Sergius Hessen

* 16. 8. 1887 Usť Sysolsk (Rusko, Komi)

† 2. 7. 1950 Łódż

Také Sergej Gessen. – Studoval v Heidelbergu a Freiburgu (zde v r. 1909 získal doktorát). V r. 1914 se habilitoval v Petrohradě, od r. 1917 byl řádným profesorem univerzity v Tomsku. V r. 1921 emigroval. V ČSR pobýval v l. 1921–36. Stal se rektorem Ruské vysoké školy pedagogické a profesorem Ruské PF v Praze, hostujícím profesorem na řadě západoevropských univerzit, zahraničním členem King College v Londýně. Od počátku 30. let působil na Německé univerzitě v Praze, kde vedl jako důrazný odpůrce novopozitivismu rozsáhlé diskuze s R. Carnapem. Od r. 1936 byl profesorem Svobodné univerzity ve Varšavě, od r. 1945 profesorem univerzity v Lodži.

Společně s N. Losským je nejvýznamnějším a nejmnohostrannějším ruským filozofem první poloviny 20. století. Na rozdíl od Losského se však více ztotožnil se západoevropským filozofickým myšlením. Jako žák Windelbandův a Rickertův byl mj. i překladatelem jejich děl do ruštiny a autorem úvodních studií a komentářů k nim. Navazoval na Rickertovu logiku a teorii poznání, zkoumal problém individuální kauzality jako problém provázání neopakovatelných příčin; přitom zřetelně prokázal nezastupitelnost historické metody. V jeho pojetí proces poznání probíhá v překonávání subjektivního, tj. překonávání vzdálenosti mezi subjektem a objektem, přičemž tento pochod je nekonečný. Cíl poznávajícího subjektu se nachází v limitě v rozplynutí subjektu v objektu. Poznání není schopné odhalit veškerý svět v absolutní úplnosti, jakožto celek logicky nevyhnutelně založený na jediném principu. Celistvost není předmětem poznání, nýbrž principem poznávání a vědění. Na tomto principu uspořádává poznání naše vjemy, přičemž tento úkol je opět nekonečný. Zkušenost jako celek je pouhým ideálem, k němuž je možno se v neustálém pokroku přibližovat. Své učení o poznání H. nazýval transcendentálním empirismem. V centru H. pozornosti však byly sociální filozofie, filozofie práva a politiky. Při sjednocení těchto bází formuluje rovněž svou ontologii. Život člověka se odvíjí paralelně v mnoha dimenzích, principiálně ve čtyřech řádech – biologickém, sociálním, kulturním a duchovním. Vyšší z nich spočívají na nižších, přičemž jsou na nich nezávislé. Metafyzickým analogon k učení o člověku je idea mnohostrannosti a mnohovrstevnatosti bytí a idea podstatné nevyčerpatelnosti absolutna. – H. rozvíjel učení o hodnotách kultury. Jimi zaměňuje platonské absolutní ideje, popř. absolutní hodnoty dějin z jiných učení. Individuální člověk ve vztahu k hodnotám není organismem, nýbrž členem sociální skupiny, svobodnou bytostí, která si je vědoma své osobní cti. Hodnoty nejsou člověku dány, jejich funkce v životě člověka není důsledkem nějaké kauzální nutnosti. Hodnota je postupně poznávána a poté vstupuje do morální aktivity. Člověk v sociální skupině je schopen hodnoty rovněž dále tvořivě rozvíjet. Z druhé strany přijímání hodnot probíhá v procesu výchovy. Filozofie se proto musí stát především učením o hodnotách vůbec. V souvislosti s tím H. chápal i pedagogiku jako aplikovanou filozofii. Pedagogika není schopna stát se normativní vědou, musí klást problém osobnosti žáka a jeho vnitřní svobody a problém vrůstání duchovního světa žáka do tradice kultury. Cílem vzdělání jsou hodnoty kultury. – Existenci člověka v sociální struktuře má osvětlovat právo. To ve svém vývoji získává charakter jednotné spirituální organizace, která není vytvářena mocí, nýbrž je založena na nejvyšších hodnotách kultury. Právo je procesem stávání se; objektivizuje se v sociálním experimentu, jehož cílem je uchovat čest členů sociální skupiny a spiritualizovat moc této skupiny (nikoli opodstatňovat). Stát v procesu svého zdokonalování omezuje své funkce, podřizuje se právu a jeho perspektivou v limitě je stát se čistým právem společnosti spravující sebe samu. Takový „funkcionální stát“ budoucnosti bude kvalitnějším státem než současná demokracie. Rovněž hospodářství se musí ve svém vývoji podřizovat právu; tím se mj. zvyšují jeho schopnosti. Proti „státnímu socialismu“ staví H. „právní socialismus“. Socializace není nic více než prolnutí právem či oduševnění právem, socializace vlastnictví není nic více než vnitřní proniknutí majetku právem. Soukromé vlastnictví zůstává jako jedna z mnohých forem vlastnictví, soukromníkům jsou dána zplnomocnění na zdokonalené právní základně, současně s dokonalejšími právními závazky. Progres socializace probíhá v dějinách postupně a paralelně s procesem individualizace. Vývoj socialistického učení od utopie k realitě probíhá proto zejména jako evoluce důsledného uznávání práva. H. poskytl i jednu z prvních vědeckých analýz bolševismu. Charakterizuje ho jako snahu o popření dějin, která ve skutečnosti ústí v historický regres k primitivní společnosti, k mechanismům prvobytné společnosti. Za variantu bolševismu, byť jemnější, považuje H. i soudobý technokratismus.

