Studia humanitas

„Studia humanitas“: akademický soubor 5 předmětů. které se zabývaly jazykem nebo morálkou: gramatika, rétorika, poezie, historie, morální filozofie. Do první půle 15. století, se ze studia humanitas stal takřka kánon těchto disciplín. Studium každé z této disciplín obsahovalo automaticky čtení a interpretaci příslušných antických, latinských a v malé míře i řeckých autorů. Humanistou se rozuměl profesionální zástupce těchto disciplín. Po 16 stol. renesanční humanismus nepředstavuje ani tak směr nebo uzavřený systém uvnitř filozofie, ale spíše vzdělávací a kulturní program, který věnuje značnou pozornost důležité, ale omezené oblasti studia  a rozvíjí je. Kristeller se brání tomu, aby byl renesanční humanismus identifikován s filozofií, přírodovědou nebo učeností této epochy – do studií humanitas totiž nepatřila logika, přírodní filozofie, metafyzika, matematika, astronomie, medicína a teologie. Je spjat spíše s tím, co by pojmenoval jako tradici rétoriky v západní kultuře, která začíná řeckými sofisty.

J. Le Goff uvádí, že humanista je hluboce antiintelektualistický (vzpomeňme např. na Erasmovo pohrdání úpadkovou scholastikou). Charakterizuje jej spíše jako literáta než jako vědce, jako někoho, kdo dává před racionalitou přednost fideismu.Proti dvojici dialektika-scholastika staví do popředí dvojici filologie-rétorika, která má stávající dvojici nahradit. Humanisté opět berou na milost Platóna. V očích Alberta Velikého znevažoval jeho filozofii jazyk a styl, humanisté naopak nacházejí zalíbení v jeho básnických kvalitách a začínají jej považovat za Svrchovaného filozofa. Značnou oblibu získávají díla básníků a mystiků. Např. pro Lefévre d´Étaples (též Jacobus Faber zvaný Stapulensis, asi 1455-1536 - mimo jiné však vydavatel Aristotelovy Etiky Níkomachovy) je ideálem kontemplativní poznání. Publikuje hermetické spisy (Hermes Trismegistos), v překladu Marsilia Ficina, díla Pseudo Dionýsia Areopagity, meditace františkána Raimunda Lulla, mystická díla Richarda od sv. Viktora, svaté Hildegardy z Bingenu, Ruysbroeka a Mikuláše Kusánského, apoštola „učené nevědomosti“. Jeden z nejrigoróznějších humanistických myslitelů quattrocenta, filolog Lorenzo Valla, se v roce 1457 během kázání v římském dominikánském kostele na počest sv. Tomáše Akvinského přihlásil ke svému odstupu od jeho metody: "Mnozí jsou přesvědčeni, že není možné stát se teologem bez znalosti zásad dialektiky, metafyziky a vůbec veškeré filozofie. Co k tomu říci? Měl bych ze strachu nevyslovit otevřeně, co si myslím? Já na svatém Tomáši oceňuji mimořádnou přiléhavost vyjádření, jsem ohromen jeho pílí, stojím v úžasu před bohatstvím, mnohostranností a úplností jeho učení… Zdaleka však neobdivuji stejnou měrou tak řečenou metafyziku, soubor znalostí, které jsou jenom na překážku a jimž  by bylo lepší se nezabývat, protože zabraňují poznávat věci užitečnější. Pravou teologii je podle něj třeba hledat u sv. Pavla, který nemluví jako planý a úskočný filozof. Filozofii nutno zahalit do rétorického a poetického šlojíře." Za její dokonalou formu je považován platónský dialog. Příklon ke krásnému jazyku lze demonstrovat i sporem nad překladem Aristotelovy EN: ve Florencii vydal Leonardo Bruni její nový překlad. Domníval se, že nový překlad byl nezbytný, protože dosavadní překladatel Robert Grosseteste, který pracoval pro Tomáše Akvinského, neovládal dobře řečtinu, ani latinu, dopouštěl se chyb a vyjadřoval se nekultivovaně. Pro humanisty je prvořadá forma, zatímco scholastik v ní viděl prostředek ve službách myšlení. Podrážděná scholastická odpověď na posměch erasmiánů a na jejich výtky z nekultivovanosti staromilců, zněla: vědění krásu jazyka nepotřebuje.      

