Sborník prací FF BU
SBORNÍK PRACÍ FILOZOFICKÉ FAKULTY BRNĚNSKÉ UNIVERZITY
STUDIA MINORA FACULTATIS PHILOSOPHICAE UNIVERSITATIS BRUNENSIS
B 45, 1998
Ivana Holzbachová
Obraz českých dějin u Voltaira
V běžném pojetí dějin myšlení je osvícenství chápáno především
jako francouzské osvícenství a pro francouzské osvícenství je
opět mezi jinými charakteristické jméno Jeana-Marie Aroueta zvaného
Voltaire. V běžném pojetí osvícenství je pak jméno Voltaire spojeno
především s jeho bojem proti klerikalismu, případně s jeho románem
Candide. Méně je už Voltaire znám jako dramatik, jako popularizátor
Newtona a jako historik. V českém výboru z Voltaira z roku 1957
(Voltaire - myslitel a bojovník) už najdeme úryvek z Essay sur
les moeurs, který dokumentuje Voltairovo novátorství související
s chápáním dějin a totéž se lze dočíst ve speciálnějších publikacích
věnovaných dějinám filozofie.
Ani v těch se však neuvádí, že se Voltaire v Eseji o mravech
koncipovaném jako přehled světových dějin, tj. zejména tehdy
známých dějin Evropy, amerického kontinentu a Asie, dotkl také
dějin českých. Ty musí v tomto obrovském záběru nutně zaujímat
pouze skromné místo, bude však zajímavé seznámit se s Voltairovými
názory na ně.
Voltaira přitahovaly pouze dvě epizody českých dějin, a to ty,
které svým způsobem zasáhly i do dějin evropských. Je to za prvé
husitství a za druhé pražská defenestrace z roku 1618 a její
následky.
Pokud jde o husitství, věnuje se mu Voltaire především v souvislosti
s Kostnickým a Basilejským koncilem.
První zmínku nalezneme v samotném závěru kapitoly LXXII Eseje
o mravech, která je věnována Kostnickému koncilu. Poté, co vylíčil
problematiku
papežského schizmatu a jeho řešení, dostává se Voltaire k dalším
reformním závěrům koncilu, ve kterých hrál velkou roli Jean Gerson,
kterého stálo "hodně úsilí získat odsouzení těchto tvrzení: existují
případy, v nichž je vražda mravným činem, mnohem chvályhodnější jedná-li
se o rytíře než o panoše, a mnohem více jedná-li se o
vládce než o rytíře. Tato doktrína o vraždě byla hlásána člověkem
zvaným Jean Petit, doktorem Pařížské univerzity v souvislosti
se zavražděním vévody Orleánského, králova bratra. Koncil se
dlouho vyhýbal Gersonovu podání. Nakonec bylo nutno tuto doktrínu
o vraždě odsoudit; stalo se tak, aniž byl jmenován františkán
Jean Petit, ani františkán Jean de Rocha, jeho obhájce."1 V poznámce pod čarou (K) se uvádí: "Jan Hus, který
byl vinen méně, byl upálen zaživa; ale Jan Hus napadl nároky
kněží a oba františkáni pouze lidská práva."2
Následující kapitola je věnována celá Janu Husovi a Jeronýmu
Pražskému. Voltaire líčí nejprve stav západního světa po rozpadu
Římské říše a konstatuje úpadek vysoké kultury. Jediná organizace,
která dokázala udržet alespoň její zbytky, byla církev a ta z
tohoto faktu čerpala svou moc. Po založení univerzit se někteří
univerzitní doktoři obrátili proti zlořádům, zejména proti srůstání
světské a duchovní moci. V tomto kontextu interpretuje Voltaire
Johna Wiclefa, u něhož zdůrazňuje především jeho politické učení,
tj. snahu o nezávislost Anglie na Římu. Přes odsouzení Wiclefa
v Anglii se jeho práce rozšířily po Evropě a "pronikly do Čech,
země ještě nedávno barbarské, která z nejhrubší neznalosti začala
přecházet k jinému druhu ignorance, které se říká erudice"3
Voltaire připomíná založení Karlovy univerzity a skutečnost,
že díky Dekretu kutnohorskému, který byl inspirován Husem, se
v ní poměr hlasů změnil z původních třech ku jedné ve prospěch
německého národa na jeden ku třem ve prospěch národa českého.
"Rozhořčení Němci odešli; a stali se nesmiřitelnými Husovými
nepřáteli."4 Voltaire pak přechází
přímo k problematice Husovy hereze a jeho odsouzení: "V té době
získal některé Wiclefovy práce; odmítal stále doktrínu, ale přijal
všechno, co žluč tohoto Angličana rozšířila proti skandálům spojeným
s papeži a biskupy a proti skandálním exkomunikacím vyhlašovaným
lehkomyslně a zároveň vztekle; konečně proti veškeré církevní
moci, na kterou se Wiclef díval jako na uzurpaci."5
Voltaire dále líčí rozhořčení, které Husovo vystoupení vyvolalo
u nejvyšší hierarchie a konstatuje, že Hus byl pod ochranou královny.
