Eugen Kadeřávek

* 26. 7. 1840 Německý (dnes Havlíčkův) Brod

† 3. 5. 1922 Praha

Po maturitě na jihlavském gymnáziu vstoupil do premonstrátského kláštera v Želivě. Po absolvování TF v Praze byl r. 1864 vysvěcen na kněze. Na FF studoval pak ještě klasickou filologii. V r. 1871 dosáhl doktorátu filozofie. Od r. 1866 působil jako středoškolský profesor v Německém Brodě, od r. 1872 v Olomouci. V l. 1882–83 pobýval na univerzitách v Innsbrucku, Praze, Římě a Vídni. R. 1883 byl jmenován docentem křesťanské filozofie na TF v Olomouci, r. 1891 řádným profesorem teologie a filozofie na TF v Praze (ve šk. r. 1893–94 a 1899–1900 byl děkanem TF a 1897–98 rektorem univerzity). Od r. 1904 žil opět v Želivě, jako převor tamějšího kláštera.

Nejdříve „schvaloval a doporučoval filozofii , po vydání encykliky Lva XIII. Aeterni patris (1879) se však v knize Filosofie křesťanská, porovnána s některými filosofickými soustavami nového věku (1885) přihlásil k papežem doporučované filozofii T. Akvinského. Soudil pak, že Herbartova filozofie odporuje křesťanství stejně jako např. filozofie Kantova či Comtova. Svůj výklad křesťanské filozofie rozvedl v několika specializovaných pracích, které v nové redakci znovu vydal v třísvazkové Soustavě filosofie křesťanské čili aristotelicko-thomistické (1919–20). Křesťanskou filozofii definoval jako nauku o posledních a nejvyšších důvodech všeho, co jest, jako nauku přirozenou a obecnou (její předmět je nezávislý na lidské vůli), věcnou a rozumovou (na rozdíl od věd formálních a zkušenostních). Metafyziku (jádro filozofie) dělil v duchu předkantovské tradice na obecnou a zvláštní (kosmologii, psychologii a přirozenou teologii). V souladu s názorem T. Akvinského na vztah rozumu a víry se snažil doložit, že křesťanská filozofie a katolická teologie se navzájem doplňují a podporují („zřídla obou pocházejí od téhož Boha“). V morální filozofii se zaměřoval na křesťanské pojetí mravních kategorií a zásad a na to, „co vyžaduje mravní řád od člověka v jednotlivých stavech a poměrech“; v té souvislosti psal kriticky rovněž o Marxově komunistické teorii. Ústřední problematikou v psychologii mu byla nesmrtelná lidská duše, její spojení s tělem a její mohutnosti. Logiku dělil na formální (dialektickou) a látkovou (kritickou – noetiku); při výkladu logické látky, zejména v oddílech o pojmech, soudech, úsudcích a důkazech, se volbou příkladů snažil vysvětlovat i základní stanoviska křesťanského světového názoru. Ve svých pracích se přidržoval soudobých autorit „křesťanské filozofie“ (Liberatore, Zigliara, Stöckl, Mercier, Pesch, Egger ad.) a ovšem i stanovisek vyjadřovaných v papežských encyklikách. Encyklika Pia XI. Pascendi Dominici Gregis ho motivovala k polemice s představiteli tzv. katolického modernismu. Počtem publikací patřil k nejpilnějším představitelům první fáze české novoscholastické (tomistické) filozofie (spolu s V. Hlavatým, J. Pospíšilem, P. Vychodilem).

Bibliografie:
◦ Náboženství rozumářské a křesťanské, 1877;
◦ O volbě a přípravě čtvera povolání, 1877;
◦ O duši lidské o sobě uvažované, 1882;
◦ Filosofie křesťanská, porovnána s některými filosofickými soustavami nového věku, 1885;
◦ Logika formálná, 1887;
◦ O nesmrtelnosti duše lidské, 1889;
◦ Psychologie, 1894;
◦ O atheismu, 1896;
◦ O jsoucnosti a bytnosti Boží, 1896;
◦ Zákon přirozený základem zákonodárství lidského, 1896;
◦ O účelnosti v přírodě, 1897;
◦ O původu tvorstva dle zpráv biblických, 1897;
◦ Metafysika obecná, 1898;
◦ Obrana základů víry katolické, 1899;
◦ Padesát profesorů vysokých škol, upřímných katolíků z XIX. století, 1904;
◦ Řeč o sv. Tomáši Akvinském, 1905;
◦ O darwinismu, 1906;
◦ Morálka filosofická, 1906;
◦ Rozbor a obrana encykliky sv. Otce Pia XI. o názorech modernistů, 1908;
◦ O rodině, 1908;
◦ Krásověda a obecná aesthetika, 1910;
◦ Je-li spor mezi vědou a vírou, 1914;
◦ Neznabožství nepřímým důkazem jsoucnosti Boží, 1915;
◦ Soustava filosofie křesťanské čili aristotelicko-thomistické, 1919–20;
◦ Bohověda katolická předmětem universitním, 1897.

Časopisecké příspěvky:
◦ Vom Ursprung unserer Begriffe, Philosophisches Jahrbuch (PhJ) 1888;
◦ Ueber die Einführung der christlichen oder aristotelisch-thomistischen Philosophie an den philosophischen Facultäten, PhJ 1890.

Literatura:
◦ E. K. (nekrolog), ČM 1922;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ M. Hruban: Z časů nedlouho zašlých, Řím – Los Angeles 1967;
◦ D. Pecka: České katolictví 20. století v evropském kontextu, Katolická ročenka 1970;
◦ K. Mácha: GuV III, 1987.

jg