Metoděj Habáň

* 11. 9. 1899 Huštěnovice

† 27. 6. 1984 Brno

Vlastním jménem Petr H. – Po studiích na gymnáziu v Uherském Hradišti a biskupském gymnáziu Valeriána Jirsíka v Českých Budějovicích (1918) vstoupil do dominikánského řádu a přijal řeholní jméno Metoděj. Filozofii absolvoval na dominikánském učilišti v Olomouci, teologii na Papežské univerzitě – Angelicu (Pontificia universitá S. Tommaso) v Římě. R. 1924 byl vysvěcen na kněze, 1927 získal na Angelicu doktorát teologie. Po roce studií na dominikánské univerzitě ve švýcarském Fribourgu (studoval tu především psychologii) začal r. 1929 přednášet v Olomouci; inicioval vznik čtvrtletníku Filosofická revue, který začali vydávat profesoři bohosloveckého učiliště řádu dominikánů, a po šestnáct ročníků (1929–41 a 1946–48) byl jeho vedoucím redaktorem (celkem ve FR publikoval kolem 80 článků, několik desítek kratších poznámek a stovky recenzí). Přispíval i do časopisů Na hlubinu („měsíční revue pro všechny otázky duchovního života“), Výhledy („měsíční kulturní revue“), Akord aj. Od podzimu 1929 se v Praze pod H. vedením začaly pravidelně konat kurzy katolické filozofie a teologie, které měly inteligenci (především akademické) poskytnout pevné základy filozofie perennis (kromě H. tu přednášel S. M. Braito, J. E. Urban ad.). V r. 1932 byl H. spolupořadatelem Mezinárodního tomistického sjezdu v Praze, 1933 založil tzv. Akademické týdny. V l. 1938–42 řídil českou dominikánskou provincii (mj. založil převorský konvent v Plzni a povýšil olomoucké učiliště na generální s právem udělovat hodnost profesorů teologie a filozofie na řádových učilištích, tzv. lektorát). Po válce působil (od r. 1947) v litoměřickém semináři s učilištěm, kde zastával funkci děkana a spirituála a přednášel filozofii, zároveň vyučoval na gymnáziu v Ústí n. Labem náboženství). Události r. 1948 přerušily H. započaté habilitační řízení; byl uvězněn, po intervenci ředitele Národního divadla F. Pujmana amnestován. R. 1950 byl pro ilegální pokračování v řeholním životě znovu uvězněn, po propuštění pracoval v civilním zaměstnání, v l. 1957–74 pastoračně v Chlumu nad Ohří. Na konci 60. let se účastnil dialogu marxistů s křesťany ve filozofickém semináři M. Machovce i ekumenického semináře v Jirchářích, pořádal v Praze cykly přednášek, publikoval, navazoval mezinárodní kontakty. R. 1972 mu byl odňat státní souhlas k veřejnému působení; na odpočinku se věnoval pastorační práci v Praze, Karlových Varech, Brně.

H. soustředil své síly na obranu tomismu, jehož životnost a vhodnost pro řešení všech soudobých problémů hájil před ostatními filozofickými směry i jejich představiteli. Snažil se ukázat, že „metafyzika tomistická dává jediný správný názor na život a svět“, že je „philosophia perennis“. Jako vedoucí redaktor FR vstupoval do filozofických polemik s jinak orientovanými českými filozofy, např. s F. Krejčím, J. Tvrdým, J. Králem, přísnému soudu neušel ani mladý Patočka, Masarykova filozofie náboženství, Úlehlovo Zamyšlení nad životem. Jeho vlastní badatelský zájem byl orientován na filozoficko-etickou problematiku (zvláště filozofii hodnot) a na témata psychologická. Etikou rozuměl filozofickou nauku o „poměru lidského činu k cíli“ a odlišoval moderní etiku, která svůj předmět zkoumá z hlediska přirozeného rozumu (a „postrádá absolutní základny dobra a etických hodnot“), od teologické („bohovědné“) mravouky, jejímž zorným úhlem je „světlo víry, jímž se objasňuje jak poznání cíle, tak poměru úkonů k cíli. Pokud však rozum sám pracuje na poznání a vysvětlení etické skutečnosti, získává si etikou vědu filozofickou, a tedy přirozenou“. (Měl mj. výhrady k Pozitivní etice F. Krejčího a k jakékoli humanistické etice, neboť „jejich relativita nestačila na to, aby přivedla na vyšší stupeň duchovní úroveň člověka: chybí tam absolutní cíl a smysl lidského života, a mnoho jiných prvků etických je vysunuto z veliké a přirozené stavby etické bytosti lidské. Chybí tam pravá hierarchie hodnot a správné seřazení duševně tělesných součástí člověka“.) Svůj výklad opíral o Aristotelovu etiku a Tomáše Akvinského a směřoval k poučení, že mravnost je třeba realizovat, duchovní život je třeba žít (Přirozená etika). Na počátku 80. let vyšla v Římě „bez vědomí autora“ Filosofická anthropologie (k tisku ji připravil K. Blaha), v níž H. jako filozofující teolog řešil otázku po způsobu bytí a smyslu člověka ve spojitosti s metafyzickou otázkou po bytí (ontologie) a po Bohu (přirozená teologie). (Jejím pokračováním měla být psychologická antropologie, neboť „psychologická struktura člověka úzce souvisí s jeho ontologickou strukturou“, tento plán se však už neuskutečnil.) H. křesťanská antropologie se zabývá stránkou tělesnou i duchovní, člověkem v jeho jednotě, „protože celý člověk žije na tomto světě a má k němu vztahy“. Z duchovní stránky, z transcendence člověka, vyplývá i jeho vztah k Bohu, pojímaném jako absolutní pravda, absolutní dobro, poslední cíl. Bůh je „Principem bytí, aktivity intelektuální a života“; sám v sobě je lidským poznáváním přímo nepoznatelný, prostřednictvím stvořených věcí je však člověku přístupné poznání, že existuje první Příčina všeho, první nejdokonalejší a nejuniversálnější Jsoucno (actus purus), v němž není potencialita stvořených věcí. Proti panteismu, který „pojímá jednotlivé věci tak, jako by samy v sobě byly částí nebo jiskrou Božího života“, namítal, že „věci samy v sobě jsou dílem Božím, nikoliv částí Boha; nejsou tím v sobě, co jsou v Bohu“. Tomistickou metodu analogického bytí (analogia entis) pokládal za základ objektivního a přesného myšlení, i teologického; tak se rodí v člověku i vztahy k Bohu, přirozená religiozita, náboženství. Bůh má absolutní panství nad člověkem jako Stvořitel, proto mu patří i nejvyšší uznání a povinný kult. Uctívání Boha činí člověka dobrým, patří do mravního řádu, a řád, v němž je správná proporce k Bohu, k podstatě dobra. H. byl přesvědčen o tom, že náboženství má ve společnosti nezastupitelnou úlohu: inspiruje umělce i vědu, podporuje vztah lidí navzájem, učí lásce a přátelství; přispívá však i k jednotě lidské osobnosti, vyvolává v ní síly ducha a podporuje hledání pravdy a hodnot lidskosti. Tomistickou filosofii pokládal za „pevný základ myšlení a výuky Církve, zejména v dnešní době“, srovnával ji s „emancipovanou nekřesťanskou filosofií novějšího věku“, jež podle jeho názoru radikálně centralizovala svět kolem člověka, a vyzdvihoval její přednosti.

