Alexander Kizevetter

* 22. 5. 1866 S.-Peterburg

† 7. 1. 1933 Praha

Ruský badatel, který po deportaci z Ruska (1922) našel útočiště v Praze. V r. 1897 se habilitoval z ruských dějin. V r. 1917 byl jmenován profesorem Moskevské univerzity (předchozích deset let – jako aktivní činitel levého proudu ruských liberálů – nesměl převzít katedru). V Praze se stal profesorem UK a Ruské PF. Zabýval se především dějinami měst a obchodního a průmyslového podnikání v Rusku v 18. a 19. století a dějinami politických teorií, zejména utopismu a liberalismu. V teorii a metodologii se opíral o novokantovství. Ostře vystupoval proti nacionalistickým proudům v ruském dějepisectví, zejména proti tradiční nacionálně-liberální škole a rovněž proti eurasijství (N. Alexejev, P. Savickij, G. Vernadskij).

Při výkladu vztahu obecných dějin a národních dějin zdůrazňoval prioritu hodnot kultury lidstva jako celku. Chápal je jako společenství jistých principů a norem, jejichž význam překračuje hranice místních rozdílů a jejichž normativní síla si zachovává svou váhu při veškerém národním svérázu, nakolik spočívá na základních principech lidské přirozenosti. Z existence takových principů v životě lidstva vyplývá jednota kulturních procesů v nejrůznějších zemích, přičemž se nikterak nelikviduje pestrá mnohotvárnost národních celků. Národní kultura nestojí proti všelidským hodnotám; respektuje je a je jejich derivátem, konkrétním lokálním uplatněním. Z těchto pozic zařazuje do ruského nacionalismu i bolševismus a považuje jej za téměř totožný s eurasijstvím. Ve své konkrétní práci historika se dále stavěl proti ruským pozitivistům (tzv. historicko-právní škole). Proti jejich formalismu prosazoval studium reálného života politických a správních institucí v Rusku v konfrontaci se studiem sociálního vývoje. Tak přispěl mj. k demytologizaci Petra I. a Kateřiny II.; ukázal, jak jejich reformní projekty místo k progresu vedly k zablokování přirozeného historického vývoje, zejména brzdily až znemožňovaly moderní rozvoj měst a městské ekonomiky. Jako první podrobně dokázal, že i osvícenské zaměření Kateřiny II. je mýtus a že její údajná orientace na Montesquieua a Voltaira byla jejím promyšleným blufováním. Podobně odhalil jako fikci údajné opoziční progresívní projevy v politickém myšlení ve šlechtických kruzích před vystoupením Radiščeva (šlo naopak o komplot šlechty a dvora v zájmu upevnění absolutismu). Jako jediný pozitivní posun v ruských novodobých dějinách vyzvedal reformy Alexandra II.; v oživení jejich ducha viděl jedinou perspektivu ruských dějin.

Bibliografie:
◦ Posadskaja obščina v Rossii v XVIII v., Moskva 1903;
◦ Gorodovoje položenije Jekatěriny II. 1785 g., Moskva 1909;
◦ Istoričeskije očerki, Moskva 1912;
◦ Mestnoje samoupravlenije v Rossii IX–XIX vv., Moskva 1917;
◦ Histoire de Russie I–II (spoluautor), Paris 1932.

Sborníky:
◦ Jevrazijstvo, Russkij ekonomičeskij sbornik, 1925;
◦ Pervoje pjatiletije pravlenija Jekatěriny II., Sbornik statěj posvjaščennych P. N. Miljukovu, 1929.

Časopisecké příspěvky:
◦ U istokov soslovno-dvorjanskoj monarchii, Sovremennyje zapiski (Paris) 1924;
◦ Kritičeskije zametki po istorii političeskich iděj v Rossii, Naučnyje trudy Russkogo Nar. Universitěta 1928;
◦ Dvorjanskije političeskije projekty 1730 g., Naučnyje trudy RNU 1929.

Literatura:
◦ J. F. Maksimovič: Materialy dlja bibliografii pečatnych rabot A. K., Zapiski Russkogo Istoričeskogo Obščestva v Prage 1937.

vg