Program ZS 2011
Metodologie zkoumání renesance, pojem renesance, renesanční humanismus, překladatelské
aktivity, renesanční platonismus, renesanční
aristotelismus; filozofie a metafyzika přírody, nový obraz světa, morální a politická filosofie v období renesance.
Ukončení
Závěrečný test ověří
obeznámenost s vybranými primárními texty a texty určenými k privátnímu
doplňujícímu samostudiu v průběhu semestru (viz vystránkované
pasáže z Hankinse).
Studijní texty (další ukázky dle aktuální potřeby
v průběhu semestru)
Francesco Petrarca:
Výstup na Mons Ventosus
Mikuláš Kusánský:
De Beryllo
Mikuláš Kusánský:
Docta
Ignorantia
II
Pietro
Pomponazzi:
O čarách
Bernardino Telesio: O podstate vecí podĺa vlastných
princípov
I,
II
Giordano Bruno:
O nekonečne, vesmíre a svetoch
(První
dialog,
Pátý dialog)
Mikuláš Kopernik:
O kruhových pohybech
nebeských těles
Niccoló Machiavelli
Vladař (např.
kap. 1, 8, 9, 15, 17-19, 21, 25)
Doporučená sekundární literatura: Hankins, J., Renesanční
filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh, Praha 2011.
Literatura
Přednášky
1) Přečtěte si poznámku k dějinám pojmu renesance:
Změna a obnovení: "renesance", "reforma",
"obnovení" v 9. - 12. století.
Doporučené samostudium: Hankins, J.,
Renesanční filosofie. Dějiny filosofie sv. 7. Oikoymenh, Praha
2011, Úvod, s. 15 - 24; Filosof v prostředí
renesanční kultury, s. 25 - 43.
2)
Francesco Petrarca a
humanismus: doufat v boha a myslet
na Platóna. Humanismus, studia humanitas (gramatika, rétorika,
poezie, historie, morální filozofie; jazyk, dějiny a morální filozofie;
duch a řeč, jazyk a étos; humanismus a paralelní tradice
scholastiky; humanismus:
návrat k jednoduché, niterné zbožnosti prvotního křesťanství,
humanistické pokusy o reformu logiky;
dílo - v
latině; Petrarca -
De remediis utriusque fortunae
1492)
Samostudium: přečtěte si text
Výstup na horu Mons Ventosus
a zkuste s jeho pomocí poukázat na některé základní prvky
renesančního humanismu.
Primární literatura:
Mé tajemství. O tajném střetu mých myšlenek
Secretum meum. De secreto conflictu curarum mearum.
Oikoymenh : Praha 2004.
Listy velkým a malým tohoto světa. Výbor z korespondence.
Odeon : Praha 1974.
Sekundární literatura:
Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny
filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011,
s. 60 - 71;
Špička, Jiří Petrarca: Homo
politicus. Politika v životě a díle Francesca Petrarky. Praha:
Argo 2010.
3) Vývoj platonismu v renesanci:
Georgios Gemistos Plethon,
Georgius Trapezuntius, Bessarion; platónská témata: a)
vztah jednoty a mnohosti;
spekulativní určení transcendence absolutního jedna (platónská
teologie) - role komentářů k Parmenidovi (Proklos, překlady
Wilhelma z Moerbeke, dílo Pseudo Dionýzia Areopagity); b) učení o
idejích; c) nesmrtelnost duše (komentáře k dialogům Faidros, Faidón
a jejich středověké překlady) - důvod pro favorizaci Platóna:
Platón hovoří o nesmtelnosti duše, proto mohl být v křesťanském
prostředí hodnocen výše než Aristoteles, podle nějž je nesmrtelná
jen rozumová část duše; d) komentáře a interpretace dialogu
Timáios - výklad stvoření světa, který odpovídal křesťanské
představě o původu světa lépe než Aristotelův názor, podle nějž je
svět věčný; středověké zprostředkování Platóna, role překladatelů,
filozofická knihovna; platonismus jako novoplatonismus; vztah
křesťanství a platónské tradice.
Sekundární literatura:
Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny
filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011,
kap. Vitalita aristotelské tradice v epoše renesance (s.