Bibliografie:
Sexuální problém. Eros a sexus v mládí, 1933, 3. vyd. 1946;
Psychologie, 1936;
Přirozená ethika, 1944, 1991;
Filosofická anthropologie, Řím 1981.

Sborníky:
O pohybu rozumového tvora k Bohu, Jsme totiž v Jeho rukou, my i naše slova, 1994.

Časopisecké příspěvky:
Radost z pravdy, FR 1929;
Psychologický základ morálky, FR 1929;
Intuice etických hodnot, FR 1929;
Jaký je smysl života, FR 1929;
Z psychologie mládí, FR 1929;
Život shlížící se ve věčném, FR 1930;
Etické výsledky, FR 1930;
Irradiace věčného, FR 1930;
Kontemplativní činnost v etických hodnotách, FR 1930;
Filosofie hodnot a přirozený zákon, FR 1930;
Ultimum lidské činnosti, FR 1931;
Může-li býti konkrétní život etický, FR 1931;
Problém zla, FR 1931;
Úvod do tomismu, FR 1931–32;
Metafysika a život, FR 1932;
Metafysika jako věda reální a věda absolutního řádu, FR 1932;
Metafysika první filosofie, FR 1933;
Potentia et actus, FR 1933;
Problém subjektu-objektu, FR 1933;
Náboženství a vědecké myšlení, Akord 1934;
Duchový rys života lidského, FR 1934;
Životní a vypěstěná síla v lidském životě, FR 1934;
Základy filosofie práva, FR 1934;
Přirozenost lidská, FR 1935;
Prvky tvořící individualitu, FR 1935;
Intuice jako úkon intelektu, FR 1935;
Absolutno, FR 1936;
Existence duše, FR 1936;
Tělo a duch, FR 1936;
Eros, FR 1936;
Kouzelnictví a náboženské obřady, FR 1936;
Účelnost života, FR 1937;
Jak poznat Boha, FR 1937;
Je poznání Boha vědecké? Filosofie a vědecké poznání, FR 1937;
Živý tomismus, FR 1938;
Nepřesnosti v české filosofii, FR 1938;
Filosofické omyly doby, FR 1938;
Nové formy kultury, FR 1939;
Princip vůdcovství, FR 1939;
Substituce osobnosti, FR 1939;
Duchovní autonomie, FR 1939;
Příroda a duch, FR 1940;
Duševno, FR 1940;
Ethická skutečnost, FR 1941;
Člověk a filosofie, FR 1946;
Člověk ve světle filosofie, FR 1946;
Člověk a jeho duch, FR 1946;
Návrat k filosofii, FR 1947;
Nedostatek metafysiky, FR 1947;
Několik psychologických poznámek k manželství, FR 1947;
Co se scholastikou? FR 1948;
Na hlubinu, Výhledy, Katolické noviny.

Překlady:
◦ Po cestách mystiků (spolupřekladatel), 1935;
◦ T. Akvinský: Summa theologická (spolupřekladatel), 1937–40.

Edice:
◦ Sborník mezinárodních tomistických konferencí v Praze 1932, 1933.

Literatura:
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ V. Vaško: Neumlčená, 1990;
◦ Z. Rotrekl: Skrytá tvář české literatury, 1991;
◦ Jsme totiž v Jeho rukou, my i naše slova, 1994;
◦ V. Kolář: Desáté výročí smrti PhDr. a ThMag. M. H., Dialog Evropa XXI 1994;
◦ O. Mádr: M. H., Teologické texty 1994;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

hp