Jan Beránek

* 30. 11. 1926 Jeřišno pod Železnými horami

V Praze se vyučil mechanikem. Při zaměstnání vystudoval průmyslovou školu, kterou ukončil maturitou v r. 1947. Humanitní vzdělání získal na VŠPS (1948–52); RSDr. Už během studia se rozhodl pro náročnou i riskantní dráhu vysokoškolského učitele filozofie. Od r. 1959, kdy byla ustavena katedra filozofie pro LF, přednášel filozofii studentům medicíny a vedl filozofickou přípravu aspirantů lékařských oborů. V r. 1961 získal titul CSc., v r. 1962 se habilitoval (Kritika psychofyzického paralelismu).V l. 1965–69 byl vedoucím katedry. Podílel se na tehdejších snahách zbavit výuku společenských věd jejího propagandistického charakteru a povrchního ideologizování, přiblížit ji odbornému profilu fakulty a orientovat na reálné filozofické a sociální problémy biomedicínských oborů. V tomto reformním duchu zavedla katedra výuku speciálních kurzů filozofických a sociologických problémů medicíny a vydala k ní první učební pomůcky. Nové náplni výuky měl odpovídat i nový název pracoviště – katedra filozofie a sociologie medicíny. Události po srpnu 1968 další vývoj v tomto směru zcela zastavily. Po zrušení kateder společenských věd byl přijat do nově založeného Ústavu marxismu-leninismu UK, kde působil jako učitel filozofie a vedoucí oddělení filozofie do r. 1977. Následujících dvanáct let pracoval v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů, kde se kromě výuky filozofie v postgraduálních kurzech podílel na organizování vědeckovýzkumné činnosti, do níž se zapojila i řada učitelů-lékařů z odborných kateder. V r. 1980 byl na návrh Institutu jmenován profesorem a po obhájení dizertační práce Teorie psychiky a vědomí získal hodnost DrSc. Během r. 1988 se však situace na Institutu začala měnit: Liberální pojetí výuky, objektivní analýza stavu zdravotnictví, nepřiznivých trendů zdravotního stavu obyvatelstva, hrozících ekologických problémů a spojitosti všech těchto jevů s vládnoucí politickou mocí vedly nadřízené orgány k negativnímu hodnocení katedry; některým jejím členům bylo zakázáno vyučovat. Také s B. byl na zákrok stranických orgánů rozvázán pracovní poměr. Krátce ještě přednášel filozofii na PřF UK, do zrušení Ustavu marxismu-leninismu 31. 5. 1990.

Ve své vědecké činnosti se zaměřoval na filozofickou a sociální problematiku přírodních a lékařských věd. Ve svých pracích se snažil přispívat k řešení širokého spektra otázek stojících v popředí soudobé filozofie, zejména v oblasti teorie poznání a metodologie věd (jako disciplín, které mohou přispět k rozvíjení kritického myšlení a jeho tvořivosti). Šlo např. o otázky lidské psychiky a jejích biologických předstupňů, informačních a regulačních systémů živé hmoty, teorie vývoje, metodologické funkce filozofických principů a kategorií, moderního pojetí humanity, determinismu, syntézy evolučních a systémových přístupů v soudobém vědeckém myšlení aj.

Bibliografie:
◦ Teorie psychiky a vědomí, 1980;
◦ Marxismus a psychoanalýza, 1980;
◦ Hmota a vědomí: marxistická teorie odrazu, 1982;
◦ Marxistická filozofie a soudobé lékařské myšlení, 1983;
◦ Die Lehre Freuds und der Neofreudismus, Berlin 1985, ²1987.

Sborníky:
◦ Jedinec a společnost v obraze psychoanalytických koncepcí, Dialektika vztahů člověka a společnosti, ed. J. B., 1977.

Časopisecké příspěvky:
◦ Filosofické problémy lékařské vědy (s J. Adamcem), FČ 1960;
◦ Proti mechanistickému výkladu myšlení, FČ 1961;
◦ K otázkám metodiky výkladu marxisticko-leninské filosofie, FČ 1974;
◦ Proti diletantismu ve vědě a filosofii (s J. Přenosilem), FČ 1975.

a