Humanismus byl vázán na univerzitní prostředí (univerzity byly jakýmsi ekvivalentem dílen umělců). V raném 15. století bylo v Itálii 12. univerzit: Bologna, Ferrara, Florencie, Neapol, Padova, Pavia, Perugia, Piacenze, Pisa, Salerno, Sienna a Turín.  Na univerzitách, kam pronikaly humanistické  myšlenky, však bylo etablováno tradiční (rozuměj středověké) studium 7 svobodných umění, dělených v průběhu studia na počáteční trivium (gramatika, logika, rétorika) a pokročilejší kvadrivium (aritmetika, geometrie, hudba, astronomie). Historie, poezie a etika byly součástí výuky výše uvedených disciplín. Vyšších akademických stupňů bylo možné dosáhnout  v teologii, právu či lékařství. Renesance zdědila vysoce specializovaný pozdně středověký vzdělávací systém. Avšak doba septem artes liberales jako souhrnné oblasti světové učenosti, kterou si mohl osvojit každý schopný žák, byla pryč. Na místo sedmi svobodných umění (po nárůstu znalostí v 11. a 12. stol. a uvedení množství vědeckých a filozofických textů, přeložených z arabštiny a řečtiny) nastoupila řada specializovaných disciplín, které již nemohly být vyučovány jednou a toutéž osobou a proto v nich byly rozvíjeny vlastní, rozdílné tradice: teologie, římské a kanonické právo, medicína, matematika, astronomie a astrologie, logika a přírodní filozofie a konečně i gramatika a rétorika. Každá z těchto jednotlivých disciplín však byla stále ještě pod vlivem středověkého vědění (např. logika a přírodní filozofie pod vlivem scholastického aristotelismu).

Co si představit pod disciplínami, které označovaly základní korpus humanistického vzdělání?

Gramatika: formální pravidla, která řídí používání jazyka, ale k tomu rovněž: elementární výuku latiny, kterou musel školák projít jako přípravou a nástrojem pro všechna další studia (latina byla jazykem církve, vzdělaného světa a univerzitního vyučování, mezinárodní konverzace a korespondence). Latinsky se muselo umět číst, hovořit a psát. Od klasické antiky bylo úkolem učitelů gramatiky číst s svými žáky nejdůležitější římské básníky a prozaiky. Studium poetiky se začalo od gramatiky oddělovat ve 14. stol.

Studium poetiky  sledovalo na základě dobových dokumentů dva cíle: žák byl veden k četbě klasických latinských básníků a jejich porozumění a současně se učil skládat latinské básně. Při tom je mohl používat jako textový a strukturální model. Humanistické studium poezie nemělo nic společného s lidovou poezií psanou rodném jazyce. Humanistické pojetí básnictví a básníků bylo velmi vzdáleno od představy, kterou jsme získali z romantických a moderních teorií estetiky a literární kritiky. Takže korunovaci Petrarky za krále básníků musíme rozumět v tomto smyslu. Humanisté rozuměli tedy poezii takto a básník 15. století byl někým jiným než dnes. Mnoho z těch, kdo byli tehdy označeni za básníky, by jimi dnes sotva bylo. Možná by nám tato okolnost mohla napomoci pochopit, proč obhajoba poezie, nejmilejšího tématu ranně humanistické literatury, obsahovala obhajobu celkového humanistického vzdělání.

Rétorika: ještě před tím, než byl používán termín humanista, byli humanisté označování za řečníky a básníky. V jistém smyslu bylo studium rétoriky studiem prózy v protikladu ke studiu poezie, jednalo se četbu a interpretaci antické latinské prózy a cvičení ve skládání latinské prózy (především dopisů a řečí, proslovů) napodobováním antických modelů. Víte, že dopisy obsahovaly zprávy o nových událostech, politické manifesty a stanoviska, krátké traktáty o duchovně vědných, filozofických či jiných učených tématech. Humanista musel ovládat jejich formu, styl a u svých patronů si mohl získat vysokou kulturní a sociální prestiž jejich dokonalým zvládnutím. Totéž se týkalo projevů, proslovů, které patřily vedle hudebních a divadelních produkcí k nejoblíbenějším formám zábavy (zvláště v Itálii) – ceremonie, pohřby prominentních osobností, nástup do úřadu, pozdravy významných zahraničních návštěv, akademické příležitosti. Úkol byl jasný: dobře mluvit.

Dějiny, historie: tradičně byly spojeny s rétorikou a v renesanci byly obvykle vyučovány jako součást rétoriky. Humanisté pak fungovali ve službách oficiálních historiografů a současně učitelů rétoriky, často i ve službách zahraničních panovníků.

