Václav Černík

* 7. 5. 1931 Jezbořice, okr. Pardubice

Po ukončení Učitelského ústavu, resp. gymnázia v Chrudimi (1950) studoval na FF UK (1950–51) a na FF Lomonosovovy univerzity v Moskvě (1951–56). V l. 1956–96 pracoval na KU v Bratislavě. Od r. 1961 je kandidátem věd, od r. 1964 docentem, od r. 1978 doktorem věd a od r. 1989 univerzitním profesorem filozofie. Na FF, PřF, PF a LF KU přednášel systematickou filozofii, teorii poznání, epistemologii a metodologii věd, teorii praktického usuzování a filozofii přírodních a společenských věd. Za svou vědeckou a pedagogickou činnost byl odměněn Národní cenou SSR, cenou SAV, několika prémiemi Slovenského literárního fondu, stříbrnou medailí KU aj.

V odborné práci navazoval na kritický marxismus E. V. Iljenkova a na metodologii věd V. Filkorna a Poznaňské školy. Soustřeďoval se na několik významových okruhů: 1. Na problematiku zákona a vědeckého vysvětlení. Rozvíjel myšlenku, že kromě faktuálních a idealizovaných zákonů a na nich se zakládajících modelech vědeckého vysvětlení (Popper – Hempel, poznaňská koncepce) existují též inherentní (imanentní) zákony, na jejichž bázi je možné vybudovat hlubší způsoby vědeckého vysvětlení. 2. Na problematiku systematizace filozofických kategorií. Pokusil se o pozitivní kritiku Hegelovy Wissenschaft der Logik na základě Marxova Kapitálu. 3. Na problematiku teorie poznání. Podílel se na vypracování systematického výkladu teorie poznání pro potřeby posluchačů vysokých škol. 4. Na rozbor základních historických typů racionality. Vyjádřil myšlenku, že současná globální krize je fulgurací, v níž se mění klasický (antický a novověký) typ racionality na neklasický. 5. Na problematiku myšlenkového experimentu, praktického usuzování a humanistické interpretace. Podílí se na analýze vývoje názorů na praktické usuzování (od Aristotela po současnou analytickou filozofii) a na možnost využít „praktický sylogismus“ na vysvětlení lidského jednání. 6. Na problém systematického výkladu metodologie společenských věd. Účastní se na grantové úloze, která má řešit tento problém.

Bibliografie (z díla):
Dialektický vedecký zákon, 1964;
Myšlienkový experiment a produkcia ideí, 1972;
Problém zákona v marxistickej metodológii vied, 1977;
Teória poznania (s E. Farkašovou, J. Viceníkem), 1980, 2. vyd. 1987;
Systém kategorií materialistickej dialektiky, 1986;
Historické typy racionality (s J. Viceníkem, E. Višňovským), 1997;
K pojmu bytia, 2000;
Zákon, explanacia a interpretacia v společenských vedách, 2005;
Praktické usudzovanie, konanie,a humanitná interpretacia, 2007;
Vzťah teoretického a praktického v sociálnych a humanitných vedách, 2007;
Úvod do metodologie společenských vied (s J. Viceníkem), 2011;
Empirické a teoretické postupy společenských vied, 2012.

Časopisecké příspěvky:
Aristoteles o praktickom usudzovaní a humanistickej interpretácii, Organon F 1994, č. 4.
Je autorem (spoluautorem) 110 studií a statí z uvedené problematiky.

a