Bohuslav Balbín

* 3. 12. 1621 Hradec Králové

† 27. 11. 1688 Praha – Staré Město

Jeho děd Jan Balbín Škornice z Vorličné (asi 1520–70) vynikl jako básník v humanistickém kruhu Jana Hodějovského. Jeho otec Lukáš B. (zemřel 1622) byl purkrabím na komorním panství Pardubice: byl na straně Habsburků i v době českého stavovského povstání. B. byl vychováván matkou Zuzanou, podporovanou Mikulášem starším ze Schönfeldtu a pak Otou z Oppersdorfu na Častolovicích. Studia začal u benediktinů v Broumově, odkud přešel na jezuitské latinské školy v Jičíně, Praze a Olomouci, kde ho pro vstup do jezuitského řádu získal P. Mikuláš Lancicius (Lęczynski). Dvouletý noviciát absolvoval v Brně. Humaniora si pak zopakoval v Kladsku. V l. 1640–42 vystudoval filozofii v Praze, 1645–50 teologii rovněž v Praze, kde byl 20. 3. 1650 vysvěcen na kněze. (V r. 1642 prováděl po českých zemích španělského jezuitu R. de Arriagu, nového učitele pražské TF.) V l. 1650–53 působil jako misionář v Rychnově nad Kněžnou a Žamberku. Pak působil jako pedagog nejprve do r. 1657 v Praze a v l. 1657–60 v Jindřichově Hradci. Konec jeho pedagogické práce byl spojen s morální aférou, kterou O. Květoňová-Klímová (1926) v semináři Josefa Pekaře charakterizovala jako homosexualitu (I. Čornejová bez dostatečných důkazů kriminalizovala B. přestupky jako pedofilii). V l. 1660–70 působil v Brně, Klatovech, Jičíně, Českém Krumlově, Litoměřicích a v Bohosudově. Po dvouletém pobytu v Praze působil v Klatovech, Opavě a Jičíně, a nakonec v l. 1679–80 opět v Praze.

B. byl významným dějepiscem barokní protireformace. První skupina B. prací souvisí s jeho pedagogickou činností na latinských školách. Z nich vyniká Nástin humanitních disciplín (Verisimilia humaniorum disciplinarum, 1666), který dokládá, že jeho autor věděl o vznikání kritického dějepisectví v západní Evropě. Jeho spisy o mariánských poutních místech ve slezské Wartě (1655), Tuřanech u Brna (1658) a na Svaté Hoře u Příbrami (1665) však dokládají, že důsledky, které pro sebe z této vědomosti vyvodil, byly nepodstatné. Spisy o poutních místech přerůstaly v barokní syntézy českých dějin, což se projevilo v ocenění doby Karla IV. (Vita venerabilis Arnesti, 1664, o prvním pražském arcibiskupovi Arnoštu z Pardubic) a zejména ve spise o dějinách Staré Boleslavi (Epitome rerum Bohemicarum seu historia Boleslaviensis, 1677). Proti tomuto spisu vystoupil nejvyšší pražský purkrabí Bernard Ignác z Martinic, nikoli proto, že by to byl spis vlastenecký, nýbrž z toho důvodu, že popíral B. morální způsobilost psát o mariánských poutních místech. Nejobjemnější prací B. byla Směs historických rozprav o Českém království (Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679–88). Toto dílo bylo rozvrženo do dvou dekád (z první dekády vyšlo osm svazků, ze druhé dva svazky). Nejzávažnějším spisem byl svazek čtvrtý první dekády Svaté Čechy (Bohemia sancta), z něhož např. vyšlo svatořečení Janka z Pomuku (nesprávně Jana Nepomuckého), generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna. B. patrioticky hájil český národ v nepříznivých dobách, ovšem ve smyslu koncepce Václava Hájka z Libočan. Jeho dílo tak znamená maximální odchylku od historické pravdy. Skeptik Gelasius Dobner kritizoval nejenom Václava Hájka z Libočan, ale především B. Dnes nejznámější B. spisy zůstaly za jeho života v rukopise a na jeho dobu neměly vliv. Proslulou latinskou „obranu“ O šťastném kdysi, nyní pak žalostném stavu království Českého, obzvláště pak o jazyka českého čili slovanského v Čechách váženosti, jakož i o škodlivých záměrech na jeho vyhubení a jiných věcech k tomu se táhnoucích rozprava krátká ale přesná vydal až František Martin Pelcl r. 1775. B. až na nepatrné výjimky psal vše latinsky, což znamenalo diskriminaci českého jazyka v době, kdy pokročilejší západní Evropa rychle přecházela od univerzální latiny k národním jazykům. Tato negativní tendence je patrná i u spisu Učené Čechy ze Směsi historických rozprav, který až v l. 1776–80 vydali nejprve P. Candidus a sancta Theresia (1777) a pak Karel Rafael Unger. Liber curialis ze Směsi historických rozprav vydal r. 1793 Josef Antonín Rieger. Skvělý Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic vydal latinsky simultánně s českým překladem až r. 1988 Josef Hejnic.

Bibliografie: Versimilaia humaniorum disciplinarum (Nástin humanitních věd), př. B. Ryba, 1969; Krásy české země, př. H. Businská, 1970; Krásy a bohatství české země, př. H. Businská, se studií L. Tiché, 1986; Rozprava krátká, ale pravdivá, př. M. Kopecký, 1988; Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic, př. J. Hejnic, 1988. Rukověť humanitních disciplín, ed. O. Spevak, 2006; Der Briefwechsel zwischen Bohuslav Balbín und Christian Weise 1678-1688, ed. L. Richter, Stuttgart 2010.

F. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I, 1973; J. Kučera, J. Rak: B. B. a jeho místo v české kultuře, 1983; Lexikon české literatury, 1985; J. Haubelt: České osvícenství, 1986; I. Čornejová, A. Fechtnerová: Životopisný slovník, 1986; A. Richterová: Soupis autografů B. B. z fondů Státní knihovny ČSR, 1988; B. B. a kultura jeho doby v Čechách. Sb. z konference Památníku národního písemnictví, ed. Z. Pokorná, M. Svatoš, Praha – Köln – Weimar – Wien 1992; I. Čornejová: Tovaryšstvo Ježíšovo (Jezuité v Čechách), 1995.

jh