Nepřipomíná interdikt, který byl vyhlášen v souvislosti s Husem,
a přechází přímo ke Kostnickému koncilu, na který se Hus vypravil
pln sebedůvěry a vybaven průvodním listem císaře Zikmunda, kterým
ho císař prohlašuje za člověka pod svou ochranou pro cestu, pobyt
i návrat. Konstatuje, že přesto byl okamžitě zatčen a uvězněn.
V poznámce (K) se pak zmiňuje, že abbé Pluquet v práci Dictionnaire
des Hérésies se Zikmunda zastává: Byl prý pouze slabý a nedokázal
se bránit proti otcům koncilu, kteří byli sami pokrytci a barbaři.
S rozhořčením konstatuje, že "v 18. st. první stolice morálních
věd založená ve Francii měla jako prvního profesora člověka,
který bránil Kostnici. Co bychom řekli o Turcích, kdyby oznámili,
že ustavili stolici geometrie a že ji dali člověku, který měl
to neštěstí, že objevil kvadraturu kruhu?"6
V souvislosti s Husovými slyšeními před koncilem odsuzuje Voltaire
jak malichernost tehdejší teologie vztahující se ke sporu o univerzália,
tak nároky koncilu na absolutní platnost svých výroků. Jeden
z koncilových otců prý Husovi řekl: "Jestliže svatý koncil prohlásí,
že máte jen jedno oko, nepomůže vám, že máte dvě zdravé oči,
musíte přiznat, že jste jednooký."7 Voltaire konstatuje: "Jan Hus nepřijal žádný z Wiclefových
výroků, které dnes oddělují protestanty od římské církve; přesto
byl odsouzen ke smrti v plamenech. Když jsem hledal důvod této
ukrutnosti, nemohl jsem nikdy nalézt jiný, než onen duch tvrdohlavosti,
který pramenil ve školách. Konciloví otcové absolutně vyžadovali,
aby Hus odvolal; A Jan Hus, přesvědčený, že má pravdu, nechtěl
v žádném případě doznat, že se mýlil... Dal přednost tomu, aby
byl upálen, než aby uznal, že se mýlil.
Koncil byl stejně nepružný jako on: ale tvrdohlavost, s jakou
jdeme na smrt, má v sobě cosi heroického; tvrdohlavost rozsudku
je velmi krutá."8
Voltaire se dále zabývá Jeronýmem Pražským, kterého si cení výše,
jak co do ducha, tak co do výmluvnosti. Inspiruje se srovnáním
Jeronýma a Sokrata, které provedl Poggio z Florencie: "Sokrates
byl skutečně odsouzen jako Jan Hus a Jeroným Pražský, protože
na sebe upoutal nepřátelství sofistů a kněží své doby; ale jaký
rozdíl mezi mravy v Aténách a na Kostnickém koncilu; mezi pohárem
sladkého jedu, který, daleko od veškerého strašného a hanebného
aparátu nechali vypít klidně občanovi obklopeném svými přáteli,
a příšerným mučením ohněm, do kterého kněží, služebníci dobrotivosti
a míru, uvrhli jiné kněze, jistě, příliš tvrdohlavé, ale čisté
a obdivuhodně odvážné!"9 Srovnává
dále Husův a Jeronýmův osud s osudem Jana XXIII, který byl obviněn
ze všech zločinů, a přece ztratil jen svou čest.
Husova smrt vedla k husitským válkám: "Čtyřicet tisíc bylo obránců
Jana Husa. Byla to divá zvěř, kterou přísnost koncilu vyplašila
a zbavila pout.
Kněží, které potkali, platili svou krví za krutost kostnických
otců. Jan, zvaný Žižka... barbarský vůdce těchto barbarů více
než jednou zvítězil nad Zikmundem". Voltaire připojuje i legendu,
podle které byla po Žižkově smrti jeho kůže použita na buben.
S husity se setkáme ještě v souvislosti s Basilejským koncilem.
Kapitolu LXXXVI, která se zabývá tímto koncilem, věnuje Voltaire
především vztahům mezi západním a východním křesťanstvím. Teprve
v závěru věnuje dva odstavce české delegaci vedené Prokopem Holým,
a to pouze proto, aby zaznamenal anekdotu, která je podle jeho
názoru charakteristická pro rozdíl mezi Basilejským a Kostnickým
koncilem: Prokop Holý "zastával mimo jiné tezi, že mniši
jsou ďáblovým vynálezem. ,Dokážu to, řekl. Není pravda, že je
Ježíš Kristus nezavedl? - To nepopíráme, řekl kardinál Julian.
