Mojmír Hrbek

* 21. 9. 1924 Praha

† 15. 7. 1992 Praha

Maturoval v r. 1943 na reálném gymnáziu v Praze-Libni. V l. 1943–45 byl totálně nasazen. Po válce studoval na FF UK filozofii a češtinu; studium uzavřel státními zkouškami (1949). V l. 1949–63 pracoval mj. jako redaktor v tiskové agentuře Pragopress, pak v SNPL. V r. 1964 nastoupil do ÚFS ČSAV jako vědecký pracovník oddělení sociologie. V srpnu 1968 odcestoval do Anglie, odkud se po roce vrátil. V r. 1969 obhájil kandidátskou dizertaci, titul však již neobdržel a v rámci tzv. normalizace byl z FÚ ČSAV propuštěn. V l. 1970–82 pracoval jako korektor ve Středisku pro výstavbu a architekturu, potom byl do r. 1989 vrátným v Biologickém ústavu. Po rehabilitaci v r. 1990 se již do FÚ ČSAV nechtěl vrátit.

Je autorem knihy "Smrt Boha" v Nietzschově filosofii, první monografie věnované u nás po desítkách let tomuto mysliteli. Pojednání bylo napsáno koncem 60. let, kniha však mohla vyjít až po 30 letech. Nietzschovou filozofií byl H. poután od dospívání, podnícen F. X. Šaldou a L. Klímou. Teprve v krátké pauze mezi léty redigování a překládání (přeložil mj. statě a úryvky z filozofické a psychologické literatury: S. Freud, C. G. Jung, M. Heidegger, H. Plessner, E. Canetti, K. Marx – náročné tři svazky Grundrissů) mohl sepsat svou práci, v níž myšlenka „smrti Boha“ je vykládána globálně v souvislostech Nietzschova života a díla, především s otázkou věčného návratu stejného a problémem překonání nihilismu, a dále v konfrontaci s Pascalem, Hegelem a Dostojevským. Zde leží těžiště H. interpretace, ústící v závěru, že filozofie je v Nietzschově myšlení „to nejskrytější“. Nietzschovo myšlení se podle H. radikálně liší od tradiční filozofie důrazem na „optiku života“ a „perspektivismus“, jako základní podmínku veškerého života a jsoucna. Úvaha o perspektivismu je významnou součástí pojednání, které se ohražuje proti nebezpečí redukovat Nietzschovo myšlení „na zděděná témata“ a na pokusy zařadit Nietzscheho do dějin metafyziky. Metafyzika se naopak u Nietzscheho mění v psychologii, ovšem jako cesty k základním otázkám. Výchozím pudem člověka není vytváření pojmů, ale metafor; dříve než se člověk dostal do závislosti na morálně logických kategoriích, uplatňuje se v mýtu a umění. Zde je patrná celková H. orientace. Necítil se být filozofem s tradičně hotovými formulemi, filozofie mu byla způsobem života a uměním transfigurace „zázračné nejistoty a mnohoznačnosti bytí“. Svou prací, opírající se o nejfundovanější tehdejší výklady Löwithowy a Finkovy, překračuje nejen úroveň našich starších nietzschovských monografií, ale klene most k soudobému oživenému zájmu o propastné Nietzschovo myšlení.

Bibliografie:
◦ „Smrt Boha“ v Nietzschově filosofii, 1997.

Časopisecké příspěvky:
◦ O Franzi Kafkovi (s I. Dubským), Nový život 1957;
◦ Kafkův Proces (s I. Dubským), Květen 1958;
◦ Hegelova „Fenomenologie“ česky, Tvorba 1960;
◦ Intimní Freud, Orientace 1960;
◦ Filosofie tragédie. Nietzsche a Dostojevskij, FČ 1969.

id