Výstava pálenek

14. března se v sále sokolovny v Novém Lískovci konala výstava destilovaných alkoholických nápojů, což znamená, že se tam pily kořalky. Byla sobota a celý den foukal studený vítr, který nutil někam spěchající děvčata, aby se halila do kožíšků. Nízko nad jejich kadeřemi se honily tmavé mraky. K večeru vítr ustal a obloha se rozjasnila. Avšak zkušení námořníci mají strach z naprostého bezvětří a klidu.

Výstava měla začít v 19 hodin. Nezačala. Láhve s kořalkami už stály na pultu a dochvilní návštěvníci je směli očima obdivovat. Připraveny byly i skleničky o obsahu pouhé dva centilitry, aby každý mohl ochutnat i více vzorků. Ihned jsme si také koupili bločky, za které nám potom ochotní organizátoři nalívali žádoucí alkohol. Chyběly však katalogy, v nichž by si každý přečetl, která z těch lahví obsahuje nejlepší drink. A tak ti nejpřesnější ochutnávači museli čekat.

Ale nenudili se. Novolískovečtí organizátoři zřejmě počítali i s tímto zdržením a připravili si řešení. V postranním sále i na parketu u cimbálky, která se slaďovala, se z ničeho nic objevily kouzelné místní dívky. Bylo jich tolik a tak krásné, některé v kroji, jiné oděné volněji, že člověk téměř zapomněl na žízeň a soustředil se na zrakovou slast. Děvčata u cimbálu zpívala a tančila, až se jim krojované sukénky vysoko zvedaly. V té chvíli už byl leckterý návštěvník ztracen, a přestože neochutnal ještě ani slzu kořalky, nebyl již schopen střízlivého uvažování. V tom okamžiku mizela šance na brzký a přímočarý odchod ze sálu. Jen ten, kdo měl skutečně silnou vůli a přišel do novolískovecké sokolovny pracovně, tedy zjistit, jak je možné, že jeho kořalka není nejlepší, jen ten odolal tomuto tanečnímu reji a zrakovému mámení. Ostatně ty dívky přece jen měly jednu vadu. Nejvýše dva metry od každé stál vysoký krojovaný Novolískovečák, s nímž bylo lépe pít než mu krást péro z klobouku. Dívky měly být potěšením jenom pro zrak návštěvníků.

Zkušení matadoři (výstava měla už 2., tradiční, ročník) to tušili a připravili se. A tak v minutách čekání najednou začaly z bočnic v kabátech vyskakovat plácačky s vlastním vzorkem majitele. A aniž byla zahájena výstava, po celém sále se nevtíravě rozlila toužebně očekávaná vůně. V nás, návštěvnících málo zkušených, a proto v tomto směru nepřipravených, to vzbudilo ještě větší touhu.

Asi po hodině konečně někdo přinesl listy se všemi podstatnými údaji o vystavených vzorcích, takže jsme aspoň na chvíli zapomněli na tančící sukýnky a věnovali se serióznějším záležitostem. Ukázalo se, že z 54 vystavených půllitrových lahví je 30 vzorků slivovice, ve 12 se skrývá kalvádos a zbytek nabízí jiné pálenky. Z nich byla na první pohled nejzajímavější hnědě zabarvená vínovice. Obsah alkoholu v těch ohnivých vodách se pohyboval od 50 do 68 procent (tento rekord byl zaznamenán v kategorii kalvádos). Nejvíce vzorků se vešlo do intervalu od 52 do 56 procent. Hodnocení probíhalo v komisích zvlášť sestavených pro každou kategorii - slivovice, kalvádos, jiné. Slivovice hodnotili čtyři páni porotci, zbylé dvě kategorie po třech odvážlivcích. Každý z porotců mohl každému vzorku udělit maximálně 20 bodů. Nejlepší slivovice z možných 80 získala 67 bodů, nejhorší tuším 50. V ostatních kategoriích byl počet bodů o jednoho porotce nižší.

Vzorky na výstavu se sešly nikoli pouze z okolí Brna. Bylo tu možno ochutnat slivovici z Uherského Brodu, kalvádos z Valašska nebo třeba slivovici z Polešovic. Na tu bych rád upozornil, neboť svou jemností předstihovala většinu ostatních vzorků. To bylo dáno i tím, že jako jedna z mála byla vypálena už loňského roku. Většina vystavených vzorků se zrodila z poslední úrody sladkých plodů. Jemnost byla zmíněné slivovici možná na škodu, protože na chuťové pohárky porotců nemohla zapůsobit tolik, jako alkoholičtější a tvrdší letošní pálenky. Proto se umístila až na počátku třetí desítky, ovšem s pouhým desetibodovým odstupem od vítězky. V kategorii slivovic byla vůbec nejzajímavější situace. Jak se pisatel těchto řádků dozvěděl od jednoho z organizátorů, porotci u slivovic byli nešťastní, protože téměř všechny vzorky byly dobré a bylo velmi těžké stanovit nějaké pořadí. To se projevilo také v tom, že mezi prvním, druhým a třetím vzorkem sice byly jednobodové rozdíly, ale pak až k 27. místu na každý bod připadlo několik vzorků, které se tedy o své umístění musely dělit. Takže rozdíl například mezi pátou a jedenadvacátou slivovicí byl pouze sedmibodový. O kvalitě vyzdvižené jedenadvacáté (až pětadvacáté) kořalce může svědčit i to, že když systematicky pracující návštěvník důsledně postupoval od vítězného vzorku přes číslo dvě a tak dále podle číselné řady, nalezl postupně všechny vzorky, avšak onu polešovskou slivovici už ne. Když na ni přišla řada, byla vypita. Buď byla tak dobrá, že se to rychle rozkřiklo a všichni ji chtěli. Nebo koupil celou láhev (to bylo možné) některý zákazník, který už reflektoval svůj nejistý krok, a nechtěl proto stále a často chodit pro malé vzorky. A vybral si zrovna tu láhev, která stála nejblíže. Ovšem tato druhá možnost je spíše spekulativní, a proto by se vědecké povahy měly přidržet prvního vysvětlení.

