Dmytro Čyževskyj

* 5. 4. 1894 Oleksandrija (Ukrajina)

† 18. 4. 1977 Heidelberg

Také Čiževskij, Tschižewski, pseud. Fritz Erlenbusch, P. Prokofjev. – Studoval v Kyjevě, Heidelbergu, Freiburgu im B; byl žákem K. Jasperse, E. Husserla a M. Heideggera; výrazně byl inspirován filozofií Hegelovou. Ve 20. l. se věnoval etice, logice, dějinám filozofie a filozofii dějin a kultury, později se koncentroval na dějiny literatury a na literární teorii. V Praze působil na Svobodné ukrajinské univerzitě (od r. 1932 jako profesor) a souběžně na Německé univerzitě, zároveň působil na univerzitě v Halle. Od r. 1945 byl profesorem slovanských literatur a slovanské filozofie v Marburgu, v l. 1951–56 na Harvardu, od r. 1956 v Heidelbergu. Byl blízkým spolupracovníkem RF (publikoval tu stati i recenze); úzké vazby měl i na Pražský lingvistický kroužek. Byl dlouholetým tajemníkem Filozofické společnosti ruských a ukrajinských emigrantů v Praze.

V příručce logiky Č. směřuje k systému „forem danosti všeobecna“: vedle pojmu souřadně vyzvedá další formy danosti všeobecna – představitele, znak a symbol. Tento systém pak aplikuje v etice. Aktivita jednotlivce se nepohybuje pouze v rozmezí pojmů a norem racionalistické etiky 18. a 19. století (tu kritizuje jako formalistickou a současně jako zdroj faktické ztráty mravní pevnosti individua, vyúsťující ve dvojnictví, sledované už např. Dostojevským). Jednající individuum je ontologicky ukotveno a vystupuje především jako „symbol“ vyššího světa hodnot (na tuto rovinu se má etika zaměřit přednostně), dále jako činný „představitel“ určitých etických hodnot a jako živý „znak“. Jednotlivý národ a jeho kulturu považuje Č. za dílčí (tedy i omezené) projevování lidského ideálu. Opačně i všelidský ideál je živý zase jenom v těchto dílčích realizacích národních kultur. Totéž specifikuje i na národní filozofii. Každé jednotlivé filozofické tvrzení je fragmentem absolutní pravdy a „nedokonalým odleskem absolutna“. Dějiny myšlení se odvíjejí jako proces střetů takových dílčích pravd a jako cesta jejich syntetizování. Nová syntéza je ovšem zase jen dílčím projevem absolutní pravdy. Právě v takových aktech syntéz spočívá rozvoj filozofie. Filozofování je tudíž nekonečnou cestou k absolutní pravdě, k nepodmíněnému (filozofující jednotlivec by si měl být vědom, že jeho výtvor nemůže být jedinou pravdou). Omyl ve filozofii spočívá jen v deklarování jednostrannosti, dílčího momentu: ty však současně vždy mají nějaký vztah k absolutní pravdě. Každý filozofický systém je zároveň – vědomě, či neuvědoměle – ovlivněn trvalými hodnotami národní kultury (event. i národní religiozity); slouží tudíž i jako zprostředkovatel mezi absolutní pravdou a národní kulturou. Č. tu s psychologizujícím přístupem aplikuje i Herderův koncept „národního charakteru“, který má rovněž ovlivňovat národní filozofii. Pro každý národ lze vymezit zvláštnosti jeho filozofie, a to z hlediska forem projevu filozofického myšlení, používaných metod i skladby filozofických systémů (s jejich orientací vždy na specifický okruh hodnot). Č. mluví i o „stylu“ národní filozofie – jako důsledku toho, co tato filozofie absolutizuje, popř. zveličuje na úkor jiného. Pro filozofii u slovanských národů shledává jako typické pouhé načrtávání myšlenek, nedůslednost, absenci systematického filozofického zpracovávání. Specifické pro ukrajinskou filozofii pak má být pojetí člověka jako mikrokosmu, „filozofie srdce“, pluralistická etika, mír jakožto základní etická a sociální hodnota, tendence k vyjádření religiozního podtónu a vyjadřování sympatií středoevropskému světu a jeho kultuře. Národní filozofie přitom nemůže být jednolitým celkem (už s ohledem na zmíněné pojetí dějin filozofie), zahrnuje v sobě vždy několik (minimálně dva) vyhraněných, protikladných proudů. Č. podstatně přispěl i k diskuzím nad problémem „Evropa a Rusko“. Důrazně odmítal disjunktivní přístup a na konkrétních analýzách zvláště duchovního a kulturního vývoje rozvíjel masarykovské „Rusko je také Evropa, byť...“; tedy přes mimořádnou specifičnost zastával koncept vzájemné neoddělitelnosti ruských a evropských dějin. Podnes hodnotným zůstává i jím připravený soubor studií o projevech hegelianismu u slovanských národů.