95-101), část kap. Renesance Platónovy filosofie (s. 102-115)
4) Mikuláš Kusánský a renesanční metafyzika
(De Beryllo+Docta Ignorantia II,
viz odkaz ve Studijních textech
(Samostudium:
přečtěte si
De Beryllo,
cvičně si odpovězte na otázky: čím se text zabývá, do jaké
filozofické disciplíny byste text zařadili, jak byste vysvětlili
spojení "člověk je malý nebo druhý bůh", vyjmenujte hlavní problémy,
kterými se Kusánský v textu zabývá; přečtěte si
De Non-aliud a
odpovězte si na otázku, proč je a musí být pouze bůh u Kusánského
ne-jiný/non-aliud; dokážete objasnit spojení učená/poučená nevědomost/docta
ignorantia?; jak je možné, abychom jako stvořené a konečné bytosti
uvažovali o nekonečném a transcendentním bohu?; jak je utvářen náš
duch, aby byl schopen proniknout k ideji konečně-nekonečného
univerza, jako musí mít schopnosti?; Hankins se domnívá, že cílem
Kusánského úvah je představit konečný ráz lidského poznání a poučení
se o naší nevědomosti a zdůrazňuje spojitost rozumového uvažování s
matematickými postupy. Linie výkladu: kosmologie nekonečnosti,
využití geometrických a matematických příměrů (nekonečný kruh,
nekonečná koule, možný hermetický základ: "bůh je koulí, jejíž střed
je všude a obvod nikde"); objasnění problému shody/splynutí
protikladů s pomocí teorie complicatio/explicatio - opět na
příkladech z geometrie; neohraničené univerzum - svět bez hranic;
univerzum jako kontrahované maximum; učení o kontrakci (důraz na
relace) - příklad kontrakce: univerzální v tobě juliání, Juliáne
(jednotlivé věci v sobě transformují univerzum po způsobu své
existence; kontrahující jednotliviny "pohlcují" bytí jiných věcí);
důsledky Kusánova pojetí univerza pro kosmologii; jiný typ
vysvětlení přírody i transcendence, který odmítá aristotelsko
scholastický hierarchický kosmos uspořádaných sfér a
zprostředkujících instancí.
Sekundární literatura:
Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny
filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011,
kap. Mikuláš Kusánský a novověká filosofie, s. 231-255.
Floss, P. Mikuláš Kusánský.
Život a dílo. Vyšehrad : Praha 1977; viz studijní materiály v IS.
5) Marsilio Ficino a florentský
novoplatonismus; teorie poznání (duše jako střed
všeho; aristotelské východisko: poznání vychází ze smyslového
vnímání; 6 poznávacích schopností člověka: smysly + rozum;
nižší (hmat, čich, chuť - tělo, látka) a vyšší (sluch, zrak, rozum -
netělesné věci) poznávací schopnosti; zrak - obraz věci (imago,
simulacrum) - tvary, barvy aktualizuje světlo - obrazy těles
jsou netělesné; duše je netělesná (byť vtělená) a prostřednictvím
ducha (spiritus), imaginace a fantazie vnímá vnější tělesné
skutečnosti - duch jako zrcadlo, v němž si duše prohlíží obrazy
vnějších věcí - rozhraní mezi tělem a duší prochází mezi duchem a
imaginací; obrazotvornost je nejnižší poznávací mohutnost duše -
vytváří v duši jednotný obraz věcí, jejichž jednotlivé kvality se
odrážejí v zrcadle jednotlivých smyslů. Imaginace sjednocuje to, co
je rozděleno v 5 smyslech. Imaginace v sobě aktivně koncipuje svůj
vlastní, netělesný obraz jednotliviny, který je chápán jako výtvor
duše - to je proces smyslového vnímání. Imaginace a soudnost:
poznávací schopnost smyslového vnímání je aktem duše; obrazy jsou
vytvořeny imaginací,posuzovány fantazií, uložené v paměti; umožňují
duši nahlédnout obecné ideje věcí - intelekt: nahlíží obecné pojmy,
nikoli obrazy jednotlivých věcí. Ficinova epistemologie je se opírá
o přítomnost vrozených idejí v duši - duše srovnává to, co vidí mimo
sebe s tím, co má v sobě; - teorie vrozených idejí je analogická
podobenství o Slunci (Ústava); linie: obrazy smyslového světa,
imaginace, soudnost, intelekt.
Zkuste si dát dohromady
vztah a posloupnost mezi věcí - obrazem věci - duchem - imaginací -
fantazií - soudností - intelektem a duší.
Odkazy: část
latinsko-anglického vydání
Theologia Platonica; ukázky z německého překladu
Theologia Platonica:
Boží vůle je nutná a svobodná současně (Theol. plat. L. II,
Cap. XII,
ed. Marcel Band. I, s.
112 a násl.);
Duše je středním
stupněm jsoucího a zapříčiňuje zprostředkující spojení všech vyšších
a nižších stupňů do jednoty, přičemž vystupuje k nejvyšším stupňům a
sestupuje ke stupňům nižším (Theol. plat. L. III, II (I, 137ff).
