Otokar Březina

* 13. 9. 1868 Počátky

† 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou

Vlastním jménem Václav Jebavý. Oba rodiče zemřeli v únoru 1890. Do r. 1883 navštěvoval měšťanskou školu v Počátkách, potom reálku v Telči. Po maturitě (1887) nastoupil jako učitel v Jinošově. Zde se seznámil s osobitou myslitelkou Annou Pammrovou. Doplňovací maturitu na učitelském ústavu v Praze získal v r. 1888, učitelskou zkoušku pro měšťanské školy složil v Soběslavi 1894. V l. 1888–1901 působil jako učitel v Nové Říši, od r. 1901 nejprve na chlapecké, později na dívčí měšťanské škole v Jaroměřicích nad Rokytnou, od r. 1914 se zkráceným úvazkem, od r. 1919 byl na tvůrčí dovolené, 1925 penzionován. V r. 1913 se stal dopisujícím, 1923 řádným členem ČAVU; obdržel čestný doktorát filozofie na UK (1919), velkou Státní cenu (1928, částku 100 000 korun věnoval spolku Svatobor). Dvakrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu (1921, 1928), odmítl profesuru filozofie umění na MU (1921). Do literatury vstoupil v osmdesátých letech 19. století pod pseudonymem V. J. Danšovský, od r. 1892 psal pod pseudonymem Otokar Březina (navrhl F. Roháček, redaktor Nivy). Je jedním z největších českých básníků, příslušníkem modernistické generace 90. let, představitelem básnického symbolismu u nás. Jako básník se odmlčel r. 1907, jako esejista r. 1908. Široké vzdělání a rozhled získal samostatným studiem filozofických a přírodovědných spisů, sledováním moderní literární produkce a četnými kontakty s předními osobnostmi kulturního života. Svědectví o jeho myšlenkovém vyzrávání podává zejména korespondence s Fr. Bauerem (spolužákem z telčské reálky) a A. Pammrovou.

Prvotní pesimismus, který poznamenal sbírky Tajemné dálky a Svítání na západě, překonává ve své třetí básnické sbírce Větry od pólů poezií kosmické vize, v níž je celý vesmír ovládán a řízen Nejvyšší vůlí a spojen Láskou. Poslání a postavení člověka, silných osobností, géniů i prostých lidí v kosmu a na Zemi je předmětem čtvrté básnické sbírky Stavitelé chrámu. Harmonie B. obrazu světa a lidstva zaznívá nejsilněji v jeho poslední sbírce Ruce. Jeho svébytný a bohatý básnický jazyk mu umožňuje vyjádřit i složité filozofické myšlenky. V B. poezii je i pod vlivem Schopenhauerovým a Nietzschovým uplatněna myšlenka o vůli jako atributu vůdčích osobností, sjednotitelů světa, hnacího motoru světového vývoje. Tato představa ústí do voluntaristického fatalismu, vůle přestává být vlastností lidí a stává se kosmickým neosobním principem, který je však plně vyvažován vírou v sílu lásky jako korelátu vůle, jako prostředku smíření, harmonie světa a útěchy v bolesti tvoření. B. se nehlásil k určitému náboženskému vyznání, jeho mystika čerpá ze staroindických véd, řeckého platonismu a z mystiky křesťanské a využívá i moderní přírodovědecké evoluční názory. Potřebuje „symboly zakrývající počátek života“, aby měl život smysl. Jeho pojmy Věčný, Nejvyšší jsou symbolem Tajemství neviditelného světa a zákona Lásky. Vyzvedává význam idealistické filozofie jako nutného protikladu ryze scientistního pojetí světa. Za dominantu B. myšlenkového odkazu jsou pokládány knihy esejů a básnických próz Hudba pramenů a zejména Skryté dějiny, z nich pak eseje Přítomnost, Skryté dějiny a Mír. Zde je vyjádřena jeho koncepce světových dějin a perspektiva jedince a lidstva vřazených do kosmických souvislostí i pojetí umění jako jedné z cest k absolutnu a spojovacího článku mezi dosud nepoznaným a reálným světem. Odmítá únavu ze života a je přesvědčen o jeho neoslabitelné síle, která přináší stále těžší, nebezpečnější a složitější situace jako stále duchovnější a skrytější variace základu životního tématu. Svět je mu uměleckým dílem, tvořeným „miliony bratří“, ztělesněním „gigantického snu, rozvíjejícího se věky“. Toto dílo vyrůstá ze světa neviditelného, skrytého, do kterého se naše dějiny vracejí. Nic se v duchovním světě neztrácí, každý náš čin, všechno naše úsilí se podílí na vytváření dějin lidstva. Naše skryté dějiny jsou součástí „vyššího systému dějin, jež se rozvíjejí v kosmu ... vyšších duchovních světů, s nimiž je náš svět spojen“. Je přesvědčen, že „veškerý boj na zemi jest jenom obrazem boje ve světě neviditelném“, odmítá násilné sjednocování národů a zdůrazňuje sjednocení duchovní. Každý jednotlivý život má smysl, je třeba ho bránit. Proti kultu muk, bolestí, utrpení a krutosti stojí činy a gesta lásky. B. dílo je výzvou k plnosti života v přítomnosti, k duchovní jednotě milionů, ke kosmickému sjednocení.

