Max Brod

* 27. 5. 1884 Praha

† 20. 12. 1968 Tel Aviv

Pocházel z pražské německé židovské rodiny. Jeho otec Adolf B. byl ředitelem banky Union v Praze, kde B. studoval v l. 1890–1902 nejprve na piaristické koleji v Panské ulici, později na gymnáziu ve Štěpánské ulici a v l. 1902–07 práva na pražské německé univerzitě; JUDr. Krátce byl koncipientem, do r. 1924 úředníkem a nakonec sekčním šéfem na poštovním ředitelství v Praze, v l. 1924–29 byl uměleckým kritikem v tiskovém odboru předsednictva čs. vlády, v l. 1929–39 literárním a uměleckým kritikem listu Prager Tagblatt. Byl přesvědčeným pacifistou a sionistou, v tom ho ovlivnily již v r. 1909 pražské přednášky M. Bubera o židovství a zejména přátelství s filozofem Hugo Bergmanem. R. 1939 emigroval do Palestiny a podílel se na budování samostatného židovského státu. V l. 1939–68 byl dramaturgem izraelského státního divadla Habimah, od r. 1948 působil i jako hudební kritik telavivského deníku Jedioth Chadaskot. V r. 1964 navštívil Prahu při příležitosti výstavy o F. Kafkovi.

Patřil do okruhu pražské německé literatury z počátku století, který výrazně zasáhl do světové kultury 20. století. Své vzpomínky na tehdejší Prahu, která byla městem střetu a prolínání české, německé a židovské kultury, přinesl v autobiografii Streitbares Leben a v esejistické práci Der Prager Kreis. Svou generaci nazýval generací všemu navzdory. Byl pro ni charakteristický důraz na etické požadavky, projevující se zřetelem k svobodě člověka, nesobeckým a odpovědným poměrem k umělecké tvorbě, odmítáním pseudovlastenectví, pseudohumanismu a všeho pokrytectví a úsilím o prosazení věčného dobra, rozumu a řádu. Hlavní postulát svého pojetí umění vyjádřil slovy Sei wahr und gut (Buď pravdivý a dobrý). Úzké přátelství, jež zobrazil ve svém románu Im Zauberreich der Liebe, ho poutalo ke Kafkovi, jemuž věnoval biografickou práci Franz Kafka. Eine Biographie. Objevil pro světovou kulturu nejen Kafku a F. Werfela, ale také české autory, zejména Jaroslava Haška, jehož Švejka pomohl uvést na německé jeviště (Piscatorova inscenace v Berlíně 1928), a Leoše Janáčka, kterému přeložil libreta téměř všech oper do němčiny a napsal o něm již v r. 1924 první monografii. Z jeho rozsáhlého prozaického, dramatického a esejistického díla získala proslulost zejména trilogie Kampf um Wahrheit, která zachycuje z náboženského hlediska tři velké historické postavy – Tycho Brahes Weg zu Gott, R\"eubeni, Fürst der Juden (za tento román dostal v r. 1930 čs. státní cenu), Galilei in Gefangenschaft. Zájem o filozofii projevil B. už během svých studií, kdy na pražské německé univerzitě poslouchal filozofické přednášky Alfreda Webera a brentanovců Antona Martyho a Christiana von Ehrenfelse (pod jehož vlivem napsal spolu se svým přítelem Felixem Weltschem práci Anschauung und Begriff, která je věnována tvoření pojmů). Přestože krátce navštěvoval i brentanovský filozofický kroužek v pražské kavárně Louvre, který vedli mj. A. Kastil, O. Kraus a E. Utitz, a seznámil se s Brentanovým racionálním teismem, brentanovcem se nestal. Filozoficky na něho nejprve silně zapůsobil A. Schopenhauer, pod jehož vlivem formuloval svůj indiferentismus, vycházející z názoru, že cokoli se děje, děje se nutně, a ústící do fatalismu. Schopenhauerovský pesimismus však překonal a později odmítal. Své filozofické stanovisko z období zralosti vyložil nejúplněji ve dvou dílech spisu Diesseits und Jenseits. Tragickou zkušenost válečného utrpení svého národa i vlastní rodiny promítl do řešení otázky nesmrtelnosti duše a problému teodiceje. Pod vlivem Platona a poučen studiem přírodních věd a matematiky se zaměřil na problém poznání Boha a sjednocení s dokonalou boží bytostí. Úkolem filozofie je ukázat vysokou pravděpodobnost předpokladu dokonalého a dobrého Boha a překlenout prožitkem absolutního jsoucna propast racionálních rozporů mezi bytím a děním, jednotou a rozmanitostí. Je přesvědčen o reálné existenci nekonečna, ve kterém nezaniká rozmanitost individualit. Člověk žije ve dvou oblastech, které jsou svou podstatou odlišné, ve vznešeném a obyčejném neštěstí. Vznešené neštěstí, jež je třeba přijímat v tiché pokoře, plyne z toho, že člověk, který je postaven do nekonečné vesmírné souvislosti, je jako konečná, smrtelná bytost ve svém poznání omezený a závislý. Obyčejné neštěstí, odstranitelné zlo, jako válka, nenávist mezi národy, sociální útlak, lze odvrátit vlastní silou aktivitou člověka. B. apeluje na žádoucí spojení obou těchto postojů (uctívej a pomáhej).

Bibliografie:
◦ Tot den Toten!, 1906;
◦ Zámek Norneppyge, 1908;
◦ Arnold Beer, úděl Žida, 1912;
◦ Anschauung und Begriff, München 1913;
◦ O židovství, 1913;
◦ Tycho Brahes Weg zu Gott, 1916;
◦ R\"eubeni, Fürst der Juden, 1925;
◦ Sionismus jako světový názor, 1925;
◦ Franz Kafka. Eine Biographie, 1937, rozš. 1954, česky Franz Kafka, př. J. Čermák, V. Kafka, 1966;
◦ Diesseits und Jenseits 1–2, Winterthur 1947;
◦ Galilei in Gefangenschaft, 1948;
◦ Streitbares Leben. Autobiographie, München 1960, Frankfurt a. M. 1979, česky Život plný bojů, př. B. Fučík, doslov R. Grebeníčková, 1966;
◦ Gesang einer Giftschlange, 1966;
◦ Pražské hvězdné nebe, 1966;
◦ Der Prager Kreis, Stuttgart 1966, Frankfurt a. M. 1979 (doslov P. Demetz), česky Pražský kruh, př. I. Vízdalová, před. E. Goldstücker, 1993.

Literatura:
◦ K. Vorovka: Pohanství, křesťanství, židovstí, Tribuna 9. 11. 1921, přetištěno in Vorovkův sb., 1937;
◦ F. Pelikán: Pokus o náboženskou revisi, Nové Čechy 1921–22;
◦ Dichter, Denker, Helfer. M. B. zum 50. Geburtstag, ed. F. Weltsch, 1934;
◦ H. Gold: M. B. Ein Gedankbuch 1884–1968, 1969;
◦ Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, 1987;
◦ P. Vošahlíková a kol.: Biografický slovník českých zemí, 2007;
◦ V. Košnarová: Slovník české literatury po roce 1945;
◦ B. Šrámková: M. B. und die tschechische Kultur, 2010.

jz