Všimněte si, jak Ficino postupně formuluje argumenty, podporující
jeho tvrzení; zvláště
místo Námitka Lukrétiova a odpověď. Duch může jednat bez těla
(Theol. Plat. X 6 (II, s. 76 a násl.), která navazuje na tezi
Duše jedná svobodně z Theol. Plat. IX,4 (II, s. 18 a dále).
Sekundární literatura:
Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny
filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011,
kap. Marsilio Ficino, s. 115 - 129.
6) Girolamo Fracastoro:
od nakažlivých chorob k teorii poznání;
Syphylis, sive morbi gallici libri tres,1530
- úvahy o původu nakažlivých chorob (seminaria
contagionum) a úvahy
o možném působení a přenosu částic a jejich vzájemném působení;
deskripce kontaktních nemocí;
otevření se světu a cestování do nových světů znamenalo rovněž
počátek intenzivní mikroorganické a mikrobiologické výměny
(epidemie, nákazy, etc...);
De
contagione et contagionis morbis et eorum curatione libri tres,1546
- pokus o kompletní popis nakažlivých chorob a vysvětlení jejich
vzniku, event. léčby; popis tzv. seminárií; vysvětlení
působení těl na dálku (vztahy sympatie/antipatie); Turrius sive
de intellectione, 1553: korpuskuly z těl a předmětů
vnikají do lidské duše a zde jsou „aktualizovány“ (subnotace).
Součástí poznání přírody a přírodních pohybů je rovněž aktivní
spojování pozorovaných dat do myšlenkové jednoty: duch je činně
jednající tím, že subnotuje sounáležitost pasivně vnímaných
zkušenostních dat; pohybující se věci přírody nejsou tedy pouhými
„věcmi“, ale jsou to „data pro vědomí“, kterému budou reprezentována
a akt reprezentace je umožněn činností vědomí. Poznání není pouhé
uchopení objektu v jeho vlastní podstatě, ale zprostředkované
představení prostřednictvím smyslových symbolů. Fracastoro se zabývá
řešením otázky: Jak je možné, že z množství jednotlivých smyslových
obsahů, které vyplňují naše já, vzniká a osamostatňuje se myšlenka
obecného, univerzální pojem? V odpovědi zavádí sled stupňů (úrovní)
duševních schopností a forem činností: od pouhého snímání vjemů,
přes jejich pociťování až po představu celku. Já charakterizuje
vlastní pohyb a současně rozvíjí vnitřní pud, který přesahuje
omezení prvního dojmu (zamotaný společný obraz, který je dán na
počátku), rozčlení ho a učiní zřetelným. Od smyslové vnímavosti je
tato rozčleňující a analytická schopnost vědomí (subnotace
prosazuje neempirickou, ale na empirické vnímání vázanou
schopnost subjektu k logickému řádu předmětů, která vedle sebe
existující představy proměňuje do nutné struktury; je to
abstrahující logická schopnost uspořádání, která utváří obecné věty)
oddělená tím, že předpokládá činnou účast Já; od vyšších
myšlenkových způsobů spojování se odlišuje tím, že se v ní nejedná o
pravdu a nepravdu, tedy nikoli o logické posuzování, nýbrž o
jednoduchý a současně instinktivní přechod od jednoho obsahu k
jinému. V tomto středním postavení se ukazuje nová psychologická
funkce, kterou Fracastoro zavádí - je spřízněna s moderním pojmem
asociace. Nepřísluší jí již pouhá reprodukce dosud
daných počitků, nýbrž předpokládá se spolupůsobení při prvním
uskutečnění (realizaci) obsahu vnímání. Bez schopnosti roztřídění
(ozvláštnění), bez schopnosti sukcesivní apercepce a vypracování
jednotlivých momentů celého komplexu, by nebyla první „surovina
představ“ pochopitelná. Toto spojování a oddělování tvoří základní
rysy myšlení a dá se dokázat i v jeho nejvyšších formách a výkonech.
Tento proces lze chápat jako vysvětlení vzniku obecných pojmů.
Fracastoro představuje rovněž další příspěvek k psychologii vnímání,
teorii poznání a popisu vztahu mezi smyslovým a inteligibilním.
