Jiří Hermach

* 17. 6. 1912 Praha-Malá strana

† 5. 10. 2011

Narodil se v rodině zemského zřízence, později vrátného zemské sněmovny, od r. 1918 vrátného Národního shromáždění (NS). Od dětství prožíval konflikt dvou životních tendencí: na jedné straně přitahován metafyzickou atmosférou Malé Strany, na druhé straně silnou touhou po přírodě. Na celý život byl zasažen zážitkem ve dvou letech, který si s eidetickou jasností pamatuje dodnes: vyhlášení první světové války. Tím bylo od dětství jeho myšlení orientováno zejména na dvě „otázky“: proč válka, co Bůh. Z těch se pak rozvíjel další problém dobra a zla, pravdy, podmíněnosti a svobody a další, až k problému základnímu: co je člověk. V r. 1930 maturoval na malostranské reálce. Od dětství se zájmem chodil na galerii při zasedáních NS. To založilo jeho rozvíjející se kritický vztah k politice. V r. 1930 byl přijat na fakultu strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT v Praze. Ačkoliv silně orientován k filozofickému myšlení, zvolil si tento obor proto, že si nedovedl filozofující myšlení představit bez dostatečně hlubokých přírodovědných znalostí, zejména fyziky a matematiky. Stále recidivující onemocnění po úraze ho donutilo přerušit studia na více než na tři roky. Když němečtí okupanti uzavřeli vysoké školy, byl v závěru studia. Diplom strojního inženýra získal v červnu 1945. Od r. 1939 byl zaměstnán ve výrobě fyzikálních a lekářských přístrojů, v r. 1940 byl přijat jako statik a konstruktér v továrně na letadla Avia v Letňanech. Za nacistické okupace byl členem odbojové skupiny zabývající se organizováním poruch v železniční dopravě. V únoru 1946 nastoupil jako asistent v Ústavu termodynamiky, hydrodynamiky a nauky o proudění na Strojní fakultě ČVUT. Po půl roce byl ustanoven jako přednášející a zkoušející v uvedených oborech.

Již na středoškolských studiích se zabýval filozofií. Největší pozornost věnoval Bergsonovi, Nietzschemu, Drieschemu a Hegelovi. Karel Marx ho zaujal důsledným historickým přístupem ke všem jevům a zdánlivým „stálostem“ (nejen ve společnosti), svým pojetím významu rozporu v teorii pohybu a vyzvednutím myšlenky sebeodcizení člověka; tyto M. myšlenky měly pro něho pronikavý význam i v pozdních letech. V květnu 1945 vstoupil do KSČ a začal v ní propagandisticky pracovat. V r. 1949 na výzvu vedení fakulty organizoval Ústav společenských věd; přednášel pak na obou ústavech. Ve školním roce 1950–51 přednášel filozofické problémy společnosti také na KTF. V r. 1951 byly na vysokých školách založeny katedry marxismu. Byl pověřen organizací a vedením katedry pro všechny fakulty ČVUT. Marxistickou filozofii v té době přednášel každý ve vlastním pojetí. Kladl důraz na spojení s přírodními vědami. V r. 1952 byl ustanoven docentem na základě přednášky o vztahu společenských a přírodních zákonů. Procesy v r. 1952 jím silně otřásly a spolu se zkušenostmi již z předcházejícího období ho vedly k rychle postupujícímu poznání, že KS nesleduje realizaci idejí, o jejichž správnosti byl přesvědčen právě tak jako mnozí. Začal se dostávat do řady kolizí, které vyvrcholily v r. 1956 odhalením Stalinových zločinů a celého vedení. Tehdy prosadil návrh na požadavek sebekritiky ÚV KSČ, zejména pak V. Kopeckého, K. Bacílka a J. Čepičky. Byl pak zbaven všech funkcí a nakonec propuštěn z ČVUT. Za pomoci přátel stejných názorů byl přijat do FÚ ČSAV, kde také v r. 1967 obhájil kandidátskou práci Problém kategorie hranice, v níž je kategorie hranice zkoumána jako příspěvek k objasnění povahy jednotliviny a její univerzální transcendence. V době práce ve FÚ vydal monografie Řízení a filozofie (1965), Dialektika výchovy (1966) a Uskutečnění současného člověka (1969). Myšlenkově se pohyboval mezi filozofií a přírodovědou, jejím filozofickým projasněním, ale s integrujícím zaměřením na poznávání člověka. Na začátku 60. let se přidal spolu s Otou Kleinem k Radovanu Richtovi pro založení týmu zabývajícího se problémem lidských a společenských souvislostí vědecko-technické revoluce. Tým se postupně rozrostl na téměř 100 členů. Jeho plodem byla publikace Civilizace na rozcestí, na které se také podílel. V 60. letech na základě Marxovy kritiky Něčajevského hnutí a jeho Ekonomicko-filozofických rukopisů napsal obšírnou stať Filozofie a řízení, běžně nazývanou „kritika kasárenského komunismu“. Jí odpovídající celodenní seminář uvedený pětihodinovou přednáškou uskutečnil od r. 1965 pro aktivy politických vedoucích hospodářských pracovníků ve všech okresních městech (kromě dvou) a ve všech krajských městech bývalé republiky. (Stať vyšla ve sborníku Studie, informace, komentáře r. 1966.) Důsledně se zabýval problémem dualismu a jeho překonání a tomu odpovídajícím problémem potřeby rekonstrukce základních pojmů myšlení v souvislosti se změnami života v tomto století (statě Problém racionalismu a jeho mezí, Intuice a holografický obraz světa, K novému pojetí těla a duše). Od června do 15. srpna 1968 pracoval z pověření Dubčekova vedení v jednom ze tří týmů, který měl vypracovat koncepci demokratické socialistické společnosti. Práce byla odevzdána 15. srpna. Po příchodu sovětských okupantů odmítal odvolat svá stanoviska a tak byl vyloučen ze strany i z FÚ. Práci po delší době nalezl v kotelně motolské nemocnice. V prosinci 1976 podepsal Chartu 77. V rámci perzekučního tlaku na rodinu byl vyzván k emigraci. Po dlouhém odmítání emigroval v r. 1985 do Rakouska, kde později dostal státní občanství. Po občanské rehabilitaci v r. 1990 žil jak v Rakousku (kde pracovala jeho žena), tak v Praze, kde přednášel na UK. Jeho zájem se soustředil především na problém teorie člověka a v této teorii pak na vztah bytí a existence, pravdy, fragmentu a celistvosti, výchovy a překonání sebeodcizení člověka.

