Otakar Hostinský
* 2.
1.
1847 Martiněves
† 19.
1.
1910 Praha
H. vycházel z názorů Herbartových, avšak (jako už Durdík, ale důsledněji) nechtěl estetiku apriori podřizovat žádným „školským soustavám filozofickým“; žádal, aby nezávisle na filozofii volila „svůj materiál, principy i metody“. Nikoli estetika z filozofie, ale filozofie z estetiky a dalších věd musí vycházet: jen tak se také filozofie může vyvarovat nebezpečí, jež jí hrozí při tvorbě „všeobecných pojmů“, a budovat „celkový názor na svět, přírodu a člověka“. V estetice se zaměřil na estetickou zkušenost: počátkem estetiky je estetický soud jako nejvlastnější výraz (forma) estetické zkušenosti. Tuto zkušenost lze – jako v jiných vědách – různě rozšiřovat, avšak exaktnosti přírodních věd v estetice nelze dosáhnout, protože predikátem estetického soudu není nějaká objektivní vlastnost předmětu, o němž se v soudu vypovídá, ale „druh citu libosti nebo nelibosti, jejž v nás předmět naší záliby budí“. H. empirická, formová (formální) estetika se soustřeďuje na předmět estetické záliby (tedy i na umělecké dílo) jako nejvlastnější důvod estetického souzení; jeho analýza vede k estetickým prvkům, s tím však, že následná syntéza (spojená s indukcí) nesmí jít tak daleko, aby se začala „vymykat názoru smyslovému“. Studium druhého členu estetického vztahu – člověka jako nositele estetické záliby a tvůrce estetických soudů – odkazoval dějinám umění, sociologii umění, popřípadě „jiným vědám“. Za estetický prvek, činitele krásna, považoval i „pravdivost“ předmětu estetického souzení; v některých oborech uměleckých „má-li se dílo líbit, dlužno uznávati zároveň zvláštní požadavek pravdy“, tj. věrnosti obrazu, čili „shody jeho s tím, co představuje, se vzorem nebo předmětem jeho“. Protože pravdivost je tu estetickým prvkem, nemůže jít v uměleckém díle o prosté opisování reality, ale právě o její umělecké zpodobení; proto např. pravdivost realistického románu se netýká jednotlivostí, nýbrž „plného zjevu“ – jako celek musí být pravděpodobný, tj. odpovídat mimoestetickému nazírání skutečnosti. Pokud jde o pravdivost estetických soudů samých, pak ta se podle H. nedokazuje – nikoli však proto, že by „krása byla evidentní“, ale proto, že v soudu jde o pravdivostně neproblematické vyjádření subjektivního pocitu libosti vyvolané působením estetického předmětu. – H. šlo ve vědecké práci především o samo umění, a proto i k úvahám o „poměrech v širém světě“ ho přiváděly zase otázky spjaté s konkrétními problémy umění. Např. téma „darwinismus“ (s jeho kategoriemi „boj o život“, „přirozený výběr“ aj.) spojoval se záležitostmi dramatického básnictví, „existence zla ve světě“ (a optimistického či pesimistického životního názoru) s problematikou disonantních poměrů v hudbě, výtvarném umění a poezii. Tak se mu také objevuje námět „sociální filozofie umění“ a požadavek vybudovat „filozofii dějin umění“. Podle H. je náboženství – jako obor duševního života, pro který je příznačná víra v existenci „nad přírodou trůnících mocností“, jež ovládají život lidí – výsledkem „básnické tvořivosti lidského ducha“, která nastupuje tam, kde rozum už nestačí, jakýmsi „zvěcněným estetickým názorem světovým“. Proto také „kdo vědou, tedy s teoretickým měřítkem v ruce, chce zkoumat dogmata, zneuznává naprosto podstatu všeho náboženství“; to podléhá „praktickému soudu o kráse a dobru, nikoliv teoretickému soudu o pravdě svého obsahu“.– Jako estetik je H. řazen do proudu moderní české estetiky směřující od prestrukturalismu H. a O. Zicha ke strukturalismu J. Mukařovského. Jeho filozofické stanovisko bývá označováno jako nedogmaticky herbartovské, popř. pozitivistické (F. Krejčí, J. Král). Nabízí se tu však i výraz scientismus, který odpovídá nejen povaze H. estetiky, ale i celkové náladě v soudobém českém vědeckém myšlení: H. patří k představitelům české vědy (přírodní i humanistické), kteří chtěli – zejména v čase po obnovení české univerzity – rozvíjet věcně i institucionálně své disciplíny způsobem, který nelze odvodit ze žádné určité formulace „starého pozitivismu“, ale spíše z pozitivistického, či pozitivismu blízkého ducha evropské vědy, z ducha scientismu 19. století. Na H. přístup k jeho problematice lze vztáhnout slova, jimiž M. Weingart charakterizoval tehdejší českou filologii: „Rozhled po soudobé vědě ciziny, metodický pokrok, kriticismus a střízlivý duch práce, dbající nejvíce o fakta.“
Bibliografie (z díla):
◦
Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik,
Leipzig 1877;
◦ Die Lehre von den musikalischen Klängen.