7)
Bernardino Telesio:
De
rerum natura iuxta propria principia; teze iuxta propria
principia; role smyslového poznání a poznání základních principů
působících v přírodě; polemika s aristotelismem (s požadavkem po
odvození principů přírody z rozumu); hledání homogenity přírody;
postuluje tři principy (naturae agentes: calor, frigus,
aktivní + čistě pasivní princip představuje materie); studium
přírody má probíhat dle v ní obsažených a z ní vyvozených principů
(jsou vyloučeny bezprostřední božské zásahy do přírody); lidské
vědění může dosáhnout vrcholu jen tehdy, jestliže „přezkoumá, co
mu odhalily smysly a co lze vypozorovat z podoby věcí vnímaných
smysly“.Všechny principy existují jen v nerozlučné jednotě,
žádný není substancí; činné principy - teplo a chlad – potřebují ke
své existenci matérii, z níž se skládají všechny podstaty. Vše ve
světě je vždy jedním i druhým, netělesné principy vedou boj o
nadvládu nad hmotou, mění její polohu a stav, ale neničí její
přirozenost ani jakoukoli z jejích vlastností a nedávají na jejím
místě vzniknout jiné přirozenosti. Polemika s aristotelským
principem privace a účelu (příklad s chromým koněm; příklad se
Sluncem – Slunce nesvítí proto, aby tím prospívalo
životu na Zemi, ale svítí a proto prospívá životu:
vládne kauzalita, nikoli určení účelu. Stejné principy stojí za
pozemským i nebeským světem a prostřednictvím spiritu se
projevují rovněž v člověku.
Primární literatura:
O podstate vecí podĺa vlastných
princípov
I,
II
.ČÍM začíná, JAK a na základě JAKÝCH PRINCIPů probíhá u
Telesia poznání?
8)
De dignitate homine
– „individualizace“
člověka v renesanci; Dante Alighieri -
motivy
Božské komedie (interpretace motivů Božské komedie u Harolda
Blooma The Western Canon: The Books and School of the Ages.
New York: Harcourt Brace, 1994; česky Kánon západní literatury.
Praha: Prostor 2000); doplnění tématu "důstojnosti člověka" a
"postavení člověka v univerzu".
9) Renesanční aristotelismus: přenos aristotelských studií,
živoucí tradice aristotelismu; Pietro Pomponazzi a
pokračování diskusí na téma nesmrtelnosti duše (vazba na ontologii,
epistemologii a etiku)
Literatura:
Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny
filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011,
kap. Aristotelská tradice: kontinuita a proměny,
s. 72-101; kap XI. Nesmrtelnost duše,
s. 279-305.
Otisk,
M. Aristoteles christianus. Peripatetická tradice v latinském
myšlení 10. a 11. století. Montanex : Ostrava 2008.
Otisk
, M. Metafyzika jako věda. Filosofia : Praha 2006.
10) Paracelsus:
Světlo přírody a ducha; experientia
ac ratio; empirie (je spjata s osvojením si poznatků, ale je možná
pouze tehdy, je-li poznávající obdařen bohem: donum; Mysterium
magnum - yliaster - sulphur, mercurius, sal - země, vzduch, voda,
oheň - role alchymie a magie; protochemické vysvětlování původu
nemocí - vztahy mezi mikro- a makrokosmem; člověk jako mikrokosmos -
limbus
(látka, která je „kvintesencí“ čtyř prvků, z nichž se skládá svět);
život člověka se pohybuje v pěti základních oblastech bytí: ens
astrorum (bytí hvězd), ens veneni (bytí jevu), ens
naturale (přirozené bytí), ens spirituale (duchovní bytí)
a ens deale (božské bytí) - těmito sférami na člověka působí
hvězdy, strava, čas života, nepříznivé vlivy prostředí a božský
vliv; v těle i v duchu probíhají alchymické procesy (např. trávení,
při kterém žaludek odděluje užitečné šťávy pro stavbu těla od látek
škodlivých, které tělo vylučuje) - role alchymie při léčení;
učení
o signaturách;
Foucault, M:
Próza světa - k tématu mikrokosmu a
makrokosmu.
Literatura:
O předzvěstích, věštbách a divinacích;
Elementární bytosti;
Ball, P. Ďáblův doktor. Paracelsus a
svět renesanční magie a vědy. Academia : Praha 2009.
Hankins, J. Renesanční filosofie. Dějiny
filosofie sv. 7. Oikoymenh : Praha 2011,
kap. Jak a proč provozovat magii: Filosofické recepty, s. 186-230.
11) Změna obrazu světa -
dějství první: Koperník
Primární literatura:
O kruhových pohybech
nebeských těles
Literatura pro ty, kdo chtějí vědět
víc: Špelda, D.: Astronomie v antice. Ostrava : Montanex
2006; Špelda, D.: Astronomie ve středověku. Ostrava :
Montanex 2008; Feyerabend, P. K. Rozprava proti metodě. Praha
: Aurora 2001, protikopernikovská svědectví: kap. 7 a 8, s. 91-113.;
kap. 10., 11, plně doporučuji rovněž kap. 14; pro věcný přehled:
Koyré, A. Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Praha :
vyšehrad 2004.