Lev Borský

* 2. 9. 1883 Kolín

† říjen 1944 Osvětim

Vlastním jménem Lev Bondy. Po univerzitních studiích (PhDr.) působil jako novinář, od r. 1908 v Samostatnosti a Pokrokové revui, v r. 1917 byl ve Vídni parlamentním zpravodajem Večera a přispíval do Vídeňského deníku. Za první světové války se zúčastnil domácího a zahraničního odboje. V r. 1918 byl vyslán do Holandska, odkud odjel do Paříže. Od 14. 10. 1918 do 1. 1. 1920 byl diplomatickým zástupcem ČSR v Římě. Od r. 1921 se stal redaktorem Národní politiky a přispíval do Fronty. Působil jako profesor diplomatiky a moderních dějin na svobodné škole politických nauk v Praze. Za protektorátu byl pro svůj židovský původ vězněn v Terezíně a od října 1944 v Osvětimi.

Své filozofické stanovisko vyložil nejprve v práci Bedřich Nietzsche, vývoj jeho filosofie. Přestože s některými Nietzschovými názory nesouhlasí, kladně hodnotí jeho noetiku, filozofii dějin, má pochopení pro kritiku křesťanství a zejména se hlásí k Nietzschově životní filozofii. Nietzschův přínos spočívá podle B. zejména v tom, že je „prvním důsledným biologickým filozofem“, dovršitelem spencerovského a zejména darwinovského evolucionismu. Oceňuje, že pro Nietzscheho je nejvyšší hodnotou sám život, že toto stanovisko vede k přehodnocení všech hodnot životu nepřátelských, k vytvoření individualistické a aristokratické etiky, jejímiž ctnostmi jsou síla, bojovnost, vznešenost, velkodušnost, úcta k sobě rovným a tvrdost, a souhlasí s ideálem nadčlověka jako syntézou síly a dobra. V návaznosti na F. Krejčího aplikuje při rozboru Nietzschova filozofického vývoje descendenční teorii o souvislosti ontogeneze a fylogeneze. Sám Nietzschův vývoj potvrzuje podle B. evoluční teorii. Jeho jednotlivá stadia označuje jako období metafyzické (schopenhauerovsko-wagnerovské), vědecké (pozitivistické), etické (podle B. nejvýznamnější), nihilistické (skeptické) a mystické a – jak dokládá i na proměnách řecké antické filozofie – jsou to podle B. současně obecné zákonitosti vývoje celých národů a generací. Toto své stanovisko B. prohloubil ve své knize Vůdcové lidstva a jeho svůdci a nazval je biosofií. Ovlivněn F. Nietzschem, N. J. Danilevským, O. Spenglerem a dalšími autory, zejména rasovými teoretiky, dospívá k názoru, že ve vývoji každého národa a historického celku jsou tři stadia: mládí, mužnost a stáří. Společnost chápe jako organismus, který má zkoumat „mužná filozofie, opřená o přírodní vědy a jejich zjištěné přírodní zákony, pro lidstvo jedině platné a jedině rozhodující o životu nebo smrti národů a dějinných celků“. Příčiny úpadku společnosti nachází v jejím celkovém stárnutí, v blahobytu a kulturnosti („upadají národové kulturní, kdežto národové nekulturní rostou“), což se projevuje ve ztrátě víry a vůle k životu, v úbytku porodnosti, v měkkosti a mentální slabosti. Staré národy jsou kulturní, rozumné a mírumilovné. Biopolitika vycházející z biosofie má bránit stárnutí národa a udržovat jeho mužnost. „Bylo-li dosud správné krotiti lidstvo humanitou, je nyní třeba opaku: posíliti injekcemi lidstvo stárnoucí ideálem mužnosti.“ Tento úkol nemohou zajistit pacifisté, úzce zaměřené zámožné vrstvy a intelektuálové („největším neštěstím pro národy je vláda intelektuálů, od filozofů přes univerzitní profesory až po pokrokové novináře“). Biopolitika musí omezovat rozvoj kultury, sociálních vymožeností a emancipace žen, zabránit vylidňování venkova. Klíčový význam má zdravé, mužné náboženství, početné rodiny, vojenský duch státu, udržení kultury a techniky v „mužných formách“ a zejména omlazování národů „mladšími kmeny bílého plemene“.

Bibliografie:
◦ Bedřich Nietzsche, vývoj jeho filosofie, 1912;
◦ Dohodové veřejnosti, 1915;
◦ Poselství z vlasti, 1918;
◦ Před válkou o válce, 1920;
◦ Z civilního generálního štábu, Sbírka memorand, manifestů, článků a letáků z politického zápasu za čsl. samostatnost, 1924;
◦ Znovudobytí samostatnosti, 1928, 1929;
◦ Vůdcové lidstva a jeho svůdci. Základy biopolitiky, 1935.

Literatura:
◦ OSNND;
◦ T. Trnka: Ke knize dr. Borského „B. Nietzsche“, Pokroková revue 1912;
◦ J. Kabelík: Svůdcové lidstva, Index 1935;
◦ J. Král: ČsF, 1937.

jz