Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hehenheim - Paracelsus (10.11. 1493 ve Švýcarsku -24.9. 1541 umírá v 48 letech v Salzburku) německý lékař („komplexní léčba“ léčení nikoliv pouze těla, ale rovněž lidské duše a ducha), přírodovědec, chemik (představa člověka jako mikrokosmu, vliv prostředí na zdravotní stav), farmaceut, filosof a teolog; veřejně spálil Galenovy a Avicenovy knihy na tržišti v Basileji a zdůrazňoval nadřazenost přímé zkušenosti nad jakoukoliv autoritou. V renesančním odkrývání pojmu přírody bychom ho řadili k naturfilozofům, kteří měli blízko k představě světa jako světového organismu (spolu s Agrippou z Nettesheimu); dále bychom mohli uvést ty, kteří se zabývali otázkami „psychologie poznání“: Girolamo Fracastoro, Bernardino Telesio a jeho teorie vnímání, Tommaso Campanella a jeho skeptická kritika poznání, či úvahy o sebevědomí či intuitivním a reflexivním poznání Já; další téma, kterým se jeho souputnící zabývali byl prostor a čas, tělo a matematika: Girolamo Cardano, opět Telesio, Francesco Patrizzi. Objevuje se opět pojem nekonečna; patří sem Kopernikův systém světa a s ním spjatá metafyzika: G. Bruno. Úsilí těchto mužů je tím, co podpoří vznik exaktních věd: Leonardo da Vinci, Johannes Kepler, William Gilbert (teorie magnetismu a gravitace; první domněnku o tom, že Země musí mít magnetický pól vysllovil Fracastoro kolem r.1530) a G. Galilei.

Z díla: Intimatio, 1527; Paragranum, 1530 (Frankfurt 1565); Opus paramirum, 1531 (Mühlhausen 1562); Labyrinthus medicorum errantim, 1538; Septem defensiones, 1538; Astronomia magna;10. dílů Sämtliche Werke, ed Sudhoff, K./Mathiessen, E., München 1923-33)

Byl obeznámen se starými alchymistickými tradicemi (učení o tzv. páté esenci) zprostředkovaných Araby a Raymondem Lullem; někdy se uvádí jeho spjatost s mystikou; základními prvky v přírodě jsou nehmotné principy: sůl, síra, rtuť - ostatní složky přírody vznikají jejich kombinacemi. Medicínu studoval ve Ferraře, 1516 promoval a působil jako putující a zázračný lékař ve válce; městký lékař v Basileji; později opět na cestách, v St. Gallenu dokončil své dílo Paramirum (1531), v němž popsal své chemické pojetí chápání nemocí. Od antiky se vycházelo z toho, že nemoc vzniká změnou v rovnováze tělesných šťáv (humores). Toto humorálněpatologické pojetí nemoci Paracelsus odmítl. Domníval se, že lidské tělo je chemický systém, který se skládá ze základních látek: Sulphur (síra symbolizovala hořlavost, vznětlivost), Merkur (rtuť symbolizovala těkavost, prchavost) a Sal (sůl jako usedlina). Změna poměrů těchto částí ovlivňuje nemoc. Na základě této myšlenky používal chemické substance jako léky; alchymii přisuzoval rovněž roli při nalézání léčebných prostředků, nikoli pouze úsilí vytvořit prostřednictvím transmutace nižších kovů zlato; takto opustil cestu starověké a středověké alchymie. „Nedělejte zlato, dělejte medicínu“ - 24.6. 1527 spálil v Basileji veřejně spisy Galena a Avicenny, které doposud v medicíně dominovaly. Snažil se získat co možná nejčistší extrakty z minerálů a rostlin, ty pak přesným dávkováním používat (i v podobě různých směsí) jako léky. „Odděluji to, co je arkano, a tím dávám arkanu jeho práva“ - svým počínáním položil základy pro exaktní chemii měr, vah a propočtů; vyložil rovněž průběh izolace substancí z látkových směsí.

