Ferdinand Herčík
* 7.
5.
1905 Praha
† 20.
1.
1966 Brno
H. filozofický profil zaznamenal v průběhu jeho vědecko-pedagogické aktivity dva diametrálně rozdílné poločasy. V prvním (1930–48) byl jeho určující filozofií holismus (v jeho pojetí spíše organicismus), ve druhém (1948–66) marxismus. Vědecky i myšlenkově originální, plodné a filozoficky podnětné bylo období první; jím se H. zapsal mezi české myslitele. Následovalo druhé, tristní období sterilního traktování pouček dialektického materialismu, citování „klasiků marxismu-leninismu“ a „pokrokové sovětské biologie“ (T. D. Lysenko, O. B. Lepešinskaja), jak to diktoval společensko-politický a ideologický kontext. – H. byl dokonale orientován v historii filozofie i ve vývoji vědy. Jako bytostnému experimentátoru mu byly blízké otázky ontologické i gnozeologické. Navázal především na klasické autory holismu (J. Ch. Smuts, L. S. Bertalanffy, J. Bělehrádek) a k holismu tíhnoucí (nejbližší mu byl A. N. Whitehead). Byl mu však cizí dogmatismus jakéhokoliv zabarvení a ani jeho pojetí holismu nebylo ortodoxní. Jeho celostní nazírání anticipovalo teorii systémů; jeho snahou přitom vždy bylo hledat vyšší, jednotící stanovisko. Předpokládal, že podstatou života je nesmírně složité a delikátní předivo příčin a následků dílčích fyzikálních a chemických dějů; předivo tak jemné, že už dotykem může být vážně porušeno. V této souvislosti si také byl vědom trvalé aproximace lidského poznávání, včetně vědeckého; proto i jeho pojetí kauzality, výrazně respektující roli stochastických procesů v biologických soustavách, je vzdáleno pojetí rigoróznímu. (Právě ve výkladu kauzality se nejvíce opíral o A. N. Whiteheada.) H. varoval před extrapolací kauzality makrofyzikální do procesů mikrosvěta, ač – na druhé straně – jeho pojetí biologických soustav široce respektovalo projekci kauzality molekulárních pochodů v nich do jejich reakcí makroskopických. (Tudy – koneckonců – vedla i H. pionýrská cesta k molekulární biologii.) Jeho filozofické názory vyšly r. 1931 z uvědomění si rozporu mezi svobodou vědeckého bádání na jedné straně a nezbytností spojovat síly ve vědeckém výzkumu jeho účelným (a účelovým) programováním a normalizací biologických výzkumných objektů. Po vzoru Bělehrádkově se zabýval biologickým pojetím smrti. V této souvislosti kritizoval pozitivismus za to, že opomíjí možnost poznávat okolní svět také jinými cestami než smyslovými orgány, zejména cestami „metapsychickými“ a telepatickými. V obecné teorii holismu mu (v souladu s J. S. Haldanem) zmizel předěl mezi biologií a fyzikou. Holismus charakterizoval jako reakci na mechanistickou kauzalitu na jedné straně a na neovitalistickou entelechii na straně druhé. Pochopil nedostatky Humeovy formulace kauzality v tom, že nevidí plynulý přechod od příčiny k účinku, a v tom, že ji neextrapoluje v kreativitu. Vodítkem mu byla Whiteheadova teorie poznání, vycházející z toho, že realita je proces, přechod od minulosti do budoucnosti – nikoliv tedy hmota. Na druhé straně každá strukturovaná soustava je pro něj organismem, tedy i atom, stejně jako planeta nebo člověk. Toto Whiteheadovo dynamické nazírání integroval H. se Schrödingerovými a Heisenbergovými principy kvantové mechaniky a zesilovací teorií P. Jordana. Vnesl tak do české biologie – v holistickém pojetí – biologii kvantovou, za jejíž kořeny pokládal poznatky o účinku záření na živou hmotu, zásahovou teorii, z ní vycházející teorii citlivého objemu a zesilovací teorii. Z H. Bergsona převzal teorii času a časový rozměr