Bibliografie:
Tajemné dálky, 1895;
Svítání na západě, 1896;
Větry od pólů, 1897;
Stavitelé chrámu, 1899;
Ruce, 1901;
Hudba pramenů, 1903;
Skryté dějiny, ed. O. Fiala, 1931, ed. J. Zika, 1970;
Modlitba za nepřítele, 1966;
Nebezpečí sklizně, 1968;
Nevlastní děti země, 1988;
Eseje z pozůstalosti, ed. O. Fiala, 1968;
Hudba pramenů a jiné eseje, ed. P. Holman, 1981;
Básnické spisy, 1913, 1916, 1920, 1926;
Básnické spisy 2, 1926;
Spisy O. B., ed. M. Hýsek, 1933;
Básně, ed. J. Zika, 1958;
Básnické spisy, ed. B. Štorek, 1975;
Dopisy O. B. 1 (F. Bauerovi), ed. M. Hýsek, 1929;
Básnické spisy|Opera poetica, ed. J. Radová, P. Holman (české a lat. znění), 2014;
Dopisy O. B. 2 (E. Chalupnému), ed. E. Chalupný, 1931;
Dopisy O. B. 3 (F. Bílkovi), ed. V. Nečas, 1932;
Listy O. B. Jakubu Demlovi, 1932;
Dopisy O. B. Anně Pammrové z let 1889–1905, sb. Nová Říše 1930–32;
Listy O. B. Anně Pammrové (1905–1928), 1933;
Vzájemné dopisy O. B. a F. X. Šaldy, ed. E. Chalupný, 1939;
Duchovní přátelství (vzájemná korespondence L. Klímy s E. Chalupným a O. B.), ed. J. Kabeš, 1940;
Korespondence I (1884–1908), II (1909–1929), 2004;
Jediný život, jediná láska (koresp. s Emilií Lakomou).

Literatura:
◦ M. Marten: O. B., 1903, 1915;
◦ E. Chalupný: Studie o O. B. a jiných zjevech českého umění a filosofie, 1912;
◦ J. Staněk: O. B., 1918, 1929;
◦ V. Lesný: O. B. a staroindická filosofie, Lípa 1918–19;
◦ J. Staněk: B. názory filosofické a sociální, Obzor 1919;
◦ A. Veselý: O. B., osobnost a dílo, 1928;
◦ T. Trnka: O. B. jako filosof, Rozpravy Aventina 1928–29;
◦ J. Brambora: Bibliografie O. B., Rozpravy Aventina 1928–29;
◦ J. Bartoš: O typu lidí timidních, Filosofie 1929;
◦ J. Deml: Mé svědectví o O. B., 1931;
◦ R. Habřina: B. a Nietzsche, 1935;
◦ P. Fraenkl: O. B., 1936, 1937;
◦ A. Pammrová: Mé vzpomínky na O. B., 1940;
◦ Stavitel chrámu. Památník básníka a myslitele, ed. E. Chalupný ad., 1941;
◦ O. Králík: O. B. 1892–1907, 1948;
◦ R. Havel: B. a Schopenhauer. Studie srovnávací, LF 1949;
◦ M. Červenka: Symboly, písně a mýty, 1966;
◦ J. Zika: O. B., 1970;
◦ J. Kubíček: O. B. Soupis literatury o jeho životě a díle, 1971;
◦ U. Heftrich: O. B. Zur Rezeption Schopenhauers und Nietzches im tschechischen Symbolismus, Heidelberg 1993;
◦ O. B. a současnost (ed. Společnost O. B.) 1995, 2003, 2008;
◦ M. C. Putna: Česká katolická literatura v evropském kontextu, 1998;
◦ J. Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století I. (1999);
◦ P. Vošahlíková a kol.: Biografický slovník českých zemí, 8. sv., 2008;
◦ L. Soldán: Od konce století přes práh milénia, 2002, týž: Miloš Dvořák o O. B., 2007.

jz