Franz Exner

* 28. 8. 1802 Vídeň

† 21. 6. 1853 Padova

Po absolvování Akademického gymnázia ve Vídni (1821) studoval na univerzitách ve Vídni a v Pavii (1821–25). R. 1825 získal doktorát filozofie na vídeňské univerzitě, kde byl nejvíce ovlivněn svým vynikajícím učitelem Leopoldem Remboldem, jenž přešel od jakobiánství k herbartismu a jenž byl za svou svobodomyslnost a příliš racionalisticky pojatou filozofii náboženství dán z trestu do výslužby. Od r. 1827 tu supluje přednášky z filozofie, po roce i z pedagogiky. R. 1830 přebírá někdejší Remboldovu katedru. V r. 1832 nastupuje místo řádného profesora filozofie na pražské univerzitě, na uvolněné katedře po Lichtenfelsovi. Vídeňské dvorní kruhy k němu nechovaly důvěru, jeho chování i přednášky byly zprvu dány pod přísný dohled a teprve r. 1835 obdržel profesorský jmenovací dekret. Na Karlo-Ferdinandově univerzitě působil zhruba 16 let (1832–48), s výjimkou st. r. 1845/6 a 1846/7, kdy byl povolán do Vídně jako člen komise pro školskou reformu a kdy obě jeho přednášky (z teoretické a morální filozofie) suploval A. Smetana.

V době svého pražského pobytu rozvinul aktivitu dalekosáhlého významu, a to jak na univerzitě, tak i mimo ni. Vyučování filozofie pozvedl na zcela novou úroveň. Skoncoval s pouhým čtením podle cizí předepsané učebnice. Hartenstein uvádí, že dialogickou formou svých kolegií podněcoval studenty k samostatnému myšlení i jednání a pomocí matematického zpracování filozofických otázek propůjčil svým přednáškám zvláštní půvab. To byla ostatně přitažlivá osobitost i Herbartova přístupu. Mezi jeho početné české i německé žáky patřili R. Zimmermann, F. Volkmann, J. Nahlowsky, A. Springer, K. H. Mácha, I. J. Hanuš, A. Smetana, F. Čupr, G. A. Lindner, L. Rieger, K. Havlíček Borovský, K. Sabina, V. Gabler, F. Girgl ad. V jeho pohostinném domě se scházela pražská intelektuální elita, kromě jiných F. Palacký i jeho německý odpůrce L. Knoll, fyzik a matematik J. Ch. Doppler, osobnosti z Bolzanova kruhu jako hrabě Lev Thun. I s Bolzanem samotným byl přes některé filozofické neshody v přátelském vztahu, jak plyne i z jejich korespondence. Když byl po své přednášce o věčnosti stvoření – jako už několikrát předtím – podezírán z nepravověrnosti, poskytl mu Bolzano dobrou radu, jak se má hájit před arcibiskupem Schrenkem. V r. 1848 se stal tribunem filozofů z pověření univerzitního senátu, jenž vysílal profesory do čela studentských legií. V témže roce byl zvolen řádným členem císařské Akademie věd a jmenován ministerským radou. Do dějin rakouského i českého školství vešel jako jeho přední reformátor. Jeho slavný Návrh organizace gymnázií a reálek v Rakousku (1849; ve spolupráci s H. Bonitzem), zavádějící kromě jiného i filozofickou propedeutiku, byl později označen jako „magna charta rakouského středního školství“. K politické činnosti choval averzi a dvakrát kategoricky odmítl nabízené místo ministra kultu a vyučování. Ve svém filozofickém vývoji přešel hlavně pod Remboldovým vlivem k herbartismu, a to od původního eklekticismu zahrnujícího i filozofii Salatovu, z něhož si jako přežívající reziduum po delší dobu podržel Jacobiho filozofii citu. Otevřeně se jí zřekl až v r. 1841 (v recenzi Jägerovy Empirické psychologie). V témže roce napsal břitkou polemiku s hegelovskou psychologií ve svém nejproslulejším spise Psychologie hegelovské školy. Kriticky se zabýval i německou identitní filozofií. V přednášce pro KČSN O nominalismu a realismu (1842) se pochvalně zmiňuje o Bolzanově logice. V dějinách filozofie se podobně jako většina herbartovců nejobšírněji zabýval Leibnizem. Jeho celkové stanovisko lze charakterizovat jako svrchovaně liberální, tolerantní, Čechům nakloněné a protiklerikální.

Bibliografie:
◦ Die Psychologie der Hegel'schen Schule, Leipzig 1841, 1842.

Časopisecké příspěvky:
◦ Über Nominalismus und Realismus, Über Leibnitz'ens Versuch eine allgemeine Wissenschaft des Beurtheilens und Erfindens aufzustellen, Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften (AKBGW) 1843;
◦ Über Leibnitz'ens Universal-Wissenschaft, AKBGW 1845;
◦ Über die Lehre v. d. Einheit d. Denkens u. Seins, AKBGW 1847;
◦ Z korespondence s B. Bolzanem, B. Bolzano: Výbor z filozofických spisů, 1981.

Literatura:
◦ C. Wurzbach: Biographisches Lexikon d. Kaisertums Österreich IV, Wien; S. Frankfurter: Thun-Hohenstein, Graf Leo, F. E., Hermann Bonitz, Wien 1893;
◦ O. Kádner: Vývoj a dnešní soustava školství I, 1929;
◦ F. Drtina: Ideály výchovy. Spisy F. Drtiny IV, 1931;
◦ E. Winter: F. E., in Sudetendeutsche Lebensbilder, Reichenberg 1934;
◦ E. Winter: Der Briefwechsel B. Bolzanos mit F. E., 1935;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ E. Winter: Tisíc let duchovního zápasu, 1940;
◦ Akademické paměti Václava Macha, in Karel Hynek Mácha ve vzpomínkách svých současníků, ed. K. Jánský, 1958;
◦ J. Zumr: Některé otázky českého herbartismu, in Filosofie v dějinách českého národa, 1958;
◦ J. Loužil: Ignác Jan Hanuš, 1971;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989;
◦ P. Křivský: Augustin Smetana, 1990.

it