Nikolaj Alexejev

* 1. 5. 1879 Moskva

† 2. 3. 1964 Ženeva

Jako žák P. Novgorodceva se věnoval právní filozofii. Působil jako univerzitní profesor v Moskvě a Simferopolu (1918–20). V emigraci žil od r. 1920, v ČSR v l. 1922–1931 byl profesorem na Ruské PF (přednášel i na univerzitě Berlíně). V l. 1931–40 žil ve Štrasburku, poté v Bělehradě a od r. 1950 v Ženevě. Zpočátku podával pouze pozitivistické a popisné výklady; hlásil se ke B. Kistjakovskému a G. Jellinekovi. Přitom odmítal nové právní teorie 20. století, které se staly základem zdokonalování demokratického státu, zejména normativismus. Plně uznával historickou podmíněnost práva, ovšem ve smyslu absolutního podřízení práva politické moci v daném momentě. Právo považoval za výtvor a nástroj státní moci; byl stoupencem ideje "reálného právního řádu". Koncepci právního státu považoval za neudržitelnou; nejrozvinutější formou takového státu se mu zdála být absolutní monarchie, přičemž i v demokratické republice spatřoval naprosté pohlcení individua. Se svým základním principem "Státní moc nemůže být natolik proniknuta právem, aby přestala být mocí" se zásadně rozcházel jak s Novgorodcevem, tak se všemi ruskými právními školami liberálně demokratické a novokantovské orientace.

Od poloviny 20. let pro eurasijskou teorii programově vypracovával část o státu a právu. Příklon Itálie k fašismu považoval za typickou tendenci vývoje západoevropského státu. Rozvíjel koncepci "funkcionálního státu" v čele s vládnoucí stranou a "vedoucí vrstvou", s prioritou moci a správy nad zákonodárstvím, s prioritou sebeprovolání (samoprevozglašenije – zjemnělý výraz pro usurpaci moci, vyjadřující pozitivní vztah k ní) a ustanovení před volbami, koncepci státu budovaného na jednotě světového názoru atd. Stalinistický stát uznával za přechodný a přípravný stupeň k dokonalému eurasijskému státu. Mnohé jeho teze dostávaly od 40. let své paralely v sovětském učení o státu a právu.

Bibliografie:
◦ Vveděnije v izučenije prava, Moskva 1917;
◦ Očerki po obščej teorii gosudarstva, Moskva 1919;
◦ Obščeje učenije o prave, Simferopol' 1919;
◦ Osnovy filosofii prava, 1924;
◦ Teorija gosudarstva, 1925–26;
◦ Na putjach k buduščej Rossii. Sovetskij stroj i jego političeskije vozmožnosti, Paris 1927 (přeprac. vyd. Paris 1934);
◦ Sobstvennosť i socializm. Opyt obosnovanija sociaľno-ekonomičeskoj programmy jevrazijstva, Paris 1928;
◦ Teorija gosudarstva. Teoretičeskoje gosudarstvoveděnije. Gosudarstvennoje ustrojstvo, gosudarstvennyj ideaľ, Paris 1931;
◦ Puti i suďby marksizma, Paris 1936;
◦ Totaler Staat und christliche Freiheit. (Mit Beiträgen von N. N. Aleksejew u.a.), Genf 1937;
◦ Kuda idti? K voprosu o novoj sovetskoj konstitucii, Berlin 1937;
◦ Ideja gosudarstva, New York 1956. Russkaja imperija v jeje istoričeskich istokach, 1958.

Sborníky:
◦ Pravo Sovetskoj Rossii, Sbornik statěj, red. a spoluautor, 1925 (něm. Das Recht Sowjetrußlands, Tübingen 1925);
◦ K učeniju ob "ob'jektivnom prave", Tridcatyje gody. Utveržděnije jevrazijcev, Paris 1931.

Časopisecké příspěvky:
◦ Russkoje zapadničestvo, Puť 1929.

Literatura:
◦ V. Zenkovsky: History of Russian Philosophy, New York 1950;
◦ D. Taratorin: N. N. A., in N. N. A.: Russkij narod, 1998;
◦ St. Wiederkehr: Die eurasische Bewegung, 2007.

vg