Podle jeho učení o signaturách má každý léčebný prostředek určitý znak ve formě nebo barvě jako nositel uzdravující síly. Tak mají například žluté rostliny (krokus) se mají používat proti žloutence. K mání jsou jeho Nürnbergská pojednání o syfilidě (Tři knihy o francouzské nemoci, 1553), využíval léčebných účinků mirálních vod k podpoře funkce žaludku, rozeznal souvislost mezi štítnou žlázou a obsahem minerálů v pitné vodě, rozvíjel principy zacházení s raněným. Jeho myšlenky poskytly základy iatrochemie - podle ní je jsou za nemocemi chemické procesy v lidském těle. Následně pak Paracelsus zkoumal látkový svět podle „arkanů“ - léčivých substancí. Arkany, extrakty z minerálních kyselin, solí různých kovů a alkaloidů i extrakty z rostlinné říše měly v nemocném těle vyrovnat přebytek nebo nedostatek látky, nebo je vyživovat a současně pročistit. Filozoficky dal Paracelsus panteismu silné prvky středověkého mysticismu a tehdejší theosofie, přičemž silně vyzvedával roli subjektivního faktoru. Jeho filozofická pozice není systematicky vyjádřená, ale je roztroušena ve většině spisů, kde se často vzdaluje od medicíny a chemických úvah k celku světového dění, vyjadřuje se k vzájemně podmíněné polaritě člověka jako mikrokosmu a Boha jako makrokosmu. Mikrokosmos a makrokosmos se prosvěcují jako světlo Ježíše Krista, nahlížejí a vzájemně zrcadlí světlo přírody; neboť na nebi a v přírodě není nic, co by současně nebylo v člověku. Jako čistě stvořená bytost je pak člověk plodem božského světa, jako poznávající bytost stojí právě tak na svém začátku jako v cíli - antropocentrický panteismus.

Tématu analogií a podobností si povšiml a pozornost na jejich zkoumání zaměřil Michel Foucault ve své archeologii humanitních věd Slova a veci. V druhé kapitole s názvem Próza světa uvádí Foucault různé druhy výkladu světa na základě čtyř příbuzností: první je shoda (convenientia), druhá soupeřivost (aemulatio), analogie a sympatie. Paracelsovy představy o vztahu mikro a makrokosmu by se pohybovaly v rámci těchto příbuzností. Podle první - shody - je svět všeobsáhlou „shodou“, sousedstvím věcí; ve vode je tolik ryb, kolik je na zemi zvířat a ostatních výtvorů přírody nebo člověka; ve vodě i na povrchu je tolik jsoucen, kolik na nebi a jedny odpovdají druhým; všeho stvořeného je tolik, kolik je ho vyšším způsobem obsaženého v bohu, „rozsévači existence, moci, poznání a lásky“ (jak uvádí Campanella ve své Realis philosophia, z r. 1623) Spojením podobnosti a prostoru se svět zřetězuje sám v sobě. Svět je pak řetězcem (obrovskou, chvějící se strunou shody) podobností postupujících od jedné k druhé. Tuto podobnost popisuje Giovanni della Porta ve své Magii naturelle následovně: „Růstem se rostlina shoduje s hovádkem a citlivostí se hrubé zvíře shoduje s člověkem, který nakonec svojí inteligencí připodobňuje hvězdám; tato vazba je natolik úzká, že připomíná strunu, která se vzájemným a souvislým spojením pne od první příčiny až po nejnižší a nejnepatrnější věci; takto nejvyšší moc při svém vyzařování dospívá k tomu, že jakmile se dotkneme jejího jednoho konce, rozechvěje se a rozhýbe všechno ostatní.“

