Jindřich Chalupecký

* 12. 10. 1910 Praha

† 19. 6. 1990 Praha

Syn univerzitního profesora očního lékařství Jindřicha Ch. (1864–1918), autora spisů Hudba barev, Heinrich Heine aj. – Po maturitě na gymnáziu na Křemencově ulici v Praze (1928) vystudoval (1932) FF UK. Poté působil jako učitel a ředitel učňovské školy a pak v různých organizacích výtvarných umělců, např. jako tajemník Českého bloku výtvarných umělců a umělecké rady Svazu čs. výtvarných umělců, vedoucí výtvarník Textilní tvorby, vedoucí teoretického oddělení Ústavu pro bytovou a oděvní kulturu, ve výstavnickém oddělení Ústředí lidové a umělecké výroby a jako vedoucí Špálovy galerie (1965–70). V r. 1970 odešel do důchodu. Připravil několik výstav svým přátelům malířům, k nimž patřili např. F. Janoušek a Z. Rykr, a pomáhal na výstavách českého umění pro Západní Berlín (1966), Řím a Haag (1969). – Jeho manželkou byla básnířka a překladatelka Jiřina Hauková. Obr.: Výřez z portrétu J. Ch. od K. Lhotáka (1946).

Hned po ukončení FF se věnoval výtvarné a literární kritice; psal i rozsáhlejší teoretické studie, zejména eseje, v nichž zaujímal postoje k aktuálním filozofickým a uměleckým problémům. Od počátku ho zajímala otázka „co je umění“ (kdo je skutečný umělec) a jaký je smysl umělecké tvorby v průmyslové společnosti. Vytvořil typ filozoficky orientované esejistiky, jejímž předmětem bylo především umění. Přátelské diskuze s umělci Václavem Bartovským, Františkem Grossem, Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Rykrem přivedly Ch. k uvažování o stavu evropských avantgard, završených koncem 30. let surrealismem, které podle něho dospěly do slepé uličky (Smysl moderního umění). V eseji Svět, v němž žijeme poukázal na rozpad obsahovosti díla a usiloval o vymezení obrysů tzv. postavantgardní tvorby. Proti surrealismu bral umění za „svědka života“, volal po návratu k věcem, mezi nimiž žijeme, k „úděsnému a slavnému dramatu“ lidské každodennosti; tím vyzval k návratu k civilismu, hlásanému už dříve S. K. Neumannem. Esej se stal – spolu se studií Generace, v níž obhajoval moderní umění – programem básníků a výtvarníků Skupiny 42. Hlavním tématem Skupiny bylo civilní prostředí velkoměsta a Ch. se stal jejím teoretickým mluvčím (v r. 1947 za ni mluvil v konfrontačním cyklu Umělecké besedy Mladá literatura). Během války napsal významný esej Richard Weiner (vyšel 1947). Měl uvádět dvousvazkový výbor Weinerových básní a próz. Ch. v něm nastínil i filozofická východiska Weinerova postoje k světu, jeho vztah k evropskému myšlení od Kierkegaarda po existencialismus. V poválečném období Ch. řešil otázku přínosu moderního umění (Konec moderní doby) v situaci „krize modernismu“. Zároveň reagoval na aktuální podněty poválečných kulturně politických polemik: na problém Západ–Východ, vztah marxismu a avantgard, převzetí starých kulturních hodnot revoluční společnosti, na otázky uměleckého charakteru a svobody uměleckého projevu apod. S tím souvisejí i jeho reference o filozofické a beletristické tvorbě francouzského a německého existencialismu v revui Listy (1946–48), při nichž ho zaujal Karl Jaspers, jehož existenciální filozofie se mu stala trvalou oporou. V l. 1949–62 začal v prostředí průmyslového výtvarnictví publikovat stati a recenze o výtvarném umění. V r. 1964 byl přijat za člena Association internationale des critiques d'art. Ve smyslu programu Skupiny 42 ho zajímaly ze světového umění ty směry, které vedly od abstrakce ke zvěcnění (pop art, vizualismus), nebo které měly blízko k civilizačním aspektům (kinetismus, happening aj.). V knize Umění dnes sledoval modernu od počátků až po současnost. Později se v knize Na hranicích umění vrátil k filozofickému uvažování o odcizenosti umění v moderní průmyslové civilizaci. V 60. letech studie z estetiky a výtvarného umění vydával v různých zahraničních revuích a sbornících (Paříž, Milán, Londýn, New York, Wisconsin, Mexico City, Varšava aj.), a po r. 1970, když mu byla v ČSR znemožněna publikační činnost, tiskl jenom v cizině. Tehdy se začal zabývat znovu moderní českou literaturou a jejím místem ve středoevropském regionu; značnou polemiku vyvolalo jeho pojednání O dada, surrealismu a českém umění. Zaujali ho především extravagantní osamělí běžci, Richard Weiner, Jakub Deml a Jiří Kolář. K polemické studii o Halasovi ho vyprovokovaly Paměti V. Černého. Nepřilnul k žádnému skupinovému směřování a jeho individualistickému chápání dějin umění odpovídalo i to, že pro něho vývoj českého současného umění reprezentovali výjimeční jedinci, J. Balcar, J. Kolář, V. Boudník, M. Medek ad. V 70. letech vydával samizdatové publikace v edici Petlice i v Jazzové sekci, např. studie o českém expresionismu, kam řadil R. Weinera, J. Haška i L. Klímu, a „příběhy“, věnované výjimečným českým a slovenským výtvarníkům, kteří se pokoušeli proniknout do současného života. V 80. letech napsal pro Ameriku knihu o českém poválečném umění. V r. 1982 zveřejnil v podobě rukopisu dvousvazkové dílo Podobizna umělce v moderním věku. Duchampovské meditace. Je to jeho nejfilozofičtější práce, označovaná v literatuře také jako filozofický slovník; moderní umění zde dělí na předduchampovské a poduchampovské. Základem jeho uvažování tu jsou pojmy transcendence a imanence. „Transcendence“, kterou chápe jako základ proměn všech oblastí duchovních aktivit, tedy i umění, ho přivádí ke Kantovi, k Wittgensteinovi a zejména k Heideggerovi, jehož koncepty existenciální vrženost do světa, skrytost bytí a naše otevřenost vůči bytí vysoce oceňuje jako základ hermeneutiky. Nicméně nejvíce se opřel o K. Jasperse. Skutečnost chápeme v mýtu a ve zjevení. Ve shodě s Jaspersem je pro něho „všechno jsoucno pochopené lidským věděním, ztvárněné uměním a realizované vlastní existencí, šifrou transcendence“ a jaspersovské jsou i pojmy symbol, mýtus, víra a ztroskotání. S Jaspersem sdílí rovněž odpor k institucionalizaci náboženství. Umění má podle Ch. nejblíže ke zbožnosti a „moderní umění odhaluje symbolismus světa, který se vědeckému poznání docela ztratil, umisťuje lidský život na velké pozadí mýtu, vrací alespoň na chvíli lidské existování k oné původnosti, odkud život začíná a proč stojí za to žít“. Např. Duchamp je umělec s „neukojitelným hladem po transcendentnu“, jenž lze tišit jen překonáváním imanence, nahlédnutím nemožnosti a nepotřebnosti umění v současné společnosti, uvědoměním si nutnosti její restrukturalizace, uskutečněním její alternativy, nové podoby, čehož mohou umělci dosáhnout jen prací v podzemí (undergroundu).

