Robert Konečný

* 23. 4. 1906 Brno

† 15. 10. 1981 Brno

Po maturitě na klasickém gymnáziu v Brně (1925) studoval (1925–29) na FF MU filozofii, češtinu a němčinu; PhDr. 1930. Jako gymnazijní profesor učil v Tišnově a na klasickém gymnáziu v Brně. (Do Programu gymnasia v Tišnově 1928 přispěl studií o metodice středoškolské výuky psychologie.) Po okupaci ČSR se účastnil odbojové činnosti v rámci Obrany národa, 1939 byl zatčen a vězněn v koncentračních táborech. V l. 1945–50 působil na FF MU (od prosince 1946 jako docent psychologie), po vyloučení z FF jako psycholog v Ústavu pro choromyslné v Brně-Černovicích a poté v brněnské fakultní nemocnici. V l. 1968–71 přednášel – od r. 1968 jako profesor psychologie – opět na FF MU, kde také vedl katedru psychologie. Svou odbornou dráhu uzavřel jako vědecký pracovník Psychologického ústavu ČSAV v Brně. Přispěl k rozvoji naší klinické psychologie a psychiatrie a také psychologie osobnosti (pro tuto oblast je příznačná např. jeho studie Subjekt reálný a subjekt mezný). Psal rovněž básně (Spáč pod plamenem, Písně z cely, Má vlast, Tůně), prózu (Studnice zapečetěná, Chudobky) a eseje (Živá slova). V prvních poválečných letech byl jednatelem brněnské pobočky Jednoty filozofické, místopředsedou Sdružení moravských spisovatelů a předsedou literární sekce Kulturní rady Zemského národního výboru v Brně.

Jeho filozofickým učitelem na FF MU byl – vedle J. L. Fischera – především Vladimír Hoppe. Ten ho zaujal svým zaměřením k nitru člověka, k jeho duši, k problematice vztahu „statického“ (vědomého, racionálního) a „dynamického“ (podvědomého, citového, volního), svým úsilím o jednotu života a díla („Nevím, kdo v naší filozofii novodobé byl člověkem tak absolutně, tak ryze duchovním jako Hoppe“). Ve svých vlastních úvahách K. však respektoval nároky kritického rozumu, kterému ve filozofii „zůstává vyhrazena konzervující, kontrolující, rozhodčí funkce“. Pro svou důkladnou monografii Vladimír Hoppe – jíž chtěl také čelit povrchním soudům o Hoppově filozofii (za „jediný kritický hlas, o kterém je možno vážně mluvit“, považoval Patočkův nekrolog Vladimír Hoppe 1882–1931 v ČM 1931) – zvolil podtitul Příspěvek k historii a kritice iracionalismu. Filozofii, především její metafyzickou část, pokládal za výraz filozofovy osobní syntézy, překračující (i když nikoli za absence rozumu) fakticitu vědecky a zkušenostně daného („skutečnost je ostatně vždy koneckonců jen naším věděním o skutečnosti“). – Rozlišoval filozofie „řádu skutečnosti“ a filozofie „smyslu skutečnosti“. Jestliže v Hoppovi viděl filozofa uvažujícího především o smyslu skutečnosti (podobně jako před ním u nás Štítný, Hus, Komenský, Smetana, Masaryk, Rádl), pak J. L. Fischer mu byl příkladem filozofa řádu skutečnosti (i když připouštěl, že i on zná otázku „smyslu“), a proto Fischerovu skladebnou filozofii označil za „duchaplnější obdobu pozitivismu“. Měl zato, že filozofie by otázku smyslu neměla nikdy opouštět, i když sama může nanejvýš „naznačit směr, kudy se ubírat“. K. si tu zřejmě nechával otevřenou cestu k náboženské víře, k jejímu řešení otázky posledního cíle bytí vůbec a lidského zvláště. Ve studii Subjekt reálný a subjekt mezný se snažil vyložit z jednoho hlediska pojmy subjekt, já, osoba, individuum, osobnost i "sousedící pojmy" charakter, typ, temperament, s tím, že mu šlo zejména o to, aby se neztotožňovaly "subjekt" a "já": Jestliže "já" je "výrazem vědomého sebeodloučení individua od ostatního světa a výrazem vědomí vlastní tělesně-duševní jednoty", pak "subjekt" je výrazem pro "pojem širší, zahrnující iracionální, fyziopsychické složky individua". Východiskem pro interpretaci těchto pojmů (ale i problémů poznání, svobody člověka aj.) mu přitom bylo ("dialektické") pojetí subjektu jako ustavičného, více či méně intenzivního napětí mezi subjektem reálným (proměnným, empirickým, fyziopsychosociálním) a subjektem mezným, potencionálním, jako "jeho nejzazším možným tvarem a vývojovým optimem, ke kterému buď nevědomě nebo vědomě spěje". Z tohoto hlediska pak posuzuje i pojetí "subjektu" v knize J. L. Fischera Základy poznání.

Bibliografie:
◦ Julius Zeyer v zrcadle snů, 1935;
◦ Živá slova, 1946;
◦ Demokracie, 1947;
◦ Vladimír Hoppe. Příspěvek k historii a kritice iracionalismu, 1970. Jako skripta vydal své přednášky z filozofické propedeutiky a noetiky z let 1945–46;
◦ Jeden z vás, 2008.

Časopisecké příspěvky:
◦ Subjekt reálný a subjekt mezný, Psychologie 1948–49.
Lidové noviny, List, Kritický měsíčník, RF.

Literatura:
◦ V. Chmelař: Pětašedesátiny prof. PhDr. R. K., Čs. psychologie (ČsP) 1971;
◦ V. Chmelař: R. K. sedmdesátníkem, ČsP 1976;
◦ S. Kratochvil: K pětasedmdesátinám prof. R. K., ČsP 1981;
◦ A. Kratochvil: Zemřel básník a filozof R. K., Národní politika 12. 12. 1981;
◦ E. Urban: Za profesorem R. K., ČsP 1981;
◦ Slovník zakázaných autorů, 1991;
◦ J. Gabriel: R. K. a Vladimír Hoppe, SPFFBU 1992, B 39;
◦ V. Smékal: Psychologie osobnosti v Brně mezi dvěma světovými válkami, in Brněnská věda a umění meziválečného období v evropském kontextu, 1993;
◦ J. Pulec, R. K. a jeho písemná pozůstalost v univerzitním archivu, in Filosofie jako životní cesta. Ad honorem Jan Zouhar, 2019.

jg