Josef Kalousek

* 2. 4. 1838 Vamberk

† 22. 11. 1915 Praha

Neutěšené finanční poměry rodičů dovolily K. věnovat se studiu až opožděně. Po krátké epizodě na pražské technice studoval na univerzitě filozofii, lingvistiku, slovanskou filologii a především historii pod vedením A. Gindelyho. Ačkoli se hned po vystudování účastnil vědeckého života a v r. 1871 se stal soukromým docentem, musel se živit jako středoškolský profesor a žurnalista. Byl postupně členem redakce Pražských Novin, Národa a Koruny a kromě toho přispíval (pod šiframi J. K., K., L. až Z.) i do Národního Pokroku, Pokroku, Osvěty aj. (Z jeho pera vzešel i dopis Vaterlandu poukazující na Sabinu jako policejního agenta.) Teprve r. 1882 se stal mimořádným a r. 1885 řádným profesorem českých dějin na české univerzitě, kterou opouští r. 1908. Od založení ČAVLU r. 1890 byl jejím členem, redigoval pramennou edici Archiv Český a periodikum Památky archeologické, kde – a v ČČM – vyšla většina jeho vědeckých statí. Byl historiografem KČSN.

Politické zájmy staročeské strany, kterou zastupoval i v Zemském sněmu, vedly K. ke studiu českého státního práva, jež se stalo později základem jeho vědecké činnosti. Zamýšlel rovněž napsat knihu o dějinách českého selského stavu, ale toto dílo nepřekročilo stádium přípravných prací. Účastnil se mnoha polemik týkajících se starších českých dějin; ve sporu o Rukopisy patřil k zastáncům jejich pravosti (s V. V. Tomkem, J. Emlerem, M. Hattalou ad.). Jeho historický styl je ovlivněn střízlivostí Gindelyho a Tomkovou, k němuž měl blízko názory na základní události českých dějin – husitství, bitvu na Bílé hoře. Dokázal však objektivně hodnotit i dílo F. Palackého. Už za svých univerzitních studií se seznámil s názory některých západních filozofů. Nejvíce na něho prostřednictvím Löweho přednášek zapůsobila filozofie Kantova, s nímž se shodoval především v názoru na řešení otázky poznatelnosti Boha. Z tohoto umírněného agnosticismu, posíleného i sklonem k empirii, plynulo K. zdůrazňování tolerance a racionálního jednání ve společnosti. Seznámil se i s názory Herbartovými, jehož si velmi vážil, s utilitarismem J. S. Milla a pozitivismem Bucklovým. V posledních letech svého života se klonil k bolzanovskému pojetí katolicismu. Jediná jeho práce s filozofickými ambicemi Historie a materialismus (ČČM 1883) je zaměřena proti utilitarismu a mechanickému materialismu v pojetí F. von Hellwalda. Polemizuje především s názorem, že obsahem veškerých dějin je zápas o bytí vedený čistě egoistickými motivy; soudí, že je pouhou dedukcí z nedokázaných předpokladů, z mechanického ztotožňování člověka se zvířetem. Proti němu kladl své pojetí vědecké metody (stejné pro historii i přírodní vědy): indukci založenou na empirii. Proti Bucklovu názoru o neexistenci mravního pokroku namítal, že ačkoli jsou některé mravní zásady skutečně téměř neměnné, dosáhlo lidstvo pokroku v jejich naplňování, tj. v praktické morálce. Příčinu této skutečnosti hledal ve shodě s Bucklem ve vývoji intelektu. Nechtěl nahlížet na dějiny jako na sled absolutně nutných událostí. Stavěl proti sobě tzv. přirozené příčiny (vnější fyzické a psychické prostředí) a svobodnou lidskou vůli. Z toho na jedné straně plyne jeho metodický pokyn nehledat v dějinách pouze příčiny, ale i účely, na druhé straně pak důraz na úlohu nadaných jednotlivců. Domníval se, že pokrok v dějinách je tvořen vědomým úsilím lidí. V tomto úsilí má pomáhat i znalost historie, kterou K. považoval za „učitelku života“ především ve smyslu rozšíření našich osobních zkušeností o zkušenosti generací předchozích. Na základě srovnání současného stavu s určitými historickými analogiemi je možné předvídání i ve vědě o společnosti, i když její pozice je ve srovnání s přírodními vědami komplikována činností lidského vědomí a vůle. V pojetí českých dějin jako celku se K. přidržoval Palackého názoru na jejich smysl jako stálé střetávání se slovanství s germánstvím a v menší míře s románstvím. V polemice se slavjanofily výslovně odmítal uvažovat o náboženství jako o základu dějin některých národů a oblastí.

Bibliografie:
◦ Einige Grundlagen des böhmischen Staatsrechts, 1870, 1871;
◦ České státní právo, 1871;
◦ Die Behandlung der Geschichte Přemysl Otakars II in Professor O. Lorenz' Deutscher Geschichte im 13. und 14. Jahrhundert, 1874;
◦ Nástin životopisu Františka Palackého, 1876;
◦ Karel IV., Otec vlasti, 1878;
◦ Děje Královské České společnosti nauk, 1885;
◦ Tři historické mapy k dějinám českým, 1885;
◦ Výklad k historické mapě Čech, 1894;
◦ O vůdčích myšlenkách v historickém díle Františka Palackého, 1896;
◦ Obrana knížete Václava Svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům o jeho povaze, 1901;
◦ O potřebě prohloubiti vědomosti o Husovi a jeho době, 1915 (2. vyd.).

Časopisecké příspěvky:
◦ O historii výtvarného umění v Čechách, Osvěta 1877;
◦ O zřízení a původu obce velkoruské, 1880;
◦ O historii kalicha v dobách předhusitských, Výroční školní zpráva nižšího reálného gymnasia v Praze III, 1881;
◦ Jan z Jenštejna – archiepiscopus Pragensis, Zprávy KČSN 1882;
◦ Historie a materialismus, ČČM 1883;
◦ O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtním na statcích svobodných v Čechách i v Moravě, Rozpravy České akademie 1894;
◦ Řády selské a instrukce hospodářské, Archiv Český, sv. 5.

Literatura:
◦ J. Pekař: J. K. 1838–1915, ČČH 1916;
◦ O. Josek: Život a dílo J. K., 1922;
◦ K. Kazbunda: Stolice dějin na pražské univerzitě II–III, 1965, 1968;
◦ F. Kutnar: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, 1973.

ih