Bibliografie:
◦ Die individuelle Kausalität, Kantstudien, Ergänzungsheft, Berlin 1909, 2. vyd. Freiburg i. B. 1970;
◦ Svoboda i disciplina, Petrograd 1917;
◦ Čto takoje političeskaja svoboda, Petrograd 1917;
◦ Osnovy pedagogiki (Vveděnije v prikladnuju filosofiju), Berlin 1923;
◦ Monizm i pljuralizm v sistěmatike ponjatij, 1928;
◦ Školství a demokracie, 1932;
◦ Weltanschauung, Ideologie, Bildung, 1934;
◦ Weltanschauung und Ideologie, 1935;
◦ Filosofické základy pedagogiky, 1936;
◦ Světový názor a pedagogika. Studie k problému autonomie, 1937;
◦ Le virtu platoniche e le virtu cristiane, Roma 1951;
◦ Democrazia moderna, Roma 1957;
◦ Studia z filozofii kultury, Warszawa 1968;
◦ Filozofia – kultura – wychowanie, Wrocław 1973.

Sborníky:
◦ Die Rechts- und Staatsphilosophie des bolschewistischen Kommunismus, Der Staat, das Recht und die Wirtschaft des Bolschewismus, Berlin 1925;
◦ Les droits de l'homme dans le libéralisme, le socialisme et le communisme, Autour de la nouvelle Déclaration universelle des droits de l'homme. Textes réunis par l'UNESCO, ed. J. Maritain, Paris 1949;
◦ Le droit et la moralité, Actes du XIème Congrès International de Philosophie, vol. 9, Bruxelles 1953.

Časopisecké příspěvky:
◦ Úvodní studie, Logos (russkij) 1910;
◦ Mistika i metafizika, Logos (russkij) 1910;
◦ Filosofija nakazanija, Logos (russkij) 1912;
◦ Političeskije ideji žirodistov, Russkaja mysľ 1913;
◦ Problema nacii, Voprosy vojny 1916;
◦ Nejnovější ruská filosofie, RF 1923;
◦ Monismus a pluralismus v systematice pojmů, RF 1924;
◦ Krušenije utopizma, Sovremennyje zapiski 1924;
◦ Tragedija dobra v Bratjach Karamazovych, Sovremennyje zapiski 1928;
◦ Problema pravovogo socializma, Sovremennyje zapiski 1925–28;
◦ Sistěma fiziki Galileja i jejo otnošenije k sistěme Aristotelja, Sbornik Russkogo instituta v Prage 1929;
◦ Henrik de Mans Theorie des Sozialismus, Zeitschrift für Rechtsphilosophie 1929;
◦ Das Problem des sozialen Rechts, Zeitschrift für Rechtsphilosophie 1932;
◦ Osobnost a temperament, RF 1933–34.

Předmluvy:
◦ Ch. Rikkert: Filosofija istorii, S.-Peterburg 1908;
◦ Ch. Rikkert: Nauka o kuľture i nauka o prirodě, S.-Peterburg 1911;
◦ A. Bergson: Vremja i svoboda voli, Moskva 1911.

Literatura:
◦ Bibliografia najważniejszych prac S. H., Wrocław 1959;
◦ A. Walicki: Wstęp, S. H.: Studia z filozofii kultury, Warszawa 1968;
◦ Edvard Beneš a středoevropská politika, 1997;
◦ V. Goněc: Sergius Hessen a Československo, 2000.

vg