přijal jako čtvrtou dimenzi vesmíru. Přitom – vycházeje z L. du Noüy a J. Kříženeckého – formuloval argumenty pro fenomén času biologického, do určité míry nezávislého na čase hvězdném a jemu neúměrného. Zamyslel se nad situací vědy 20. století, jejíž objevy a postuláty se nezadržitelně vzdalují limitům lidského chápání, a jež se tudíž zákonitě opět přiklání k metafyzice (pozitivismus tedy odmítal metafyziku neoprávněně!). Moderní věda má podle H. nezbytně mystickou příchuť. Posledním výrazným myšlenkovým výbojem H. byla matematická formulace čtyřrozměrného modelu života, který zkonstruoval s O. Borůvkou. Vycházel z představy, že trojrozměrný prostor R_3 , v němž žijeme a který dovedeme smyslově vnímat, je částí širšího prostoru R_4 . Organismy pak jsou čtyřrozměrné útvary v R_4 ; my vnímáme jejich průniky prostorem R_3 . Průnik je difúzním dějem, který vyjadřuje příznak času. (Zde už se čas stává pátým rozměrem.) Již záhy byl však H. vůči čtyřrozměrnému prostoru rozpačitý a předpokládaná monografie o něm zůstala nenapsána. V kontextu doby po r. 1945 se veřejně distancoval od dosavadních názorů, a to na stránkách Nové mysli (1950). Podrobil ostré kritice zásahovou teorii („nutně vedla k formálnímu mechanismu a nakonec i k idealismu“), celou teorii genu a posléze i Mendelovy klasické zákony dědičnosti. Ve svém druhém období se snažil přijmout marxistickou filozofii, ale nikdy se mu to beze zbytku nepodařilo. Čeští marxističtí fundamentalisté to tušili. A tak i snad nejhlubší H. poklesek – učebnice mičurinské biologie – zůstala v rukopise: recenzent nedovolil její vydání, protože nebyla důsledně marxistická.
Bibliografie:
◦
Die Oberflächenspannung in der Biologie und Medizin,
Dresden 1934;
◦ Záření a život,
1941, 21946,
31957,
Bratislava 1959;
◦ Mladý biolog,
1941,
21945,
31954,
Bratislava 1955;
◦ Život na ruby,
1945,
21946,
31948;
◦ Od atomu k životu,
1946;
◦ Život člověka,
1947,
21949;
◦ Úvod do kvantové biologie,
1949;
◦ Sovětská biologie,
1952;
◦ Jak vznikl život na zemi,
1953,
Bratislava 1959 (s O.
Nečasem);
◦ Problém bakteriofága,
1953;
◦ Zpráva o mezinárodní konferenci pro mírové využití atomové energie,
1956;
◦ Biophysik der Bakteriphagen,
Berlin 1959;
◦ Na hranicích života,
1963.
Sborníky:
◦ Problémy molekulární biologie,
Filosofické problémy moderní biologie,
ed.
J.
Kamarýt,
1963.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Normalizace vědy,
Biologické listy (BL) 1931;
◦ O smrti a nesmrtelnosti,
VaŽ 1937;
◦ Problém života,
VaŽ 1938;
◦ Kvantová biologie,
BL 1939;
◦ Kauzální princip v biologii,
BL 1939;
◦ Život a čas,
VaŽ 1940;
◦ Věda a zdravý rozum,
VaŽ 1942;
◦ Prostorový model života (s O.
Borůvkou),
Sborník lékařský 1943;
◦ Čtyřrozměrný model života (s O.
Borůvkou),
VaŽ 1944;
◦ Matematické vyjádření celostního principu (s O.
Borůvkou),
Práce Moravskoslezské akademie věd přírodních 1948;
◦ Věda a kultura,
VaŽ 1948;
◦ Za materialistickou biologii,
Nová mysl 1950;
◦ Na prahu života,
Vesmír 1950;
◦ Život a hmota,
Slovenka (Bratislava) 1950;
◦ Původ buněk z živé hmoty,
BL 1951;
◦ Chybné základy mendelismu (s L.
Novákem),
Československá biologie 1952;
◦ Matematika a biologie,
Československá biologie 1953;
◦ Molekulární biologie,
Vesmír 1960,
Naša veda (Bratislava) 1960.
Literatura:
◦ I.
Málek: Professor F.
H.,
Sexagenarian,
Folia biologica 1965;
◦ J.
Šmarda: F.
H.
– 60.
let,
Vesmír 1965;
◦ M.
Skalka: Prof.
MUDr.
et RNDr.
F.
H.,
DrSc.,
Ročenka brněnské univerzity 1964–1968,
1969;
◦ J.
Šmarda: Profesor F.
H.
– skica osobnosti,
Universitas 1995.
jšm