Ein Beitrag zur aesthetischen Begründung der Harmonielehre,
1879;
◦ O významu praktických ideí Herbartových pro všeobecnou esthetiku,
1883 (pův.
Zprávy o zasedání KČSN 1881);
◦ Herbart's Aesthetik in ihren grundlegenden Teilen quellenmässig dargestellt und erläutert,
Hamburg – Leipzig 1891;
◦ 36 nápěvů světských písní českého lidu ze XVI.
století,
1892,
2.
vyd.
1957;
◦ Čtyři rozpravy,
1894;
◦ Jan Blahoslav a Jan Josquin.
Příspěvek k dějinám české hudby a theorie umění XVI.
věku,
1896;
◦ Hudba v Čechách,
1900;
◦ Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu,
1901;
◦ Česká světská píseň lidová,
1906;
◦ Umění a společnost,
1907;
◦ O umění,
ed.
a před.
J.
Císařovský,
1956;
◦ O hudbě,
ed.
M.
Nedbal,
před.
A.
Sychra,
1961;
◦ Studie a kritiky,
ed.
D.
Holub,
H.
Hrzalová (a před.),
L.
Lantová,
1974;
◦ O divadle,
1981.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Darwin a drama,
Lumír 1873;
◦ Slovo o krásovědě,
Lumír 1876;
◦ O českých spisech filosofických,
Osvěta 1877;
◦ Durdíkův význam literární,
ČM 1903.
Literatura:
◦ Prof.
dr.
O.
H.
1847–1907,
1907;
◦ O.
Zich: Z posledních let činnosti O.
H.,
ČM 1910;
◦ J.
Bartoš: O.
H.
a J.
Durdík ve světle vzájemné korespondence,
Hudební sb.
1913;
◦ J.
Bartoš: Poznámky o estetice O.
H.,
Smetana 1921;
◦ Z.
Nejedlý: O.
H.
Esthetika I.
Všeobecná esthetika,
1921 (podle rukopisných poznámek H.
a jeho žáků);
◦ M.
Novák: Česká estetika,
1941;
◦ J.
Racek: O.
H.,
zakladatel a tvůrce české hudební vědy,
Musikologie 1949;
◦ Z.
Sádecký: O některých otázkách estetiky O.
H.,
1955;
◦ J.
Zumr: Teoretické základy H.
estetiky (H.
a Herbart),
FČ 1958;
◦ M.
Novák: Otázky estetiky v přítomnosti i minulosti,
1963;
◦ J.
Volek: Kapitoly z dějin estetiky od antiky k počátku XX.
století,
1969;
◦ E.
Vítová: Na okraj H.
teorie dramatu,
Estetika 1971;
◦ Z.
Strejc: O.
H.
a sociologie umění,
Hudební věda 1973;
◦ J.
Vysloužil: Der tschechische Ästhetiker und Musikwissenschaftler,
SPFFBU 1979,
E 13–14;
◦ M.
Jůzl: O.
H.,
1980 (se seznamem H.
univerzitních a veřejných přednášek a s úplnou bibliografií H.
prací);
◦ Pocta O.
H.
Vědecké sympozium Brno 10.–11.
března 1980,
ed.
R.
Pečman,
1980;
◦ M.
Jůzl: H.
pojetí estetiky a filozofie dějin umění,
1985;
◦ I.
Tretera: J.
F.
Herbart a jeho stoupenci,
1988.
jg