Ferdinand Herčík

* 7. 5. 1905 Praha

† 20. 1. 1966 Brno

Byl synem akademického malíře Ferdinanda H. Po maturitě (1923) se zapsal na PřF MU ( 1928 RNDr.). Již jako septimán začal pracovat v ústavu rostlinné fyziologie PřF pod vedením V. Úlehly; ten ho uvedl do biofyzikálního výzkumu na rostlinných modelech. Z této problematiky již v r. 1925 vytěžil svou první samostatnou publikaci. Doktorátu na LF MU dosáhl r. 1932. V l. 1928–31 působil jako asistent zmíněného ústavu na PřF MU, kde se r. 1932 habilitoval z obecné fyziologie. R. 1931 přešel na radiologickou stanici LF MU, kde pak působil v oboru radiační biofyziky do r. 1937. R. 1935 se na LF MU habilitoval z právě vzniknuvší lékařské biofyziky monografií Die Oberflächenspannung in der Biologie und Medizin. Své znalosti biofyziky prohloubil studijním pobytem na biologické stanici ve Villefranche (1927), v Pasteurově ústavu v Paříži, v oddělení pro molekulární biofyziku Lecomta du Noüy (1928, 1930–31), a v Rockefellerově ústavu v New Yorku, v biofyzikální laboratoři R. W. G. Wyckoffa (1935–36). Od studia změn povrchového napětí, které vznikají v biologických soustavách vlivem světla (fotokopilární reakcí), od r. 1932 postupně přešel k širokému spektru experimentálních studií radiobiologických. Studoval biologické účinky všech druhů krátkovlnného záření, zejména pronikavého elektromagnetického i korpuskulárního (jmenovitě paprsků \alpha ), na živé buňky. Doklady pro zásahovou teorii, jež získal, ho postupně vedly k teorii kvantové biologie. Stal se průkopníkem čs. biofyziky a zakladatelem čs. radiobiologie. R. 1937 byl jmenován mimořádným profesorem obecné biologie a byl povolán do čela biologického ústavu LF MU, do jehož rámce převedl i radiologickou stanici. Řádným profesorem obecné biologie byl jmenován r. 1946, se zpětnou účinností od r. 1941. Mezitím byl zaměstnán v Zemském radioléčebném ústavu (dnešní Masarykův onkologický ústav) v Brně, kde se věnoval radioterapii a potají pokračoval v experimentální práci. V téže době se s matematikem O. Borůvkou začal zabývat problémy biomatematickými. Po válce – jako člen národního výboru města Brna (1945–46) – získal pro teoretické ústavy LF MU budovu dosavadní německé Vysoké školy technické na Joštově třídě; její 1. patro zajistil obnovenému biologickému ústavu, do jehož čela se vrátil. Ve šk. r. 1949–50 byl děkanem LF MU. Od r. 1947 se věnoval rovněž elektronové mikroskopii bakteriofága, jíž čs. vědě otevřel sféru molekulární biologie. V květnu 1945 vstoupil do KSČ. Po únoru 1948 byl členem Ústředního akčního výboru Národní fronty v Praze, v l. 1948–49 členem rady Zemského národního výboru v Brně. Toto období osudově změnilo jeho dosavadní myšlenkový profil: stal se – značně pragmaticky – marxistou. R. 1954 založil v Brně Biofyzikální laboratoř ČSAV, která se r. 1955 rozrostla v Biofyzikální ústav ČSAV. H. byl jeho ředitelem až do své smrti. Do r. 1960 vedl současně katedru obecné biologie na LF MU. V období 1953–59 byl prorektorem MU pro vědu a výzkum. Na PřF MU zřídil v r. 1963 katedru biofyziky a byl jejím externím vedoucím, rovněž až do své smrti. Stal se laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda (1954), členem-korespondentem ČSAV (1955), DrSc. (1956), nositelem Řádu práce (1965) a stříbrné plakety ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo (1966). Byl zvolen a jmenován do mnoha funkcí v institucích a společnostech domácích i zahraničních, např. od r. 1956 byl členem, v l. 1960–61 místopředsedou a v l. 1961–62 předsedou Vědeckého výboru OSN pro účinky atomového záření v New Yorku (v tomto období Výbor připravil souhrnnou zprávu pro 13. Valné shromáždění OSN, která byla podkladem pro mezinárodní dohodu o zákazu nadzemních pokusných jaderných výbuchů); od r. 1958 byl postupně expertem a místopředsedou Rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni, expertem UNESCO v Paříži i Světové zdravotnické organizace v Ženevě pro radiobiologii, od r. 1963 členem výboru Mezinárodní asociace pro radiační výzkum atd. Zemřel předčasně, jako oběť pronikavé radiace, jejímuž výzkumu věnoval svůj život.

