivní.

Nekonečnost času – všechny různé časy jsou jen omezenými částmi jednoho jediného základního času.

 

 

Transcendentální výklad pojmu času

Pojem změny a pohybu je možný jen skrze představu času.

Závěry

Čas není nic samo o sobě existujícího ani objektivní vlastností věcí.

Čas je forma vnitřního smyslu – nazírání sebe sama a svého vnitřního stavu.

Čas je formální podmínka a priori všech jevů.

Čas je tedy

empirická realita, je objektivně platný, pokud jde o předměty, které mohou být dány našim smyslům. Nazírání je vždy jen smyslové, tzn. Že se nemůžeme setkat s předmětem, který by nebyl určen časově.

Nemá však absolutní realitu, ale po abstrakci od smyslových dat zůstává čas jako transcendentální idealita

 

Čas a prostor nejsou pojmy, ale apriorní formy nazírání.

 

Antinomie

První rozpor transcendentálních idejí

... a další

 

Objektivita

 

moderní fyzika a Kantova věci o sobě

 

 

otázka po příčinách - konec podobnosti kvantové mechaniky a Kantovy věci osobě

 

 

 

 

 

Z5