- Tak vida! řekl Prokop, je tedy jasné, že to byl ďábel., Úvaha
hodná českého kapitána té doby. Eneáš Silvius, svědek té scény
říká, že Prokopovi odpověděli pouze výbuchem smíchu; nešťastným
Janu Husovi a Jeronýmovi odpověděli rozsudkem smrti." 10
Husa a husitské války tedy Voltaire interpretuje ve shodě se
svým protiklerikalistickým postojem jako důsledek tvrdohlavosti
teologů. Jestliže Hus, a především Jeroným nacházejí v jeho očích
milost, první za svou odvahu a druhý za svou výmluvnost, ale
i mravní sílu, kterou po zaváhání projevil, husité sami se mu
jeví jako barbarský lid v barbarské zemi a době.
Na další dvě století Čechy z Voltairova obzoru mizí. Voltaire
nebyl informován ani o mírovém plánu Jiřího z Poděbrad, který
by pravděpodobně jinak mohl zaujmout jeho pozornost. Ale tento
projekt zůstal jen projektem a neměl vliv na chod světových a
evropských dějin, kterými se Voltaire zabýval. Není divu, že
se Čechy a Češi objevují v jeho knize až v souvislosti se vznikem
třicetileté války. I zde chápe Voltaire náboženskou neústupnost
na obou stranách jako příčinu všeho zla.
"Češi si stěžovali na náboženské otázky a rozpoutaly se nesmírné
vášně. Protestanti chtěli obnovit chrámy, které katolíci rozbořili.
Státní rada Matyáše a Ferdinanda se vyslovila proti protestantům;
ti vtrhli do místnosti rady a vyhodili ze sálu na ulici tři významné
úředníky. Toto vzplanutí je charakteristické pro násilí lidu,
násilí, které je vždy větší než tyranie, na niž si stěžuje."11 Nehledě na drobné nepřesnosti v tomto odstavci
a na snad nepříliš šťastné použití slova "lid" v komentáři, Voltaire
- na rozdíl od pozdější české historie - nechápe defenestraci
jako počátek třicetileté války. Ten datuje až o dva roky později,
k bitvě na Bílé hoře.
České dějiny se tedy u Voltaira objevují jen dvakrát, a to jako
dějiny politické. Voltaire, který se jinde snaží vykládat dějiny
jako dějiny civilizace, nenachází v Čechách 15. a 17. století
látku pro tento postup. Jedinou výjimku tvoří založení Karlovy
univerzity. Ta je však chápána spíše jako nositelka náboženských
a snad i národnostních sporů, než jako výrazná kulturní instituce.
Na rozdíl od západní Evropy, v níž se probouzí a kvete renesance,
zůstává střední Evropa doménou náboženských sporů. Líčení českých
dějin - stejně jako líčení politických dějin v západní Evropě
- tedy opravňuje Voltaira k výroku, který se objevuje v dopise
vévodkyni de Saxe-Gotha: "Hrůzy minulých století chválí století
nynější."12 Není třeba zdůrazňovat,
že se Voltaire nedožil konce toho století, které chápal jako
století rozumu.
L'histoire tchèque vue par Voltaire
L'auteur tacherait montrer, comme un peu une curiosité, la
vision de l'histoire tchèque que l'on peut trouver dans Essai
sur les moeurs de Voltaire. Voltaire ne s'est intéresssé qu' aux
deux épisodes de l'histoire tchèque qui, justement sont en
étroite relation avec l'histoire de l'Europe: c'est le mouvement
hussite et la défenestration de Prague en 1618. S'efforcant de
comprendre l'histoire comme celle de la civilisation, Voltaire
ne trouve pas dans la Bohême du XVème et du XVIIème
siècles, les moyens d'appliquer cette méthode. Selon lui, la
différence de l'Europe Occidentale ou commence et fleurit la
Renaissance, l'Europe Centrale demeure enfermée dans les controverses
religieuses.
Footnotes:
1[4em]Voltaire: Essai
sur les moeurs, (Oeuvres compl tes 1878) díl I., s. 552, zdůraznil
Voltaire..
2[4em]Tamtéž,
díl I., s. 552.
3[4em]Tamtéž,
díl II., s. 2, zdůraznil Voltaire.
4[4em]Tamtéž, díl II., s. 3.
5[4em]Tamtéž,
díl II., s. 3.
6[4em]Tamtéž, díl
II, s. 3-4.
7[4em]Tamtéž, díl II., s.
4.
8[4em]Tamtéž, díl II., s. 4.
9[4em]Tamtéž, díl II., s. 6.
10[4em]Tamtéž,
díl II., s. 5.
11[4em]Tamtéž,
díl III., s. 45.
12[4em]Tamtéž, díl III., s. 617.
File translated from
TEX
by
TTH,
version 3.00.
On 17 Jun 2001, 16:06.