Václav Černý

* 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda

† 2. 7. 1987 Praha

Narodil se v rodině venkovského učitele a regionálního badatele Václava Č. Studoval na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot v Dijonu (r. 1924), v l. 1924–29 češtinu a francouzštinu na FF UK, kde dosáhl doktorátu na základě práce Bergson a současná francouzská poesie (1928). Jako středoškolský profesor působil v l. 1929–30 na reálce v Brně, Křenová ul., 1934–35 na dívčím reálném gymnáziu Krásnohorská v Praze, 1935–36 na reálném gymnáziu na Kladně, 1936–37 a 1939–45 na reálce, později reálném gymnáziu v Praze, Dušní ul. V l. 1930–34 byl sekretářem v Institut des études slaves v Ženevě. Na ženevské univerzitě se v r. 1931 habilitoval prací Bergson a vliv jeho filosofie na estetiku a tvůrčí praxi evropské básnické avantgardy a přednášel zde do svého návratu do Prahy v r. 1934. R. 1936 se habilitoval na FF UK pro obor románských literatur na základě práce Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850 a působil zde do r. 1939, v r. 1938–39 byl současně mimořádným profesorem na FF MU v Brně. V r. 1945 byl za svou účast v protifašistickém odboji vězněn na Pankráci. Po osvobození byl krátce členem České národní rady a v r. 1946 byl za svou odbojovou činnost vyznamenán Československým válečným křížem. Na podzim 1945 byl jmenován profesorem obecné a srovnávací literatury na FF UK, r. 1946 obdržel čestný doktorát univerzity v Montpellier a byl zvolen řádným členem ČAVU. V r. 1951 byl z univerzity propuštěn, na přelomu l. 1952–53 zatčen a souzen. V následujících letech pracoval v Kabinetu pro moderní filologii ČSAV v Praze (1954–60) a v archivu ČSAV (1960–68). V r. 1965 byl jmenován zahraničním členem Královské španělské akademie. R. 1968 se stal znovu profesorem FF UK, 1970 byl penzionován. Literární a umělecké kritice se věnoval, pokud mu to společenské poměry umožňovaly, ve 20. letech na stránkách Hosta, v 30. letech v Literárních novinách a Lidových novinách (kde od r. 1936 vedl literární přílohu), od r. 1938 především v Kritickém měsíčníku, který založil a řídil (1938–42 a 1945–48), v 50. a 60. letech v Lidové demokracii a Hostu do domu, začátkem 70. let v Lidové demokracii (šifra vd), později, když podepsal Chartu 77, již jen v samizdatu a Tigridově Svědectví.

Byl romanistou, hispanistou a bohemistou, komparatistou, editorem a literárním historikem a kritikem. Zabýval se středověkou literaturou, barokem, romantismem a moderní světovou a českou literaturou. Z české literatury se věnoval staročeské milostné lyrice, Babičce Boženy Němcové a moderní české poezii (J. Seifert, J. Hora, J. Orten, K. Bednář ad.). Jeho pojetí umělecké kritiky mělo výraznou filozofickou dimenzi. Kritika má podle něho filozofickou povahu, „úkon kritiky je filozofování“. Jeho záměrem bylo hodnotit umělecké dílo jako výrok „o celku života a významu veškerenstva“, „domyslitelnou hypotézu o podstatě skutečnosti, ... obrazně zpodobněnou metafyzikou“. Od svých studií na dijonském lyceu byl zásluhou svého učitele filozofie Alberta Sauvageho ovlivněn filozofií Henriho Bergsona, zejména jeho koncepcí duševního života a dění jako trvání a tvůrčího času, vitalistickým indeterminismem a intuitivním panestetismem. Bergsonovo dílo u nás působilo např. na F. X. Šaldu, O. Theera, S. K. Neumanna a K. Čapka, ale právě Č. je Bergsonem inspirován hluboce a trvale. Dokazuje to nejen jeho překlad Bergsonova Dvojího pramene mravnosti a náboženství (1936), ale zejména jeho práce Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu (1929), ve které charakterizuje Bergsonovu estetiku jako romantickou a dokládá bergsonovskou inspiraci jednotlivých proudů moderní umělecké tvorby, studie Zpěv duše (1946), která sleduje básnickou tvorbu Josefa Hory a blízkost Horova a Bergsonova pojetí času, i esej Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968), ve kterém je mu umění projevem jednoty a solidarity všeho živoucího. Tato bergsonovská inspirace se proměňovala, objevuje se v ní existencialistický a personalistický akcent, jak ukazuje např. studie Básník Josef Palivec (1970) nebo esej Čas jako trvání a jako prázdnota (1978). Základem Č. filozofického stanoviska byl personalismus, znal Mounierův Manifest personalismu (1936), ale nesdílel s ním jeho křesťanskou povahu. Č. personalismus se nejvýrazněji projevil v úvahách o titanismu, v jeho šaldovských studiích (např. Myšlenka hrdinské osobnosti u F. X. Šaldy a otázka jeho duchovní podstaty, 1938) a především v knize esejů Osobnost, tvorba a boj (1947). Osobnost je mu nejvyšší životní hodnotou, základní kategorií jeho koncepce kultury a literatury, druhou významnou kategorií pak tvořivost jako schopnost a vůle člověka tvořit a mít vztah k výsledku tvorby. I zde je Č. pokračovatelem F. X. Šaldy. Souhrnný obraz existencialismu jako myšlenkového a uměleckého proudu přinesl První sešit o existencialismu (1948), který je věnován především interpretaci francouzského a zvláště Sartrova existencialismu a obsahuje i Č. personalistickou úvahu o úloze osobnosti. Č. oceňoval Sartrovo pojetí absolutní svobody a absolutní odpovědnosti za vlastní volbu, ale inspiroval se pouze těmi aspekty existencialismu, které pokládal za využitelné pro vlastní personalistickou koncepci, např. romantický individualismus, aktivní čin a lidskou sebeprojekci. Druhý sešit o existencialismu (vyšel až v r. 1992) je rozborem díla české básnické generace čtyřicátých let z hlediska projevů existenciálního fenoménu. V řadě textů se Č. stavěl odmítavě ke strukturalismu, často i na základě osobních sporů s některými jeho českými představiteli. Složitější byl Č. vztah k marxismu. Své socialistické přesvědčení, které bylo marxismem nesporně ovlivněno, vyjádřil v období po 2. světové válce v souboru Boje a směry socialistické kultury (1946), ale kritické výhrady k marxismu jako metodě literární vědy, která přehlíží uměleckou osobnost, projevil již začátkem 30. let. Jako odpůrce komunistické kulturní politiky a obhájce kulturní svobody se stavěl proti politické ideologizaci našeho kulturního života a praxi totalitního systému. K osobnosti T. G. Masaryka se vyjádřil například již ve své knižně vydané habilitační práci Essai sur le titanisme (1935), ve stati FXŠ – TGM (1967), jejíž součástí bylo první zveřejnění Masarykova rozboru Šaldova románu Loutky i dělníci boží, i v polemice s Janem Patočkou ve Dvou studiích masarykovských (1978). Kriticky posuzuje Masarykovu dějinnou filozofii, jeho pojetí romantismu, titanismu a zbožnosti, Masaryk je mu především příkladem mravní osobnosti, usilující o osobní svobodu a integritu moderního člověka. Předmětem Č. zájmu se z filozofů stali dále M. de Unamuno, G. Bachelard a L. Goldmann. Schopnost syntetického pohledu na dějiny kultury prokazují i Č. univerzitní přednášky, např. Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti. Do češtiny přeložil kromě uvedené Bergsonovy knihy práce J. Ortegy y Gasseta Vzpoura davů (1933), Ch. A. Sainte-Beuva Studie a kritiky (1936) a Podobizny a eseje (1969), Eseje M. de Montaigna (1966) a Studie o dějinách a umění H. Taina (1978). Značný význam pro poznání osudů české inteligence 20.–70. let 20. století i pro poznání povahy osobnosti V. Č. mají jeho Paměti.