Bibliografie (z díla):
◦ Dialektický materialismus I (Učební text vysokých škol), 1958;
◦ Problémy současné kosmologie. Kauzalita, konstanty, zákony, nutnost – nahodilost (učební text), 1961;
◦ Filosofie a řízení, 1965;
◦ Dialektika výchovy, 1966;
◦ Civilizace na rozcestí. Společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce, ed. R. Richta, 1966;
◦ Uskutečnění současného člověka, 1969.

Sborníky:
◦ K aktuálním otázkám naší filosofie, Sborník marxistické filosofie, 1959;
◦ Dialektický materialismus, Zákon, Příruční slovník naučný I, 1962, IV, 1967;
◦ Problém podstatného rozporu socialismu, Další rozvoj socialismu a úkoly společenských věd, 1963;
◦ Filosofie a řízení, Sborník ministerstva vnitra 1966, č. 4;
◦ Problém racionalismu a jeho mezí, Metodologické problémy společenskovědního výzkumu, 1983;
◦ Intuice a holografický obraz světa, Intuice ve vědě a filosofii, 1993.

Časopisecké příspěvky:
◦ Poznámky k problému kategorie hranice, Sborník kateder společenských věd, ČVUT 1957;
◦ K dialektice konečného a nekonečného (s V. Rumlem), FČ 1961;
◦ Pravdivé poznání a socialismus, Nová mysl 1963;
◦ Aktuální otázky poznávání a „ovládání“ sociálních zákonitostí, Učitelské noviny 1965, č. 13;
◦ Rozpor „člověk – svět“ a společenské zákony, Učitelské noviny 1965, č. 27–28;
◦ Nástin řešení problému rozvoje socialistického člověka a jeho potřeb, SČ 1966;
◦ Nesvoboda člověka průmyslové společnosti, Socialistická interpretace vědeckotechnické revoluce, Optimismus socialismu, Rozcestí historie, Sebeuvědomění socialismu, Uskutečnění socialismu, Československé odbory 1966, č. 5, 6, 1967, č. 9, 10, 11;
◦ Sebepoznání jako nutnost, Kulturní tvorba 1967, č. 16;
◦ Utopie a iluze(recenze knihy M. Šimečky Krize utopizmu), Nová mysl 1968;
◦ Jaké jsou podstaty socialismu? Nová mysl 1968, č. 9–10;
◦ Víra nepotřebuje důkazy, Listy (L) 1986, č. 2;
◦ Kompromisy, objektivní podmínky, morálka, L 1986, č. 4;
◦ Oslovení zcela nepřítomného pana Gorbačova, L 1987, č. 5;
◦ Bylo Pražské jaro – a co teď? L 1988, č. 4;
◦ Je komunistický režim reformovatelný? L 1989, č. 5;
◦ Výchova k lidským právům – výchova k sebepoznání a k mravnosti, Zpravodaj 10 Československého Helsinského výboru, 1991. Pořady v Čs. rozhlasu 1965–69, 1996, v Čs. televizi 1965–69.

a