Bibliografie:
◦ Logika, 1924;
◦ Fiľosofija na Ukrajini. Sproba istoriohrafiji, 1926, 2. vyd. 1929;
◦ Hrec'ka fiľosofija do Platona, 1927;
◦ Filosofija G. S. Skovorody, Paris 1929, Warszawa 1934;
◦ Narysy z istoriji fiľosofii na Ukrajini, 1931;
◦ Dostojevskij-Studien, 1931;
◦ Neue Comenius-Funde, Römerstadt 1936;
◦ Gegeľ v Rossii, Paris 1939;
◦ Štúrova filozofia života, Bratislava 1941;
◦ Das heilige Rußland, Bonn 1959;
◦ Russische Geistesgeschichte I–II, Hamburg 1959, 1961, rozš. vyd. München 1974;
◦ Rußland zwischen Ost und West, Darmstadt 1961;
◦ Skovoroda: Dichter, Denker, Mystiker, Köln 1974.

Sborníky:
◦ Die abendländische Philosophie in der alten Ukraine, Abhandlungen des Ukr. wiss. Institutes in Berlin I, 1927;
◦ K probleme dvojnika, O Dostojevskom, Sbornik statěj, ed. A. Bem, 1929;
◦ Hegel bei den slawischen Völkern, Verhandlungen des I. Hegel-Kongresses, Haag 1930;
◦ Hegel bei den Slawen, ed. a spoluautor, 1934;
◦ Husitství a východoslovanské sekty, Co daly naše země Evropě a lidstvu, 1939, 2. vyd. 1940.

Časopisecké příspěvky:
◦ Rudá filosofie, RF 1927–28;
◦ O slovanské filosofii, RF 1928–29;
◦ Hegel et Nietzsche, Revue d'histoire de la philosophie 1929;
◦ O formalizme v etike. Zametki o sovremennom krizise etičeskoj teorii, Naučnyje trudy Russkogo Narodnogo Universitěta 1929;
◦ Logika i etika, Naučnyje trudy 1931;
◦ Dostojevskij i Masaryk, Centraľnaja Jevropa, 1931;
◦ Zur Charakterologie der Slawen. Ukrainer, Slawische Rundschau 1931;
◦ Hegel et la révolution française, RF 1933–34;
◦ Odvážný obhájce beznadějných pozic, ČM 1934;
◦ Wesen und Aufgabe der tschechoslowakischen Philosophiegeschichte, Slawische Rundschau 1936.

Edice:
◦ P. J. Čaadajev: Filosofické listy, 1947.

Literatura:
◦ Odvážný obhájce beznadějných pozic, ČM 1934;
◦ Slovanský přehled 1993, č. 1 (věnován ruské a ukrajinské emigraci v Československu);
◦ W. Korthaase: Der Philosophiehistoriker, Literaturwissenschaftler und Comeniusforscher Dmytro Čyževśkij (1894–1977) in der Tschechoslowakischen Republik und in der Bundesrepublik Deutschland, Berlin 2000;
◦ D. Č.: Osobnost a dílo, 2002 (sb. z pražské mezinárodní konference v červnu 2002);
◦ W. Korthaase: Dmytro Čyževskyj, 2003 (s úplnou bibliografií Č. prací);
◦ A. Morávková: D. Č. (1894–1977), in Wissenschaft im Exil : die Tschechoslowakei als Kreuzweg 1918–1989: Sammelband einer Konferenz (Prag, 11.–12. November 2003), 2004;
◦ G. Luckyj: Chyzhevsky, Dmytro, dostupné z: http://www.encyclopediaofukraine.com/display.asp?linkpath=pages%5CC%5CH%5CChyzhevskyDmytro.htm;
◦ A. Morávková: D. Č. a ukrajinská emigrace, Akademický bulletin AV ČR, 7–8/2012, dostupné z: http://abicko.avcr.cz/2012/07/14/.

vg