Morální filozofie: v jistém ohledu je nejdůležitější a jedinou, která náleží do filozofie. Právě díky zájmu o ni děkují humanisté svému postavení v dějinách filozofie, protože mnohé z činnosti humanistů nemělo s filozofií co do činění. Proto se humanismus neztotožňuje s filozofií renesance. Požadavek být filozofem morálky byl vznesen již v době Petrarkově a mnozí se jí věnovali vedle univerzitní rétoriky a poetiky. Přitom jsou morálně filozofické texty humanistů prošpikovány mnoha výchovnými moralitami a morálními maximami. Traktáty a dialogy obsahují pojednávají o štěstí duše, nejvyšším dobru, jednotlivých ctnostech, proviněních, povinnostech císaře, vládních úředníků, občanů, příslušníků cechů, žen, manželů. Oblíbená témata morální filozofie byla: výchova dětí, původ vznešenosti, dobré stránky různých umění, věd a povolání nebo aktivního a kontemplativního života a jejich vzájemných vztahů, důstojnost člověka, vztahy mezi štěstím, osudem a svobodnou vůlí. Názory, obsažené v těchto traktátech jsou však málokdy originální (výpůjčky a citace od Platóna, novoplatoniků, stoiků, epikurejců a skeptiků), spíše zajímavé a vždy historicky významné. Přesto se jejich prostřednictvím dostalo do veřejné a mezinárodní diskuse množství idejí. Zdůrazňování morálních a lidských problémů, literární ideál výmluvnosti a poezie, vědecké studium klasických autorů a jejich následování – to vše bylo provázáno v činnosti humanistů tak, že lze jen stěží od sebe oddělovat jednotlivá vlákna. Pro německého křesťanského humanistu Philippa Melanchtona existovaly tři vedoucí linie pro vedení dobrého života: morální filozofie, objasňující obecné principy správného jednání; dějiny a krásná literatura, znázorňující morální zásady na příkladech.          

Cílem humanistické výuky bylo vychovat člověka jako odpovědného člena společnosti: „všichni se musí podrobit studia humanitas, bez nich nemohou být nazváni důstojnými občany svobodného státu“ (F. Patrizi). Všestranně dokonalý člověk, l´uomo universale, musel mít dobrou výchovu šlechtice: jemný vkus, uhlazené způsoby spojené se schopností mužných zábav, znalosti antiky, musel být zběhlý v dějinách a filozofii, měl mít porozumění pro hudbu, malířství architekturu a sochařství, měl být znalcem všeho vzácného a krásného (knihy, špeky, mince, pozůstatky starověku); všechny tyto zájmy se měly pěstovat s lehkostí bez pedanterie nebo přehnaného profesionalismu – to je Castiglioneho ideál dvořana. 

Ideál univerzálního renesančního člověka (viz pojednání s názvem Panepistemon, Polyfilův sen či výměr Castiglioneho Dvořana (1528): dokonalý dvořan bude schopen bojovat, tančit, malovat, zpívat, psát básně i radit svému vládci. Jak však sloučit tuto představu s novou aristokratickou mentalitou dvorského ražení? Má mít snad místo občana tuto mentalitu dvořan? Připomínám zde renesanční esteticismus, i když i ty jistě fungovaly pouze jako regulativní ideál („Nejvznešenější a největší ctnosti jsou pouze zřídka uskutečňovány“, Giovanni della Casa ve spisku Galateo, 1616) – konejme to, co se ctnostem blíží. Zahlédnutím rozporu přirozenosti člověka se uvolní místo pro morální skepticismus a jeho odhalení morální etikety. Hospodářská a politická dynamika měšťanského života přinesla řadu nových morálních a pedagogických problémů a dosud neřešených morálních otázek. V tomto ohledu se tedy humanismus nezabývá zdaleka pouze literaturou a poetikou či svobodnými uměními a antickou stylizací. Za klíčová témata bychom mohli považovat jazyk, dějiny a ars moralis – tedy etiku v návaznosti na politiku. Humanistická tradice chápe filozofii jako učení o řádu lidského společenství (to se projevuje v mnoha traktátech k tématům: rodina, čestnost, zdatnost (honestas, virtus), spravedlnost, sensus comunis apod.). „Skutečná filozofie je ta, která žije ve městech a uniká osamocenosti“ (to je v opozici vůči Petrarkově přesvědčení o roli samoty), tedy ta filozofie, která chce být prospěšná (Piere Paolo Vergerio) – důraz na pragmatiku morálního jednání.