Soupeřivost působí na dálku, není vázaná na prostorovou blízkost, jako kdyby byla přerušovaná, disparátní, podobnost jako by byla bezkontaktní. Podobá se zrcadlovému odrazu: jak praví Ulisse Aldrovandi ve své Monstrorum historia (1647) „tvář je na dálku soupeřem nebe, rozum nedokonale odráží boží moudrost, oči svým jasem odrážejí svetlo slunce a měsíce, ústa jsou Venuší neb jimi promlouváme slova lásky, nos poskytuje drobný obraz Jupiterova žezla a Merkurovy hole“. Díky vztahu soupeřivosti se mohoou věci z různých konců světa napodobovat, aniž by ležely vedle sebe: zdvojením v zrcadle nezrušil svět vzdálenost, která je mu vlastní - jeho prostřednictvím vítězí nad místem, které je každé věci dané. Avšak které odrazy jsou první? Kde je skutečnost a kde promítnutý odraz? Nelze vždy dát odpověď, protože soupeřivost je přirozeným zdvojením vecí; rodí se z toho, že v bytí je záhyb, kterého strany stojí přímo proti sobě. Paracelsus přirovnává toto základní zdvojení světa k obrazu dvojčat, „které se navzájem zcela podobají a není možné říci, které z nich dalo druhému svoji podobu“ (Liber Paramirum). Je možné však rozlišit slabší a silnější figuru zrcadlení: stává se, že jedna je slabší a silněji ovlivňovaná tou, která se odráží v jejím pasivním zrcadle; nebo je soupeření nerozhodnuté. Jak uvádí Paracelsův žák Crollius (Oswald Croll, kolem 1560- 25.12.1605 Praha): „Hvězdy jsou matricemi všech bylin a každá hvězda na nebi je pouze duchovním předobrazem byliny, která ji představuje, a jako je každá bylina a rostlina pozemskou hvězdou, hledící do nebe, stejně je každá hvězda nebeskou rostlinou v duchovní formě a liší se od pozemských pouze hmotou (látkou) ... nebeské rostliny a byliny jsou obrácené k zemi a hledí přímo na byliny, které zplodily, čímž na ně přenášejí jistou zvláštní moc“ (Pojednání o signaturách, 1624). V případě nerozhodnutého soupeření nastává boj jedné formy proti druhé - lépe řečeno jedné a téže formy rozdělené váhou hmoty nebo vzdáleností míst. Pro Paracelsa je pak člověk jako firmament (základ) posetý hvězdami, není s ním však spjat jako „zlodej s galejemi, vrah s kolem, ryba s rybářem, zvěř s lovcem.“ Firmamentu člověka pak náleží být svobodný a silný, nepodřizovat se žádnému příkazu a nebýt řízen žádným druhým tvorem. Jeho vnitřní nebe může být samostatné a spočívat pouze samo v sobě; avšak s podmínkou, že se moudrostí, která je i věděním, připodobní pořádku světa, přijme ho do sebe a tak převrátí nebe, kde se třpytí viditelné hvězdy, do svého vnitřního firmamentu. Potom se tato moudrost zrcadla odvděčí tak, že zavine svět, do kterého byla umístěná; jeho velký prstenec dosáhne až hloubky nebe, ba i dále; člověk objeví, že má ve svém nitru hvězdy ... a že takto v sobě nese firmament se všemi jeho vlivy (Paramirum).

Další příbuzností je analogie známá již z dřívějška, ale začne se užívat jinak. Může z jediného bodu zachytit nekonečný počet příbuzností, které mohou být založeny pouze na jemné podobnosti vztahů. Vztah hvězd k nebi nalezneme například ve vztahu bylin k zemi, živých bytostí k zeměkouli, minerálů a diamantů ke skalám, v nichž jsou skryté, smyslových orgánů k tváři, kterou oživují, skvrn na kůži k tělu, které neznatelně poznamenávají. (s. 76) Analogií se mohou sblížit všechny figury světa. Přesto v tomto prostoru, křižovaném všemi směry, existuje jeden privilegovaný bod: je plný analogií (každá v něm může nalézt jeden ze svých opěrných bodů) a průchodem přes něj se vztahy převracejí, aniž by se narušovaly. Tím bodem je člověk: je v proporcionálním vztahu k nebi, ke zvířatům, rostlinám, nebo zemi, kovům, stalaktitům nebo bouřkám (analogie se může týkat i jeho těla: tvář se vztahuje na tělo). Tep je analogií oběhu hvězd, sedm otvorů v jeho tváři je tím, čím 7 planet nebe. Tělo člověka je vždy možnou polovinou univerzálního atlasu. Člověk je velkým ohniskem proporcí, centrem, kde vztahy spočívají a odkud se znovu odráží.