Bibliografie: Ideové kořeny současného umění. Bergson a ideologie současného romantismu, 1929; Essai sur le titanisme dans la poésie romantique occidentale entre 1815 et 1850, 1935; Karel Čapek, 1936; Esej o básnickém baroku, 1937; Rasismus, jeho základy a vývoj, 1939, 1995; Meditace o romantickém neklidu. Na paměť M. J. Lermontova, 1941; Boje a směry socialistické kultury, 1946; Zpěv duše, 1946; Osobnost, tvorba a boj, 1947; Staročeská milostná lyrika, 1948; První sešit o existencialismu, 1948; Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Knížka o Babičce, 1963; 2. přeprac. vyd. Toronto 1982; Stredoveká dráma, 1964; Dantovský medailon, 1966; Co je kritika, co není a k čemu je na světě, 1968; Studie a eseje z moderní světové literatury, 1969; Studie ze starší světové literatury, 1969; O povaze naší kultury, SI 1975, Mnichov 1981, l991; Dvě studie masarykovské, SI 1978, in Tvorba a osobnost I; Paměti 1–3, 1994, 1992; Tvorba a osobnost I–II, 1992, 1993; První a druhý sešit o existencialismu, 1992; Úvod do literární historie, 1993; Eseje o české a slovenské próze, 1994; V zúženém prostoru, 1994; Skutečnost svoboda. Stati z let 1945–48, 1995; Vývoj a zločiny panslavismu, 1995; Soustavný přehled obecných dějin literatury naší vzdělanosti (středověk), 1996; Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím, 1996. Čas. přísp.: Čin, Listy pro umění a kritiku, Host, LN, Lidové noviny, Kritický měsíčník, Host do domu, Plamen, Kvart, Panoráma, Život, RF, Slovenské pohľady, Čas. pro moderní filologii, LF, Slovesná veda, Světová literatura, Svědectví ad. Překlady: J. Ortega y Gasset: Vzpoura davů, 1933; H. Bergson: Dvojí pramen morálky a náboženství, 1936; Ch. A. Sainte-Beuve: Studie a kritiky, 1936; M. de Montaigne: Eseje, 1966, 1995; Ch. A. Sainte-Beuve: Podobizny a eseje, 1969; H. Taine: Studie o dějinách a umění (pod jm. V. Mikeš), 1978. Edice: Kéž hoří popel můj. Z poezie evropského baroka (doslov Baroko a jeho poezie), 1967.

Lexikon české litertury 2, 1993; H. Salajková: Soupis díla V. Č., R. Hamanová: Doplněk k soupisu díla V. Č., in V. Č.: Tvorba a osobnost II, 1993; J. Čulík: Knihy za ohradou, 1992; J. Vladislav: Muž dračích seteb, in V. Č.: Paměti 3, 1992; J. Pechar: V. Č., in V. Č.: Tvorba a osobnost II, 1993; V. Č. (1905–1987). Sb. z konference Dobříš 7. 11. 1993, 1994; J. Vanovič: V. Č., 1995; V. Č., život a dílo. Sb. z konference Náchod 23.–25. 3. 1995, 1996.

jz