H. filozofický profil zaznamenal v průběhu jeho vědecko-pedagogické aktivity dva diametrálně rozdílné poločasy. V prvním (1930–48) byl jeho určující filozofií holismus (v jeho pojetí spíše organicismus), ve druhém (1948–66) marxismus. Vědecky i myšlenkově originální, plodné a filozoficky podnětné bylo období první; jím se H. zapsal mezi české myslitele. Následovalo druhé, tristní období sterilního traktování pouček dialektického materialismu, citování „klasiků marxismu-leninismu“ a „pokrokové sovětské biologie“ (T. D. Lysenko, O. B. Lepešinskaja), jak to diktoval společensko-politický a ideologický kontext. – H. byl dokonale orientován v historii filozofie i ve vývoji vědy. Jako bytostnému experimentátoru mu byly blízké otázky ontologické i gnozeologické. Navázal především na klasické autory holismu (J. Ch. Smuts, L. S. Bertalanffy, J. Bělehrádek) a k holismu tíhnoucí (nejbližší mu byl A. N. Whitehead). Byl mu však cizí dogmatismus jakéhokoliv zabarvení a ani jeho pojetí holismu nebylo ortodoxní. Jeho celostní nazírání anticipovalo teorii systémů; jeho snahou přitom vždy bylo hledat vyšší, jednotící stanovisko. Předpokládal, že podstatou života je nesmírně složité a delikátní předivo příčin a následků dílčích fyzikálních a chemických dějů; předivo tak jemné, že už dotykem může být vážně porušeno. V této souvislosti si také byl vědom trvalé aproximace lidského poznávání, včetně vědeckého; proto i jeho pojetí kauzality, výrazně respektující roli stochastických procesů v biologických soustavách, je vzdáleno pojetí rigoróznímu. (Právě ve výkladu kauzality se nejvíce opíral o A. N. Whiteheada.) H. varoval před extrapolací kauzality makrofyzikální do procesů mikrosvěta, ač – na druhé straně – jeho pojetí biologických soustav široce respektovalo projekci kauzality molekulárních pochodů v nich do jejich reakcí makroskopických. (Tudy – koneckonců – vedla i H. pionýrská cesta k molekulární biologii.) Jeho filozofické názory vyšly r. 1931 z uvědomění si rozporu mezi svobodou vědeckého bádání na jedné straně a nezbytností spojovat síly ve vědeckém výzkumu jeho účelným (a účelovým) programováním a normalizací biologických výzkumných objektů. Po vzoru Bělehrádkově se zabýval biologickým pojetím smrti. V této souvislosti kritizoval pozitivismus za to, že opomíjí možnost poznávat okolní svět také jinými cestami než smyslovými orgány, zejména cestami „metapsychickými“ a telepatickými. V obecné teorii holismu mu (v souladu s J. S. Haldanem) zmizel předěl mezi biologií a fyzikou. Holismus charakterizoval jako reakci na mechanistickou kauzalitu na jedné straně a na neovitalistickou entelechii na straně druhé. Pochopil nedostatky Humeovy formulace kauzality v tom, že nevidí plynulý přechod od příčiny k účinku, a v tom, že ji neextrapoluje v kreativitu. Vodítkem mu byla Whiteheadova teorie poznání, vycházející z toho, že realita je proces, přechod od minulosti do budoucnosti – nikoliv tedy hmota. Na druhé straně každá strukturovaná soustava je pro něj organismem, tedy i atom, stejně jako planeta nebo člověk. Toto Whiteheadovo dynamické nazírání integroval H. se Schrödingerovými a Heisenbergovými principy kvantové mechaniky a zesilovací teorií P. Jordana. Vnesl tak do české biologie – v holistickém pojetí – biologii kvantovou, za jejíž kořeny pokládal poznatky o účinku záření na živou hmotu, zásahovou teorii, z ní vycházející teorii citlivého objemu a zesilovací teorii. Z H. Bergsona převzal teorii času a časový rozměr přijal jako čtvrtou dimenzi vesmíru. Přitom – vycházeje z L. du Noüy a J. Kříženeckého – formuloval argumenty pro fenomén času biologického, do určité míry nezávislého na čase hvězdném a jemu neúměrného. Zamyslel se nad situací vědy 20. století, jejíž objevy a postuláty se nezadržitelně vzdalují limitům lidského chápání, a jež se tudíž zákonitě opět přiklání k metafyzice (pozitivismus tedy odmítal metafyziku neoprávněně!). Moderní věda má podle H. nezbytně mystickou příchuť. Posledním výrazným myšlenkovým výbojem H. byla matematická formulace čtyřrozměrného modelu života, který zkonstruoval s O. Borůvkou. Vycházel z představy, že trojrozměrný prostor R_3 , v němž žijeme a který dovedeme smyslově vnímat, je částí širšího prostoru R_4 . Organismy pak jsou čtyřrozměrné útvary v R_4 ; my vnímáme jejich průniky prostorem R_3 . Průnik je difúzním dějem, který vyjadřuje příznak času. (Zde už se čas stává pátým rozměrem.) Již záhy byl však H. vůči čtyřrozměrnému prostoru rozpačitý a předpokládaná monografie o něm zůstala nenapsána. V kontextu doby po r. 1945 se veřejně distancoval od dosavadních názorů, a to na stránkách Nové mysli (1950). Podrobil ostré kritice zásahovou teorii („nutně vedla k formálnímu mechanismu a nakonec i k idealismu“), celou teorii genu a posléze i Mendelovy klasické zákony dědičnosti. Ve svém druhém období se snažil přijmout marxistickou filozofii, ale nikdy se mu to beze zbytku nepodařilo. Čeští marxističtí fundamentalisté to tušili. A tak i snad nejhlubší H. poklesek – učebnice mičurinské biologie – zůstala v rukopise: recenzent nedovolil její vydání, protože nebyla důsledně marxistická.