Sympatie jako 4. figura příbuznosti, vystupuje jako svrchovaná dvojice, v páru s antipatií. Sympatie působí volně v hloubkách světa, v mžiku proběhne nejrozsáhlejšími prostory: jako blesk zasáhne člověka z planety, která ho na dálku řídí, ale může ji vyvolat jediný dotyk. Velmi silně prosazuje stejné, nespokojuje se s některou z forem podobnosti, má moc asimilovat, ztotožňovat jednu věc s druhou. Pokud by neměla korekci, redukovala by na jeden bod, na homogenní masu, na jednotvárnou figuru stejného: „všechny části by držely pospolu a navzájem se stýkaly bez přeryvu a odstupu, jako kovové řetězy, které sympatie přitáhla k jedinému magnetu“ (G. Porta: Magie naturalle): proto je nutná antipatie udržující věci v izolaci a zabraňující přizpůsobování; jejich rovnováha zaručuje totožnost věcí. Hra sympatií a antipatií rozptyluje a zároveň vtahuje do boje, nutí zabíjet, ale i vystavuje smrti, věci, zvířata a vůbec všechny figury světa zůstávají samy sebou. Tato rovnováha vysvětluje jak věci rostou, vyvíjejí se, mísí, mizí a umírají, ale věčně se obnovují, tedy existuje prostor (plný orientačních značek, návratů a příbuzností) a čas (který připouští, aby se donekonečna objevovaly stejné figury, druhy a prvky, s. 80). Jejich prostřednictvím vznikají všechny formy podobnosti. Celek světa, všechny sousedské vztahy shody, všechny ozvěny soupeřivosti, všechna zřetězení analogie nese, udržuje a zdvojuje prostor sympatie a antipatie, který neustále věci přibližuje a současně je drží v odstupu. Touto hrou se ve světě zachovává totožnost; podobné věci zůstávají podobnými, a přitom jsou nadále samy sebou. Stejné zůstává stejným a uzavřeným do sebe. Systém je však otevřený, neskrytý - pro jeho poznání musíme být upozorněni na znaky, znamení. Jak by se člověk dozvěděl, že planeta je jeho blížencem nebo soupeřem, kdyby na tele a mezi vráskami nemel znak, oznamující, že je soupeřem Marsu a příbuzným Saturna? Skryté příbuznosti musí být vyznačeny na povrchu věcí - je nutná viditelný znak neviditelných analogií. Ale ty nejsou poskládané z kousků; podobnost je jediným celkem, který je buď vidět nebo ne. Svět příbuzností je možný pouze jako svět znaků: Paracelsus: „Není vůlí boží, aby zůstalo skryté to, co bylo stvořeno pro blaho člověka a co mu bylo dáno ... I když některé věci skryl, neponechal nic bez vnějších znaků, viditelných podle zvláštních známek - tak jako člověk označí místo, kde zahrabal poklad, aby ho mohl nalézt“ (Devět knih o přírodě) Vztah viditelného a neviditelného se systémem znamení převrací. Pak vše může být znakem (ořech -mozek). Tiché zrcadlo je plné slov. Znakem příbuznosti a tím, co ji zviditelňuje je analogie; šifra sympatie tkví v proporci. Jaký znak má mít proporce? Analogie jsou signalizované sympatiemi a soupeřením; soupeřivost je možné poznat podle analogie podle shody a shodu ukazuje jejich příbuznost a sympatie. Kruh je uzavřen systémem zdvojení. Proto důraz na podobnost - nejviditelnější i nesjrytější současně - je to něco, co vyžaduje odhalení a určuje formu poznání a zaručuje mu bohatost obsahu. Hermeneutika? 16. stol. postavilo podle Foucaulta semiologiu na hermeneutice příbuznosti. Hledat smysl znamená ukázat, co se podobá, hledat zákony znamená odhalit věci, které jsou si podobné. A podobnost se vine zjevuje v síti znaků, která se vine světem z jednoho konce na druhý. Kde je však přirozenost věcí? To bude prostor, který je třeba poznat, je to štěrbina mezi podobným a jemu podobným, štěrbima mezi semiologií a hermeneutikou.

 

Konsilium sepsané za pobytu v Moravském Krumlově.

„Zpráva a sdělení doktora Theophrasta z Hohenheimu jak jednal s blahorodým pánem Janem z Lipé na Moravském Krumlově, nejvyšším dědičným maršálkem království Českého v roce 1537, též životospráva a pořádek, dle kterého se má jeho Milost dále říditi:

Jedná se o čtyři choroby:

a) předně zimnice (malárie) se zvětšením sleziny a vodnatelku,

b) za druhé znečisštění žaludku a žluče, což vede k břišním kolikám a ochromení končetin,

c) dále nahromadění táloviny ve střevech, což působí velkou plynatost,

d) a konečně zacpání jater a porušení moče.

