Otakar Antoň Funda

* 13. 9. 1943 Praha

Po ukončení studia na Komenského ETF v Praze (1965) pokračoval externím studiem na FF UK a postgraduálním studiem na TF a FF univerzity v Basileji, kde r. 1971 promoval u prof. M. Geigera na základě dizertace T. G. Masaryk, sein philosophisches, religiöses und politisches Denken. Protože komunistické úřady odmítly nostrifikaci F. basilejského doktorátu, promoval po řadě nesnází r. 1981 podruhé, a to na Komenského ETF v Praze u prof. A. Molnára na základě dizertace Eirenaiovo učení o recapitulatio. Habilitační práce o nenáboženské interpretaci křesťanské víry (Myšlení o víře a myšlenky víry) nemohla být v době komunistického režimu z důvodu věroučných i politických učiněna předmětem rozpravy - F. se odlišoval od tehdy v českém protestantismu určující linie J. L. Hromádky; až r. 1990 se stala základem habilitačního řízení na Husitské TF UK. Od r. 1994 působí na katedře filozofie a sociálních věd PedF UK, kde přednáší filozofii a religionistiku.

Od 60. do začátku 80. let sledoval v souřadnicích protestantské teologie projekt nenáboženské, antropologické interpretace křesťanské víry sekulárnímu, nenáboženskému člověku. V tomto ohledu se orientoval na dílo R. Bultmanna, D. Bonhoeffera, G. Ebelinga, zejména pak H. Brauna. Tomuto svému úsilí vydal počet v knize Víra bez náboženství. Od 80. let koncipuje antropologickou interpretaci křesťanství v referenčním rámci religionistiky a filozofie a svou pozici formuluje jako religionistickou. Religionista studuje náboženství jako lidské jevy lidských dějin a kultury. Nerozhoduje o pravosti či prioritě určitého náboženství, nýbrž klade náboženským mýtům, ritům, dogmatům otázku, jaké pojetí světa, života a člověka vyjadřují. Bůh je F. šifrou lidské existence, transcendence veličinou lidského vědomí. Na rozdíl od F. Linharta na straně jedné a J. Hellera na straně druhé razí F. přísné rozlišení mezi náboženskou filozofií a filozofií náboženství. Náboženská filozofie stojí ve službě náboženství, které traktuje, a snaží se pomocí filozofických kategorií sdělit a předat jeho závažné obsahy, popřípadě se pokouší o určitou filozofickou synkretickou syntézu náboženských motivů, ale to opět ve službě náboženskosti. Filozofie náboženství si od náboženských útvarů uchovává filozofický odstup a činí je předmětem své filozofické reflexe. Snaží se filozoficky objasnit vznik a myšlenkový náboj daného náboženství. Ve F. pojetí religionista přistupuje k náboženství z pozice takto koncipované filozofie náboženství. Své filozofické stanovisko načrtl F. v Úvodu do filosofického tázání. Přiznává se zde ke kritickému racionalismu K. Poppera a H. Alberta. Tato orientace má své předznačení již ve F. dřívější analýze Masarykova realismu a v pozornosti, kterou věnuje světovému i českému pozitivismu a neopozitivismu. Možnosti a meze nezaujatého poznání tematizuje ve svých studiích první poloviny 90. let. Vědeckost definuje jako přiměřenost vůči tématu, s tím, že tématu odpovídající metodu dotazování je třeba odečíst z tématu samého. Odlišuje tak otázky, které jsou předmětem zjištění a tudíž tvrzení, a otázky existenciální povahy, které jsou předmětem rozhodnutí a vyznání. Iracionalitu uznává F. pouze existenciální, nikoli nadpřirozenou. Materialismus, teorii hmotné skutečnosti nadané informací vlastního samovývoje, formuluje jako základ poctivého filozofování. Popperův svět 2 a svět 3 je myslitelný jen za předpokladu Popperova světa l, a to je skutečnost materiální. Život je F. hodnotou, kterou není třeba zdůvodňovat odjinud. V navázání na úctu k životu u A. Schweitzera směřuje k pokusu o nově koncipovanou ontologii i etiku, vycházející z přírody jako světa jevů. Zaměření na přírodu ústí do ekologické filozofie. Vůči myšlení substančnímu akcentuje F. myšlení dějinné. Vše je dějinné, tj. v relaci. Relačnost však neznamená bezbřehý relativismus. Člověk v dějinném kontextu volí svou autenticitu a definuje svou kontextuální identitu. Nezodpovězenost je lidský úděl. Smyslem tázání po smyslu je kontinuita a kontext, v nichž člověk svou volbou toho, co shledává naplněním, smyslem, vykupuje sám sebe z ambivalence toku dění. Koncem 90. let rozvíjí F. v české filozofii diskuzi, inspirován kritickým realismem a evoluční ontologií A. N. Whiteheada a N. Hartmanna, o procesuálním pojetí skutečnosti jako komplexity a komplementarity komponent. F. filozofické zamyšlení nad společnou Evropou – Evropa jako otázka filozofická – ústí do jasnozřivé skepse. Zánik evropské civilizace pokládá za reálnou perspektivu. Na rozdíl od zániků různých civilizací v minulosti není dnes nikde v záloze jiná civilizace, která by zánikem jedné, znavené a vyčerpané, zůstala nedotčena a mohla ji vystřídat. Vzhledem ke globálnosti dnešního světa je pravděpodobné, že zánik euro-americké civilizace bude mít za následek zánik tvora člověk na planetě Země. Ve studiích věnovaných problematice výchovy nastiňuje F. dva odlišné výchovné koncepty v křesťanské tradici. Jeden je založený na myšlence postupného zdokonalování, druhý na myšlence paradoxu proměny, viny a odpuštění. V souřadnicích tohoto pohledu vyzvedl F. jednotu Komenského teologa a pedagoga a moment synergismu v Komenského pojetí výchovy. Knihu a řadu studií věnoval F. filozofickému a náboženskému myšlení T. G. Masaryka.