Bibliografie: Die Oberflächenspannung in der Biologie und Medizin, Dresden 1934; Záření a život, 1941, 2. vyd. 1946, 3. vyd. 1957, Bratislava 1959; Mladý biolog, 1941, 2. vyd. 1945, 3. vyd. 1954, Bratislava 1955; Život na ruby, 1945, 2. vyd. 1946, 3. vyd. 1948; Od atomu k životu, 1946; Život člověka, 1947, 2. vyd. 1949; Úvod do kvantové biologie, 1949; Sovětská biologie, 1952; Jak vznikl život na zemi, 1953, Bratislava 1959 (s O. Nečasem); Problém bakteriofága, 1953; Zpráva o mezinárodní konferenci pro mírové využití atomové energie, 1956; Biophysik der Bakteriphagen, Berlin 1959; Na hranicích života, 1963. Sborníky: Problémy molekulární biologie, Filosofické problémy moderní biologie, ed. J. Kamarýt, 1963. Čas. přísp.: Normalizace vědy, Biologické listy (BL) 1931; O smrti a nesmrtelnosti, VaŽ 1937; Problém života, VaŽ 1938; Kvantová biologie, BL 1939; Kauzální princip v biologii, BL 1939; Život a čas, VaŽ 1940; Věda a zdravý rozum, VaŽ 1942; Prostorový model života (s O. Borůvkou), Sborník lékařský 1943; Čtyřrozměrný model života (s O. Borůvkou), VaŽ 1944; Matematické vyjádření celostního principu (s O. Borůvkou), Práce Moravskoslezské akademie věd přírodních 1948; Věda a kultura, VaŽ 1948; Za materialistickou biologii, Nová mysl 1950; Na prahu života, Vesmír 1950; Život a hmota, Slovenka (Bratislava) 1950; Původ buněk z živé hmoty, BL 1951; Chybné základy mendelismu (s L. Novákem), Československá biologie 1952; Matematika a biologie, Československá biologie 1953; Molekulární biologie, Vesmír 1960, Naša veda (Bratislava) 1960.

I. Málek: Professor F. H., Sexagenarian, Folia biologica 1965; J. Šmarda: F. H. – 60. let, Vesmír 1965; M. Skalka: Prof. MUDr. et RNDr. F. H., DrSc., Ročenka brněnské univerzity 1964–1968, 1969; J. Šmarda: Profesor F. H. – skica osobnosti, Universitas 1995.

jšm