Vaše Milost je od přirozenosti zdravého založení, v němž horkokrevnost je ve správném poměru s chladnokrevností, avšak i dobrou komplexi možno zkaziti nevhodnými pokrmy, nevčasným uléháním, nebo dlouhým vyspáváním za dne a brzkým ženěním.

Mládež má býti držena do 24 let od žen a denně cvičit, aby se tělo povyrazilo. Protože tomu zde tak nebylo, vyrostla Vaše Milost ve špatném ovzduší a jelikož nebyla od přírody zrovna nejsilnější a nepořádně spala, jedla a pila, upadla do nemoci.

Je proto nutno zachovati tato pravidla:

1. přesně chodit spát v devět hodin a ráno nezůstávat na lůžku po šesté hodině,

2. po celý den pak se zaměstnávat procházkami, jízdou na koni nebo voze a vyhýbati se odpolednímu spánku,

3. jíst jen o desáté hodině a v půl šesté navečer maso mladé, ne tučné, proto ne hovězí ani vepřové, bez koření s vyjímkou šafránu, skořice a květu muškátového ořechu a vše jen mírně soleno,

4. k pití je nejlepší staré víno, červené i bílé, ne silné, řidčeji pivo,

5. každých čtrnáct dní bráti potní lázeň a každý měsíc pouštět žilou na zádech na dvě baňky, v květnu a na podzim na noze ve znamení Vozu, Berana nebo ubývajícího měsíce.

Pro zachování zdraví je dále nejpřednější, aby se Jeho Milost zdržovala rok nebo během léta a zimy od žen. Jen tak lze zase nabýti životní síly a odvrhnouti slabé přirození, které bylo příčinou všech nemocí. Důvěřuji se v Boha, že jsem se o Vás postaral a dolehne-li opět něco na Vás, dejte mi zprávu a já chci slušně a čestně léčení dokončit.

Nyní se však chci s Vámi rozloučit a s Vaším dovolením dále cestovat. Jestliže mě Vídeň vlídně nepřijme, budu hledět delší čas u Vás zůstati.

Z Vašich služeb provždy nerozlučný: Aureolus Theophrastus von Hohenheim“

„Je to ale podivná doba!“ řekl zamyšleně Gévingey. „Lidé už ničemu nevěří, ale na všechno nalítnou. Každé ráno objeví zbrusu novou vědu. Dnes je to palisáda, té říkají pedagogika, a nikdo už nečte báječného Paracelsa, který všechno znovu vynalezl a vytvořil! Zkuste dnes říci na vědeckých kogresech, že podle tohoto velkého učence je život kapkou z jádra hvězd, že každý náš orgán odpovídá nějaké planetě a je na ní závislý, a že jsme tudíž zmenšenou nebeskou sférou; zkuste jim říci - a naše zkušenosti to potvrzují -, že každý člověk narozený ve znamení Saturna je melancholický lymfatik, mlčenlivý samotář, nikomu nepotřebný chudák; že ta těžká planeta, líně se pohybující po své dráze, činí lidi náchylné k pověrčivosti a k podvodům, že je pánem nad epilepsií a křečovými žilami, hemeroidy a malomocenstvím a bohužel i významným zásobovatelem nemocnic a věznic, zkuste jim to říct a ti na slovo vzatí oslové, ti slavní školometi se vám buď vysmějí, nebo pokrčí rameny!“ „Ano“ potvrdil des Hermies, „Paracelsus patřil k nejpodivuhodnějším praktickým lékařům okultní medicíny. Znal dnes zapomenutá tajemství krve, dosud nepoznané léčebné účinky světla. Když jako kabalisté hlásal, že lidská bytost je složená ze tří částí, z hmotného těla, duše a z perispritu neboli astrálního těla, pečoval především o to poslední a působil na vnější tělesnou schránku postupy, které jsou pro nás nepochopitelné, nebo už upadly v zapomění. Ošetřoval rány a nevěnoval pozornost tkáni, ale vytékající krvi.“ (Huysmans, Joris-Karl: Tam dole, Jota, Brno 1997, s. 239; originál 1891)