Bibliografie: Smysl moderního umění, 1944; Velká příležitost. Poznámky k reorganizaci českého výtvarnictví, 1946; Kultura a lid, 1947; Richard Weiner, 1947; Politická závěť Františka Halase, Frankfurt a. M. 1952; Umění dnes, 1966; In surrealismo eretico di Ladislav Novák, Milano 1974; Richard Weiner a český expresionismus. Richard Weiner a skupina Le Grand Jeu, SI 1975; Marcel Duchamp a osud moderního umění, SI 1975; Podobizna umělce v moderním věku, Duchampovské meditace, (strojopis) 1982; Na hranicích umění, edice Arkýř (Mnichov) 1987, 1990; Nové umění v Čechách, SI 1988, 1995; Obhajoba umění, SI 1988, 1991; Expresionisté: Richard Weiner – Jakub Deml – Ladislav Klíma – Podivný Hašek, 1992; Cestou necestou, 1994. Sborníky: Tschechoslowakei, Die Kunst des 20. Jahrhunderts. Propyläen Kunstgeschichte, Berlin 1979. Čas. přísp.: O dada, surrealismu a českém umění, Jazzpetit 1980, č. 2; Náboženství, umění, architektura, LtN 1990, č. 16.

K 75. narozeninám J. Ch., ed. P. Rezek, SI 1985 (se soupisem Ch. prací); J. Hlaváček: Ch. suma, in J. Hlaváček: Výpovědi umění, 1991.

jsř