Vítězslav Gardavský

* 24. 10. 1923 Ostrava-Zábřeh

† 7. 3. 1978 Prosetín

Pocházel z učitelské rodiny. Vystudoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Po maturitě v r. 1942 byl totálně nasazen v Lipsku, Drážďanech a Vídni. V l. 1945–49 studoval na FF UK češtinu a filozofii. Poté učil krátce na gymnáziích v Praze a Novém Bydžově a od září 1950 na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové. V r. 1951 se stal vojákem z povolání. V září 1953 byl přeložen na Vojenskou technickou akademii (VTA, později VAAZ – Vojenská akademie A. Zápotockého) v Brně, kde učil zprvu mezinárodní vztahy a od r. 1955 filozofii. V l. 1958–60 byl podroben stranickému řízení pro „preferování odborných hledisek před politickými“. V r. 1963 obhájil na Vojenské politické akademii v Praze kandidátskou dizertaci Katolicismus a Německo. Od r. 1963 pracoval na habilitačním spise Fenomén Německo, jejž obhájil na FF MU a byl v r. 1968 jmenován docentem pro obor filozofie. V r. 1966 mu vychází v LtN na pokračování seriál Bůh není zcela mrtev (knižně 1967). V l. 1968–69 absolvoval jako marxista turné přednášek a diskuzí v rámci „dialogu marxisté – křesťané“ v SRN, Anglii, USA. Ve šk. r. 1969–70 učil externě filozofii na JAMU. V listopadu 1970 byl vyloučen z KSČ, propuštěn z VTA a armády. V l. 1971–73 pracoval jako dělník-čerpadlář u Geotestu Brno, 1974–78 jako skladník a řidič v JZD Prosetín. Ve volném čase pokračoval ve filozofickém bádání a v umělecké tvorbě. Fyzicky oslaben a psychicky vyčerpán zásahy StB (prohlídky, výslechy, konstruování obžalob) zemřel s knihou v ruce ve své prosetínské chalupě.

Myšlenkově se vyvíjel od katolicismu k marxismu, který se však snažil – spolu s kolegy na katedře – obrodit v 60. l. o přínosy dějinně filozofické, filozofickoantropologické a etické (např. ve skriptech Filosofie ve večerní univerzitě, 1968). V l. 1955–69 publikoval u nás a v zahraničí kolem 80 prací. Podstatu jeho filozofování zachycují zvláště tři z nich: Ve studii Bůh není zcela mrtev. Úvaha o křesťanském teismu a marxistickém ateismu ukazuje v první části knihy (Monumenty), že Bůh v podobě židovství a křesťanství není mrtev, že je dalším kořenem, z něhož vyrostla evropská kultura. Těmito monumenty jsou: Jákob (Vyvolení a subjektivita), Ježíš (Člověk a zázrak), Augustin (Vášeň a smrt), Tomáš (Intelekt a víra), Pascal (Matematické a lidské nekonečno). Druhá a třetí část knihy je sebereflexí obou stran dialogu. V závěru knihy postuluje jejich možný společný jazyk dialogu: lásku jako „tvořivou lidskou historickou aktivitu par excellence“. Spis Fenomén Německo. Studie ke konkrétní dialektice universalismu a partikularismu je významný především metodologicky. Svými třemi kapitolami (Universalita jako „německý problém“, Katolický projekt universality, Německá verze: křesťanská demokracie) dokazuje nosnost a přínosnost filozofického přístupu k řešení německé otázky (vedle obvyklého přístupu historiografického). Závěr spisu vyznívá opět humanisticky. V úvaze Naděje ze skepse razí tezi, že i když planetární krize plodí skepsi, je ji třeba překonat nadějí. Proto radí vrátit se ke „všem zásobám lidskosti“, tj. jít až k impulzu antickému a židovsko-křesťanskému, a vytvořit „situaci tvorby“. V závěru píše o „dialogickém kreacionismu“. Kongeniální ke G. spisům jsou jeho dramata Já, Jákob; Legenda o Františkovi a Kláře; Krev, krev, dějiny a básnické sbírky Vrchovatě; Přibližně tečna. Je i autorem „knihy dopisů“ učitele vysokoškolačce Milá paní kolegyně (1973).

Bibliografie:
◦ Bůh a nevěřící svět. K problematice církví a marxistického ateismu, 1969;
◦ Bůh není zcela mrtev. Úvaha o křesťanském teismu a marxistickém ateismu, 1967;
◦ Fenomén Německo. Studie ke konkrétní dialektice universalismu a partikularismu, 1967;
◦ Naděje ze skepse, 1969;
◦ Já, Jákob, 1969;
◦ Anděl na hrotu meče aneb Jeremiáš, SI 1974.

Sborníky:
◦ Politický klerikalismus a idea spravedlivé války, Sb. VAAZ, 1961;
◦ Křesťanství a antikomunismus, Sb. VAAZ, 1962.

Časopisecké příspěvky:
◦ Meč a kříž, Lidová armáda 1962;
◦ Katolická církev a mírové soužití, Nová mysl 1964;
◦ Nacistická ideologie a protektorátní režim, Historie a vojenství 1964;
◦ Cosi středověkého (Tomismus), Host do domu 1967;
◦ Milá paní kolegyně, Universitas 1993.

Literatura:
◦ L. Hlaváček: K otázce jistot a rizik současného člověka ve filozofii V. G., Etika 1992;
◦ J. Sedlák: K jubilejím filozofa V. G., FČ 1993;
◦ V. G. – filozof, dramatik, básník, spisovatel – a voják, ed. L. Hlaváček, 1993 (s relativně úplnou bibliografií);
◦ P. Jemelka, V. G. – pozapomenutý brněnský filosof, in Ve službě filosofii. K osmdesátinám Jiřího Gabriela, SPh 1/2010.

js