Alfred Fuchs

* 23. 6. 1892 Praha-Královské Vinohrady

† 16. 2. 1941 Dachau

Po maturitě na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1911) studoval na FF (tu získal doktorát), TF a PF UK. V l. 1918–21 vyučoval na Vyšší průmyslové škole v Moravské Ostravě a zároveň byl politickým tajemníkem česko-židovského hnutí. Od r. 1921, kdy konvertoval ke katolictví, se věnoval publicistice a překladatelství (přispíval mj. do Tribuny, kde si získal jméno svými „Drafy“ – entrefilety signovanými značkou „Draf“). V l. 1923–39 působil jako rada tiskového odboru předsednictva ministerské rady. R. 1925 se stal šéfredaktorem Prager Abendblattu, přispíval též do revue Přítomnost aj. Veden sociálním cítěním vstoupil r. 1929 do Čuříkova křesťansko-sociálního hnutí a jako jeho člen kandidoval do sněmu. Přednášel na Svobodné škole politických nauk, kde se habilitoval (Nejnovější politika papežská, 1930), a na ústavu Studium Catholicum (ústředí III. řádu sv. Františka) v Praze. R. 1940 byl zatčen a v koncentračním táboře Dachau umučen. Jeho pozůstatky byly uloženy na hřbitově v Praze-Břevnově.

Svou „záchranu“ našel v pevné, dogmatické víře. Imponoval mu univerzalismus a velikost katolické církve, pronikal do její podstaty, dějin i organizace, pozornost věnoval křesťanské teologii a morálce, sociální nauce, umění a kultuře, katolické liturgii, církevnímu právu, instituci papežství, papežským kongregacím, diplomacii, politice i aktuálním náboženským a sociálně politickým otázkám. Dokládá to řada novinářských článků, časté cesty do Říma, přednášková činnost a především četné publikace. Největší představitele církve nalézá ve světcích: v knize O deseti svatých ukazuje, „jak velký vliv má duchovní velikost světců na celý život, tedy i na kulturu světskou, třebaže světci za tímto cílem nešli, nebo jej sledovali až v druhé řadě“. Pro olomouckou dominikánskou edici Vítězové píše portréty Bratři Raisbonnové, Svatý Bernard z Clairvaux a Svatý František Xaverský. Veřejnosti předkládá i životopisy deseti katolických politiků a diplomatů, neboť je přesvědčen, že „politika a morálka se nevylučují, naopak, že ten, kdo to myslí se svým náboženstvím vážně, musí chtít podle něho předělat svět“. Ve statích knihy Demokracie a encykliky proniká do katolické sociální nauky, v Kursu křesťanské státovědy ukazuje na zásady, jež církev hlásá v poměru ke státu: „Moc církve i státu pocházejí od Boha. Moc státu je od Boha jako původce řádu přirozeného, moc církve je od Boha jakožto původce řádu nadpřirozeného.“ Církev i stát mají různé cíle, prostředky, podstatu a výsledky své činnosti, ve svém okruhu jsou suverénní. Na svou diplomacii se církev dívá „jako na součást pastorace, prováděné vůči celým národům a mocným tohoto světa“. V knize Autorita se dovolává Masaryka (postrádá ale v jeho díle „svorník, jenž spojuje svět vědy se světem víry“, svorník mezi pozitivismem a teismem) a usiluje ukázat, že ústředním problémem moderní státovědy je autorita v demokracii a že demokracie musí mít vyšší etické odůvodnění. Knihou prolíná myšlenka, že každá autorita je v podstatě charismatická, tj. metafyzická, a že bez této autority nemohou žít ani jednotlivci, ani společnosti. Ve svých pracích zdůrazňoval, že k univerzálnímu pohledu na svět je třeba náboženské a filozofické vzdělání, doporučoval Akademické týdny a sám na nich také často (vedle M. Habáně, S. M. Braita ad.) přednášel.

Bibliografie (z díla):
◦ O židovské otázce, 1919;
◦ Sjednocení církví. Unionismus, 1924;
◦ Novinář, 1924;
◦ Náboženství a politika, 1925;
◦ Dnešní myšlenková krise, 1926;
◦ Paneuropa nebo Eurasie? 1927;
◦ Oltář a rotačka (autobiografický román), 1930;
◦ Autorita, 1930;
◦ Novější politika papežská, 1930;
◦ O deseti svatých, 1931;
◦ Zákulisí novin, 1931;
◦ Chytrost či moudrost v politice? 1932;
◦ Deset katolických politiků a diplomatů, 1934;
◦ V boji o modus vivendi, 1934;
◦ Bratři Raisbonnové, 1934;
◦ Svatý Bernard z Clairvaux, 1934;
◦ Svatý František Xaverský, 1936;
◦ Demokracie a encykliky, 1936;
◦ Kurs křesťanské státovědy, 1938;
◦ Propaganda v demokracii a diktatuře, 1938;
◦ Křesťan a svět, 1948 (výbor, ed. C. Mařan).

Sborníky:
◦ Svatý Tomáš Aquinský, 1924.

Časopisecké příspěvky:
◦ Židovská otázka, RF 1922;
◦ Malebranchovo učení o intuici, RF 1924;
◦ Praktické použití fenomenalistické filosofie, RF 1927–28;
◦ Rozřešená římská otázka, KřR 1928–29;
◦ O probabilismu, KřR 1932;
◦ Boj katolíků v Třetí říši, KřR 1934;
◦ Autorita a stát, FR 1935;
◦ Hierarchie duchovních hodnot. Úvod do studia hierarchické filosofie Häckerovy, FR 1936;
Revue quotidienne de la presse tchécoslovaque, Tribuna, Lidové listy, Přítomnost.

Překlady:
◦ H. Heine: Hebrejské melodie, 1911;
◦ J. W. Goethe: Ballady, 1912;
◦ M. Brod: Franci, 1924;
◦ M. Brod: Leoš Janáček, 1925;
◦ Mariánské hymny I–II, 1925, 1931;
◦ Modlitby katolického křesťana. Překlad z breviáře, 1937 aj.

Literatura:
◦ Kniha o A. F., ed. C. Mařan, 1946;
◦ C. Mařan: Cesta do Damašku, 1946;
◦ J. Výborný: Zbožný novinář, KřR 1990;
◦ M. Selucká: A. F. vyznavač a mučedník, Perspektivy 1992;
◦ Dějiny čes. literatury IV, 1995;
◦ A. Mikulášek, V. Glosíková, B. Schulz: Literatura hvězdou Davidovou, 1998;
◦ J. Hanuš: Slovník osobností českého katolicismu, 2005.

hp