Vítězem této kategorie se stala domácí účastnice, letošní slivovice 55-ti procentní. Rozhodně však nešlo o výhodu domácího prostředí, kořalky organizátorů soutěže si vskutku svá umístění na špici zasloužily. A ta úplně nejlepší byla nejlepší nejen podle ohodnocení. Svědectvím úsilí o nestrannost budiž i to, že kořalka jednoho z organizátorů se umístila až ve druhé desítce. Avšak dost jsme už řekli o zákulisí a technických parametrech výstavy a nyní se opět vraťme do sálu novolískovecké sokolovny.

Krojovaní chlapi i jedna obzvlášť pěkná dívčina zpočátku nalívali všem návštěvníkům do jejich skleniček přiměřeně, hledíce na jejich zdraví. A tak v těchto chvílích všichni pili téměř s rozumem a zakusovali předvídavě připravenými chleby a škvarky, později chleby se sádlem a cibulí a nakonec jen chleby se sádlem. Proto, díky prozíravosti organizátorů, se o půl desáté ještě všichni drželi na nohou. Pak v mžiku došlo k nevysvětlitelné proměně. Návštěvníci (i když ne všichni) si chodili k pultu už ne pro nejlepší vzorky, nýbrž pro ty, které nalívalo to sličné děvče. Ona navíc musela nalívat i sobě. Ale asi nejen ona. Nalévači totiž jakoby najednou ztratili přehled o té přiměřené, zdravé míře alkoholu pro návštěvníka. Ten teď musel vypít skleničku vrchovatou a i tak několik kapek skončilo na ubruse kolem skleničky. Krojovaný organizátor zkrátka přelil. A ještě byl rád, že na poslední chvíli zachytil láhev, která mu vzdorně vyskočila z ruky. Veselost v sále vystoupila na vyšší úroveň.

Ostatně o srovnávání různých vzorků v té chvíli už nešlo. Nejvýše po sedmi osmi vzorcích chuťové pohárky odmítly rozeznávat rozdíly. Kořalka je pití na pohárky velmi útočné a ani chleba se soleným sádlem jejich rozlišovací schopnosti příliš nepovzbudil. A tak se pilo proto, že když už tam člověk jednou je, tak by toho měl využít, nebo proto, že se mohl vyskytnout nějaký obzvlášť chutný vzorek, nedopatřením degustátorů zařazený na nižší místa, nebo prostě kvůli těm ženským a s nimi. Jelikož šlo o tyto důvody k pití, nikoho ani nemrzelo, že nejlepší vzorky v té chvíli už nebyly k dispozici.

V těch okamžicích se vyskytl první případ přílišných duševních vzletů, kdy návštěvník zapomněl, k čemu jsou nohy a rychlým způsobem si lehl na podlahu. Podlaha, po níž šlapala štíhlýma nohama hezounká děvčata, mu zřejmě přišla natolik přítulná, že se od ní sám nechtěl nebo nemohl odtrhnout. Jen s pomocí dvou kamarádů se dokázal postavit do rohu ke zdi a dívat se na věci aspoň trochu s nadhledem. Zábava vstupovala na nejvyšší stupeň a stávala se nebezpečnou. Toho se právě obávali oni zkušení námořníci, kteří už dříve přišli do styku s vysokoprocentními nápoji a věděli, že přechod ze stavu schopnosti filosofické úvahy do stavu opačného je velmi náhlý a nečekaný. Člověk vytuší vždycky až poté, že tu poslední skleničku si už měl odepřít. Pokud na tuto situaci správně nezareaguje a dá si další skleničky, ztrácí další schopnosti. Nakonec dospěje až k tomu, že nepoznává kolemstojící lidi a není schopen ani přestat pít a odejít domů, protože není schopen jít.

Toto nebezpečí v sobě výstava kořalek vždycky bude mít. Ale kdo by se nevzdal bezpečí, když výměnou prožije neopakovatelné? Kdo jednou pozná, jaké dobrodružství jej může čekat na koštu pálenek, je asi provždy ztracen a ve svém kalendáři odpočítává dny, které ještě scházejí do třetího ročníku. A v skrytu duše musí závidět lidem, kteří bydlí v Novém Lískovci nebo v přilehlých lokalitách, třeba na Kamenném Vrchu. Tam totiž mají všechno: krásná děvčata, schopné organizátory i výborné pálenky. Tam se zřejmě rodí nové kulturní centrum Brna.

 Josef Petrželka, Polešovice