Bibliografie:
◦ Thomas Garrigue Masaryk - sein philosophisches, religiöses und politisches Denken, Bern - Frankfurt - Las Vegas, 1978;
◦ Křesťanství, jev lidských dějin a kultury, 1992;
◦ Podle Bible nejmenším, 1992;
◦ Víra bez náboženství, 1994;
◦ Úvod do filosofického tázání, 1995;
◦ De Profundís, 1997.

Sborníky:
◦ Nenáboženská interpretace křesťanské víry, Stav a perspektivy studia náboženství v Československu, 1990;
◦ Masarykovo náboženské myšlení, Rozum a víra, 1991;
◦ Die Recapitulatio Lehre in der Theologie von Comenius, International Comenius Kolloquium, Bayreuth 1992, hol. In de Waagshall (Utrecht-Zeist) 1992;
◦ Rationaler Theismus bei Masaryk und Brentano, T. G. Masaryk und die Brentano Schule, Graz-Praha 1992, hol. In de Waagshaall 1992;
◦ Náboženství pro moderního člověka, Náboženství v českém myšlení, 1993;
◦ Ökologisches Philosophieren, Sammelband zur Albert Schweitzer Forschung 3, Weinheim 1995.

Časopisecké příspěvky:
◦ Kde začíná husitství? KřR 1966;
◦ Teologie jako antropologie, KřR 1967;
◦ Nietzscheho ateismus, KřR 1969;
◦ Evangelium a stoická filozofie, KřR 1970;
◦ 150. výročí Schleiermacherovy věrouky, KřR 1972;
◦ K otázce periodizace a interpretace dějin, KřR 1974;
◦ Různé podoby hermeneutiky, KřR 1977;
◦ Tři typy protestantismu, KřR 1984;
◦ Masarykovo náboženské myšlení, FČ 1990;
◦ Platonovo dědictví v křesťanské tradici, Postmoderní člověk a náboženství, Theologická revue církve čs. husitské (ThR CČsH) 1992;
◦ Nedělitelnost Komenského jako teologa a pedagoga, Křesťanství v sekulární společnosti, FČ 1992;
◦ Bůh jako filozofický problém, ThR CČsH 1993;
◦ Rozdíl mezi teologem a religionistou, Religio 1993;
◦ Filosofie přírody a evropská ontologie, FČ 1994;
◦ The common Europe as a philosophical question, Panorama, International journal of comparative religious (Braunschweig) 1995 (něm. jako separát v řadě Informationes Theologie Europe, Bern – Frankfurt a. M. – Berlin – New York – Paris – Wien 1995);
◦ Religionistická konsekvence, Společná Evropa jako filosofická otázka, FČ 1996;
Český zápas aj.

Předmluvy:
◦ Albert Schweitzer, zastánce kritického myšlení a úcty k životu, 1989 (též spolupř.);
◦ J. Šmajs: Ohrožená kultura, 1995.

Překlady:
◦ T. Holtz: Ježíš z Nazareta, 1991;
◦ G. Ebeling: Podstata křesťanské víry, 1996.

Literatura:
◦ P. Pokorný: Běda našim dětem, FČ 1996.

a